Režijní prvotina NEBUDE prkotina!

Na jednom jevišti Beyoncé, Billie Eilish a BÁRA ZMEKOVÁ! Další premiéra Ufftenživot, konkrétně inscenace „This is not a love song“ v pondělí 28. června ve vršovickém Vzletu.

Divadelní soubor Ufftenživot uvede 28. 6. v 19.30 na jevišti kulturního paláce Vzlet novou autorskou inscenaci s názvem „This is not a love song“. Druhá premiéra souboru v této sezóně se zabývá fenoménem populárních milostných písní a poodhalí divákům, jak hudební průmysl ovlivňuje náš život, ať chceme, nebo ne.

Autorská inscenace v režii Sáry Arnstein vychází z hledání významu a funkce milostné písně. Recykluje různými způsoby známé současné popové milostné písně a skládá z nich vlastní mozaiku, která hovoří o možné výpovědní hodnotě, která je v nich obsažena.

Inspirací pro vznik tohoto představení se staly samotné texty a videoklipy milostných písní, kniha „Love songs – The hidden history“ (Milostné písně – skrytá historie) nebo komiks autorky Liv Strömquist „Prins Charles Känsla“ (Pocity prince Charlese). Hlavním cílem projektu je výzkum kulturního fenoménu, jímž milostné písně jsou a k němuž se váže bezpočet stereotypů, které se snažíme na jevišti s humorem reflektovat,“ vysvětluje záměr režisérka Sára Arnstein.

Výrazným rysem inscenace je hudební složka v podání zpěvačky a skladatelky Báry Zmekové, která je po celou dobu přítomna na jevišti a živě doprovází herečky v jednotlivých scénách. „Je to taková poloimprovizace, některé části jsou pevně dané, ale jindy jen pozoruji, co se děje na scéně a pocitově tvořím hudební podkres. Proto je taky důležité být s herečkami na jedné vlně,“ doplňuje Zmeková.

Pro fanoušky popkultury je lákadlem také kostýmní výprava, která se snaží důvtipně přiblížit vzhledu ikonických popových hvězd. Pro inscenaci ji vytvořila výtvarnice Natálie Rajnišová.

Populární písně, stejně jako celý hudební průmysl, ovlivňují náš život, ať chceme, nebo ne. Někdy jsme pasivními posluchači, jimž se písně jen tak mimoděk ukládají do paměti a povědomí, jindy pro nás popstars a hudební skupiny představují vzory a ikony, ke kterým se od mala upínáme,“ říká režisérka, pro kterou je tato inscenace zároveň režijní prvotinou.

Čtyři ženy zkoumají na jevišti všudypřítomnost a sílu populárních písní, ale do jaké míry jsme i my složeni ze střípků a znaků útočících videoklipů? „Sám Ted Gioia v knize ,Love songs´ zmiňuje, že první milostnou píseň složila žena, ale proslavil se díky ní muž. Co slovo láska v těchto písních symbolizuje? Jsou milostné písně ve skutečnosti opravdu o lásce? Těším se, že diváci budou hledat odpověď spolu s námi,“ doplňuje herečka Nataša Bednářová.

This is not a love song“

Tvůrčí tým:

Režie: Sára Arnstein

Hudba: Bára Zmeková

Scéna a kostýmy: Natálie Rajnišová

Light design: Štěpán Hejzlar

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Produkce: Tereza Tomášová

Délka představení: 90 minut

Premiéra: 28. června v 19.30 ve Vzletu (Holandská 669/1, Praha 10 – Vršovice)

Inscenaci „This is not a love song“ finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky, Hlavní město Praha, Státní fond kultury České republiky a Venuše ve Švehlovce.

Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut: https://goout.net/cs/this-is-not-a-love-song/szecllr/

 

  

 

Foto: archiv Ufftenživot

Tereza Tomášová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Nová vize pro kulturu – »Kultura má zelenou«!

A to nejen v Mladé Boleslavi a okolí. Jedná se o obnovené nastartování kulturního života po koronavirové krizi. Ve hře je – pro projekty – celkově 1 200 000 Kč!

Nadační fond Škoda Auto“ a „Bohemian Heritage Fund“ vyhlašují program »Kultura má zelenou«. Projekt vypisuje dvě otevřené kulturní výzvy, které dohromady rozdělí velmi slušné finanční částky.

První výzvou jsou Nové vize pro kulturu“. Jejich cílem je nastartovat kulturní život po koronavirové krizi a najít nové možnosti a umělecké formy, přizpůsobené změněným podmínkám.

Výzva mezi žadatele rozdělí 1 100 000 korun.

Přihlásit je možné všechny umělecké projekty, které pomůžou obnovit aktivní kulturní život na Mladoboleslavsku po koronavirové epidemii. Ať už půjde o nové umělecké dílo či o způsob, jak kulturu zachovat i v době nařízené izolace a také po jejím skončení. „Fantazii se meze nekladou. Chceme, aby vznikl zcela nový projekt, který skutečně svede lidi dohromady. A přinese unikátní kulturní obsah navázaný na mladoboleslavský region,“ říká Lenka Lindaurová, kurátorka a umělecká ředitelka „Bohemian Heritage Fund“.

V Mladé Boleslavi se to vždy zelenilo (viz archivní snímek), ale nyní odtud vychází velmi aktuální výzva, která umožní dát na pomyslném semaforu zelenou kultuře!

Druhou výzvou jsou pak Zapomenuté příběhy Mladoboleslavska“. Ty cílí na širokou veřejnost, s ideou vytvořit kolektivní paměť regionu. Projekt příběhy rodin, jednotlivců, uskupení či událostí, které se vztahují k historii i současnosti tohoto regionu. „V době všech protiepidemických karanténních opatření jsme si o to silněji uvědomili, že to, co nám nikdo nemůže vzít, je naše kulturní a kolektivní identita. Touto výzvou ji chceme objevovat a posilovat,“ vysvětluje Pavel Smutný, prezident nadačního fondu „Bohemian Heritage Fund“.

Tato výzva mezi nejzajímavější příběhy rozdělí 100 000 korun a na jejím konci bude multimediální výstavní projekt.

Více na: www.kulturamazelenou.cz.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Adaptace kultury na virtuální prostředí

Inspirace pro taneční i divadelní soubory. „Show must go on/off-line“ je název cyklu mezinárodních on-line diskusních setkání s českými a zahraničními hosty z oblasti scénických umění. V rámci akce „Zelené čtvrtky”.

Hlavním svorníkem pro jeho jednotlivé díly je udržitelnost a scénická umění, kterou moderátoři Martina Pecková Černá, Ondřej Škrabal, Alice Koubová, Katarína Figula, Jiří Šimek a jejich hosté z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků nahlédnou v jednotlivých dílech z různých úhlů pohledu.

Jedním z nich je citlivost a responze oboru scénických umění vůči stavu životního prostředí a diskusi o potenciálu udržet kvalitu života současné civilizace i pro další generace. Jakkoli se zdá, že kritická potřeba sociální změny, diskutovaná v oblasti ekologie, ekonomie, politiky a kultury byla v posledních měsících přehlušena pandemií SARS-CoV-2, v oblasti scénických umění vyvolává chaos způsobený různými pravidly. Třeba pro zachování sociálního odstupu, zhoršující se ekonomickou situací i nepředvídatelným chováním publika.

Dalším tématem jsou obavy o udržitelnost samotného oboru. A jeho obrannou reakcí je rychlá adaptace divadelní a taneční tvorby na virtuální prostředí. Je tato hybridní existence v reálném i virtuálním časoprostoru slepou uličkou pro obor, který je založen na živém kontaktu s publikem, nebo pro něj otvírá i nové možnosti a světy? Zůstanou již diváci navždy doma? Jak na tuto krizi reagují umělci, pořadatelé kulturních akcí, poskytovatelé veřejné podpory nebo vzdělávací umělecké instituce? Existují náznaky, že se blíží světlo na konci tunelu?

Zárodky adaptačních strategií scénických umění na globální proměnu paradigmatu se budeme snažit mapovat s našimi hosty.

On-line setkání pořádá Oddělení mezinárodní spolupráce IDU jako součást programu „Propagace českých scénických umění do zahraničí a spolupráce v rámci evropských projektů Create to Connect -> Create to Impact a PACE.V4“. Tematicky jsou navázána na hlavní téma letošní Noci divadel v ČR, jímž je udr-život-elnost. Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce, tlumočení není zajištěno. Během setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky, záznamy budou zpětně dostupné na YouTube kanále IDU.

V prvním díle cyklu se Martina Pecková Černá se svými hosty zaměří na otázky z dotazníkového šetření Divadlo a ochrana životního prostředí, které bylo realizováno v rámci Noci divadel v České republice na jaře 2020. V něm těsná většina souborů uvedla, že se aktivně, avšak zároveň spíše nahodile, snaží snižovat environmentální dopady své činnosti.

S hosty diskuse budeme hovořit o aktuálních trendech v divadelním či tanečním provozu. Též o oblasti mobility, výroby, propagace a o tématu udržitelnosti v uměleckém obsahu či o komunikaci s publikem. A to v českém i zahraničním kontextu. Neopomineme důsledky pandemie SARS-CoV-2, které zásadním způsobem proměňují podmínky pro tvorbu v oblasti scénických umění. V neposlední řadě zároveň výrazně ovlivňují její prezentaci.

  • Setkání probíhají vždy každý čtvrtý čtvrtek v měsíci od 15 do 17 hodin (vyjma 17. 12. 2020).

  • Setkání se uskuteční na platformě ZOOM, není nutné si předem stahovat aplikaci.

  • Po vyplnění registračního formuláře Vám přijde e-mail s odkazem na přístup do webináře.

  • Registrujte se pokud možno 15 minut před začátkem akce, abyste se nezdrželi přihlašovací procedurou.

  • Webinář se koná v anglickém jazyce.

Uzávěrka přihlášení se do webináře je do 24. 9. 2020 zde.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN