HLADOVÁ ZEMĚ na Smíchově

Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!

Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země”. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. Hrají Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla. 

Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

Denisa Barešová a Marie Štípková

Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,naznačuje režisér.

Strach z míst, odkud bereme

Autor hry David Košták k tomu uvádí: “Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země” především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,” míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže”; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.  

Režisér Štěpán Pácl s autorem Davidem Košťákem

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Košťákova „Hladová země” je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.


Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Fotografická výstava ve znamení dřevotřísky a rodinných klanů

Na výstavě se můžete vyfotografovat i vy! Fotografická soutěž byla anonymní, i přes to ji dost ovládly rodinné klany.

Dlouho očekávaná velká výstava českých divadelních fotografií v pražském Obecním domě byla zahájena vernisáží. Jaké dojmy má její návštěvník? Tak trochu rozporuplné…

Výstava “Česká divadelní fotografie 1859–2017” nabízí rovněž bohatý doprovodný program a u její příležitosti vyšla i stejnojmenná kniha. Expozici složenou nejen z fotografií si můžete prohlédnout do 24. června 2018.


Historický exkurs

Vlastní výstavu tvoří dva velké sálové prostory. V tom prvním je samotná historická výstava fotografií z divadel, ale rovněž doplňujících malířských portrétů, divadelních plakátů a tiskovin.

Je velmi diskutabilní, zda se do secesních prostor Obecního domu hodí  téměř brutalistická výstavní expozice postavená na drsné dřevotřísce jako dominujícím materiálu?


V secesním sále plném dřevotřísky

Jinak se dá říci, že je výstava historickým exkursem do obrazových dějin českého divadla. Škoda, že například v sekci divadelních plakátů nezbylo místo na díla grafické rodiny Bromových pro tehdejší pražské Divadlo Jiřího Wolkera (nyní Divadlo v Dlouhé). Mezi historickými divadelními tiskovinami by měl mít své nezastupitelné místo i uznávaný časopis Repertoár malé scény.

Součástí expozice jsou i divadelní plakáty

Pokud budeme mít na zřeteli samotnou divadelní fotografii, tak je nesporným vrcholem této části expozice psychologický portrét herce Ilji Racka od Ester Havlové.

Závěrem – úplně v čele celé místnosti – završuje tuto část výstavy pro návštěvníky interaktivní možnost portrétování se. Problém je v tom, že onen velký prostor – kromě reflektorů – v ničem neevokuje divadlo jako takové. Pouhá „banální“ křesla. Žádný náznak kulis, prostředí šaten či zákulisí… Prostě, absolutně NIC, co by návštěvníkovi výstavu a potažmo divadlo evokovalo!

Fotografie z pantomimického představení Etudy, Divadlo Na zábradlí (Režie: Ladislav Fialka, Scénografie: Boris Soukup). Foto: Jaroslav Krejčí, 1960, Fotografický fond

Při slavnostním zahájení byli ve středu 9. května v rámci vernisáže velké výstavy českých divadelních fotografií oznámeni rovněž laureáti soutěže “Přehlídka divadelní fotografie”. Oceněnými fotografy na prvních pozicích jsou Jakub Hrab, Adéla Vosičková a Jiří Drbohlav. Do soutěže se přihlásilo 121 tvůrců s 1 348 fotografiemi z let 2015–2017.


Vítězná díla fotosoutěže již nebyla v dřevotřískovém hávu

Oceněné snímky zcela určitě zaujaly. Určitě nejen členy poroty a rodinné příslušníky oceněných. To absolutně bez diskuse. Ale…

Avšak celé expozici vévodí letos neoceněná díla Viktora Kronbauera – uprostřed sálu. Ačkoli – jak předseda poroty velmi uznávaný divadelní fotograf Josef Ptáček zdůraznil – že hodnocení bylo striktně anonymní, můžeme tu vidět fotografie Josefíny Rašilovové, která fotografuje svou maminku Vandu Hybnerovou. A vítěznou cenu si odnáší Jakub Hrab za fotografii z divadla Archa. Jehož zakladatelem a současným ředitelem je Ondřej Hrab! Jistě nikoli náhodné shody jmen… 

První cena Kategorie – Inscenace/divadelně-performativní projekt – JAKUB HRAB (Obyčejní lidé, Divadlo Archa)

Mezi vystavenými díly jsem citelně postrádal díla z objektivů Petra Našice, Michala Hančovského či Pavla Štolla. Ta jména zcela jistě patří k trvalým pilířům české divadelní fotografie. Zvláště Štoll je jejím žijícím klasikem.

I přes drobné výhrady stojí výstava v pražském Obecním domě za vidění. Návštěvník by si z ní měl udělat svůj fotografický obrázek. A to nejen před reflektory v tom banálním křesle.

Foto: archiv, Jaroslav KrejčíJakub HrabLuděk Neužil

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Vizuální show – Resolution

Hned počátkem kalendářního roku Taneční magazín opravdu zaujala inscenace Jany Vrány “Resolution” v produkci a na prknech pražské experimentální scény NoD, při klubu Roxy. Nasadila velmi vysoko laťku kvality pro další hodnocené inscenace.

Když jsem si ještě před představením Jany Vrány „Resolution“ pročítal některé kritiky a recenze renomovaných tanečních odborníků a publicistů, přišla mi jedna věc trochu prapodivná. A dlužno říci, že byla společným jmenovatelem veškerých již publikovaných materiálů. Uznávaní kritici tuto inscenaci nemohli jaksi „pevně uchopit“ (pozor, opravdu se nejedná o pochopení!). Až na místě – v divadelní pražské tanečně experimentální Mekce NoD, při pražském klubu ROXY – mi bylo vše jasné. Celá inscenace se totiž poměrně vymyká tradičním i moderním tanečním představením. Má výrazně výtvarný náboj. Hned v úvodu proto musím vyzdvihnout i nadmíru složitou práci producentky představení Kateřiny Vítkové z NoD.

 

Možná, že jsem i byl (oproti předešlým kritikům a recenzentům) poněkud ve výhodě. Nejen tím, že jsem „Resolution“ viděl později a představení bylo již víceméně usazenější a propracovanější. Navíc, zcela jistě bez premiérové nervozity. Ale především – ač to může znít na první dojem paradoxně – „zásluhou“ defektu divadelní techniky! K technickým komplikacím došlo, při mnou sledovaném lednovém uvedení v NoDu, přibližně ke konci první čtvrtiny představení. Celý úvod se tím pádem opakoval. A já měl tím jedinečnou a neopakovatelnou možnost celé nosné nástupní entrée vidět dvakrát.

Jana Vrána v kostce hlavní ideu „Resolution“ charakterizuje ve změně. Můžeme to chápat jako změnu pohledů, náhledu na život, stylů, přístupů i v širším smyslu slova jako určitý vývoj. Jedná se však i o změny žánrové, výrazové a v hlavní řadě technické. Ať již technicky tanečně, pohybově, ale zejména v práci s jinými technicko-výrazovými médii. To vše celé bezmála hodinové představení Jany Vrány beze zbytku naplňuje. Jak již jsem úvodem nastínil, jedná se o skutečně revoluční pojetí výrazu. Nejen ilustrativně doplňujícími prvky jsou v případě Jany Vrány a je jího týmu světelně obrazové efekty a filmové dotáčky. Zde bych proto na roveň hlavní interpretky přiřadil i autora interaktivní projekce a animace Pavla Karafiáta, režiséra působivé filmové dotáčky Pavla Raeva a animátorku Elišku Podzimkovou. Vedle nich si chválu zaslouží rovnež světelný „inženýr“ Radek Pytelka, DJ Alyaz v jehož kompetenci zněla veškerá doprovodná hudba a fotograf vizuálu Michal Hančovský. Jejich práce nejen dotvářela celkový vjem i dojem, ale v mnoha momentech pro hlavní interpretku i spoluvytvářela situace a děj!

Jana Vrána celý svůj autorský scénář podmiňuje autobiografickými zážitky. A musím uznat, že je to na jejím prožitku velmi cítit. Do celé inscenace se ponořuje až po krk. Ale místo jí zbývá i na sympatický a velmi potřebný nadhled.

I když vlastní asi pětiminutovou filmovou dotáčku s hlavní protagonistkou může někdo považovat pouze za povrchní efekt, já ji tak ale vůbec nehodnotím. Jana Vrána se dostává do jiných prostředí, evokuje tím svůj konkrétní životní boj. Přibližuje divákovi svůj vlastní subjektivní příběh. A v žádném případě se zde protentokrát určitě nejedná o to, aby si oddechla mezi jednotlivými fyzicky a choreograficky (a místy až akrobaticky) složitými tanečně výrazovými čísly.

Velmi hodnotím i záblesky mírného humoru, nadhled a sebeironii hlavní představitelky, scenáristky i režisérky Jany Vrány. Možná, že někomu bude připadat mírně lascívní její „falický“ tanec s mečem. Jinému možná bude vadit a připadat mu „polopatistické“ krákání vrány ihned v úvodní hudbě? Mně to však v žádném případě nevadilo. Tanec s mečem byl vypointován. A úvodní krákání beru i jako osobitou znělku Jany, když již nosí své ptačí jméno.

Vrátím se ještě i k onomu tanci s mečem. Byl připraven vskutku kosmopolitně. Maskou mohl připomínat tradiční japonské divadlo kabuki. Jinými částmi kostýmu zase náladu a styl českého Vláčilova filmu „Markéta Lazarová“. Nicméně, diváky právě v úvodu vtahoval do vnitřního i vnějšího světa Jany Vrány. Byl nositelem nálad, zvratů i pochyb. Dokumentoval pestrost života, možnost výběru. Prostě, vše bylo – ač za použití moderní techniky – autentické a velkou měrou oslovující.

Velmi vhodným – a patrně i shodou náhod souznějícím – doplňkem představení byla nesmírně zajímavá výtvarná výstava „Trikadelia“ Jaroslavy Kadlecové, Veroniky Vlkové, Jakuba Geltnera, Jana Gemrota, Davida Možného a Jana Šrámka. Prostřednictvím videa a dalších médií oslovovala diváka stejně intenzívně jako tancem a obdobnými výtvarnými prostředky Jana Vrána.

Závěrem zbývá i vyzdvihnout kvalitně (textově, graficky i tiskem na excelentním papíru) vytvořený divadelní program.

Suma, sumárum – představení „Resolution“ patří k průlomovým na taneční scéně. Zaslouží si velkou pozornost i obdiv. A klidně by se mohlo jmenovat REVOLUTION.

 

FOTO: produkce NoD

Michal Stein

Taneční magazín