TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav  Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně,  se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa.  Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně,  a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

 Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?                                                                                 

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

 

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Foto: archiv  Vítězslava Rázka 

Tereza Marková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Náš aktuální rozhovor s PETROU DOTLAČILOVOU, editorkou unikátního „Speciálního vydání“ TANEČNÍCH AKTUALIT

„Publikum je hlavním tématem nejen letošního ,Speciálu´ TANEČNÍCH AKTUALIT“

Odborný internetový časopis TANEČNÍ AKTUALITY po roce opět publikuje své tištěné číslo. Třetí „Speciální vydání“, které nahradilo desetiletou tradici „Ročenky“, obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény. O čem se budete moci dočíst v jeho letošním čísle, nám prozradí jeho editorka PETRA DOTLAČILOVÁ.

Ta absolvovala italianistiku na Filozofické fakultě UK a taneční vědu na Akademii múzických umění, kde získala doktorát. Pracovala na výzkumném projektu „Ritual design for the ballet stage“ na Univerzitě v Lipsku. Studovala na Univerzitě ve Stockholmu, kde letos obhájila disertační práci na téma divadelního kostýmu 18. století. Tamtéž spolupracuje na projektu „Performing Premodernity“, kombinující akademický a umělecký výzkum opery i divadla pozdního 18. století. Vedle badatelské práce se DOTLAČILOVÁ věnuje kritické reflexi baletu, současného tance a nového cirkusu. Mimo portál TANEČNÍ AKTUALITY publikuje v odborných periodikách a časopisech.

Jakému čtenáři je váš „Speciál“ určen?

Každému, kdo se zajímá o tanec a divadlo a chce si o tom přečíst i něco víc než ,jen´ recenze či rozhovory, zajímá jej širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Na druhou stranu, svým formátem a jazykem jsou články dostupné běžnému čtenáři. Nevyžadují například zkušenost s akademickými texty a diskurzem. V tomto se snažíme být přístupní a otevření.

,Speciál´ rozhodně není určen pouze nebo primárně lidem takříkajíc ,z oboru´. Myslím, že si ho se zájmem přečtou jak aktivní umělci a kulturní manažeři, tak amatérští tanečníci a běžní diváci, které zajímá tanec a další pohybové žánry. Publikace je navíc opět dvojjazyčná, česko-anglická, takže si v ní počtou i zahraniční čtenáři.“

Petra Dotlačilová

Co je hlavní myšlenkou letošního „Speciálu“?

Letos jsme se zaměřili na téma ,Tanec a publikum´. A vytyčili jsme, v rámci něj, rozličné perspektivy, kterými jsme chtěli reprezentovat šíři tohoto tématu. Například pohled umělce, který o svém publiku přemýšlí, co mu chce sdělit, jak s publikem komunikovat, jak s ním pracovat. Nebo perspektivu manažerů divadel a festivalů v rámci kulturního marketingu. Dalším příkladem je samotná pozice diváka, takový pohled dovnitř, co se v nás vlastně děje, když se díváme na tanec, nebo nové možnosti virtuální doby.“

Proč se letošníSpeciál“ zaměřuje právě na publikum? Souvisí to nějak s aktuální situací?

Už loni jsme hledali téma, které je aktuální, ale zároveň má hlubší přesah než analýza trendů jedné sezóny – což ale v obsahu každého ročníku naleznete také. Právě ten přesah vidím jako přidanou hodnotu každého ,Speciálního vydání´.

Publikum se v českém prostředí řeší čím dál tím více v různých podobách. V umělecké tvorbě stále častěji vidíme různé alternativní formy práce s divákem, který je například více zapojen do samotného představení, přejímá aktivnější roli; nebo se tvorba některých umělců svou formou i obsahem zaměřuje na konkrétní skupiny publika, například na děti. Pokud jde o kulturní marketing, tak v posledním roce zesílila debata o ,prodejnosti tance´. O tom, jak získávat nové diváky, jak s nimi komunikovat. Zde je potřeba specifické know-how, které se zejména v nezávislém sektoru dosud podceňovalo. Často proto, že na něj zkrátka nebyly prostředky. A nakonec publiku, jeho složení a individuálnímu prožitku, se v posledních desetiletích stále více věnuje i teoretický výzkum. Zatímco dříve byla přítomnost diváka v divadle brána jako samozřejmost a zkoumaly se spíše samotné divadelní formy, nyní – možná z důvodu konkurenčních uměleckých i zábavných forem, často digitálních či jinak „virtuálních“ – se obrací pozornost na specifický prožitek a přínos živého umění.“

Reaguje také toto tištěné vydání na letošní specifickou situaci s koronavirem?

Když vznikala koncepce letošního ,Speciálu´, po koroně nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Ale celá pandemie a s tím spojené zavření divadel, myslím každého, přimělo přemýšlet o tom, co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo, co je přenosné obrazovkou a co není. Takže svým způsobem toto naše téma získalo ještě na větší aktuálnosti.“

Editorka speciálního vydání TANEČNÍCH AKTUALIT a aktérka tohoto rozhovoru Petra Dotlačilová (na snímku Barbory Škrobákové)

Čím se letošní „Speciál“ liší od toho loňského? Jsou v něm nějaké novinky?
„Kromě tématu, které je každý rok jiné, je to možná přítomnost trochu více teoretického článku o kinestetické empatii, jehož autorem je Josef Bartoš. Anebo také perspektiva choreografky Jany Bitterové a její konkrétní práce s publikem. Tuto pestrost forem i pohledů bych ráda zachovala i do dalších let. Naprostou novinkou je pak obálka, pro kterou vůbec poprvé v historii ,Speciálního vydání´
(i dřívější ,Ročenky´) vznikla fotografie na zakázku. Oslovili jsme fotografa Michala Hančovského a choreografa Václava Kuneše, který se stal modelem, tváří letošního vydání. A v říjnu se měl stát i jeho kmotrem.“

Jakým způsobem ovlivnila nynější pandemie koronaviru obsah „Speciálu“?

Koncept článků vznikl již před pandemií, ale většina autorů aktuální dění ještě stihla zapracovat. Nejvýraznější dopad byl samozřejmě na úvodní shrnující reportáže sezóny z pohledu baletu, současného tance, pantomimy a nového cirkusu. Nejprve to vypadalo, že autoři texty odevzdají dříve. Protože už nedoufali, že se v květnu divadla opět otevřou. Spousta odsunutých premiér se odehrála již v červnu a červenci, a tak jsme na ně nakonec čekali do poslední chvíle. A myslím, že skvěle vystihují letošní situaci. …i když to znamenalo trochu více letní práce pro redaktory, překladatele i grafičku. A tím i jisté zpoždění s vydáním.“

Jak tedy a kde bude probíhat křest „Speciálu“, vzhledem k současným opatřením?

Původně jsme plánovali křest na 20. října, v rámci zahájení Bazaar festivalu v divadle Ponec. Vzhledem k opětovnému zavření divadel v říjnu jsme se rozhodli termín posunout na ,klidnější´ dobu. Jelikož tento rituál bychom rádi uskutečnili naživo, ne virtuálně. Kmotrem Speciálu bude, jak již jsem předeslala, Václav Kuneš.“

Děkuji za rozhovor.

Konkrétní odkaz na speciální objednání „Speciálního vydání“ TA: https://www.tanecniaktuality.cz/publikace/objednavka-specialniho-vydani uality.cz/

Foto: Barbora Škrobáková a archiv

Michaela Grossmanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo bude?

Po koronavirové krizi došlo k několika změnám, 19. září se ale tančí!

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové „Roztančené divadlo Praha“ se měl konat v březnu a to již III. ročník. Koronavirus Covid19 byl ale silnější a tak došlo i k několika změnám v tanečních párech a finále proběhne 19. září 2020 od 19 hodin v Divadle na Vinohradech. Vstupenky z března zůstaly v platnosti. Posledních pár vstupenek zůstává v prodeji – pokladně divadla.

V pražském klání se do projektu zapojilo opět 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Švandovo divadlo, Stuido DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, divadlo Hybernia, Divadlo Bez Zábradlí, Vršovické divadlo Mana, divadlo Palace. Každé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Kdo tedy převezme štafetu po Davidu Gránském a Vladimíru Polívkovi, vítězů prvních dvou pražských ročníků?

Každý ze soutěžících herců a hereček ve finále předvede jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Soutěžní páry také zůstávají beze změn.

Marta Dancingerová a František Kopecký – Švandovo divadlo – Quickstep + Samba

Alena Doláková a Adam Havel – Divadlo Palace – Quickstep + Rumba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Eva Burešová a Martin Šimek – Hudební divadlo Karlín – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Tereza Řípová – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Ladislav Korbel a Zuzana Šťastná – Divadlo Hybernia – Waltz + Samba

Jan Řezníček a Petra Stehnová – Divadlo Bez Zábradlí – Tango + Paso Doble

Milan Ligač a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Porota je v projektu Roztančeného divadla „pseudoodborná“, jelikož se z větší části skládá z osobností různých oblastí (divadlo, různé druhy tance, zpěv, film, sport, žurnalistika, ad.). Porota má sice za úkol kriticky nahlédnout na  jednotlivá taneční show a zhodnotit je, avšak přednější je pro projekt, aby porota diváky bavila a nastínila jim pohled lidí z různých oborů (či případně propojení se zážitky z vlastního působení např. v televizním pořadu ČT 1 StarDance).

Vladimír Polívka – loňský vítěz
Jana Paulová
Otakar Brousek mladší
Kateřina Brožová
Marek Lambora

Marta Jandová

a další

Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde je spuštěna tipovací soutěž. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Upozornění pro všechny diváky, nezapomeňte s sebou roušky, které jsou ve vnitřních prostorách opět povinné.

Petr Mráček

pro Taneční magazín