Velká soutěž vylosována!

Další ze soutěžních kvízů TANEČNÍHO MAGAZÍNU je již historií. Kdo vyhrál hodnotné ceny?

První soutěž TANEČNÍHO MAGAZÍNU v roce 2021 je tedy za námi. Jako se ve fotbale říká, že kopaná je hra o jedenácti hráčích a vždy vyhrají Němci, tak v případě našich soutěží lze říci, že vždy vyhrají ženy. Anebo téměř vždy?

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Velmi hodnotné ceny: exkluzívní videopředstavení Dany Paly NINCS” vyhrály tři zástupkyně něžnějšího pohlaví.

Do soutěže přišlo 117 odpovědí, z toho bylo 95 správných. Nejčastější chyby se objevovaly v odpovědích u osobností Simony Chytrové a Ivana Frieda. Z celkových 95ti odpovědí přišlo 73 od žen. A pak se divte, že tři z nich zvítězily…

Dana Pala

Nejvíce odpovědí tentokrát (konkrétně 23) přišlo z Jihomoravského kraje. V závěsu byla Praha se sedmnácti odpověďmi a na pomyslné bronzové příčce skončil kraj východočeský, odkud přišlo odpovědí 15.

A teď již vylosované. Jelikož jsou exkluzívní ceny jednotné, ani my nebudeme rozlišovat pořadí. A abecedně uvádíme 3 vítězky, vylosované vydavatelkou a šéfredaktorkou Evou Smolíkovou:

Alice Kmentová z Liberce

dr. Martina Pikalová z Prahy

Karla Procházková ze Zlína

Všem účastnicím a účastníkům děkujeme za ochotu zúčastnit se a zejména za jejich čas. Vítězkám upřímně gratulujeme. A již jsme je kontaktovali s touto výlučnou cenou. Těm nevylosovaným držíme palce pro příště.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jihočeské divadlo doprodává vstupenky na OH

Nejedná se však o olympijské hry!!!! Nezapomíná se ani na příznivce baletu a muzikálu!

Jihočeské divadlo na základně vládních opatření platných od 17.5. 2021 rozhodlo o spuštění doprodeje vstupenek před Otáčivé hlediště v Českém Krumlově.

 Doprodej 10 500 vstupenek bude spuštěn od 17. 5. 2021. K dispozici budou vstupenky na všechna představení uvedená před Otáčivým hledištěm: oblíbenou komedii „Pes baskervillský“ i novou komedii Petra Zelenky s názvem „Da Vinci“. Další novinku v režii Petra Formana „Muž Dvojhvězdy“ uvede soubor Malého divadla. Letos budou mít příznivci tohoto souboru poslední šanci navštívit představení „Ztracený svět“. Milovníky baletu potěší představení „Šípková Růženka“, anebo divácky oblíbený muzikál „Divotvorný hrnec“, na kterém s operním souborem spolupracují tanečníci baletu JD.

Účast na představení bude umožněna pouze při splnění podmínek stanovených aktuálním Mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví při epidemii koronavirového onemocnění COVID-19, zejména pak na základě doložení, že návštěvník představení není COVID 19 pozitivní a sdělení údajů nezbytných pro evidenci návštěvníků v rozsahu stanoveném v mimořádném opatření.

Ředitel JD Lukáš Průdek

Aktuálně řešíme rozdělení hlediště na sektory, formu kontroly testů a evidenci návštěvníků. Sledujeme všechny informace, týkající se pořádání kulturních akcí, abychom byli schopni včas reagovat a informovat veřejnost o případných změnách. Věřím, že to pro diváky nebude překážka a všichni si užijí představení naplno,“ hodnotí situaci ředitel divadla Lukáš Průdek.

Foto: Eva Smolíková a archiv JD

Eva Marečková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Máma, co bych podpořil

Pod Palmovkou – společně s Norou Fridrichovou – (nejen) pro matky samoživitelky

U příležitosti Dne matek 6. května startuje v Divadle pod Palmovkou nový projekt pod názvem „Máma, co bych podpořil“. Patronkou projektu je herečka divadla Tereza Dočkalová. Pod záštitou Nory Fridrichové a zakoupením dárkového voucheru jsou podpořeny matky samoživitelky, které si samy divadlo nedopřejí.

Kultura je velmi dlouho zavřená a každý z nás pokukuje, kam se vydá, až se společenská situace uvolní. Bohužel, jednou se skupin, která si kulturní zážitek nebude moci dovolit ani po rozvolnění situace, jsou právě matky samoživitelky. „Přemýšleli jsme, jak v letošním roce za Divadlo pod Palmovkou připomenout Den matek a naše herečka Ivana Wojtylová přišla s nápadem podpořit matky samoživitelky. Moc se nám líbil a po diskuzích z toho vyšel projekt ,Máma, co bych podpořil´, do kterého se zapojila Nora Fridrichová,“ říká ředitel divadla Michal Lang a dodává: „Poté, co jsme s Norou Fridrichovou navázali spolupráci a projekt ,Šatníku´ přišel o své prostory, se do divadla dočasně nastěhoval. Nabídli jsme jim naše Studio, které je tak skvěle využito, když nemůžeme hrát.“

Nora Fridrichová, na archivním snímku Evy Smolíkové, z televizní soutěže StarDance, kde byl jejím tanečním partnerem Jan Kohout (vpravo)

Podpořit tento charitativní projekt je velmi jednoduché. Zakoupíte speciální voucher na dvě vstupenky (aby maminka nešla do divadla sama) a my – prostřednictvím Nory Fridrichové a jejího charitativního „Šatníku“ zajistíme, že ho dostane rodič samoživitel. Ten, který si jej zaslouží a udělá mu neskutečnou radost. Divadlo je pro mnohé lidi jedna z obyčejných věcí, která však pro matky samoživitelky zůstává nesplněným snem. Vouchery můžete zakoupit zde.

Kromě projektu „Máma, co bych podpořil“ chystá divadlo pro zájemce novinku v podobě Letní herecké školy. A letní hraní nejen v Divadle pod Palmovkou, ale také v Azylu78, kde divadlo zahraje „Pecky z Palmovky“.

Podrobné informace o veškerém dění na stránkách: www.podpalmovkou.cz.

OSLAVTE DEN MATEK ZAKOUPENÍM POUKAZU DO DIVADLA PRO MATKY SAMOŽIVITELKY, KTERÉ SI NÁVŠTĚVU DIVADLA SAMY NEMOHOU DOPŘÁT.

Bližší informace: www.podpalmovkou.cz

Sdílet

 

 

 

Foto: Eva Smolíková a Divadlo pod Palmovkou,

Markéta Hanušová,

Divadlo pod Palmovkou

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN