Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Roztančené divadlo bude?

Po koronavirové krizi došlo k několika změnám, 19. září se ale tančí!

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha“ se měl konat v březnu a to již III. ročník. Koronavirus Covid19 byl ale silnější a tak došlo i k několika změnám v tanečních párech a finále proběhne 19. září 2020 od 19 hodin v Divadle na Vinohradech. Vstupenky z března zůstaly v platnosti. Posledních pár vstupenek zůstává v prodeji – pokladně divadla.

V pražském klání se do projektu zapojilo opět 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Švandovo divadlo, Stuido DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, divadlo Hybernia, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace. Každé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Kdo tedy převezme štafetu po Davidu Gránském a Vladimíru Polívkovi, vítězů prvních dvou pražských ročníků?

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvede jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Soutěžní páry také zůstávají beze změn.

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Alena Doláková a Adam Havel – Divadlo Palace – Quickstep + Rumba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Tereza Řípová – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Porota je v projektu Roztančeného divadla „pseudoodborná“, jelikož se z větší části skládá z osobností různých oblastí (divadlo, různé druhy tance, zpěv, film, sport, žurnalistika, ad.). Porota má sice za úkol kriticky nahlédnout na  jednotlivá taneční show a zhodnotit je, avšak přednější je pro projekt, aby porota diváky bavila a nastínila jim pohled lidí z různých oborů (či případně propojení se zážitky z vlastního působení např. v televizním pořadu ČT 1 StarDance).

Vladimír Polívka – loňský vítěz
Jana Paulová
Otakar Brousek mladší
Kateřina Brožová
Marek Lambora

Marta Jandová

a další

Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde je spuštěna tipovací soutěž. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Upozornění pro všechny diváky, nezapomeňte s sebou roušky, které jsou ve vnitřních prostorách opět povinné.

Petr Mráček

pro Taneční magazín

ZDENĚK PIŠKULA pomáhá dětem ulice

SOS – KORONA – „děti ulice“

Projekt Šance se snaží 25 let pomáhat českým „dětem ulice“. Díky podpoře dárců provozujeme streetcentrum, kde funguje program První pomoc v nouzi, a Dům Šance, jehož hlavním programem je pracovní terapie, díky které se už mnoho mladých lidí dostalo z ulice. Mají práci, domov a RODINU. Díky Vaší pomoci můžeme pomáhat. Děkujeme Vám.
www.ProjektSance.cz

Naše poslání: Pomáháme „dětem ulice“ postavit se na vlastní nohy.

V Projektu Šance jsme doufali, že karanténa a vládní omezení nebudou tak dlouhé a že se naší činnosti příliš nedotknou ani finančně.

Museli jsme ale uzavřít obě naše centra a aktuální situace se dotýká i příspěvků od dlouhodobých dárců, se kterými jsme počítali. Mnohé z nich ohrožuje vyhlášený stav nouze natolik, že pomoc pro nás přerušili a vyčkávají.

Stav nouze… ano, to je současnost Projektu Šance. Otázka, z čeho budeme platit klientům bydlení a z čeho jim budeme vyplácet pomoc, je naše akutní starost. I za této situace se snažíme pro klienty dělat maximum, neboť je to velmi ohrožená skupina. Normálně dostávají klienti, kteří fungují v terapeutické dílně Domu Šance, výplatu za provedenou práci. Nyní drží klienty nad vodou „KORONA existenční příspěvek“, jenž jim vyplácíme každé pondělí, aby alespoň ti, co se snažili srovnat, měli na nejnutnější denní potřeby. Jsou rádi, že od nás dostali roušky šité dobrovolníky. Naštěstí se nám nyní naskytla možnost osladit klientům život alespoň spoustou cukrovinek, které jsme pro ně dostali od společností Nestlé a Globus.

Stav nouze je jako domino – už v březnu jsme neuměli zaplatit plánovanou splátku nájmu za Dům Šance a v dubnu musíme zaplatit bydlení klientům na květen, dále elektřinu a na cestě jsou ještě nezaplacené díly propisek objednané v lednu (to jsme ještě nic netušili) na celý rok do pracovní terapie Domu Šance.

Vážená paní, vážený pane,

nevzdáváme se a věříme, že všichni, nejen my v Projektu Šance a naši klienti, tuto krizi zdárně překonáme a dojdeme do časů, které budou více k žití.

 

V roce 2019 se k podpoře Projektu Šance přidal i mladý herec Zdeněk Piškula,
který pro nás natočil televizní spot a stal se tváří dopisové kampaně.

Ke spolupráci se Zdeňkem vznikl i speciální web:
www.sance-dopis.cz

Záštitu nad dopisovou kampaní převzala Jeho Excelence Mons. Václav Malý,
pomocný biskup pražský.

Projekt Šance

Citujeme z dopisu pana biskupa Malého: „Panu předsedovi Sümeghovi, všem jeho spolupracovníkům i všem, kdo Projekt Šance podpoří, děkuji za pomoc těm, kteří jsou v duchovní, duševní i tělesné nouzi a jimž Projekt Šance otevírá novou životní perspektivu.“

Andrej se narodil do nefunkční rodiny a vyrůstal v dětském domově. Bez rodičů, bez lásky. Skončil na ulici. K soudu pak už vedla jen krátká cesta. Od života na ulici ho zachránil Dům na půl cesty, kde si s ním ale nevěděli rady. Když už to skoro vzdali, vzpomněli si na Lászla, šéfa Projektu Šance. „Vy jste jeho poslední záchrana,“ přesvědčovali ho. „Tak ho přiveďte do pracovní terapie Domu Šance,“ řekl jim. Touto větou se věci daly do pohybu a Andrej nám pod rukama doslova rozkvetl. Protože pracovní terapii v Domě Šance zvládal, podpořili naši snahu i v hotelu Hilton Prague Old Town nabídkou práce, a tak má dnes Andrej rodinu a žije šťastně, jak nás občas informuje. Další fotopříběhy klientů Projektu Šance najdete na www.PomahejteMailem.cz.

Prosíme, pomozte nám pomáhat dalším „dětem ulice“

Projekt Šance představuje smysluplnou a účinnou pomoc pro ty, kteří ji nezbytně potřebují – opuštěné české „děti ulice“. V mnoha konkrétních osudových situacích u nás dostanou POMOC JEDINOU, nenahraditelnou. I když našim klientům umíme pomoci s oblečením a jídlem, je naší hlavní prioritou stabilizovat je a vést je tak, aby změnili svůj život, našli si práci, bydlení a mohli si jednou sami vytvořit to nejcennější – fungující RODINU.

Vážená paní, vážený pane,

prosíme, podpořte nás.

107-1850570207/0100

Děkujeme Vám.

Projekt Šance

Další příběhy klientů Projektu Šance naleznete na

www.PomahejteMailem.cz

Anebo nás můžete podpořit nákupem vstupenek na výjimečný, charitativní koncert Projektu Šance.

Projekt Šance

Malou ochutnávku toho, co Vás na koncertě čeká, můžete nalézt zde.

Tak přijďte. Srdečně Vás zveme.

Projekt Šance

Jednotlivé díly propisek, s nimiž naši klienti pracují v terapeutické dílně, jsou vyrobeny s typickou „pünktlich“ německou péčí pro nejvyšší kvalitu. Sestavené propisky píší modře.

 

Projekt ŠanceVážená paní, vážený pane,

poslání Projektu Šance pokračuje i v roce 2020. I nadále budeme pomáhat českým „dětem ulice“ ze všech svých sil!

Přečtěte si prosím dopisy, abyste věděli, co důležitého a zajímavého se v Projektu Šance událo letos.

„Děti ulice“, jak nazýváme klienty Projektu Šance, nechtějí žít všemi úplně opuštěni, sami na ulici, spát pod hvězdami a jíst z popelnic, ale často vůbec neví, co mohou udělat a jak překonat handicap, který získali ne svojí vinou do života. Na koho se mají obrátit, když jsou bez rodičů a ani širší rodina o ně nemá zájem?

Prosíme Vás.

Staňte se jim rodinou spolu s Projektem Šance i Vy.

Rozvod rodičů nesl Honza těžce. Nedokázal „skousnout“ ani nového „tátu“, kterého si máma domů přivedla. Vše vyvrcholilo tím, když jí její nový přítel dal na vybranou. Buď bude u vánočního stolu tvůj syn, nebo já – tak šel Honza do „děcáku“. Nemohl to pochopit. Když ho v osmnácti pouštěli, doma u mámy pro něj i nadále místo nebylo a vlastní táta mu otevřel jen škvíru na řetízek u dveří a suše mu sdělil: „Mám novou rodinu.“ „Předznamenalo to můj další život,“ řekl nám. Aby také ne…

Podobných osudů, prožívaných klienty, známe bohužel mnoho. První televizní spot, který vysílala Česká televize, obsahuje vzpomínky několika z nich najednou.

Projekt Šance

Ocenění Projektu Šance

Projekt Šance

Za ta dlouhá léta své činnosti obdržel Projekt Šance celou řadu prestižních společenských uznání a také mnohá vyjádření osobní podpory od renomovaných osobností – umělců, lékařů, politiků… Alespoň několik z nich bych rád zmínil.

Komisaři Evropské unie, kteří dlouhodobě monitorovali činnost Projektu Šance, napsali: „S budováním podobných institucí mají veřejné služby často problémy.  Mnohému by se návštěvou Prahy a Projektu Šance naučili. Projekt Šance je mezi projekty, které jsme navštívili, výjimečný. László Sümegh je neústupný skromný muž, který věnuje svůj život lidem z nejtemnějších koutů velkoměst.“

V roce 2001 byl Projekt Šance oceněn nadacemi VIA, CIVILIA a NROS cenou Prorok 2000 za práci v sociální a humanitární oblasti.

V roce 2008 obdržel Projekt Šance mezinárodní ocenění Shalom za jedinečné nasazení pro úctu na ulici žijících a zneužívaných dětí.

Ve stejném roce jsme obdrželi Poděkování od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za vynikající realizaci projektu.

I přes tato významná ocenění mi dělá největší radost úspěšná práce s klienty. Vždyť každý zachráněný život má smysl.

Pokud Vám není osud „dětí ulice“ lhostejný,Projekt Šance
prosím Vás, pomozte nám.

Děkuji Vám.

KONTAKT: Projekt Šance, Ve Smečkách 28, 110 00 Praha 1
Pavel Kozler, asistent, mobil: 721 270 250, info@sance.info

www.ProjektSance.cz

Všechny naše weby se nám díky sponzorům podařilo sjednotit pod jednu hlavičku:

 

Projekt Šance

pro TANEČNÍ MAGAZÍN