Česká taneční platforma je tady

Co přináší letošní ČTP?

Ve dnech 4.–7. dubna se bude konat 24. ročník festivalu Česká taneční
platforma, který nabízí výběr toho nejzajímavějšího, co vzniklo převážně
v uplynulém roce na české taneční a pohybové scéně. Festival každoročně
budí zájem řady odborníků – prezentrů i žurnalistů – z České republiky,
Evropy i zámoří.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha, říká: „Zájem  o tanec se zvyšuje, každý rok přiláká více pozornosti. Teď máme v Čechách provázanost s celosvětovými díly.   Ještě v 90. letech jsme zdaleka nepřitáhli pozornost zahraničních hostů, ale teď máme takový zájem, že nám závidí i Vídeň, do které přijede třeba 60 zahraničních hostů a u nás  je jich 100!“

Spoluředitelka Festivalu Tanec Praha Markéta Perroud dodává: „Dáváme přednost kvalitě před kvantitou.  Ale výběr děl je vždy bolestný.  Přesto, že  se někdo nedostane na ČTP, neznamená to, že se o něm nehovoří.“

Platforma již téměř čtvrt století mapuje českou scénu současného tance a
pohybového divadla a vyhledává co nejvyšší kvalitu a diverzitu. V její
Dramaturgické radě se vystřídala již řada osobností, které pečlivě sledují
dění na domácí scéně. Letos počet přihlášených děl překročil 40 a výjimečně
se odborníci vrátili i o rok zpět, kdy přísná pravidla vyřadila dvě
zajímavé inscenace. Do hlavního programu tak rada vybrala sedm děl. Ta
budou diváci moci zhlédnout v programu, kde se ryze taneční díla střídají s
divadelními přístupy, prvky nového cirkusu, využitím vizuálních elementů i
např. nedivadelních prostor.

Vedle odborné Dramaturgické rady se opět scházela Divácká porota. „Jsme
rádi, že jsme i letos mohli zájemcům z široké veřejnosti nabídnout možnost
zapojit se do tzv. Divácké poroty,“ říká Zuzana Hájková, manažerka
festivalu, a pokračuje: „Smyslem této formy zapojení diváků je umožnit
zájemcům vyzkoušet si práci Dramaturgické rady – tedy zhlédnout pokud
možno všechna přihlášená díla, diskutovat za účasti odborníků – a v
závěru nezávisle hlasovat o třech dílech, která by podle nich neměla na
programu platformy chybět.”

Účastníci platformy a diváci se mohou těšit na představení souborů Farma
v jeskyni, VerTeDance, DOT504, Spitfire Company nebo tvůrců Jana
Komárka, Martina Talagu a Elišky Brtnické. Doprovodná část programu se
soustředí převážně na networking, sdílení zkušeností a odborné diskuse.
Spolu s tím, jak se stírají hranice mezi uměleckými žánry, stírají se také
geografické hranice a čeští umělci tvoří stále více v mezinárodních
koprodukcích.

Na Českou taneční platformu letos naváže Ateliér European Dancehouse
Networku (EDN).

„Český tanec zasluhuje pozornost. V posledních letech vždy přilákal do
Prahy stovku zahraničních expertů, což se žádné jiné obdobné akci v našem
středoevropském regionu nedaří, říká Yvona Kreuzmannová. „Je to jedinečná příležitost poukázat na kvality a pestrost naší scény před zástupci nejvýznamnějších tanečních domů i festivalů a zároveň otev ít téma kontextu práce umělců v zemích střední Evropy i blízkých postsovětských státech. Platforma i EDN Ateliér jsou otevřeny všem, kdo se chtějí o tanci dozvědět více.”

Tereza Hradilková (vytvořila velice populární taneční inscenaci Švihla) říká: „Jsem ráda, že ČTP existuje. My tanečníci a choreografové máme příležitost  konfrontovat své dílo se zahraničními tvůrci, když máme možnost této zpětné vazby, je to pro nás opravdu přínos a má to velký dopad.“

Markéta Perroud dodává: „Pro nás je platforma možnost ponořit se do prostředí, kde díla vznikají, je to cenná zkušenost a dobrá příležitost pro networking. Setkávání se a navazování kontaktů, sebezdokonalování, pro mě je to zásadní věc.

24.ročník České taneční platformy se odehraje v sedmi pražských
lokalitách – PONEC – divadlo pro tanec, Studio ALTA, Alfred ve dvoře,
Centrum současného umění DOX, Korzo Veletržního paláce, Národní galerie v Praze, Studio Hrdinů a La Fabrika. Hlavní část Ateliéru EDN pak bude
v prostoru Kasárna Karlín.

Nina Vangeli, publicistka, říká o letošní ČTP: „České prostředí neinklinuje k abstrakci, ale všímá si témat a fyzikality“.

Na závěr ČTP proběhne  vyhlášení cen. Od roku 2016  je udělována cena pro Manažera roku. Její vznik inicioval Jiří Opěla. Letošní cenu navrhl Dalibor Šípek v novoborské sklárně Anežka.

Dalibor Šípek nám svěřil, že při tvorbě letošní ceny chtěl navázat na dílo Jiřího Opěly a současně  použil svou nejnovější techniku, kdy  sklo přesahuje přes desku.

Terezu Hradilkovou okamžitě sklárny inspirovaly a pomýšlela na svou novou choreografii, která by byla právě z tohoto prostředí. Tuto myšlenku také na tiskové konferenci Tereza a Dalibor  živě  prodiskutovali.

Zeptali jsme se…..Yvony Kreuzmannové, ředitelky Festivalu Tanec Praha

Které představení v letošní  České taneční platformě má pro Vás největší  náboj?

Yvona: „To je opravdu těžké říct. Já sama mám letos platformu jako objev, viděla jsem  některá představení jenom na videu, ať  už jsou to performeři DOT 504 nebo Eliška Brtnická, takže  jsem zvědavá, jak to bude vypadat živě. Pokud se bavíme o náboji, tak Cécile da Costa  je performerka, která má v sobě  neuvěřitelný náboj a energii. To   nejde pominout. Ale  pro mě třeba i  představení „Pojdˇme na tanec“ má v sobě náboj a určité momenty  jsou nezapomenutelné. Jsem také moc zvědavá, jak bude vypadat v anglické verzi.“

Děkujeme

 

ST I 4. 4. I 20:00 I Studio ALTA I Tantehorse / Miřenka Čechová: Creep – výběr Divácké poroty

 

ČT I 5. 4. I 15:00 I Afred ve dvoře I SILK Fuegge: DISASTROUS – pro děti, doprovodný program

 

ČT I 5. 4. I 17:00 I Centrum současného umění DOX I Farma v jeskyni: Navždy spolu

 

20:00 I PONEC – divadlo pro tanec I VerTeDance I Petra Tejnorová: Pojďme na

tanec! – výběr Divácké poroty a dramaturgické rady

 

PÁ I 6. 4. I 15:00 I Studio ALTA I Jan Komárek a kol.: Kabaret Velázquez

17:00 I Národní galerie – Korzo I Martin Talaga: SOMA

20:00 I PONEC – divadlo pro tanec I DOT504 I Jozef Fruček a Linda Kapetanea:

You Are Not the One Who Shall Live Long

 

SO I 7. 4. I 12:15 Studio Hrdinů I Jan Bárta: Pitch – doprovodný program

14:00 I Studio ALTA I Spitfire Company: Vypravěč

17:00 I La Fabrika I Eliška Brtnická: Enola – výběr Divácké poroty a dramaturgické

rady

20:00 I PONEC – divadlo pro tanec I Tereza Hradilková a kol.: Švihla – Taneční

inscenace roku 2017, vyhlášení cen

 

Více informací o programu naleznete na: www.tanecniplatforma.cz

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Nejkrásnější muž Ghany se účastnil festivalu Tanec Praha

Clifford Selorm Ametefe je nejen výborný tanečník, ale i model, který získal již řadu ocenění, mimo jiné také cenu Top Male Award. Nyní jste měli možnost potkat ho v Praze, kde reprezentoval svou rodnou zemi

Festival Tanec Praha  letos  pozval do Čech  čtyři členy Ghana Dance Ensemble, dva bubeníky, jednoho tanečníka a jednu tanečnici.
Ghana Dance Ensemble se účastnil projektu současného tance s názvem “Ghana Sunrise” spolu s českými tanečníky Lindou Fernandez Saez, Jakubem Sedláčkem a bubeníky Tomášem Kerle a Monikou Rebcovou.
Choreografii a koncept projektu vytvořila Monika Rebcová ve spolupráci se jmenovanými umělci.  (Během roku přinášíme čtenářům Tanečního magazínu informace o vystoupeních a seminářích Moniky Rebcové.

Clifford Selorm Ametefe  je nejen  výborný tanečník, ale i model, který  má na svém kontě už řadu ocenění, možná nejvíce ho těší Top Male Award, což znamená, že se  stal nejkrásnějším mužem v Ghaně.  Během festivalu reprezentoval svou rodnou zemi v Praze, poprvé jsme se s ním setkali na tiskové konferenci, kde se už zdálky neslo bubnování a africké rytmy. Musím říct, že Clifford je nejen  urostlý, krásný muž,  je to také  milý a skromný člověk,  krásný uvnitř.

A jak vnímá Českou republiku?

Zeptali jsme se…..

Clifford Selorm Ametefe

Co si myslíte o české kultuře?

“Přiznám se, že o ní moc  nevím.  Ale působí to tu na mě, že Čechy jsou
krásná zem s impozantními městy a zrovna tak jsou zde i milí lidé.
Těším se z každého kousku země, z každé minutky, kterou zde
prožívám. Opravdu moc se mi tady líbí.”

Jak se vám spolupracuje s Monikou Rebcovou, která představuje naše
ztělesnění afrického tance? 

“Je to opravdu krásná zkušenost, neočekával jsem to, co následovalo,
když jsem se s ní poprvé setkal. Čas, který jsem s ní strávil, vnímám
jako krásně prožitý čas. Dává ze sebe všechno a všechno dává i do
svého tance. Přinesla určitě pokrok i do našeho afrického umění.”

Kde a jak jste se vlastně setkali? 

“Jednalo se o výměnný program organizovaný v Ghaně.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka  festivalu TANEC PRAHA a česká ambasáda v Accře nám pomohli uskutečnit tento projekt.  A dále jsme už spolupracovali s Monikou Rebcovou z HAMU, se kterou jsme dělali dvoutýdenní workshop současného tance v Ghanském tanečním sboru (Ghana Dance Ensemble). Jsem skutečně šťastný, že mohu  reprezentovat svou zemi na festivalu TANEC PRAHA společně  s tanečnicí Ruhiou Sadik a hudebníky Danielem Brownem a Christopherem Kalipo Ametefem.

Děkujeme a přejeme hodně úspěchů

Yvona Kreuzmannová a Monika Rebcová

Zeptali jsme se…..

Monika Rebcová, tanečnice a choreografka

Proč jste si vybrala právě Clifforda a jeho skupinu?

„Byla jsem vyslána do Ghany festivalem Tanec Praha za přispění MK ČR a
nemalé podpory od české Ambasády v Akkře. Ghana Dance Ensemble není
Cliffordova skupina. Je to profesionální soubor tradiční ghanské hudby a
tance, který má 35 členů a jeho současný vedoucí se jmenuje Benjamin
Ayettey. Soubor sídlí v Akkře a náplň jeho tradičního vystoupení sestává
z tanců 10 regionů celé Ghany.“

Co je na Ghaně zajímavého? 

Křesťanská komunita je zastoupena přibližně ve stejném počtu jako
islámská komunita. Afričané křesťané jsou velmi příjemní spoluobčané, kteří respektují ženy, mají příjemné vystupování, nejsou hluční a mají smysl pro humor. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat. Členové Ghana Dance Ensemble jsou vysoce profesionální hudebníci a tanečníci s otevřenou myslí a chutí učit se něco nového a pro ně zcela neznámého. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat a byla to pro mě krásná zkušenost.

V čem je umění v Ghaně typické? Liší se něčím od ostatních částí
afrického kontinentu?
„Tance a rytmy Ghany jsou velmi složité a velmi působivé. Každý tanec má přesné kroky, příslušný kostým, přesný rytmus a zpěv.“

Co přinesla spolupráce s ghanskými tanečníky Vám? Poznala jste jejich
kulturu? 

„Poznání, že studium jejich rytmů a tanců by mi mohlo zabrat zbytek
života a stejně bych vše nepochopila.“

Děkujeme a přejeme další krásné zážitky nejen z Afriky

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Festival Tanec Praha skončil

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí

 

 

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí, konkrétně České republiky, Belgie, Francie, Itálie, Izraele, Jižní Koreje, Kostariky, Německa,  Nizozemí, Řecka, Slovenska, Španělska, USA a Velké Británie.

Návštěvnost letošního festivalu potvrdila nemalý zájem veřejnosti o oblast současného tance s přesahy do jiných žánrů soudobého umění. Celkově festival přilákal cca 7.700 návštěvníků, z toho 5.500 v Praze a 2.200 v dalších 16 městech a obcích ČR.

Během hlavního programu v Praze se na scénách divadla PONEC, Hudebního divadla Karlín a prostoru Jatka78 odehrálo celkem 16 představení. „Diváci ocenili především různorodost a vysokou interpretační kvalitu děl, ale také objevnou choreografii, světelný design a vůbec tvůrčí počiny osobností, z nichž část je našemu publiku již známa a mohou tak sledovat vývoj evropské scény a k tomu zajímavé směřování mladých umělců ze zámoří,říká ředitelka a zakladatelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová.

Israel_Galvan_La_Curva_foto_Vojta_Brtnicky

Kulisami festivalu nebyly jen divadelní sály, další představení se konala přímo pod širým nebem, na střeše parkingu, v parcích či na náměstích. Dramaturgie festivalu nezapomněla ani na nejmladší diváky, kterým byla určena sekce TANEC PRAHA DĚTEM se sedmi představeními pro děti a teenagery v Praze, Jihlavě, Českých Budějovicích a Plzni.

„V celorepublikovém programu festivalu hraje důležitou roli česká taneční scéna, která má stále více co nabídnout. Naší snahou je propojovat ji co nejvíce se zahraničím,  je to pro nás výzvou a zároveň závazkem pro nastávající ročník, který se bude konat od 22. května do 22. června 2017“, říká Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu.

Netančili ale pouze profesionálové. V rámci doprovodného programu se každou středu proměňovala veřejná prostranství v Tančírny pod širým nebem. Nechyběly ani tři tematické workshopy a jeden večer filmové projekce věnované hlavní hvězdě letošního festivalu TANEC PRAHA Israelu Galvánovi.

Dvěma večery v Hudebním divadle Karlín se standing ovations  28. ročník festivalu TANEC PRAHA vyvrcholil. Španělský flamencový mág Israel Galván tak excelentně zakončil pestrý více než měsíční program festivalu, který proběhl v rekordním počtu 17 měst a obcí České republiky.

V Praze proběhlo vedle 16 představení hlavního programu dalších 19 různých akcí doprovodného programu, tzn. celkem 35 veřejných produkcí a v regionech dalších 37 představení, což činí celkově 72 veřejných produkcí  během celého festivalu.

Festival TANEC PRAHA nebyl zdaleka jen doménou hlavního města. Zavítal také do Brna, Českých Budějovic, Chocně, Hradce Králové, Jihlavy, Kladrub, Nečtin, Olomouce, Ostravy, Pardubic, Plzně, Sušice a Tábora, nově i do Liberce, Malovic  a Písku. Celkově se v  regionech odehrálo 37 představení.

 

Taneční magazín

Flamencový génius zavítal do Prahy

Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána

Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen  flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána

Zapomeňte na všechno, co jste doposud věděli o flamencu

Postmoderní flamenco, cante jondo a současná hudba.  Flamencový free stylový génius, jak je Israel Galván nazýván, vystoupil v Praze v Hudebním divadle Karlín a toto představení zakončilo letošní Festival Tanec Praha.

20160622_5189

Sevillský rodák Israel galván vyrostl v rodině slavných tanečníků flamenca Josého Galvána a Eugenia de los Reyes. Prosadil se sofistikovaným pojetím tanečního rytmu prokládaného neočekávanými momenty nehybnosti.  Pověst inovátora posiluje každá jeho premiéra, např. zpracování Kafkovy Proměny či Arena, inspirovaná býčími zápasy.  Israel Galván je držitelem mnoha prestižních cen (Bessie Award, Zlatá medaile španělského ministra kultury, National Dance Award).

La  Curva – Křivka

Ve svém díle La Curva, tedy Křivka, Israel Galván pátrá po tvaru a struktuře zvuku. Nečekejte tedy žádné klasické flamenco.  Zkoumejte, hledejte, ale co vlastně?  Tvar, zvuk, či něco jiného?

Celému představení vévodí dokonale zvládnuté  pohyby, zajímavé pojetí tance a lehký humor. Emocí plný  hlas Inés Bacán, zpěvačky cante jondo, klavír Sylvie Courvoisier a rytmický puls dlaní José Jiméneze Santiaga doplňuje úsilí Israela Galvána najít tvar zvuku.

Ocitáme se snad v hospůdce, do které poměrně svérázně vešli hosté – shodili věci na zem a diskutují, tak, jak už to bývá. Jenže tentokráte je jejich téma zvuk, to už tak časté nebývá.

Zpěv,  klapot červených bot, klavír. Hudba se neustále zrychluje a boty také,  tanečníkovo tělo vibruje všemi směry a dokonce si  ťuká do rytmu  i na čelo. Už v prvních okamžicích obdivujeme  neuvěřitelnou  lehkost s jakou Israel  Galván tančí a jeho nadhled, dá se říci, že si spíše  jen  pohrává s  pohybem.

20160622_5202

Rána,  předmět spadl. Tanečník snad něco hledá či zkouší.

Hosté  pomyslného lokálu  sedí, zpívají, podupávají, náš hrdina také a najednou hop! A stojí na stole. Stůl se kýve a naklání, člověk se až diví, že dřevo vydrží takový dupot. Dokonce si dá přes hlavu svůj kabát. Je sotva poznatelné, zda návštěvníci naší hospůdky zpívají či spíše řvou.

20160622_5209

Tanečník odtáhne svým kolegům stůl,  postaví si ho do bojové polohy a hned na to se za něj schová. Hodí stůl na zem a tančí tak intenzivně, až jedna z postav vezme hůlku a vyhodí ho z lokálu. (Mezitím se  divák  báječně  baví nad tímto rebelským, vrtošivým a nezbedným  projevem Israela Galvána.)

Ten si ale lehne a chvilku nečinně poslouchá zpěv, než ho napadne něco nového. Posadí se na židli a tančí s židlí. V zápalu tance vrazí do klavíru, který se rozsvítí. Tanečník se ale nezvedne ze židle, nohy kmitají v rytmu flamenca a židle tančí také, znovu dorazí ke stolu ke svým kolegům.

Popadne hudební nástroj, točí jím po zemi, kde zanechává stopu a nakonec na nástroj skočí. Tak kde je zvuk? Ticho. Nehybně stojí.  Popadne dvě židle a do jedné z nich se posadí. Přeskakuje ze židle na židli a nazývá je svým publikem. Jednu  z nich si dá na krk a tančí s ní, sedne si na ni a  poté ji  velkým mrštným skokem  vrátí ke stolu.

Prostorem duní hrom, či-li zvuk.  Tanečník rozkopne prach ze země a jeho přátelé se rozkašlou. Spadne do prachu a sype jej na sebe. Celý se třese..

20160622_5224

Nakonec si smutně sundá boty, jen sedí a poslouchá zpěv. Přisedne si zpět ke stolu ke svým známým, snad si povídají o všedních věcech. Anebo se přece jen už shodli, odkud přichází zvuk? Dva muži  se zvednou a  přátelsky si zatančí.  Oba berou kabáty a odchází z lokálu.  Rána,  všechno  na scéně popadalo, konec, tma.

Humor a strhující energie, nadhled, to vše podbarvené tklivými melodiemi a rytmem flamenca  nenechá diváka ani chvíli v klidu. Poměrně dlouhé představení (90 minut) se zdá jako minuta. Pátrání po podstatě zvuku a touha chytit zvuk a odhalit toto tajemství je divákovi  zřejmá a baví se od prvního okamžiku až do konce.  Bravo!

 20160622_5235

Eva Smolíková

Foto: Vojta Brtnický

Taneční magazín

Zastavte čas!

Festival Tanec Praha započal dětským představením s názvem Momo

 

 

 

Premiéra “Momo” proběhla v divadle Ponec 1. června, tedy symbolicky na MDD.

Projekt Mirky Eliášové s názvem „Momo“ byl inspirován knihou Michaela Endeho, který se zamýšlí nad časem. Mirka Eliášová podle svých slov nechtěla  převyprávět  tento příběh, ale  ukázat, že podstatné je zejména to, jak náš čas trávíme a prožíváme.

Během představení si také člověk uvědomí  touhu, kterou občas pociťuje každý z nás – totiž  zastavit čas anebo ho rovnou vrátit.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(66_of_197)

Na začátku představení se dívka klátí a točí prostorem, zvuk  evokuje vítr (Momo totiž zavál vítr do blíže  neurčeného města).  Z ústraní vyskočí tři další tanečníci a začnou kutálet  lepící pásky, představující snad soukolí hodin. Počítají a počítají, kolečka se kutálí, zvuk tikajících hodin dokresluje scénu. Na plátně za nimi se míhají stíny.

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(58_of_197)

Všechny tři postavy vykročí stejnou nohou a neúnavně   chodí dokola  přesně jako stroj. Kolečka v hodinách (lepicí pásky) jsou už seřazené, náhle něco poposkočí, na jevišti zavládne chaos. Běh, klid, spořádaná chůze. Někdy zkrátka hodiny letí, někdy se vlečou, tak to přesně chodí. Či letí? Mezitím jeden z umělců počítá, kolik asi tak přibližně máme vteřin odměřených pro jeden průměrně dlouhý život.  A není to tak moc…  A teď odečteme vteřiny  na spánek, jídlo, přestávky ve škole, internet a zejména facebook a??? Kolik času máme tedy pro život?

Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(32_of_197)

Umělci zapojili děti do představení, všichni společně tvoří  na zemi obrazec hodin, dělají malé kroky i velké skoky, běží, dokonce i pozpátku, jsou pěkně udýchaní. Z lepicích pásek vznikl obrazec Bůh ví čeho, snad našeho života?  A v tom běháme a skáčeme. Stíny na plátně se míhají v podivném nesouladu.

Děti toto řádění očividně baví. Nejde o to, pochopit obrazec, ale zatančit si s tanečníky, pokusit se být součástí představení.  Hra „Momo“ je zábava pro malé i  ty starší, zkrátka pro ty, co se zapojí. Divák očekávající příběh bude zklamaný.

 Momo_-_Elisasova_-_Divadlo_Ponec_-_Tanec_Praha_2016_-_web_(25_of_197)

Eva Smolíková

Foto: archiv Divadlo Ponec

Taneční magazín

“Poslední dílo“ a festival Tanec Praha končí

„Batsheva Dance Company je taneční skupina, kterou nenajdete nikde jinde na světě“, říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Právě tato mimořádná skupina zakončila festival Tanec Praha

 

 

 

 

Skupina Batsheva Dance Company  zakončila 25.6.2015 festival Tanec Praha 2015. Dílo věhlasného izraelského choreografa Ohada Naharina „Last work“ (Poslední dílo) mělo světovou premiéru v červnu 2015 v Tel Avivu. Batsheva Dance Company je největším izraelským tanečním souborem, čítá 36 členů. Tato skupina  odehraje ročně 250 představení pro 75 000 diváků.

20150624_0745
Soubor poprvé hostoval v ČR, divákům se představilo 18 členů souboru. Na scéně nebyly prakticky žádné kulisy. Věčně běžící postavu v pozadí můžeme chápat jako symbol nezastavitelného času. V příběhu je nastíněno současné dění ve světě, možná se odehrává na území Izraele, možná blíž, než zatím tušíme, kdo ví. Doba plná chaosu a nejistoty. Lidé žijí svými starostmi, radostmi a povinnostmi. Do jejich osudů ale zasáhne válka, která zastaví téměř vše. Zanechává lidi samotné, zoufalé, ubité, spoutané nesvobodou. Všechno zůstává stát, život vyprchává. Jakoby i čas měl být zastaven, ale ten si jde svou cestou, stále tepe ve svém jednotvárném rytmu. Ani čas, ani život, ani pohyb nezastavíš. Nadvláda teroru má také svůj konec. Ze zničených trosek opět začíná klíčit pohyb a život. Pohyb přemůže všechno zlé, lidé  najdou  své osvobození.

20150624_0736
Choreograf Ohad Naharin  ke svému Last work říká: „Jeden nikdy neví. Říkávám svým tanečníkům – Tančete, jakoby to bylo opravdu naposledy.“
Zajímavostí je, že soubor Batsheva Dance Company založila v roce 1964 baronka Batsheva de Rothschild, která k vedení souboru pozvala nezapomenutelnou Marthu Graham.  Právě M. Graham vtiskla souboru svou nesmazatelnou stopu a ovlivnila tvorbu  Ohada Naharina. Ohad Naharin přijal roli uměleckého ředitele v roce 1990 a posunul soubor do nové éry. „Last work“  je toho dokladem.

20150624_0724
Ředitelka Yvona Kreuzmannová dodává: „Ohad Naharin je podle mě nejlepší choreograf světa. Batsheva Dance company je skupina, jakou nemůžete najít nikde jinde na světě. Všichni tančí ve stejném stylu, tzv. gaga, mají dokonale sjednocenou techniku a cítění pohybu.“

20150624_0689
Gaga je pohybový slovník, vyvinutý Ohadem Naharinem. „Tento slovník jsem vytvořil pro trénink mojí skupiny, spojuje ty nejlepší dovednosti tanečníka s jeho přirozenými pohyby a emocemi,“ vysvětluje Ohad Naharin.  „Říkám tanečníkům: poslouchej své tělo, než mu nařídíš, co má udělat.“

 

20150624_0671

Foto: VojtaBrtnický

Taneční magazín

„Impromptus“

Sasha Waltz zahájila Festival Tanec Praha

 

 

 

3.června zahájila Sasha Waltz svým dílem „Impromptus“  Festival Tanec Praha.  Její dílo je podbarveno živým hudebním doprovodem i operními skladbami (zahrnuje i čtyři Schubertova díla.)

Dalo by se bez nadsázky říci, že jméno Sasha Waltz je synonymem pro spojení za „Vaše představy neručíme“, tedy spojení, které dalo letošnímu festivalu název. Současný tanec posunul své hranice a možnosti, nediktuje divákovi jasný a čitelný příběh, ale spíše nás nechává hledat ve své vlastní fantazii.

Dílo Impromptus můžeme chápat jako něčí představy či vzpomínky.
Odpovídající jsou i kostýmy, v šedé, černé, bílé a neutrální barvě, přesně jako myšlenky, které mezi sebou svádí nelítostný boj.  Myšlenky dobré i zlé, neutrální a nezajímavé.
Myšlenky se zpočátku pohybují s obrovskou námahou, nebo líně, jakoby se jim už ani nechtělo, jakoby už člověk nechtěl vyvolávat vzpomínky na věci minulé. Ale náhle se přece jen rozeběhnou, tu a tam poskočí, pak se zase vrátí… couvají …
To vše za doprovodu živé hudby, což zážitek zesiluje. Překvapením pro diváka je, když se na scéně objeví operní diva. V duši zavládl smutek a melancholie.
Scéna dotváří pocit, kdy člověk spíše v klidu přemítá o svých zážitcích, žádné rušivé elementy, nic. Jakési prázdno. Prostor ticha a vzpomínek. Zavřené zásuvky. Chceme je otevřít? Občas se zásuvky pohybují a myšlenky, malí panáčci, intenzivně čistí podlahu – tedy člověk se vzdaluje vzpomínkám. Chce se snad dotyčná osoba očistit od vzpomínek a pustit je jednou pro vždy pryč ze své mysli?
Operní diva přichází tentokrát zvesela. Člověk pravděpodobně  změnil svou náladu a je mu do zpěvu, promítá si veselejší vzpomínky, radostná  melodie vyvolává příjemné emoce. Mysl se zřejmě rozjasnila a bílé myšlenky dovádivě skotačí.
A znovu přichází melancholická nálada – na scéně se objevuje ON. Vše zvážní. Člověku je v duši těžko. Touhy, sny, láska. A je tu také jiná žena. Zdá se, že svůdnice a hlavní hrdinka svádí boj o lásku jednoho muže. Naše hrdinka vyhrává. Svůdnice mizí ze života…
Milenci se přibližují .., přichází odpuštění, sblížení. Žena láskyplně koupe svého milovaného, hladí, ale opět  se postava bývalé milenky objevuje jako Ďáblík. Srdce tohoto muže  ji nedokáže zahnat. Když je sám, sní. Když je s partnerkou, přesto vidí JI. Hledá ji všude.
Po nějakou dobu milenci přesto prožívají snad chvíli štěstí, krásné, prchavé okamžiky. Ale opět se váhavě vzdalují, snad i rozchází.

Das Stueck "Travelogue I - Twenty to eight" von Sasha Waltz im Radialsystem V am 21. 12. 2007 in Berlin.

„Sasha Waltz je fenomén. Poznala jsem ji před dvaceti lety a cítila jsem, že tato umělkyně má lidem co říct, už tehdy mě její dílo oslovilo. Ještě jsem netušila, že jednou  bude Sasha hvězdou světového formátu,“ říká ředitelka Fetivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Taneční magazín

Rozhovor s MARKÉTOU PERROUD, spoluředitelkou festivalu Tanec Praha

Češi by tvořili dál, i kdyby nebyly vůbec žádné finance. Tanec sehrával i v historii důležitou roli

1.Vy jste začínala svou taneční kariéru studiem baletu. Kdo Vás k němu přivedl?

„Kamarádka. Moje babička byla tanečnice baletu ND, ale přestala tančit, když si vzala mého dědu.  Zemřela, když jsem byla ještě malá. Já jsem až dodatečně našla její fotky z jeviště, když jsem byla už na konzervatoři, mé rozhodnutí věnovat se tanci ovlivnit nemohla. Ale je pravda, že babička hned po mém narození řekla, že budu tanečnice.“

To zní skoro jako věštba…

2.Jak hodnotíte dnešní  balet? Balet je těžký, krásný, povznášející. Ale je o něj dostatečný zájem ze strany diváků?

Dle mých občasných návštěv baletních představení mohu soudit, že zájem o balet trvá. Mám pocit, že u nás divák vyhledává balet pro jeho pohádkový příběh, jako únik do světa plného krásných a ladných pohybů, virtuozity. Osobně bych na české baletní scéně uvítala více experimentů a  inovativních přístupů.

3.Domníváte se, že výkony, které tanečníci podávají, jsou náležitě  finančně ohodnocené?

„Nejsou. Pokud porovnám podmínky u nás s těmi zahraničími, tak rozhodně  ne. V zahraničí jsou výhodou určité jistoty a ohodnocení, uznání statutu tanečníka. Myslím tím země, kde je tanec jako obor uznáván a podporován. Existují však státy, kde jsou na tom tanečníci ještě mnohem hůře než u nás, to je také pravda.“

4.Když dojde ke zranění, má tanečník  v ČR nějakou šanci u divadla zůstat  nebo musí odejít?

„Záleží na tom, o jaký druh zranění jde a  v jakém pracovním vztahu se tanečník nalézá. Pokud jsou následky zranění takové, že  znemožní další výkon povolání, tanečník si musí  hledat nějakou alternativu. Jako zaměstnanec souboru, instituce, může mít štěstí a zaměstnavatel ho může využít v jiné profesi, čerpající z jeho taneční kariéry. Můžou ale  samozřejmě být zranění, které pouze omezí výkonnost, ale stále umožňují tanečníkům se v tomto odvětví udržet.  Dal& scaron;í možností  je, že  zranění je  léčeno jako  dlouhodobá nemoc, tak dlouho, až  výkon tanečníka už  nemá odpovídající kvalitu a neumožňuje mu vrátit  se  do práce. Tohle všechno se možná týká jakékoliv jiné profese  s výjimkou toho, že  taneční vzdělání je většinou tak úzkého zaměření, že nedovolí jen tak lehce vyměnit zaměstnání a dělat něco jiného. Ale tanečníci mají tvrdou  disciplínu a ta jim je v další kariéře velkým pomocníkem.

Jistou výhodu v tomto případě mají tanečníci z nezávislé scény současného tance, kteří mívají kvalitnější všeobecné vzdělání. Vedle interpretační kariéry se také většinou živí ještě pedagogickou, či jinou činností. Nejsou tak úzce zaměřeni a to jim usnadňuje přechod do jiného oboru, je – li  to nutné.

V této době je snaha podmínky pro rekvalifikaci tanečníků zlepšit. Je vyvíjen  velký tlak na ministerstva, existují organizace jako „Vize tance“ a další, které se snaží situaci zlepšit. Doufám, že v brzké době bude i v České republice mít tanečník možnost podpory k rekfalifikaci tak, jako je to v jiných státech.“

5.Když si vzpomenete na období, kdy jste se baletu plně věnovala,  mohla jste libovolně jíst, jak jste chtěla nebo ne?

„Dovolte mi upřesnění… Období, kdy jsem se baletu plně věnovala, pro mě vlastně bylo jenom na škole a v dětství.  Po studiu konzervatoře v názvu souborů mého působení bylo vždy slovo balet – po působení v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, jsem přešla do Baletu lyonské Opery, repertoárového souboru současného tance. “Nejklasičtějšími” díly však byly choreografie  Jiřího Kyliána nebo  Wiliama Forsytha. Profesionálně jsem vlastně čistý balet nikdy nedělala, i přestože mi bylo nabídnuto místo v ND.“

6.V současném tanci si nemusíte hlídat váhu?

„ Je to individuální. U současného tance je pro mne více brán zřetel na člověka  jako individuum v celé jeho komplexitě. Jde zde o harmonii  těla a ducha, o celistvou  osobnost. Záleží dále na tom, co tanečníku z tohoto pohledu vice sluší. Ale i zde je tlak společnosti, určitého vžitého modelu krásy. Vedle estetického aspektu je tu také to, že kila navíc fyzickému výkonu nepomáhají…

Vraťme se k jídlu  – na škole jsem se velmi trápila, bylo to  výchovou. Pasovali nás do jednoho ideálu, který nebral v potaz dispozice každého z nás, fyzickou rozdílnost. Většina z nás se  snažila tohoto ideálu dosáhnout, jak se dalo. Jakmile se sáhne do stravovacích návyků a  začnete  držet  nějaké diety, je to  začátek konce. V pozdější aktivní kariéře jsem jedla naopak víc než většina lidí v okolí, mé tělo si vše  upravilo a reagovalo na zátěž, kterou jsem mu dala. Pomohl mi k tomu můj pobyt ve Franc ii, kde se jídlo stalo jedno z mých radostí života a ne problém, kolem kterého se můj život točí. Člověk si nesmí nabourat rovnováhu.“

7.Doporučila  byste mladým lidem spíše studium klasické konzervatoře nebo školy současného tance?

„Vzhledem k mým zkušenostem bych doporučila školu, kde bude i kvalitní výuka všeobecných předmětů. Ať chceme nebo ne, tanečník reaguje na dění současného světa a pokud se v něm neorientuje a  nemá vzdělání, potom má jen omezenou základnu, z které může čerpat a může se lehce stát  jen exekutorem pohybů, i když třeba dokonale provedených. To mi nestačí…“

8. Zažila jste v ČR nebo ve Francii rivalitu?  Připomeňme si např. aféru v Rusku s choreografem Fillinem, kterému sok vychrstnul kyselinu do obličeje…

„Já osobně jsem se s rivalitou v této míře určitě nesetkala. Na druhou stranu vím, že rivalita existuje, asi více ve  velkých souborech. Slyšela jsem, že si lidé dělají  naschvály, ale do takovéhoto měřítka ne. Je to stejné  jako ve sportu. Ten, kdo má špatný charakter, se snaží toho druhého poškodit, znevýhodnit, aby nastoupil na jeho místo. Z kolegy je pak nepřítel, rival. Tanečníci jsou také lidi. Zdravá rivalita může někdy naopak pomoci.“

Marketa_Perroud-1-mala-2

 

 Foto: archiv Markéta Perroud

 

9.Proč jste  odešla do Francie?

„Já jsem do roku 1997 byla v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka  a zažila jsem éru po revoluci, kdy byly čím dál tím těžší podmínky. Soubor si nemohl dovolit udržet tak početný tým, takže nás nakonec zbylo sedm tanečníků, na začátku mého působení měl soubor skoro třicet  lidí. Musím ale říct, že toto pracovní období bylo jedno z nejkrásnějších.  Lidé, kteří zůstali, doopravdy věděli, proč tam jsou a šli do všeho  s plným nasazením.  Na vedení, tanečníky i  zázemí, které zdaleka nebylo ideální,  ráda vzpomínám, ale je pravda, že při tak maximálním nasazení, které po nás doba vyžadovala,  člověk časem „vyhořel“. Dělali jsme často tři díla za jeden večer, byla jsem většinou ve všech dílech, vydávala jsem víc,  než jsem přijímala. Cítila jsem vyčerpání a chtěla jsem i přestat tančit. Nakonec jsem si řekla,  že bych zkusila vyjet na rok do zahraničí, abych jednou nelitovala, že jsem se o to aspoň  nepokusila. Přes pana Jiřího  Kiliána jsem dostala doporučení do Lyonu.“

10.V čem byly podmínky ve Francii pro tanečníka  lepší než v Praze?

„Finanční ohodnocení bylo porovnatelně lepší, přístup k širšímu spektru tanečních (a nejen) děl, kvalita zázemí, lepší možnosti divadel a souborů, statut tanečníka jako takový a jeho podpora. Ať už byl zaměstnaný, či na volné noze.  V určitých špičkových souborech, pokud  se člověk zranil a měl za sebou určitý počet let práce v daném souboru, byla možnost zažádat o rekvalifikaci a  město platilo tanečníkovi roční školení dle jeho žádosti v předem dané maximální výši.  Tohle bylo ú ;žasné, i tak je rekvalifikace těžká, protože se člověk musí rychle rozhodnout,  kam jít dál,   i rok je krátká doba na to, aby se člověk vyučil něčemu novému.
Umělci na volné noze ve Francii měli a mají výhody díky statutu “Intermittent du spectacle”, který je ve Francii poslední léta tak diskutovaný, protože stát stojí hodně finančních prostředků. Zjednodušeně řečeno,  tento statut umožňuje mít pravidelný příjem I v období mezi projekty. Využívají ho nejen umělci, ale také například divadelní technici.
Mezinárodní obsazení souborů dávalo možnost k výměnám různých zkušeností, přístupů. Lyonský soubor mi dal možnost pracovat na neskutečně široké škále repertoáru současného tance, od klasičtějších forem po velké experimenty, osobně spolupracovat jak s choreografickými velikány (Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Maguy Marin, Trisha Brown a další), tak s těmi, kteří  měli ambice a talent do této skupiny směřovat. Takovou možnost Praha nenabízela.

Byla tam ale samozřejmě i negativa.  V Lyonu byl menší kontakt s publikem, to mi vadilo. I když probíhaly rozhovory na  jevišti, vždy byl styk s divákem hodně na dálku. Účinkovala jsem převážně na velkých scénách, kde k divákovi je daleko. Jindy nás omezovala nebývale striktní pravidla. Z Prahy jsem byla v té době zvyklá, že když chtěl někdo déle večer zkoušet a sál byl volný,  tak zůstal a mohl ho využít a dál nic neřešil.  Ale ve Francii byla velmi omezující pravidla týkající se pojištění, bezpečnosti atd., kter&aacu te; toto ve velké míře komplikovala. A mohla bych pokračovat, ale to již neodpovídám na otázku.“

11.A proč jste Francii opustila a vrátila se do ČR?  Smutek po vlasti?

„Byla to touha po změně. Chtěla jsem skončit kariéru interpreta.  Už mi nevyhovovalo být  součástí tak velkého souboru. Člověk po třicítce už ví, co chce a co také už nechce dělat. O to těžší je pracovat v tak velkém uskupení, kde váš hlas chod věcí nemůže moc ovlivnit. Cítila jsem, že už je čas přestat a je čas dělat něco jiného. Ale co? Do tohoto rozhodování jsem měla druhé dítě, mateřství zásadně změnilo pohled na kariéru a prožitek z ní.  Do té doby jsem byla  zvyklá věnovat se tanci na 200 procent a najednou jsem musela dělit č as a energii mezi rodinu a práci v Opeře, kde mne práce již nedobíjela tak, jak dosud.

Pomýšlela jsem na pedagogickou  dráhu. Udělala jsem si státní francouzský diplom, abych mohla působit jako  taneční pedagog. V té době  přišla nabídka od Yvony  Kreuzmannové, zda-li  bych nechtěla pracovat pro Tanec Praha.“

A bylo rozhodnuto…

„Ne, hned ne.  Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych vstoupila např. do  manažerské či produkční pozice, tedy „na tu druhou stranu“. Nemyslela jsem si, že bych měla potřebné vybavení pro práci, která mi byla opakovaně nabízena. Ale můj  manžel mě přesvědčil. Nikdy jsem si nedovedla představit své rodině říct: „Jedeme do Čech“… a vzít na sebe tu zodpovědnost.  Byla jsem si vědoma, co to obnáší. Ale manžel chtěl zkusit žít v Čechách od té doby, co jsme se poznali. Takže jsem po dvou letech diskuzí řekla „ano“.  Zpočátku jsem spolupracovala jako čl enka umělecké rady mezinárodního festivalu TANEC PRAHA, později jsem  přibrala i kus produkce a  v lednu 2012 jsme se s manželem a dětmi přestěhovali, to už  jsem byla spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA.

Neméně důležitou motivací mého návratu byla má rodina v Čechách, na kterou jsem vždy měla a mám silnou vazbu.“

12.V čem vidíte jedinečnost pana Jiřího Kyliána? (Často je na něho nahlíženo jako na náš český fenomén v oblasti tance a hudby)

„Na díle Jiřího Kyliána jsem poprvé pracovala v Pražském komorním baletu, jezdila jsem pak za zkušenostmi do NDT, nejvíce jsem s ním však spolupracovala během mého působení v Lyonu, kam jsem byla angažována na základě jeho doporučení. Jako interpretce jeho způsobu   vnímání hudby v pohybu ve mne vždy vyvolával pocit něčeho známého, umožňoval mi se v jeho choreografiích najít a objevovat v sobě další možnosti vyjádření.

Jiří Kylián je pro mne jedinečný svou prací s hudbou v pohybu, přitahuje mne propojení jeho inteligence s estetickým vnímáním, také jistá nedosažitelnost, to vše okořeněné vytříbeným smyslem pro humor. Je to nejznámější český choreograf, v celosvětovém měřítku.
Díla Jiřího Kyliána jsou takové vybroušené drahokamy.“

13.Představte si situaci, že by na kulturu bylo ještě méně peněz, nebo dokonce žádné. Tvořili by Češi dál, nebo by se tanci už nevěnovali?

„Určitě by tvořili dál, i když jinak, v jiném měřítku. Podstata umělecké tvorby nepochází z finančního zabezpečení. Její kvalita však bývá finančními možnostmi ovlivněna. Odjakživa v historii sehrával tanec ve společnosti důležitou roli. Není možné ani za našich časů s ním nějak „zamést“. To by ale nemělo být důvodem k nezlepšování finančních  podmínek, což je tu práce skoro Sysifoská.“

14.Během festivalu „Tanec Praha“ shlédnete nepřeberné množství představení. Podle čeho vybíráte ta nejlepší díla?

„Zásadním kritériem je kvalita, diverzita děl. Snažíme se reflektovat aktuální vývoj současného tance a  přinést nové impulzy.
S Yvonou Kreuzmanovou vyjíždíme za představeními po celý rok, kromě konce května a června, kdy je období festivalu. Naší snahou je, aby vybraná díla oslovovala  a  inspirovala jak diváky z řad široké veřejnosti, tak i profesionální taneční obec. V pražském programu představujeme 1 – 2 velké produkce, tzv.Události sezony, letos jimi bude Batsheva Dance Company s novým dílem Ohada Naharina a Sasha Waltz & Guests s dílem Impromptus. Vedle středně velkých produkcí jsou součástí programu i menší díla, která zařazujeme do tzv. Evropských tanečních laboratoří. Tanec Praha je členem mezinárodní sítě Aerowaves, která podporuje mladé evropské tvůrce současného tance. Prá vě jim dáváme v Evropských tanečních laboratořích – a  často komponovaných večerech – prostor. Tato díla jsou pak často uváděna i v rámci festivalu v dalších městech ČR, kde prostorové a technické podmínky bývají mnohdy omezenější, k čemuž se při výběru také přihlíží. Již třetím rokem je součástí programu TANEC PRAHA studentům uměleckých oborů se zaměřením na tanec určený program,  přibližující jednu z významných osobností současného tance. Zajímáme se i o tvorbu pro děti a mládež – pro část  festivalu TANEC PRAHA DĚTEM.  Prostor dáváme také vzniku nových představení. Ať už jde o nový český projekt, který má mezinárodní přesah nebo site-specifik projekty.  Doporučená díla sou diskutována v Umělecké radě festivalu.“

15.Obstojí Češi v zahraniční  konkurenci?

Obstojíme, už ano. Projektů a umělců, kteří prorazili, by mohlo být  víc, kdyby podmínky, které umožňují se kvalitně věnovat procesu tvorby a doladění díla, byly lepší…“

16.Je funkce spoluředitelky festivalu  časově náročná? Máte čas se věnovat koníčkům a rodině?

„Jsem teď právě  ve fázi, kdy si říkám, že musím něco změnit, protože mi opravdu na nic jiného nezbývá čas. Proto, aby člověk dělal kvalitně svoji práci, musí se rozvíjet, dobíjet a inspirovat i mimo ni. V současné době věnuji velkou většinu svého času Tanci Praha. Čas s rodinou si snažím chránit, i když to není určitě tak, jak bych chtěla.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková