Unikátní spojení

Vyzkoušejte capoeiru, spojení tance, akrobacie, bojového umění, hudby i zpěvu!

Unikátní spojení boje, akrobacie, tance, hudby, zpěvu, hry a v neposlední řadě společně sdílené energie – to vše zažijete na hodinách capoeiry! V Praze je nově pořádá tanečník a člen souboru současného tance 420PEOPLE Michal Toman ve Studiu Maiselovka

„Capoeira je úžasná ve své komplexnosti, v tom, že propojuje tolik věcí… Je na ní krásné to, že čím déle se jí člověk věnuje, tím hlouběji se do ní dostává, a postupně ho zaujmou a okouzlí i ty jiné, často i nefyzické aspekty, jako je například využití tradičních hudebních nástrojů, zpěv a další. Na druhou stranu si z ní každý může vybrat to, co ho opravdu baví,“ říká profesionální tanečník a učitel capoeiry Michal Toman.

Ke capoeiře se dostal už jako osmiletý, kdy byl – podle vlastních slov – extrémně hyperaktivní dítě, které se věnovalo nevídanému počtu zájmových kroužků od karate přes atletiku, latinsko-americké tance až po kytaru a sbor. „Jednou jsme na přehlídce bojových umění v mém rodném Novém Jičíně narazili na ukázku brazilského bojového umění, které spojovalo vše, co jsem chtěl, a pořád nenacházel. Bojové umění, ve kterém se soupeří, neubližuje, hraje, předvádí, zpívá, tančí, skáče, hraje na hudební nástroje, a které pulzuje obrovskou energií… Zkrátka bylo to, jako vidět sebe samotného v zrcadle, jako by capoeiru někdo vytvořil přímo pro mě. Dnes se jí věnuju přesně dvacet let.“

Perfektní kondice, reflexy i cit pro rytmus

Stal se učitelem, získal řadu mezinárodních titulů a nyní vede ve Studiu Maiselovka v samotném centru Prahy své lekce, které jsou velice oblíbené. „Díky capoeiře v první řadě získáte vynikající kondici, protože je to velmi náročné fyzické cvičení. Po určité době se přidají i bojové schopnosti a velmi dobře vycvičené reflexy. Zároveň je capoeira neodmyslitelně spojená s hudbou, kterou musíte při cvičení vnímat, takže dalšími přínosy jsou určitě zlepšení citu pro rytmus, následně rozvoj hlasových dispozic a také se můžete naučit hrát na hudební nástroje,“ popisuje Michal Toman.

Praktikování capoeiry však má i další pozitivní dopady na náš život. Podle odborníka získáte otevřenost vůči ostatním lidem a tím, že sdílíte společnou energii, zbavíte se ostychu vystupovat před ostatními.

„To hlavní však je, že vás capoeira naučí opravdu multifunkčnímu organickému pohybu, reakcím, bojovým schopnostem, akrobacii a dalším věcem formou nenásilné hry, kdy je vám váš kolega (sparing partner) spíše spoluhráčem než soupeřem. To je, myslím, velkou zbraní capoeiry, všechno je to vlastně zábavná hra, skrz kterou se učíme. Někdy vážnější a drsnější, někdy naprosto uvolněná, pokaždé jiná, ale vždy zábavná,“ dodává tanečník.

 

Capoeira, to je svoboda

Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku… Atmosféra je vřelá a ani naprostí začátečníci se nemusí ničeho bát. Lekce vždy začíná společným zahřátím, následuje několik cvičení, každé zaměřené na jiný aspekt, přičemž lektor vždy vše pečlivě ukáže a vysvětlí. Celý trénink je vždy završen tím nejhlavnějším, a to je hra, kdy spolu účastníci lekce capoeiru praktikují, tedy správně řečeno: hrají capoeiru mezi sebou a zkoušejí věci, které na hodině trénovali. U toho se může zase zpívat, tleskat…, zkrátka opět nechybí velká míra svobody a improvizace.

„Často během hodiny hraju na tradiční hudební nástroje, ostatní se mohou mezi sebou uvolněně bavit, na cokoliv se ptát, smát se, dělat si legraci – zkrátka užívat si to, což přesně odpovídá tomu, odkud capoeira pochází. Je to afro-brazilské bojové umění, a přesně takoví, jací Brazilci jsou, jak se chovají, jaká je jejich pulzující kultura a země, tak přesně taková je i capoeira,“ uzavírá Michal Toman.

 Michal Toman

Profesionální tanečník, performer, akrobat, pedagog, fotograf a capoeirista. Je členem souboru současného tance 420PEOPLE, souboru fyzického divadla Burki&com a slovenského souboru současného tance Yuri Korec&Co. Je držitelem zeleného (učitelského) pásu capoeiry a mnoha medailových umístění a titulů (mistr Evropy 2021). Ve své pedagogické činnosti se zaměřuje na využití kombinace principů techniky současného tance s technikou afro-brazilského bojového umění capoeira, a to zejména v obrácených polohách těla. Jeho lekce capoeiry můžete navštívit ve Studiu Maiselovka v centru Prahy, které je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE. Více na  www.420people.org

 

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

KADAMY

Nové cvičení propojuje bojové umění a tanec!

Propojení karate, tance a především příval spousty pozitivní energie – to je KADAMY. Zcela unikátní pohybové cvičení vytvořila členka souboru současného tance 420PEOPLE, známá tanečnice Francesca Amy Amante. Ochutnat (nebo spíše rovnou podlehnout) KADAMY, můžete na jejích lekcích ve Studiu Maiselovka v centru Prahy.

„Tanec je můj život. Zároveň jsem ovšem mistryní v karate, mám černý pás. A právě propojení tance, bojového umění a dávka improvizace, to vše v tempu reggaetonu, ve vás dokáže vytvořit neskutečné množství energie, a zároveň harmonie – v jeden okamžik,“ říká Francesca Amy Amante, která už léta působí v České republice, v souboru současného tance 420PEOPLE.

Lekce KADAMY vede Francesca v angličtině, ale k jejich pochopení podle ní není třeba slov. Lekce jsou určeny pro všechny zájemce z řad veřejnosti, pro pohybové začátečníky i tanečníky.

„Nemyslíme na pohyb, na žádné předem určené kroky. Hledáme energii, a ta nás vede. V každém kroku cítíme svobodu a necháváme tělo, aby se samo uvolněně projevilo. Jdeme dál a dál, až dosáhneme harmonie, a díky ní se vyjádříme pohybem ještě lépe,“ popisuje lektorka s tím, že na lekci není třeba žádné speciální vybavení, oblečení a dokonce ani obutí, protože při KADAMY se pohybujeme bosí.

KADAMY: KArate – DAnce – Francesca (A)MY Amante

Francesca Amy Amante pochází z Itálie. Studovala na High School of Art and Entertainment Teatro Nuovo v Turíně, na Opus Ballet International Choreographic Centre ve Florencii a na Dance Arts Faculty v Římě. Profesionálně působila ve Fabbrica Europa, byla členkou tanečního souboru KEMØN a tančila v baletním sboru ve hře Faust Charlese Gounoda v režii Giorgia Madii. Od roku 2016 je členkou tanečního souboru 420PEOPLE. Žije v Praze.

– BOX –

Studio MAISELOVKA žije pohybem!

Vydejte se na taneční workshopy, lekce pilates, jógy, současného tance anebo zcela unikátních metod KADAMY či Restart těla i mysli ve Studiu MAISELOVKA v centru Prahy. To je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE. Ráno a večer sem ovšem můžete nahlédnout i vy, a to prostřednictvím otevřených lekcí pro veřejnost. Pravidelné pilates lekce zvládnou začátečníci, ale na své si přijdou i pokročilí. Do světa tance se přenesete na lekcích s Václavem Kunešem. Při Restartu těla i mysli si dopřejete příjemnou automasáž, pomocí vývojové kineziologie se vrátíte ke správným a zdravým pohybům a relaxací uděláte dobře i hlavě. Anebo vás láká ashtanga, hatha jóga či meditace? A co takhle vyzkoušet CAPOEIRU nebo KADAMY, nový cvičební styl, v němž se propojuje současný tanec, improvizace a bojová umění?

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Rozhovor s Mistrem Taekwon-do MARTINEM ZÁMEČNÍKEM

„Bojové umění je má životní cesta. Trénuji denně, neumím žit jinak.“

 

Taekwon-do se stalo Vaší životní cestou. Proč jste si vybral právě toto bojové umění?

„Zpočátku jsem dělal  jiné bojové umění, ale když jsem uviděl možnost, učit se přímo od zdroje, protože v ČR žije  korejský  velmistr taekwon-do,  okamžitě jsem  začal trénovat ..“

Jakého stupně jste až dosáhl?

„Jsem mistr, 7. dan, což je nejvyšší technický stupeň, který byl kdy Čechovi udělený. Jsme v ČR tři, kteří máme stupeň 7. dan. Jsem také  předseda  největší školy taekwon-do v ČR. Dále  jsem členem také  členem Technické a vzdělávací komise mezinárodní organizace ITF.“

Co všechno  člověk může  v ČR  absolvovat a kolik let trvá než se dočkáte konečného stupně? A je tu vůbec nějaký konečný stupeň?

„My říkáme, že taekwon-do je životní cesta, tedy je opravdu na celý život.  Neznamená to, že se člověk naučí 24 sestav a je z nich vyzkoušený a tím to končí.  Hovoříme tady o celém procesu  výchovy a celoživotního vzdělávání. I poté, co člověk dosáhne třeba 7. danu, znamená to jen, že  uzavřel učení se nových technik. Dále jsou  ještě dva  stupně, 8. a 9. dan  a ty člověk může dostat  od mezinárodní federace za své zásluhy a za činnost pro taekwon-do, tedy  nejvyšší technický stupeň  je 9 dan. V ČR je jen jeden, ten má Korejec,  který tu  dlouhodobě pobývá, už od roku 1987, je mým učitelem a to je pan  velmistr Hwang Ho-jong.“

Je tedy taekwon-do v ČR nové bojové umění?

„To je relativní pojem – nové bojové umění, určitě proti judu nebo karate je to nové. Judo tady mělo své zastoupení  už za První republiky.  Taekwon-do se  k nám dostalo až v roce 1987, kdy nezávisle na sobě v jižních Čechách a v Praze začaly cvičit takové dvě malé skupinky ‚taekwondistů.‘   Na jednu stranu je tu už  třicet let,  ale na druhou  stranu můžeme říkat, že je to novější bojové umění.“

Koho a proč napadlo přivézt do ČR právě korejské umění?

„Před rokem 1989 stoupenci Karate, konkrétně  pan Klukáček,  měli zájem pozvat nějakého japonského instruktora Karate. Jenže nebylo možné  v té  době dostat  do socialistického státu  člověka z Japonska na delší dobu. Ale byla  uzavřena spolupráce se  Severní Koreou a v roce 1987 sem přijíždí korejský instruktor …, který od 3. října vede první tréninky v ČR. A nezávisle na tom tady už současně  několik  měsíců před tím začala skupinka českobudějovických cvičenců pod dohledem jugoslávských instruktorů cvičit taekwon-do.“

Kolik lidí v ČR  se v současné době věnuje tomuto bojovému umění?

„Několik málo tisíc jedinců, asi 7-8 tisíc. My  jsme největší škola, máme asi přes tisíc členů, v ČR je asi kolem třiceti škol, jsou menší, některé mají třeba 15 členů. Zdaleka  ne všichni učitelé se věnují  taekwondu profesionálně.  Většinou vedou  své dva tréninky týdně při zaměstnání.“

 Vy jste profesionál. Trénujete ještě sám sebe?

„Každý měsíc absolvuji mnoho   tréninků  a seminářů se svým korejským učitelem“.

Chcete celý život trénovat? Brrr….

