TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav  Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně,  se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa.  Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně,  a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

 Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?                                                                                 

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

 

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Foto: archiv  Vítězslava Rázka 

Tereza Marková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s fyzioterapeutem PAVLEM KOSTĚM

„Lockdown může být někomu i prospěšný”

Pavel Kosť vystudoval fyzioterapii na Slovensku, kde se narodil. V roce 2005 se vydal do Čech a začal pracovat v rehabilitačním ústavu RÚ Kladruby, kde se soustředil na problematiku těžkých pohybových hendikepů. Od roku 2011 provozuje soukromou praxi RehaKost. Své získané znalosti předává jak dalším kolegům, tak také na přednáškách studentům Lékařské fakulty UK. Jeho žena Jana je vozíčkářka, členka SKV Praha a mistryně světa v orientačním závodě vozíčkářů. Žijí v Praze a mají jedenáctiletá dvojčata Patricii a Matyáše.

Jak důležitý je pohyb pro život?

„Pohybová aktivita je součástí bytí člověka. Je nepostrádatelná pro vývoj dítěte i správné funkce orgánů. Pohyb má velký vliv na činnost kardiovaskulárního systému a plic, ovlivňuje metabolismus a regeneraci. A co je nejdůležitější – jeho účinek na pohybový aparát je jednoduše nepostradatelný. Mimo to úžasným způsobem ovlivňuje psychiku, snižuje stres a vznik civilizačních nemocí a blahodárně působí na hormonální systém.”

Jak důležitý je pohyb pro osoby s hendikepem?

“Pohyb je vnímán často relativně. To, co pro někoho znamená olympijským výkon, někdo za pohyb ani nepovažuje. O to větší komplikace je u člověka s pohybovým hendikepem. Gravitace, tíha samotného těla i (ne)kontrolované změny polohy těla u běžných aktivit aktivizuje fyziologické procesy. Pasivita pohybového systému z jakéhokoliv důvodu s sebou nese nespočetné množství negativních důsledků. Asi tím nejdůležitějším je změna držení těla. Dochází k přetížení kloubů a svalů, trofickým i strukturálním změnám, útlaku vnitřních orgánů s následným zhoršením funkce srdce, plic, peristaltiky střev, a dalších orgánů.”

Jaké následky může mít dlouhodobá nucená přestávka v pohybu v rámci domácí izolace kvůli koronaviru?

„Pro mě osobně skoro výlučně pozitivní. Proč? Protože mám konečně čas pro sebe, své blízké, možnost se zastavit nebo minimálně zpomalit. Je to doba vhodná na rekapitulaci posledních let, způsobu našeho žití i bytí. Možná taky na určitou změnu. Ale na to se asi neptáš, viď?

Takže má odpověď zní, že dlouhodobý lockdown s sebou přináší spíš neblahé důsledky. Ještě větší fyzická pasivita způsobená opatřením týkajících se Covid-19 devastuje pohybový aparát. Pro mnoho lidí je pohyb při cestě do práce – ať už je to jízda na vozíku (nebo přesuny do/z auta), nebo chůze – jedinou pohybovou aktivitou. A nyní jsme uvězněni v domácím prostředí, mnozí z nás vyměnili práci za home office.  Fyzická neaktivita/pasivita v kombinaci s nevhodným prostředím je jednoduše cesta do pekel.  A také nouzové řešení pracovního prostředí je špatné! Nemůžeme dlouhodobě užívat kuchyňskou židli, gauč nebo polohovací postel. Je to příjemné rozptýlení, ale dlouhodobá zátěž v nesprávných polohách vám určitě způsobí v lepším případě jenom bolesti pohybového aparátu.”

Jak se přimět k pohybu doma?

„To je otázka, na kterou neznám odpověď. Dlouhodobě bojuji s motivací svých klientů. Po x-přednáškách na téma prevence nemocí pohybového aparátu jsem došel k závěru, že teorie pana Železného: „Dobrá zpráva = špatná zpráva,“ je naprosto nejefektivnější. To v praxi znamená, že se nesnažím vysvětlovat, proč musíš! To vědí úplně všichni. Co ale mnozí netuší, co se stane, když to dělat nebudou. A pokud ještě užijete nějakou zajímavou kazuistikou, která nekončí jak 98% filmů americké produkce, úspěch je skoro na světě.”

Jak se konkrétně hýbat doma?

„Způsobu pohybových aktivit a cvičení je nespočetné množství. Asi nejdůležitější je samotné vnímání pohybu. Já osobně nedoporučuji zvýšenou pohybovou aktivitu. Buď ke sportu máte vztah, nebo nemáte. Tečka! A pokud nemáte ani po 50 letech žádný vztah, s největší pravděpodobností se to asi nezmění. A co s tím? Udělejte si cvičení z běžných aktivit, které děláme dnes a denně. Např. hned u čištění zubů se postavte na jednu nohu a zkuste to ustát 1min. V případě, že sedíte na vozíku, snažte se u sezení o napřímené držení páteře (v případě absence trupových svalů se přitáhněte rukou). Kartáček si ukládejte do nejvyšší police – intenzivní protažení vás okamžitě probere z ranního bdění. Odpadkový koš si uložte klidně na balkón. Že je to nesmysl? Právě naopak! Kolikrát denně hodíte něco do koše? Určitě nebude rychlejší nebo efektivnější než v kuchyni. Ale pozitiva přirozeného pohybu v domácím prostředí jsou k nezaplacení! U práce si dejte pití do flašky (klidně 2,5l PET) na zem, pracovní dokumenty nechte v ložnici. Po 2hod kompenzujte sezení – pověste se na hrazdu na pár sekund, položte se na břicho do postele, nebo vsedě natáhněte ruce ke stropu a udělejte intenzivní záklon páteře. 1-2 krát týdně si udělejte „výlet“ do potravin a připravte rodině skvělou snídaní. Příprava jídla je taky skvělou pohybovou aktivitou, hlavně když u toho strávíte 2hod. U žen má samozřejmě podstatně větší význam než u mužů. Spojte příjemné s užitečným a pohyb se stane součástí vašeho fungování. Změníte pohled na pohyb jako na nezbytnou nutnost.

S manželkou jsme přemýšleli, jakým způsobem namotivovat děti. Optimálním řešením byla pro nás hrací konzole s pohybovým senzorem. Spojili jsme pohyb, zábavu i sociální kontakt, protože často skáčeme před konzolou úplně všichni. A není nic lepšího, než vítězný úsměv dítěte nad poraženým (a porážkou zdrceným) rodičem! Žádný strach, hry můžete klidně hrát i v sedě.”

Myslíte, že někomu může domácí karanténa i prospět?

„Určitě! Mojí manželce! Nechci se rouhat, ale jsem za karanténu rád. Nikdy jsem si rodinu neužil tak, jak právě na počátku roku 2020. A jsem hrozně rád za manželku, protože se úplně zastavila. Fialka je regulérní workoholik. Její způsob života, ve spojitosti se stresem a enormní únavou, ji ve 31 letech posadil na invalidní vozík (spinální příhoda je obdoba mozkové příhody – krvácení do míchy v oblasti střední hrudní páteře způsobilo bohužel ireverzibilní změny). Ona je jasným důkazem, že enormní stres může přinášet fatální následky.

Ale není možné paušalizovat (ne)výhody aktuální situace, protože karanténa má různé dopady na domácnosti/společnosti. Jsou lidi, kteří v období karantény pracovali v průměru 12hod denně, a na druhé straně skončilo nespočet lidi ze dne na den bez práce a finančních prostředků. Doba je zvláštní a je důležité ji vnímat jako více či méně trvalou. Negativním postojem ke změnám si určitě nepomůžeme, právě naopak!”

Může být někdy pohyb škodlivý?

„Tady platí zlaté pravidlo – všeho moc škodí! A tak je to i s pohybem. Nikdy se nesrovnávejte – hele, on zvedá 160kg bench, já bych měl taky. Nesmysl! Poslouchejte vlastní tělo, vnímejte změny, které souvisí s určitou změnou, cvičením, zátěží. Moje rady jsou jenom doporučením, rozhodně ne modlou! Už jsem v praxi viděl tolik absurdit, že jsem totálně pokorný. Jakákoliv fyzická aktivita (pohyb, sport, chůze, cvičení, práce, cokoliv) vám nesmí způsobovat dlouhodobě bolesti nebo potíže. Krátkodobá svalová únava nebo bolest k fyzické aktivitě prostě patří. Na druhé straně, příliš opatrnosti, strachu vás nikdy neposune. Hledání zlaté střední cesty je někdy celkem oříšek. Hlavně si pohyb užívejte, bavte se, udělejte si ze sportu společenskou událost. Nesnažte se udělat světový rekord! Druhý den po cvičení je vhodné fungovat bez asistence a taky zvedání z postele vám nesmí zabrat více než 10min.

Důležitější než samotné cvičení je ideální postavení těla!!! To znamená, že i z ležení na gauči můžete být příjemné cvičení. O závislosti správného držení těla a funkce bránice (hlavní nádechový a posturální sval) se dá napsat samostatná kapitola. Ideální držení těla užívá optimálním způsobem svalovou aktivitu i postavení kloubů. Když se díváme na tělo jako na kus hmoty, má i naše tělo určitou životnost. Tak se k tělu chovejte tak, ať vám to dalších x-let vydrží bez potíží.”

Pavel Kosť

Někteří lidé jsou v současné koronavirové krizi pod velkým tlakem a obřím fyzickém i psychickém vytížení. Jsou z pohledu fyzioterapeuta patrné nějaké obtíže, které by se dalo označit za příznačné?

„Odpočívat musí hlava i tělo. Už dávno neplatí teorie, že například CMP se vyskytuje u lidí od 65 let. Kombinace různých faktorů – stres, nedostatek času, nestandardní priority, únava, fyzická pasivita, naše tělo degradují. Buďte alespoň jednou týdně egoisti. Nechte rodinu doma napospas partnerovi. Skočte na kávu, do kina, zasportovat si, nebo si jenom sedněte na lavičku a užívejte tu chvilku se sebou. Dělejte cokoli, co vám udělá radost. Tři hodiny to členové rodiny bez vás určitě zvládnou! Pomáhá tomu off-line režim mobilu.

%3

Vozíčkáři tančí Prahou

Jak tančit, když ochrnete?

Taneční oddíl je jedním ze sedmi oddílů Sportovního klubu vozíčkářů Praha (SKV Praha). Mnoha lidem, kteří ochrnou, tanec chybí. A přestože tanec na vozíku není tancem v pravém slova smyslu, radost z pohybu přináší i po úrazu.

Na taneční oddíl jsme se zeptali předsedkyně SKV Praha, Michaely Krunclové a zakladatelky oddílu Martiny Henrichové.

„Taneční oddíl je posledním sportovním oddílem, který jsme mezi naše aktivity přibrali. K tomu došlo v roce 2014. Je to především díky Martině Henrichové, která oddíl založila už rok po svém úrazu, což je obdivuhodné. Martina je bývalá profesionální tanečnice, kterou její vášeň – tanec, usadila při akrobatické zvedačce a nešťastném pádu, na invalidní vozík. Martina se tance nevzdala. Přestože má poraněnou míchu v oblasti krční páteře, což znamená také částečné ochrnutí horních končetin, Martina tančí dál. Omezeně, ale s plným nasazením. Je velmi aktivní, stále vede svojí taneční skupinu zdravých holek, tvoří jim choreografie, organizuje vystoupení a v našem klubu vede taneční oddíl vozíčkářů,“ představuje taneční oddíl Michaela Krunclová, předsedkyně SKV Praha.

My jsme proto vyzpovídali zakladatelku tanečního oddílu hendikepovaných, Martinu Henrichovou.

Co Tě přivedlo k tanci?

Já se tanci věnuji celý život, neboť jsem s ním začala už v 9 letech. A časem jsem se věnovala tanci na poloprofesionální úrovni, při studiu na SŠ i VŠ. Tanec jsem vyučovala, stavěla jsem choreografie a připravovala jsem různá vystoupení a předtančení na plesy. Bohužel při tanci se mi stala i nehoda… V tu dobu mi bylo 26 let a dělala jsem doktorandské studium etnologie. Úraz mě tedy zastavil v slibném rozletu…”

Ty jsi na tanec nezanevřela, že?

Ne, to ne. V květnu 2014 jsem založila taneční oddíl v SKV Praha, kde se věnujeme hlavně modernímu tanci, jazz dance a street dance – to jsou styly tanců, které vedu přímo já. Nově jsme oddíl rozšířili také o společenské tance ve spolupráci se školou Tanec pro všechny. Dále s námi ještě spolupracuje tanečnice a lektorka Tereza Vaďurová, která vede hlavně workshopy v Centru Paraple a pomáhá nám i s choreografiemi. Celkově tedy organizačně zastřešuji celý oddíl, vymýšlím choreografie i organizuji vystoupení. Domlouvám také spolupráci s různými externími lektory. Zároveň si ráda zatancuji, proto se  účastním i mnoha vystoupení, které společně nacvičíme.”

A jak často probíhají tréninky?

Teď nám v trénincích udělal velkou pauzu koronavirus, ale naše činnost už se začíná zase rozjíždět. Do prázdnin plánujeme udělat několik workshopů. Plně pak obnovíme činnost od září. Nadále vedu skupinu kombinovanou z „choďaček“, tj. zdravých lidí a vozíčkářek. Tréninky probíhají jednou týdně v Plzni. V Centru Paraple v Praze, máme workshopy vždy jednou do měsíce. Kurz společenských tanců probíhá také jednou týdně v Praze v Jedličkově ústavu pod vedením Víti Rázka.”

V televizi vídáme vozíčkáře tančit na benefičním večeru StarDance pro ParapleS těmi taky spolupracujete?

Ne, StarDance přes nás nejde. Vozíčkáře do této soutěže si vybírají v Centru Paraple sami. Několikrát jsme se svým vstoupením účinkovali na Benefiční tančírně StarDance, což je v podstatě ples, který vždy předchází přímému přenosu. To byl skvělý zážitek pro všechny zúčastněné.”

V říjnu se má v Praze konat mezinárodní taneční soutěž vozíčkářů, zúčastníš se?

Já ne. Ale máme naše želízko v ohni, a to v kategorii společenských tanců, kde se představí dvojice: vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou, pod vedením Víti Rázka ze školy Tanec pro všechny. Na tento soutěžně-taneční galavečer se opravdu moc těším. Jedná se totiž o historicky první takovou soutěž v Čechách a Rosťa se Zuzkou budou i úplně první čeští reprezentanti v této disciplíně. Tanci na vozíku, jakožto soutěžnímu sportu, se věnuje mnoho evropských zemí, mezi nimi např. Slovensko. Právě tam musí Rosťa se Zuzkou dojíždět trénovat, aby nabrali zkušenosti pro první soutěžní vystoupení. Rádi bychom, aby se nám tuto tradici podařilo založit také v Čechách. Tak snad se nám to povede.”

Děkujeme za rozhovor

Tereza Marková

Sportovní klub vozíčkářů Praha

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Taneční workshop v PARAPLETI

Tanečním workshopům se nevyhýbají ani aktivní lidé na vozíčku. Více takových pořádá centrum PARAPLE.

Jak již kdysi náš rozhovor s tanečnicí a choreografkou na vozíčku Martinou Henrichovou z Plzně napověděl, tančit mohou i vozíčkáři. A dokonce se v této oblasti pořádají i taneční workshopy.

Pokud chcete podpořit tanečníky na vozíčku či máte sami nějaký pohybový problém, můžete se zúčastnit. Ať již aktivně či v roli diváků.

Ten nejbližší taneční workshop v PARAPLETI se chystá tuto středu 21. března mezi 17. až 18. hodinou. Další z nich pak proběhne rovněž ve středu 11. dubna taktéž od 17. do 18. hodiny v populárním a mediálně známém centru PARAPLE v Praze 10 – Malešicích, Ovčárské ulici 471/1b.

Tato lekce workshopu je určena i pro úplné začátečníky, stačí jen chuť tančit a vyzkoušet něco nového. Lekci povede Tereza Vaďurová a potkáte se na ní i se členy tanečního oddílu SKV Praha.

Lekce je přístupná klientům Centra Paraple i široké veřejnosti.

Vstup je zdarma.

Leták k akci naleznete niže.

Foto: centrum PARAPLE a SKV Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN