SOUTĚŽ UKONČENA – BUDEME VÁS INFORMOVAT O VYLOSOVÁNÍ VÍTĚZŮ!!! Kdo se bude těšit na knížku s autogramem a věnováním od autora?
Po roce přichází TANEČNÍ MAGAZÍN opět se soutěží. Tentokrát o tři výtisky zbrusu nové knížky „Babráci“ z pera (anebo počítače?) Pavla Šmidrkala.
Nový titul „Babráci“ je souborem devíti povídek Již jejich názvy dávají tušit, že se vesměs jedná o reminiscenci na autorovo mládí. Namátkou uveďme třeba: „Budeme chvíli dospělí“, „Krůček do rádia“, „Hotovo, točit“, nebo „Dlouhá louže“. Publikaci vydala i současně vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov spol. s r. o. A o její grafické řešení a zlom se postaral syn autora, Marek Šmidrkal.
Knižní „Babráci“ měli hned několik slavnostních křtů. V jihočeských lázních Bechyně, v nedaleké unikátní Obrazárně a zemědělském muzeu Špejchar Želeč, ale také v knižní prodejně Kosmas na hlavním Pernštejnském náměstí v Pardubicích. Samozřejmě se křtila i v Praze, za účasti režiséra Zdeňka Trošky, baletního mága Vlastimila Harapese a herečky Jarmily Švehlové i dalších osobností.
S autorem této knížky TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor (na jiném místě této stránky) a na jeho základech vznikla také nynější soutěžní otázka:
„Kdo knížku »BABRÁCI« ilustroval a jaký má vztah ke spisovateli PAVLU ŠMIDRKALOVI?“
Prosíme, své odpovědi posílejte do redakce TANEČNÍHO MAGAZÍNU mailem na mailovou adresu: info@tanecnimagazin.cz.
Ke své odpovědi uveďte, prosím, své celé jméno, vlastní mailovou adresu, poštovní adresu a popřípadě i telefonické spojení.
Uzávěrka soutěže o tři výtisky knížky PAVLA ŠMIDRKALA „BABRÁCI“ je: ve čtvrtek 25. dubna ve 24.00 hodin.
Na křtu knížky v jihočeských lázních Bechyně si společně zazpívali kmotři knížky Luděk Sobota a operní pěvkyně Michaela Kartáková (vpravo s knížkou v levé ruce)
Oblíbený zpěvák Dalibor Janda letos ke svým 65. narozeninám připravil pro své fanoušky dárek – Megakoncert
Zpěvák Dalibor Janda se narodil 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic na
Moravě. Letos si ke svým 65. narozeninám nadělil benefiční Megakoncert v pražské Lucerně,který proběhne v pondělí 19. března 2018 od 19.00 hodin. Dalibor přizval i kolegy, které má rád.
Na tiskové konferenci v Putice by Retro ve Francouzské ulici v Praze
nastínil, jak by koncert mohl vypadat a jací hosté mu přijdou popřát. Celým
koncertem jej bude doprovázet jeho kapela Prototyp a prozradil, že mezi
hosty bude patřit také jeho dcera Jiřina Anna Jandová, která si s ním
zazpívá kromě své písničky i duet.
Dále byl odtajněn i další z hostů, zpěvák a producent Martin France, který tiskovou konferenci moderoval.
Martin říká:„Dalibor mě oslovil s tím, abych na koncertě zazpíval některý z jeho hitů, ale na to si opravdu netroufnu. Dalibor má nezaměnitelný „chraplák“, který nelze napodobit.“ Martin zazpívá některý ze svých songů.
Měl by přijít i herec a komik Luděk Sobota, muzikant a dirigent Felix Slováček nebo úspěšné slovenské operní trio La Gioia. Další hosty už Dalibor představit ani nemohl, protože o nich sám neví. Nechá se překvapit, které kolegy a kamarády mu produkce pozve.
Koncert bude částečně i benefiční, neboť dle Daliborova věku bude 65,- Kč z
každé prodané vstupenky předáno pro Nadační fond Sudička, který pomáhá pacientům se zrakovým postižením.
V rámci tiskové konference Dalibor zazpíval jednu sólovou píseň a přidal i
duet s dcerou Jiřinou. Dorazil také dvorní textař Dalibora Jan Krůta, který
napsal Jandovi něco kolem stovky textů. Nechybělo ani losování dárků v
podobě CD obou zmíněných interpretů.Poté už přítomní hosté byli pozváni na velmi chutné Menu hostící restaurace.
Dalibor, český Joe Cocker, má za sebou dlouholetou hvězdnou kariéru, během které získal řadu Zlatých desek, dvě platinové desky a to za 2 miliony prodaných nosičů. Jako jediný zpěvák dokázal třikrát sesadit ze slavičího zlatého trůnu Karla Gotta a to v letech 1986, 1987 a 1988. Oslavil již čtyřtisící
koncert. Jeho dnes už nesmrtelné „chraplákovské“ hity jako třeba Oheň, voda, vítr, Hurikán, Jahodový koktejl, Kde jsi, Padá hvězda, Všechno na Mars a desítky dalších šlágrů stále slýcháváme na frekvencích různých
českých radiových stanic.
Dalibor je vstřícný, úsměvný, sdílný. Přestože mezi novináři o něj byla doslova bitva, podařilo se nám poklást mu alespoň pár rychlých otázek…
Zeptali jsme se….
TM: Máte už vybrané písničky, které zazní na Megakoncertu?
Dalibor: „Úplně přesný přehled toho, co na koncertu zazní, ještě nemám. Je mi jasné, že si nemůžu dovolit zklamat fanoušky a nedat tam deset, dvanáct věcí, které notoricky znají a chtějí slyšet. I když něco nového tam také určitě bude, z 90. let rozhodně zazní tři, čtyři songy a z nové desk y budou tři písničky. Dohromady počítám asi se třiceti písničkami, které zazpívám, z toho tak dvacet starších věcí. Dcera se nedávno probírala alby, které jsem vydal (těch je už asi 22) a řekla: „Tati, ty bys mohl jen z té první desky Hurikán udělat koncert a nemusíš dělat už vůbec nic….“
Hurikán…. Legendární song, ovlivnil snad celou generaci. Byl jste to taky trošku Vy sám? Jaký jste měl vztah k motorkám?
„Určitě, určitě jsem to taky byl já. Měl jsem pět motorek, moje ČZ s rychlopalem, to bylo tehdy něco, později jsem měl Jawu 250, také Kawasaki, s tou jsem vyfocený na desce. Ale ten úplně typický motorkář jsem ještě nebyl, protože to tady v té době zdaleka nebylo. Motorkáři přišli až v 80. letech či v 90. letech. Dříve nebyly rychlé motorky, neexistovalo, že by člověk šel do obchodu a vybral si rychlou motorku. Kawasaki, na které jsem jezdil a fotil jsem se s ní na mou první desku, tu jsem měl půjčenou od firmy.“
Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.
Vzor není vzorek
Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?
„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“
A kdy ses rozhodl být textařem?
„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“
A teď už k Tvým vzorům
„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“
Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?
„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“
Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.
„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“
V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…
„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“
Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky
S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…
„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“
Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.
„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“
Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc
Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?
„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“
Jaké žánry textuješ?
„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“
Rádio není plně na vině!
První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?
„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“
Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.
„Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“
Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?
„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“
Výtvarný svět je oázou
Co chystáš v současné době?
„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“
Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva
Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…
„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“
Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?
„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“