„Ano, je to  moje cesta, já  jinak  žít neumím, je to můj život a už to nebude jiné. Bojové umění pro mě neznamená jen nějaký kurz, nebo získat první černý pásek a  skončit.“

Bojových sportů a umění tedy známe   hodně – judo, karate, krav maga, aj. Jak si člověk má vybrat a podle čeho se rozhodnout, kterému sportu či bojovému umění se věnovat?

„Jsou zde tradiční bojová umění, ta odkazují na filozofii a   preferují  výchovu jedinců. Dále   jsou zde bojové sporty jako kick box, thajský box, úpolové brazilské jiu jitsu . Posledním stylem jsou „jakoby“ praktické sebeobrany, nezabývají se předáním filozofií. Znamená to spíše – ‚naučíme vás se bránit‘ a mohou mít i  nějakou filozofii, nemůžu za tyto styly nic říct,  protože   nejsem  jejich učitelem. Přesto ale v nich  nevidím žádnou životní  cestu.“

„My nejsme  pouze sport, jsme bojové umění – to je rozdíl. Sportovní stránka je jen malou součástí taekwonda.  Pro nás cíl není zisk medaile.  Skutečným cílem je rozvoj jedinců, výchova a vzdělání. Nejen to,  aby měli  protažené nohy a uměli  kopnout někoho do hlavy a ubránit se, ale zejména to, aby byli platnými členy společnosti.

Dá se říci, že bojových umění je dnes velká  nabídka, tak opravdu proč zrovna  taekwon-do?  Pro mě je nejdůležitější ten fakt, že v ČR  je světová špička taekwonda. Profesor Hwang Ho-jong nabízí možnost učit se hned  po samotné Koreji možná nejkvalitnější taekwon-do na světě a  my jsme jeho žáci.  Taekwon-do si za třicet let si vybudovalo  v ČR celkem rozsáhlou  síť,  máme několik  svazů a několik tisíců stoupenců.   Konkrétně naše škola  nabízí v Praze tréninky každý den, je to velmi  dobrá aktivita  pro lidi každého věku, činorodé děti sem rády  5x nebo 6x týdně zajdou  a   tráví tady svůj  volný čas. Poskytujeme  možnost účastnit se soustředění i vyzávodit se, jezdíme do ciziny, myslím si, že je to komplexní činnost, nejen sport. Tato aktivita je  komplexní pro jedince od předškolního  věku až po  ty nejstarší.   Náš nejstarší člen,  kterému je skoro 80 let, s námi ‚řádí‘   téměř  dvakrát týdně  v tělocvičně, má červený pásek a máme spíše problém  přimět ho, aby něco nedělal,  např. kotrmelce,  než ho motivovat, aby cvičil.

Rozdíl vidím i v tom, že např. krav magu učitelé trénují dva, tři roky a hned  učí.  Já dělám  taekwon-do přes 25 let a stále vidím, že je co zlepšovat, i metodiku, jak  učit. Neumím si představit, že bych kvalitně učil po dvou letech tréninku. A  stejně tak i lidé, kteří se taekwondu  nevěnují celý den, ale dělají je jen  při zaměstnání. Po dvou, třech letech, když je někdo šikovný, svěříme mu k tréninku  děti. Ale opravdový učitel je člověk, který je držitelem  přinejmenším  4. danu. Takový  trénink trvá minimálně 10 let.“

Je nějaký rozdíl mezi dobrým   absolventem kurzu karate, dobrým  absolventem kurzu judo  či  taekwon-do? Který sport či bojové umění by mělo nejvyšší šance být nejlepší, ubránit se?

„To je stejné, jako kdybychom  porovnávali dovednosti s míčem v pozici házenkáře, fotbalisty  a nohejbalisty  a  všichni by byli na špičkové úrovni. Jen těžko bychom rozhodli, kdo je lepší v dovednostech, protože každý dělá něco úplně jiného.“

Ano. Připusťme ale,  že se tihle lidé na  špičkové úrovni setkají …

„Dobře, připusťme.  Kolik kdo váží a jak je velký? A spíše poté Vám  řeknu, kdo bude nejlepší a vyhraje.  Museli bychom vzít   dvě  dvojčata či trojčata a stejnou dobu je učit judo, taekwon-do, karate.  Možná poté  bychom měli nějaké objektivní hodnocení. Vždycky je výsledek  na jedinci, není to na stylu boje.  Všeobecně ale věříme, že by karatista nenapadal judistu apod.  Bojová  umění mají takové morální hodnoty, že to zkušeným jedincům ani nedovolí.“

Taekwon-do je styl,  který vznikl v jihokorejské armádě, určitě přišel   do mnoha konfliktů a instruktoři nabízí širokou  výuku taekwonda, které prošlo  dvěma  válkami, jak korejskou,  tak vietnamskou, takže se  osvědčilo po praktické stránce.

A jak by to vypadalo při  válečném konfliktu? Které bojové umění by mělo větší šance na úspěch?

„Tam už se nikdo neptá na nic a pravidla neexistují.“

Slib taekwondistů – nikdy nezneužiji taekwon-do,  je všem jasný.  Ale  pokud je člověk napadený na ulici,  může použít taekwon-do?

„Máme slib, který naši studenti opakují každý seminář, každou zkoušku  –  a  skutečně třetí věta je –‚nikdy nezneužiji taekwon-do‘.  Pokud   jde o obranu moji,  nebo někoho jiného, tak je možné taekwon-do použít, v jiném případě  ne.  Znovu zdůrazňuji, že nevnímáme taekwon-do jen  jako  jeho fyzickou část, ale je pro nás celoživotní cestou.   Používáme je každý den, není to proto, abychom zbili někoho na ulici. Každý den cvičíme, protahujeme si svaly a  proto    je pro mě jednodušší si zahrát golf nebo si zavázat tkaničky, což je podstatné.“

Televize BBC odvysílala  jistý dokument. Mistr  bojových umění dostával silné rány do  těch nejcitlivějších  míst.  Byl podroben odborné expertize a prokázalo se, že každá jeho kost má zlomeninu a následkem toho byly jeho kosti mnohem silnější, protože několikrát srůstaly.  Je cvičený člověk na tom lépe, přijde-li  do styku  s tolika zraněními,  nebo je naopak  lépe vyhýbat se  zraněním?

„Úrazy se u nás stávají jako v každé jiné pohybové aktivitě. Mezi ostatními sporty, pokud jde o úrazovost,  je  bojové umění taekwon-do hluboko pod úrovní sportů jako je hokej, fotbal  a vůbec všech  majoritních   sportů. Náš souboj je sportovní.  Dokonce i to,  co děláme na tréninku,  je pro zdraví. Úderová plocha se nesmí dotknout plochy člověka, jen chrániče soupeře,   žádná zásadní zranění se nestávají. Z mé vlastní zkušenosti z tréninků vím, že pokud  se stane nějaký úraz, tak je to z nějakého  rozcvičkového   ‚fotbálku‘  her a zábavy  či takové aktivity.  Lidé  většinou přijdou na  trénink připraveni  na to, že se bude bojovat, mají samozřejmě dostatečnou výbavu, chrániče atd.

Pokud mistr má potřebu prezentovat, že ho nic nezabolí, tak prosím.  Zejména muži dělají otužování úderových ploch.  Na rozdíl  od  boxera, který celý život cvičí v rukavicích, pro taekwon-do platí, že  není  problém bouchnout pěstí do zdi, tělo je na to připraveno. V našem klubu  není cílem mít zranění či několikrát srostlé kosti.“

Rozbíjení destiček (častá aktivita  při taekwon – do) se dělá proto, aby ruka byla zvyklá na tvrdý úder?

„Ano, to je jeden důvod.  Ale je to také test, zda dotyčný  člověk ovládá  techniku a   má dostatek síly. Tyto  přerážecí techniky jsou  obvyklé ve výcviku bojových umění, jsou  součástí nejen exhibic, ale i zkouškového programu.  Cílem je ukázat koncentraci síly do jednoho konkrétního místa.  A samozřejmě nejsou  pro každého. Nejsou  pro malé děti, ne pro lidi, kteří by si mohli tímto ublížit, je zejména  dbáno na bezpečnost cvičenců, tedy  přerážecí techniky  přichází do výcviku až později.

Nabíráte-li nové žáky, dokážete rozeznat, zda někdo tréninku za rok nechá a zneužije bojové umění a někdo  bude dobrý a ušlechtilý pokračovatel taekwon-da?

„Není možné, aby  člověk, který má  takové záliby, jako někoho zbít,  ten trénink vůbec psychicky vydržel. U nás je kladen takový důraz na zásady taekwon-da, tedy   zdvořilost, čestnost, sebeovládání  atd.,  že by agresor neměl šanci dojít k takovému cíli, jako je někoho napadnout.  Ale nemohu mluvit za všechny činnosti, které se týkají sportu.  Možná, že pro lidi tohoto typu je mnohem zajímavější box, thajský box, zápasy apod.  Ale v taekwon-du tyto typy lidí  neprojdou „sítem“ . Přístupem učitelů  není šance, aby  zde cvičili  tyto typy povah delší dobu. Pokud se člověk nedokáže změnit v sobě uvnitř, tak vůbec  nemá šanci dojít k  vyšším technikám, které by patřily k pokročilému tréninku.  S jistotou mohu říct, že  gangstery nevychováváme..“

Nemyslím, že byste je vědomě vychovávali. Ale může se stát, že se někdo přiučí boji a opustí  Vaše řady a…..

„Myslím, že se to neděje. Děláme spousty  charitativních programů,  naše škola  zdarma vyučuje  taekwon-do  děti z dětských domovů.  Tyto  děti jsou samozřejmě díky svému   sociálnímu  prostředí  a tomu, kam se často poté dostanou, vystaveny  možnosti, že  by se toto teoreticky mohlo stát. Ale  snažíme se narovnávat jejich sociální hodnoty. Stejně tak máme další charitativní program pro děti se speciálními poruchami  v jediné škole v ČR v Praze na Smíchově.  Jeden z povinných předmětů je Taekwon-do. I tyto děti by měli ke zneužití blíže, ale naše programy nám fungují dobře, učíme v duchu tradičního umění a zásad a  konkrétně na Smíchově jsme vychovali držitele černého pásku, takže myslím, že můžeme být hrdí na naši činnost.“

Jak vnímáte ženu v bojovém umění?  Nemáte  z ní strach? Nebojíte se, že muž třeba dostane „za vyučenou“?

„My to takto nevnímáme, máme  spoustu úspěšných žen, v ČR jsou to  instruktorky s vyšším technickým stupněm.  Pro nás žena v bojovém umění je pořád žena, není to mužatka.  Myslím si,  že žena trénovaná v bojových uměních, má vždy větší šanci  se ubránit. Ale pokud by opravdu došlo ke  konfliktu,  tedy utkal-li by se velký ‚chlapák‘  a jemná žena, tak stále platí, že  žena sice  bude mít šanci se ubránit, ale je ve veliké nevýhodě. Ale nemusíme se bavit jen o ženě, je to i případ malého muže či dítěte a někoho, kdo bu de  o hlavu větší a o několik kilo těžší. Takový člověk má potom vždy výhodu. Ale výhodu získává i  tím, že začíná útočnou aktivitu, přepadne, překvapí. Nikdo Vám nedá  garanci ani  po dvaceti letech boxu, třiceti letech juda, či jiného sportu nebo bojového umění, že dotyčný člověk bude na tom tak, že ho už  nikdy nikdo  nepřepadne a nevyhraje nad ním.“

Když vidíte, že soupeře nezvládnete,  je lepší ustoupit?

„Neznám konkrétní případ, kdy by uškodilo, že se člověk bránil, naopak. Díky tréninku  v naší škole se dotyčný dokázal úspěšně  bránit v reálné  situaci. Nicméně,  v naší moderní společnosti,  kde je snadný  přístup ke zbrani,  je to vždycky problém. Důležité  při praktické sebeobraně je,   co se děje přímo před konfliktem, tedy proč je ten konflikt vůbec  vyvolaný.  Učíme i  jednoduchá pravidla,  jak se těmto  věcem vyhýbat. Spíše z legrace si říkáme, že taekwon-do je dobré  pro nohy, tak  v nejhorším  umíme i hodně rychle utéct.“

Máte pocit, že je v Praze bezpečno?

„Žijeme  ve velkém  městě, může se stát ledacos.“

Jak se  podle Vašeho názoru budou vyvíjet bojová umění dále?

„Praktická stránka bojových umění je dnes mnohem méně důležitá než před padesáti nebo sto lety, tak si myslím,  že i budoucnost bojových umění půjde spíše směrem k výchově mladistvých, předání morálních pravidel a stylu života. Oproti bojovým uměním se vyhraní některé sporty, které budou  opravdu chtít dělat lidi, kteří mají potřebu si do někoho bouchnout a fyzicky ublížit.   Budou chtít spolu soupeřit  a toužit vyhrát, ale  to není naše cesta….

Pro nás důležitý  rozvoj jedince, prokazovat čestnost, zdvořilost, být zodpovědný ke svým úkolům.

I  bojové umění jako taekwon-do je  stejné jako  fitness –  člověk cvičí a trénuje, díky tomu nemá problém s kondičkou a  na svých učitelích vidím, že i ve vysokém věku mohou žít  plnohodnotný život.“

Asijské státy jsou známy tím, že jsou na své děti  tvrdé. Jaký je trend v ČR?

„Taekwon-do je  korejské bojové umění a tam je běžné, že se děti nebijí,  to je nepřijatelné.  Samozřejmě výcvik je tvrdý, ale to už  k bojovému  umění patří. Trendy se změnily a většina učitelů reaguje na moderní dobu.

Začátkem 80.  let byla v tělocvičnách většina dospělých, dnes tvoří   70 procent členské základny děti. Dokonce ani ne mládež pod  15 let,  ale děti z prvního stupně. Představa učitele, který křičí na skupinu, že má  udělat 15oo kliků, je dnes stejná pohádka, jakože  golf je pro bohaté, člověk se  zlatým  řetězem je mafián, apod. To všechno jsou jen představy.

Dnes učitel bojových umění, kromě toho, že je schopný poskytnout intenzivní trénink, tak také musí být schopný vést kvalifikovaně skupinku dětí a vědět, jak s nimi jednat.  Další fenomén dnešní doby jsou dvě skupiny, které se objevily a  které jsou větší –   a to jsou rodiče s dětmi a děti předškolního věku. Doba se změnila, změnil se i zájem o bojové umění, ale to se dá říci obecně u všech pohybových kroužků. V současné době je jednodušší sedět u počítače, než jít  někam cvičit.“

Je nějaký konkrétní věk, kdy je dobré začít cvičit?

„Ne, takový limit neexistuje. Máme tu i skupinky dětí předškolního věku, není výjimkou, že u nás začne cvičit čtyřleté dítě. Samozřejmě pro to, aby dítě mohlo cvičit, musí být schopno pobrat nějaké procesy, které se na tréninku dějí, musí vědět, která noha je pravá a která levá, někdy to sice neví, ale na tréninku se to naučí. Pokud je dítě čtyřleté,  tak radíme rodičům, aby  s ním cvičil i  někdo z dospělých.“

Shaolin Vás  neláká? Nevidíte  v tomto umění určitou  výzvu?

„Samozřejmě pro teenagery to může vypadat zajímavě, ale člověk brzy  zjistí, že mnoho  věcí, které  se předvádí na exhibicích,  jsou  velmi jednoduché triky,  které  dokáže každý,  např. zlomit o sebe nůž nebo přerazit cihlu a spousty dalších. Myslím, že všechna  bojová umění respektují Shaolin  jako jistou  kolébku bojových umění. Já jsem Shaolin  navštívil, byla to pro mě zajímavá zkušenost, ne vždy pozitivní. My  v Evropě máme kdovíjaké pohádkové představy, že mniši žijí  někde v horách,  ale ve skutečnosti je to tak, že vytáhnou mobil a jsou na facebooku stejně jako my.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN