Film s požehnáním kardinála Duky

TANEČNÍ MAGAZÍN se pravidelně věnuje článkům o lidech, kteří úspěšně překonávají nástrahy nemocí či těžkých zranění. Tím druhým příkladem byl nedávný rozhovor s tanečnicí a choreografkou Martinou Henrichovou. Za prvním příkladem nás zavede mladá režisérka Eva Toulová. I jí už představil TANEČNÍ MAGAZÍN v samostatném rozhovoru. A vydáme se společně s ní až do Španělska.

Camino na kolečkách“ byl nevídaný a nesmírně fyzicky náročný projekt šestatřicetiletého Jana Duška postiženého roztroušenou sklerózou a tím pádem upoutaného na invalidní vozík. Ten se odhodlal (spolu se svým devítiletým synem Jendou), zkušeným poutníkem Petrem Hirschem a dalším týmem – režisérkou Evou Toulovou, Petrem Slavíkem, Vítem Kohoutem, Tomášem Lénárdem a Michalem Černým, absolvovat uznávanou pouť z Logroňa do Santiaga de Compostela. Současně jde i o název dokumentárního celovečerního snímku pod režijní taktovkou Evy Toulové.

Jedním z významných patronů cesty bylo i České velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Oficiální přání panu Duškovi i souputníkům osobně poslal rovněž přední český velkopřevor Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic. A zejména – na cestu všem požehnal samotný kardinál Dominik Duka, kterého tento nezvyklý počin nesmírně zajímal.

Jan Dušek se podle dostupných informací stal prvním Čechem, který na invalidním vozíku překonal vzdálenost přes šest stovek kilometrů svatojakubské cesty. Do Santiaga de Compostela dospěli všichni za devětadvacet dobrodružných dnů. Mají za sebou přes šest set třicet kilometrů cesty. Kolikrát komplikovaným složitým terénem. Invalidní vozík velmi často i přenášeli přes skalnaté i jinak neprůjezdné úseky. Doslova na vlastní kůži překonávali nejroztodivnější výkyvy počasí. Od lijáků až po tropická vedra. Dostali se i na nejvýše položené místo své španělské cesty – Cruz de Ferro. To se tyčí v tisíci pěti stech metrech nadmořské výšky. Bez nadsázky lze konstatovat, že Jan Dušek prověřil odolnost a výdrž elektrického vozíku. Nejen to. On totiž větší část cesty byl nucen (pro obtížnost terénu) absolvovat na vozíku manuálním, s přídavným předním kolečkem a taženým na lanech.

Ve čtvrtek 8. června se Janu Duškovi splnil jeho odvážný se. Po měsíčních strastích a dobrodružstvích se zúčastnění dočkali odměny – stanuli v cíli camina. Před katedrálu svatého Jakuba, patrona všech poutníků. Pan Dušek všem poděkoval za cestu. Společně se pak zúčastnili poutní mše svaté. Jan Dušek se pomodlil za příznivější průběh své nemoci a vzpomněl na lidi s tímto onemocněním. „Děkuji pánu Ježíši Kristu a přátelům, že jsem mohl vykonat tuto pouť jako důkaz skutečnosti, že na vozíku život nekončí.

Nakonec se celá výprava dopravila na břeh Atlantického oceánu. Do Fisterru, rozléhajícího se necelých devadesát kilometrů od Santiaga západním směrem. Do míst, jenž byly za středověku považovány za konec světa.

Režisérka Eva Toulová a kameramani Tomáš Lénárd i Vít Kohout, kteří putovali spolu s Honzou Duškem, natočili cestou velké množství materiálu, ze kterého se dokončuje dokumentární film „Camino na kolečkách“. Ten bude ještě letos na podzim uveden do kin. „Distribuovat nám jej bude v kinech po celé ČR Panonia entertainment. Konkrétně od října 2017. Nebude se jednat o multiplexy, nýbrž běžná kina (tedy nikoli pouze klna klubová či ARTkina),“ vysvětluje režisérka Eva Toulová.

A dodává: „Ke spolupráci na projektu jsem se dostala tak, že jsme se kdysi potkali poprvé s Petrem Hirschem. V divadle Kámen na vernisáži mé výstavy obrazů. Tím jsme se seznámili. Tenkrát jsem byla ještě studentkou FAMU. Během pár let jsme se několikrát setkali. On mi jako herec zahrál epizodní roli v mém celovečerním debutu ,Šťastná´. A já jemu na večeru poezie malovala báseň, kterou on napsal a přednášel.“

Ale konkrétněji k cestě Jana Duška. „A právě on mě po letech oslovil s tímto ambiciózním projektem. Ačkoli se osobně specializuji spíš na film hraný, než na dokument, ale tento projekt byl opravdu mimořádný. Stejně tak, jako hlavní aktér Honza Dušek. Můžu říct, že na to, že se jednalo o poměrně náročné a dlouhodobé natáčení, tak probíhalo, díky důsledné přípravě, nečekaně pohodově. J á sama jsem ušla celou trasu přes šest stovek kilometrů poctivě pěšky. Abych se tím více vcítila do pozice pravého poutníka. Musím prozradit, že pro jakýkoli případ jsme měli v záloze doprovodné natáčecí auto. Nesmím zapomenout na skvělého kameramana Tomáše Lénárda i jeho asistenta Vítka Kohouta. Měli jsme k dispozici tak pokročilé technické zázemí, že jsme mohli natáčet za jakéhokoli počasí a v jakýchkoli podmínkách. Včetně dronu. Jediné, v čem jsme byla trošku přísnější bylo, že celá výprava měla neutuchající tendenci mávat na dron pokaždé, když jsme z dronu točili. To jsem vyřešila trošku radikálněji – utrhla jsem pokaždé místní bodláčí a začala jím přes mávající ruce šlehat a do konce výpravy se to perfektně všichni odnaučili,“ dodává se smíchem Eva Toulová.

Nezbývá než se těšit na podzim. Popřát filmu mnoho diváků a všem obdobně postiženým, aby se jim stal Jan Dušek příkladem a inspirací.

Foto: EVA TOULOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

Rozhovor s tanečnicí MARTINOU HENRICHOVOU

„Hned po úrazu jsem se věnovala tanci – přímo z JIP“

Rozhovor s taneční osobností se silným příběhem

MARTINA PROTI OSUDU

K tanci se dostala ve svých devíti letech, kdy ji starší sestra přihlásila do plzeňské taneční skupiny Storm Ballet Studio. Tenkrát ještě netušila, že ji tanec bude provázet celým zatímním životem. Výuce tance a choreografii se pak intenzivně začala věnovat zhruba ve dvaceti. Tančila pak ve více tanečních formacích a seskupeních. Roku 2008 pak založila vlastní taneční skupinu E-motion. Ta pod jejím vedením funguje dodnes. A sama se tam nadále podílí na výuce i choreografiích. Několik let působila i jako lektorka v plzeňském Centru Tance. V roli lektor ky a choreografky též spolupracovala s Pilsen Cheerleaders, s nimiž roku 2012 zvítězila na Mistrovství ČR a dostali se t ím až na Mistrovství Evropy. Věnovala se mimo toho tvorbě maturitních předtančení, účastnila se nejrůznějších tanečních projektů (jako Den Meliny Mercouri, Gaze Out, Mezinárodní den tance i dalších) a pomáhala s organizací n ěkolika významných kulturních akcí. Měla tedy více než slibný rozjezd kariéry…

V únoru roku 2013 přišel šok. Během tréninkového nácviku akrobatického prvku si vážně poškodila páteř! Rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Nevzdávala se. Hned, jak jen to bylo trochu možné byla v kontaktu s tanečnicemi ze své skupiny i ostatním tanečním světem. A to navzdory tomu, že je upoutána na invalidní vozík a při většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci! Dokonce hned roku 2014 pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů založila taneční oddíl, kde se k tanci snaží přivést i další hendikepované. Pořádají workshopy a vystupují na společenských i kulturních akcích. Taková je (nejen) plzeňská taneční osobnost Martina Henrichová, jíž jsem položil osm otázek:

Jak ses věnovala tanci na dálku, když jsi byla dlouho upoutána na lůžko?

„Hned několik dní po úrazu jsem se skutečně musela věnovat ,tanci na dálku´, protože jsme měli s E-motion před sebou několik důle žitých vystoupení. Spolupráce s mou taneční skupinou tak probíhala přímo z JIP – prostřednictvím mobilu. Rozdala jsem svým tanečnicím instrukce, ony si úkoly spravedlivě rozdělily a na nějaký čas tak převz aly chod skupiny za mne. Nejvíc se na vedení podílela má dlouholetá taneční kolegyně Gabriela Šmídová. A musím uznat, že se toho tehdy všechny členky zhostily naprosto bravurně. Nebýt jejich velkého nasazení právě těsně po mém úrazu, asi by naše skupina nepřežila.“

Jak člověk po takovém pohybovém omezení začíná opět od začátku?

„Po takovém závažném úrazu, jako je poškození míchy, se musí člověk učit od začátku i těm nejjednodušším denním činnostem. V prvních dnech jsem nemohla rukama hýbat skoro vůbec, tak jsem se musela učit jíst, čistit si zuby a další ´běžné činnosti´. I s dýcháním jsem měla zpočátku problémy. Nejdříve jsem jenom ležela, teprve po určitém čase mě začali posazovat a pak se člověk učí hlavně manipulaci s vozíkem, přesuny, oblékání a další potřebné věci.“

2.M.H.vozik
Současný portrét Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Co Ti bylo největší vzpruhou a motivací absolvovat v co nejrychleji možném čase rehabilitace?

„U poškození míchy člověk nikdy neví, do jaké míry se jeho pohybové funkce obnoví. Právě intenzivní a včasná rehabilitace to může velmi zásadně ovlivnit. Nikdo si zpočátku nepřipouští, že už nebude chodit nebo dokonce ani hýbat rukama, a to je podle mne právě ta největší motivace – snažit se co nejrychleji dosáhnout co nejvyšší funkčnosti. V tom období mi samozřejmě maximálně pomáhala podpora rodiny a přátel – když víte, že na to nejste sami, vždycky je to jednodušší.“

Kterak člověk po takovém šoku přehodnocuje své schopnosti a možnosti?

„Jak jsem se zmínila už výše, v počátcích jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se už neměla uzdravit. Čas, kdy jsem byla v nemocnici nebo na rehabilitaci, jsem brala pouze jako jakési přechodné období, než se zase naplno vrátím ke svým povinnostem a zálibám.“

Co Tě bezprostředně přimělo k choreografiím tanečníků na vozíčku?

„Tančit na vozíčku jsem začala už během pobytu v léčebně Kladrubech, kde jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s obdobnou diagnózou, jakou jsem měla já. Hned po návratu domů do Plzně jsem začala pracovat i se svou taneční skupinou E-motion, zhruba tehdy se zrodila myšlenka zapojit do choreografií i další vozíčkář e . S pomocí Centra Paraple jsem zorganizovala další workshopy pro vozíčkáře a získala také první tanečníky do budoucího tanečního oddílu. Ten mi Sportovní klub vozíčkářů Praha umožnil založit v průběhu května 2014 a od té doby pravidelně trénujeme, pracujeme na choreografiích a vystupujeme.“

1.MartinaH
Detail Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Bylo to s nimi složité? A co bylo největším úskalím dostat je s vozíčky na veřejné produkce?

„Zpočátku bylo opravdu složité přimět vozíčkáře, kteří třeba nikdy nic podobného nedělali, k veřejnému vystupování. Někteří, i když jsou velice nadaní, mají s vystupováním na veřejnosti problémy dodnes.

Dost dlouhou dobu jsem vystupovala na vozíčku sama (společně s chodícími tanečnicemi) pouze s jedinou tanečnicí na vozíčku Annou Krátkou. Ta měla s tanečními vystoupeními zkušenosti již z dřívějška – před úrazem se totiž věnovala baletu. Ona je stále jednou z nejvýraznějších osobností našeh o oddílu. Nyní jsme však přijali další členy, s nimiž pracujeme na nových vystoupeních. Věřím, že pro náš tým budou velkou posilou. Přesto bychom však takových šikovných vozíčkářů potřebovali více, a tak stále sháníme nové přírůstky.“

Bez názvu
Vystoupení Dance and Change, 8. městský ples města Kralupy nad Vltavou 2014 (Foto: Jitka Krejčová)

A co ta spolupráce dala Tobě?

„Pro mne je tato práce velmi obohacující. Ukazujeme veřejnosti, že i hendikepovaný člověk může být aktivní a zároveň v tanci ladný a elegantní. Vystoupení s vozíčkáři poskytují ta ké mnoho nových možností, neotřelých figur i kreací. V tomto ohledu mám, jakožto choreograf, stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že už nemohu sama tančit tak aktivně jako dříve, jsem ráda, že mohu své zkušenosti alespoň předávat dál. A doufám, že ostatní tanečníci z toho mají stejnou radost jako já – prostřednictvím pohybu můžeme vyjádřit emoce, odreagovat se, seberealizovat se při vystoupeních a zároveň si užít příjemné chvíle s podobně naladěnými lidmi.“

4.Trenink2015
Trénink tanečního oddílu SKV Praha, Církevní gymnázium Plzeň 2015, (Foto: Gabriela Šmídová)

Jakým směrem se chceš ubírat dál?

„Stále pracujeme na nových choreografiích a máme před sebou několik vystoupení. Konečně se nám podařilo získat i mužské tanečníky (na vozíku i bez), takže můžeme zkoušet náročnější prvky. Přesto je náš oddíl neustále v počátcích a ráda bych, abychom se ještě dále rozrůstali – potřebujeme nejen šikovné vozíčkáře, ale také zkušené zdravé tanečníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Už dlouho mám v plánu celovečerní taneční program. Bohužel, ve stávajícím počtu tanečníků to zatím není reálné.

„Pevně také doufám, že naše činnost pomůže vylepšit obraz hendikepovaných v očích široké veřejnosti. Přesto, že se situace pomalu zlepšuje, ne každý si dokáže představit vozíčkáře jako vrcholového sportovce či umělce a to je také jedním z našich postupných cílů.“

Martina mne nakazila svým charismatem, energií i zdravým optimismem. A závěrem jsem jí popřál, ať jí to vše „jde“. Neboť ona opravdu – i když na vozíku – jde dál a dopředu.

 

Foto: GABRIELA ŠMÍDOVá, jitka krejčová a archiv martiny henrichové

Michal STEIN

Taneční magazín