TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav  Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně,  se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa.  Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně,  a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

 Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?                                                                                 

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

 

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Foto: archiv  Vítězslava Rázka 

Tereza Marková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vozíčkáři tančí Prahou

Jak tančit, když ochrnete?

Taneční oddíl je jedním ze sedmi oddílů Sportovního klubu vozíčkářů Praha (SKV Praha). Mnoha lidem, kteří ochrnou, tanec chybí. A přestože tanec na vozíku není tancem v pravém slova smyslu, radost z pohybu přináší i po úrazu.

Na taneční oddíl jsme se zeptali předsedkyně SKV Praha, Michaely Krunclové a zakladatelky oddílu Martiny Henrichové.

„Taneční oddíl je posledním sportovním oddílem, který jsme mezi naše aktivity přibrali. K tomu došlo v roce 2014. Je to především díky Martině Henrichové, která oddíl založila už rok po svém úrazu, což je obdivuhodné. Martina je bývalá profesionální tanečnice, kterou její vášeň – tanec, usadila při akrobatické zvedačce a nešťastném pádu, na invalidní vozík. Martina se tance nevzdala. Přestože má poraněnou míchu v oblasti krční páteře, což znamená také částečné ochrnutí horních končetin, Martina tančí dál. Omezeně, ale s plným nasazením. Je velmi aktivní, stále vede svojí taneční skupinu zdravých holek, tvoří jim choreografie, organizuje vystoupení a v našem klubu vede taneční oddíl vozíčkářů,“ představuje taneční oddíl Michaela Krunclová, předsedkyně SKV Praha.

My jsme proto vyzpovídali zakladatelku tanečního oddílu hendikepovaných, Martinu Henrichovou.

Co Tě přivedlo k tanci?

Já se tanci věnuji celý život, neboť jsem s ním začala už v 9 letech. A časem jsem se věnovala tanci na poloprofesionální úrovni, při studiu na SŠ i VŠ. Tanec jsem vyučovala, stavěla jsem choreografie a připravovala jsem různá vystoupení a předtančení na plesy. Bohužel při tanci se mi stala i nehoda… V tu dobu mi bylo 26 let a dělala jsem doktorandské studium etnologie. Úraz mě tedy zastavil v slibném rozletu…”

Ty jsi na tanec nezanevřela, že?

Ne, to ne. V květnu 2014 jsem založila taneční oddíl v SKV Praha, kde se věnujeme hlavně modernímu tanci, jazz dance a street dance – to jsou styly tanců, které vedu přímo já. Nově jsme oddíl rozšířili také o společenské tance ve spolupráci se školou Tanec pro všechny. Dále s námi ještě spolupracuje tanečnice a lektorka Tereza Vaďurová, která vede hlavně workshopy v Centru Paraple a pomáhá nám i s choreografiemi. Celkově tedy organizačně zastřešuji celý oddíl, vymýšlím choreografie i organizuji vystoupení. Domlouvám také spolupráci s různými externími lektory. Zároveň si ráda zatancuji, proto se  účastním i mnoha vystoupení, které společně nacvičíme.”

A jak často probíhají tréninky?

Teď nám v trénincích udělal velkou pauzu koronavirus, ale naše činnost už se začíná zase rozjíždět. Do prázdnin plánujeme udělat několik workshopů. Plně pak obnovíme činnost od září. Nadále vedu skupinu kombinovanou z „choďaček“, tj. zdravých lidí a vozíčkářek. Tréninky probíhají jednou týdně v Plzni. V Centru Paraple v Praze, máme workshopy vždy jednou do měsíce. Kurz společenských tanců probíhá také jednou týdně v Praze v Jedličkově ústavu pod vedením Víti Rázka.”

V televizi vídáme vozíčkáře tančit na benefičním večeru StarDance pro ParapleS těmi taky spolupracujete?

Ne, StarDance přes nás nejde. Vozíčkáře do této soutěže si vybírají v Centru Paraple sami. Několikrát jsme se svým vstoupením účinkovali na Benefiční tančírně StarDance, což je v podstatě ples, který vždy předchází přímému přenosu. To byl skvělý zážitek pro všechny zúčastněné.”

V říjnu se má v Praze konat mezinárodní taneční soutěž vozíčkářů, zúčastníš se?

Já ne. Ale máme naše želízko v ohni, a to v kategorii společenských tanců, kde se představí dvojice: vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou, pod vedením Víti Rázka ze školy Tanec pro všechny. Na tento soutěžně-taneční galavečer se opravdu moc těším. Jedná se totiž o historicky první takovou soutěž v Čechách a Rosťa se Zuzkou budou i úplně první čeští reprezentanti v této disciplíně. Tanci na vozíku, jakožto soutěžnímu sportu, se věnuje mnoho evropských zemí, mezi nimi např. Slovensko. Právě tam musí Rosťa se Zuzkou dojíždět trénovat, aby nabrali zkušenosti pro první soutěžní vystoupení. Rádi bychom, aby se nám tuto tradici podařilo založit také v Čechách. Tak snad se nám to povede.”

Děkujeme za rozhovor

Tereza Marková

Sportovní klub vozíčkářů Praha

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Taneční workshop v PARAPLETI

Tanečním workshopům se nevyhýbají ani aktivní lidé na vozíčku. Více takových pořádá centrum PARAPLE.

Jak již kdysi náš rozhovor s tanečnicí a choreografkou na vozíčku Martinou Henrichovou z Plzně napověděl, tančit mohou i vozíčkáři. A dokonce se v této oblasti pořádají i taneční workshopy.

Pokud chcete podpořit tanečníky na vozíčku či máte sami nějaký pohybový problém, můžete se zúčastnit. Ať již aktivně či v roli diváků.

Ten nejbližší taneční workshop v PARAPLETI se chystá tuto středu 21. března mezi 17. až 18. hodinou. Další z nich pak proběhne rovněž ve středu 11. dubna taktéž od 17. do 18. hodiny v populárním a mediálně známém centru PARAPLE v Praze 10 – Malešicích, Ovčárské ulici 471/1b.

Tato lekce workshopu je určena i pro úplné začátečníky, stačí jen chuť tančit a vyzkoušet něco nového. Lekci povede Tereza Vaďurová a potkáte se na ní i se členy tanečního oddílu SKV Praha.

Lekce je přístupná klientům Centra Paraple i široké veřejnosti.

Vstup je zdarma.

Leták k akci naleznete niže.

Foto: centrum PARAPLE a SKV Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN

Film s požehnáním kardinála Duky

TANEČNÍ MAGAZÍN se pravidelně věnuje článkům o lidech, kteří úspěšně překonávají nástrahy nemocí či těžkých zranění. Tím druhým příkladem byl nedávný rozhovor s tanečnicí a choreografkou Martinou Henrichovou. Za prvním příkladem nás zavede mladá režisérka Eva Toulová. I jí už představil TANEČNÍ MAGAZÍN v samostatném rozhovoru. A vydáme se společně s ní až do Španělska.

Camino na kolečkách“ byl nevídaný a nesmírně fyzicky náročný projekt šestatřicetiletého Jana Duška postiženého roztroušenou sklerózou a tím pádem upoutaného na invalidní vozík. Ten se odhodlal (spolu se svým devítiletým synem Jendou), zkušeným poutníkem Petrem Hirschem a dalším týmem – režisérkou Evou Toulovou, Petrem Slavíkem, Vítem Kohoutem, Tomášem Lénárdem a Michalem Černým, absolvovat uznávanou pouť z Logroňa do Santiaga de Compostela. Současně jde i o název dokumentárního celovečerního snímku pod režijní taktovkou Evy Toulové.

Jedním z významných patronů cesty bylo i České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Oficiální přání panu Duškovi i souputníkům osobně poslal rovněž přední český velkopřevor Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic. A zejména – na cestu všem požehnal samotný kardinál Dominik Duka, kterého tento nezvyklý počin nesmírně zajímal.

Jan Dušek se podle dostupných informací stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal vzdálenost přes šest stovek kilometrů svatojakubské cesty. Do Santiaga de Compostela dospěli všichni za devětadvacet dobrodružných dnů. Mají za sebou přes šest set třicet kilometrů cesty. Kolikrát komplikovaným složitým terénem. Invalidní vozík velmi často i přenášeli přes skalnaté i jinak neprůjezdné úseky. Doslova na vlastní kůži překonávali nejroztodivnější výkyvy počasí. Od lijáků až po tropická vedra. Dostali se i na nejvýše položené místo své španělské cesty – Cruz de Ferro. To se tyčí v tisíci pěti stech metrech nadmořské výšky. Bez nadsázky lze konstatovat, že Jan Dušek prověřil odolnost a výdrž elektrického vozíku. Nejen to. On totiž větší část cesty byl nucen (pro obtížnost terénu) absolvovat na vozíku manuálním, s přídavným předním kolečkem a taženým na lanech.

Ve čtvrtek 8. června se Janu Duškovi splnil jeho odvážný se. Po měsíčních strastích a dobrodružstvích se zúčastnění dočkali odměny – stanuli v cíli camina. Před katedrálu svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Pan Dušek všem poděkoval za cestu. Společně se pak zúčastnili poutní mše svaté. Jan Dušek se pomodlil za příznivější průběh své nemoci a vzpomněl na lidi s tímto onemocněním. „Děkuji pánu Ježíši Kristu a přátelům, že jsem mohl vykonat tuto pouť jako důkaz skutečnosti, že na vozíku život nekončí.

Nakonec se celá výprava dopravila na břeh Atlantického oceánu. Do Fisterru, rozléhajícího se necelých devadesát kilometrů od Santiaga západním směrem. Do míst, jenž byly za středověku považovány za konec světa.

Režisérka Eva Toulová a kameramani Tomáš Lénárd i Vít Kohout, kteří putovali spolu s Honzou Duškem, natočili cestou velké množství materiálu, ze kterého se dokončuje dokumentární film „Camino na kolečkách“. Ten bude ještě letos na podzim uveden do kin. „Distribuovat nám jej bude v kinech po celé ČR Panonia entertainment. Konkrétně od října 2017. Nebude se jednat o multiplexy, nýbrž běžná kina (tedy nikoli pouze klna klubová či ARTkina),“ vysvětluje režisérka Eva Toulová.

A dodává: „Ke spolupráci na projektu jsem se dostala tak, že jsme se kdysi potkali poprvé s Petrem Hirschem. V divadle Kámen na vernisáži mé výstavy obrazů. Tím jsme se seznámili. Tenkrát jsem byla ještě studentkou FAMU. Během pár let jsme se několikrát setkali. On mi jako herec zahrál epizodní roli v mém celovečerním debutu ,Šťastná´. A já jemu na večeru poezie malovala báseň, kterou on napsal a přednášel.“

Ale konkrétněji k cestě Jana Duška. „A právě on mě po letech oslovil s tímto ambiciózním projektem. Ačkoli se osobně specializuji spíš na film hraný, než na dokument, ale tento projekt byl opravdu mimořádný. Stejně tak, jako hlavní aktér Honza Dušek. Můžu říct, že na to, že se jednalo o poměrně náročné a dlouhodobé natáčení, tak probíhalo, díky důsledné přípravě, nečekaně pohodově. J á sama jsem ušla celou trasu přes šest stovek kilometrů poctivě pěšky. Abych se tím více vcítila do pozice pravého poutníka. Musím prozradit, že pro jakýkoli případ jsme měli v záloze doprovodné natáčecí auto. Nesmím zapomenout na skvělého kameramana Tomáše Lénárda i jeho asistenta Vítka Kohouta. Měli jsme k dispozici tak pokročilé technické zázemí, že jsme mohli natáčet za jakéhokoli počasí a v jakýchkoli podmínkách. Včetně dronu. Jediné, v čem jsme byla trošku přísnější bylo, že celá výprava měla neutuchající tendenci mávat na dron pokaždé, když jsme z dronu točili. To jsem vyřešila trošku radikálněji – utrhla jsem pokaždé místní bodláčí a začala jím přes mávající ruce šlehat a do konce výpravy se to perfektně všichni odnaučili,“ dodává se smíchem Eva Toulová.

Nezbývá než se těšit na podzim. Popřát filmu mnoho diváků a všem obdobně postiženým, aby se jim stal Jan Dušek příkladem a inspirací.

Foto: EVA TOULOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN