Cyklus mezinárodních on-line diskuzí Zelené čtvrtky (27. 5. 2021, 15–17 hod., on-line).Postupný restart teprve plně odhalí, jaké šrámy zanechala pandemie na duši společnosti. V jaké nejistotě jsou tanečníci? Léčba divadlem nebo léčba divadla?
Také živé umění bylo na více než rok uvedeno do umělého spánku. Jak bude vypadat jeho probouzení? Jaké možnosti nabízelo divadlo pro léčbu jedinců a mezilidských vztahů před koronavirem a jak bude vypadat tato léčba v nadcházejících týdnech? Jak si poradit s obavou, že se divák nevrátí, a s nejistotami ohledně kulturní vyprahlosti společnosti? V jaké psychické kondici jsou po mnohaměsíčním období ekonomické, sociální a tvůrčí nejistoty divadelníci, tanečníci a související profese? Nepotřebuje léčbu nyní především divadlo samotné? Odpovědi na tyto otázky i zkušenosti s tím, jakou podporu potřebovali umělci v době pandemie a jakou potřebují v průběhu rozvolňování, budeme hledat odpovědi s hosty dalšího dílu cyklu „Zelené čtvrtky“. A to z Česka, Maďarska, Itálie a Polska. Moderování se ujme dramaterapeut, manželský poradce a kouč Martin Sedláček.
Mluvčí:
Ilona Labuťová, Česko – speciální pedagožka, dramaterapeutka, zakládající členka Asociace dramaterapeutů České republiky
Anna Szapert, Polsko – terapeutka, koučka a členka týmu bezplatné psychologické pomoci pro divadelní umělce a pracovníky, kterou poskytuje Divadelní ústav Z. Raszewského ve Varšavě
Zsuzsa Hajós, Maďarsko – zakladatelka a členka komunitního divadla Kerekasztal (Kulatý stůl), které se zaměřuje na práci s mládeží a mentoring ve vzdělávání pomocí umění
Fabio Toledi, Itálie – divadelní režisér a dramatik, člena divadla a Astragali a ITI (Mezinárodní divadelní ústav), kde působí v exekutivě a v komitétu Divadlo v konfliktních zónách
On-line diskuzní setkání „Zelené čtvrtky“ s hosty z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků z Česka a zahraničí reflektuje citlivost a responzi oboru scénických umění vůči aktuálním společenským problémům. Hlavním tématem je adaptace divadla, tance a nového cirkusu na virtuální prostředí v důsledku protiepidemických opatření i otázky spojené s udržitelností kvality života současné civilizace a oboru scénických umění.
Jakkoli se zdá, že kritická potřeba sociální změny diskutovaná v oblasti ekologie, ekonomie, politiky a kultury byla v posledních měsících přehlušena pandemií SARS-CoV-2, v oblasti scénických umění se začínají šířit obavy o udržitelnost samotného oboru. Ty vyvolává chaos způsobený různými pravidly pro zachování sociálního odstupu, výrazně zhoršující se ekonomická situace i předem nepředvídatelné chování publika.
Obrannou reakcí je rychlá adaptace divadelní a taneční tvorby na virtuální prostředí. Je tato hybridní existence v reálném i virtuálním časoprostoru slepou uličkou pro obor, který je založen na živém kontaktu s publikem, nebo pro něj otvírá i nové možnosti a světy? Zůstanou již diváci navždy doma? Jak na tuto krizi reagují umělci, pořadatelé kulturních akcí, poskytovatelé veřejné podpory nebo vzdělávací umělecké instituce? Podle čeho se orientují, čemu věří a za čím jdou? Jak komunikují? Zárodky adaptačních strategií scénických umění na globální proměnu paradigmatu mapujeme s našimi hosty.
Cyklus realizuje Oddělení mezinárodní spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu (IDU) jako součást programu „Propagace českých scénických umění do zahraničí“ a ve spolupráci s partnery z evropského projektu Create to Connect -> Create to Impact, networku Performing Arts Central Europe (PACE.V4). To vše za podpory Visegrádského fondu.
Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce každý čtvrtý čtvrtek v měsíci. Během diskuzních setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky a jejich záznamy jsou zpětně dostupné na YouTube kanále jsmeIDU.
Setkání se uskuteční na platformě ZOOM, není nutné si předem stahovat aplikaci.
Linkna přihlášení do webináře. Po vyplnění registračního formuláře Vám přijde e-mail s odkazem na přístup do webináře. Registrujte se, pokud možno, 15 minut před začátkem akce, abyste se nezdrželi přihlašovací procedurou. Webinář se koná v anglickém jazyce.
„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“
Generála v záloze, Andora Šándora, jsem zastihla jako vždy v práci a při plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právěpřinášíme!
Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?
„Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“
Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?
„Přece všechno dohromady!“
S mikrofonem v Pelhřímově
A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?
„Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“
Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?
„Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“
Sledujete taneční pořady?
„Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu, že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“
Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?
„Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“
Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“
„Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.
Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.
Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.
To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“
Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?
„Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.
Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.
Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“
Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?
„Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“
Andor Šándor je i spisovatelem
Co se Vám tehdy honilo hlavou?
„Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.
Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.
Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“
Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?
(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“
Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)
O chování se spotřebitele na divadelním trhu v moravské metropoli. Speciálně se zaměřením na progresivní experimentální tvorbu.
Výzkum na téma Divadelní kultura ve městě Brně se zaměřením na konkurenceschopnost experimentální divadelní tvorby.
Do 14. 3. 2021 bude probíhat sběr dotazníků výše zmíněného výzkumu. Výsledky dotazníků budou sloužit jako stavební kámen rozpoznání chování spotřebitele na brněnském divadelním trhu, stejně tak jako odrazový výzkum pro divadla zabývající se experimentální tvorbou v Brně.
