Rozhovor s herečkou, zpěvačkou i fotografkou ALŽBĚTOU BOHDANOVOU

„Hudba je pro mne nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoli miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Do ŠVANDOVA DIVADLA již nyní na zajímavé kusy

Smíchovské divadlo začíná znovu hrát, nabídne lákavý program. Prostor poskytne i Divadlu Ungelt. Zahajuje 25. 5. – předprodej otevřen již od středy 13. května.

Jednou z mála pražských scén, která se chystá ještě do konce této sezóny hrát, je Švandovo divadlo. Divákům se znovu otevře už od 25. května a vedle bonbónků z vlastního repertoáru zařadí na program i vybrané inscenace Divadla Ungelt. Předprodej vstupenek na všechna představení v červnu a v září spouštějí u Švandů už od středy 13. května.

Navzdory úzkým mantinelům současných vládních opatření jsme se rozhodli začít hrát, protože se cítíme zavázáni našim divákům, ale i našemu zřizovateli. Budeme tedy hrát pro 100 na 100 %!“, říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. A upozorňuje, že do Švandova divadla se za normálních okolností shánějí vstupenky těžko: zakoupením lístků na rychle přidaná představení tak mohou diváci využít mimořádnou příležitost a zároveň divadlo podpořit.

Návrat k životu a živému umění

Vybrali jsme ty inscenace, u nichž předpokládáme, že jejich provoz nebude ztrátu smíchovské scény dále prohlubovat. Nedívám se na to však jen ekonomicky. Myslím, že všichni potřebujeme postupný návrat k životu a živému umění – aktéři i diváci,“ je přesvědčen Daniel Hrbek a dodává: „Pro někoho je představa hrát pro 100 diváků v rouškách nepřijatelná, může se ale stát, že tato omezení přetrvají do další sezóny, a tak si chceme takový provoz vyzkoušet.“

Ředitel divadla Daniel Hrbek na snímku Aleny Hrbkové

Švandovu divadlu přeje při jeho otevření také technické vybavení. „Máme štěstí, že typ klimatizace, který u nás máme, je podle epidemiologů vhodný. Prostor divadla bude také pravidelně dezinfikován, budeme se starat o dodržení rozestupů. Vše připravíme tak, aby byl provoz maximálně bezpečný,“ ujišťuje Hrbek.

Červnové bonbónky u Švandů

První představení ze stálého smíchovského repertoáru tak diváci ve Švandově divadle uvidí už od 1. června. Kromě úspěšných titulů, které se uvádějí ve Velkém sále, budou do tohoto prostoru přeneseny i dvě studiové inscenace, které slavily úspěch u publika ve Spojených Státech. „Protest/Rest“ jsou dvě jednoaktové hry, které od sebe dělí 33 let. Spojují je ale postavy spisovatelů Vaňka a Staňka a také absurdní humor Václava Havla. V hlavních rolích excelují Robert Jašków a Tomáš Pavelka.

Robert Jašków v roli drsného gangstera MacPhersona v inscenaci „Zabít Johnnyho Glendenninga“

Drama „Pankrác ´45“ s podtitulem „casting na popravu“ líčí fiktivní setkání pěti různých žen v pankrácké věznici v létě 1945, kde se ocitly i prvorepublikové herečky Adina Mandlová a Lída Baarová.

U Švandů uvedou také černou gangsterskou komedii „Zabít Johnnyho Glendenninga“. Ta bude mít v září derniéru, jde tedy o poslední příležitost fandit Dominicovi v podání Jacoba Erftemeijera a zažít Roberta Jaškówa v roli drsného gangstera MacPhersona.

Na programu je také komedie „CRY BABY CRY“ s Klárou Cibulkovou a Kristýnou Frejovou, oblíbená zejména u ženského publika. Vypráví o tom, jak pět žen v populárním kurzu life coachingu hledá návod na štěstí. A nechybí ani rázná komedie možná i o vaší rodině s názvem „Pohřeb až zítra“ autorky Natálie Kocábové.

Na repertoáru se objeví i zatím poslední novinka letošní sezóny, krimi drama Lady Macbeth z Újezdu“, příběh o lásce, svobodě a zabíjení z Prahy konce 19. století v režii Davida Jařaba s výtečnou Natálií Řehořovou v úloze ženy-oběti i ženy-vražednice.

Ungelt na Smíchově

Ještě před tím, v týdnu od 25. do 31. května, bude ve Švandově divadle hostovat Divadlo Ungelt. „Ke spolupráci, která potrvá ještě v červnu a zřejmě i během prázdnin, nás vedla potřeba smysluplně zaplnit termíny, které z ekonomických důvodů nemůžeme obsadit vlastními nákladnějšími inscenacemi. A také jsme chtěli podat pomocnou ruku kolegům, kterým současné rozvolnění vzhledem ke kapacitě jejich hlediště hrát ´doma´ prostě neumožňuje,“ vysvětluje Daniel Hrbek. „Naše domluva tak byla rychlá – tahle nesnadná doba nás totiž vybízí ke hledání netradičních řešení, kreativitě a vzájemné podpoře. Volné večery v našem Velkém sále tak poskytneme Divadlu Ungelt do doby, než bude moci znovu hrát pro plný počet diváků ve vlastních prostorách,“ uvádí ředitel Švandova divadla.

Švandovo divadlo bude hrát maximálně pro 100 diváků, samozřejmostí bude poskytnutí dezinfekce na ruce, zajištěno bude také vhodné odvětrávání sálu. Divadelní kavárna zůstává prozatím uzavřena, šatny a toalety budou fungovat bez omezení.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ŠVANDOVO DIVADLO šije roušky!!!

Divadlo se aktuálně snaží řešit palčivé problémy v oblasti nedostatku ochranných roušek. Šíjí i herci! Na podporu porodnice i prodavaček a prodavačů.

Pro koho vznikají zbrusu nové roušky? Pro zdravotníky z Ústavu pro matku a dítě v Praze 4-Podolí i pro zaměstnance velkoprodejny potravin Tesco v OC Nový Smíchov. 

Ve Švandově divadle se ve švadleny už začátkem tohoto týdne proměnily krejčové. Ale šičkami se postupně staly i některé z rekvizitářek, maskérek, výtvarnic a hereček. O hercích nemluvě.

Maskérka Kateřina Housková, herečka Natálie Řehořová, výtvarnice Adéla Kostkanová a herečka Kristýna Frejová s modely roušek přímo z divadla

Do šití se tak, se svým dívčím týmem, pustila třeba Natálie Řehořová. Roušky pro dobré účely teď šije také Kristýna Frejová anebo Anna Stropnická s Janem Grundmanem.  

Skládané bavlněné roušky vznikají v domácích podmínkách. Materiál na ušití částečně poskytlo Tesco. A právě jeho zaměstnancům chtějí smíchovští dodat už do konce týdne 150 kusů. Bavlněnou metráž pro porodnici v Podolí  věnovalo samo divadlo. Tam poputuje dokonce celých 300 kusů roušek.

U šicího stroje herci Anna Stropnická a Jan Grundman

Jak na sociálních sítích informoval ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, na úrovni kulturních příspěvkových organizací nyní funguje pracovní skupina. V ní jsou všichni ředitelé divadel, šéf odboru kultury pražského magistrátu a radní Hana Třeštíková. „V rámci této skupiny koordinujeme i dobrovolné činnosti, jakými jsou například právě šití a distribuce roušek či pomoc v sociálních službách. Všichni, kdo mohou, pracují.  Zapojují se v rámci svých možností do různých dobrovolných činností. Pomoci nikdy není dost, pomáhejme všichni! Děkuji vám a děkuji všem ochotným zaměstnancům divadla, kteří v danou chvíli nezištně pomáhají bez ohledu na osobní rizika!,“ uvedl Daniel Hrbek.  

Švandovo divadlo se tímto počinem postavilo k nenadálým událostem čelem a patří mu za to i poklona TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Více informací na: www.svandovodivadlo.cz

Foto: archiv divadla

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Ženské drama pro 2 herečky, křesla a lampy (o herci nemluvě)

Detektivka či černo-růžová scénická komedie? █ S bendžem a nožem. █ Tulení s tuleněm (anebo mrožem?). █ Byly z BILLY? █ Vkusné a mnohovýznamové scénické narážky. █ Nápaditá choreografie. █

Ztemnělé jeviště. Jeden stolek uprostřed. Na něm kniha Roberta Musila, nůž a jehelníček. Dvě výrazná netradiční křesla v patchworkovém stylu. A také dvě obstarožní lampičky, tak trochu nasměrované, jako při policejním výslechu. Taková je výchozí scéna inscenace Dagmar Radové „DIY: po tátovi“ v A studiu Rubín.

Hlavním momentem – i středobodem celého večera – je střet dvou dcer (a později se objevivšího syna) v bytě zesnulého otce, bezprostředně po jeho úmrtí. Maně jsem si vzpomněl, jak ve stejné situaci, před lety, bezprostředně zareagovala (tehdy tříletá) dcera mé známé: „Maminko, a to tam budeš s tou mrtvolou?“

Na malém „rubínovském“ pódiu pak nastává herecký koncert Kristýny Frejové a Halky Třešňákové, s vydatným přispěním Pavla Neškudly. Ačkoli je tento titul předem prezentován samotnými tvůrkyněmi jako scénická detektivka, klasifikoval bych jej spíše do žánru černé konverzační komedie. Napomáhá tomu i velký nadhled scénografické a kostýmní práce.

Zleva Pavel Neškudla, Kristýna Frejová a Halka Třešňáková a charakteristické růžové míčky

Celé představení žene dál i vkusně a decentně využívaná hudba (divákům) neznámého autora, skrývajícího se pod pseudonymem „Zabiják Nožem“. Na ni posléze ve stejném duchu a stylu navazuje i jediný mužský herec večera hrou na bendžo.

Scénář samotný balancuje na pomezí psychologie a modernější životní filozofie. V průběhu večera se stále více opírá o větší či menší slovní hříčky a vtípky, které by měly dokreslovat postavy.  Jsou jimi narážky na skleněného tuleně (anebo mrože?), scénické i slovní hrátky s nožem i další spíše situační legrácky. Text povětšinou graduje v dialogu dvou sester. S nástupem „objeveného“ bratra se spíš převažuje do více či méně komediální formy. Poslední třetina představení mně připadá, po stránce scénáře, bezradná a tápající. A závěr představení již připomíná pověstnou nastavovanou kaši. Divák již málem začíná na závěr tleskat, ale je svědkem dalšího a dalšího „přílepku“.

Dvě hlavní protagonistky, dcery slavných otců. Kristýna herce a Halka písničkáře.

Výše uvedené nedostatky zachraňují svými výkony, beze zbytku, všichni tři herečtí aktéři. Ale zejména, jak již jsem předeslal úvodem, výtvarná složka představení. Její součástí jsou i spotřební rekvizity – citrony a pomeranče. Napadlo mne, zda byly z BILLY? Anebo z Kauflandu?

Práce scénografky i kostýmní výtvarnice Petry Vlachynské je v tomto případě bravurní. Nápadité i kontrastně laděné kostýmy. Zvláště ten nadsázkový pro Pavla Neškudlu. Originálně upravená křesla ve stylu patchworku. Zařazení moderních prvků mobilní komunikace. A zejména citlivé narážky na homosexuály, v podobě růžových balónků! Rovněž na sadomasochisty. To zase v závěrečném kostýmu dvou sester! Opravdu, Petra Vlachynská, spolu s režisérkou Ewou Zembok, tuto inscenaci povýšily o několik stupňů výš.

Pochopitelně, hlavními pilíři celého večera jsou herecké výkony. Ale v té poslední třetině představení se již herečky nemohou opřít o životaschopný text. Proto dochází i k choreografickým kreacím v baletních sukénkách, které musíme jako TANEČNÍ MAGAZÍN ohodnotit jedničkou s hvězdičkou! Byly nápadem režisérky? Anebo samotné Halky Třešňákové, jinak známé to performerky?

Takže, shrnuto závěrem. Poněkud méně gradující a vypointovaný text zahraňují herecké výkony, skvělá výtvarná složka, režie a choreografická stránka představení.

(Psáno z druhé reprízy dne 2. 2. 2020.)

»DIY: po tátovi«

Námět: Jan Balabán, román „Zeptej se táty“

Scénář: Dagmar Radová

Režie: Ewa Zembok

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Hrají: Kristýna Frejová, Halka Třešňáková a Pavel Neškudla

Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Zabiják Nožem“

Produkce: Barbora Kunstovná, Johana Kolomazníková

PR: Pavla Umlaufová

Délka: 75 minut

Premiéra: 10. ledna 2020

Nejbližší repríza: pondělí 2. března 2020 v 19.30

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN