»Na Větrné hůrce«

Román o svobodě, lásce i pomstě. Pohybové stránky inscenace se ujal Radim Vizváry.

Po úspěchu hry Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o soužití Jana Wericha s Vladimírem Holanem v jedné vile, připravuje režisér Martin Františák ve Švandově divadle další lákavou novinku. V adaptaci Marie Novákové tu brzy ožije jedno z nejslavnějších děl anglické literatury, román Na Větrné hůrce od Emily Brontë – premiéra stejnojmenné inscenace se chystá 23. listopadu 2019 ve Velkém sále. Hereckému obsazení vévodí Marie Štípková jako Kateřina, v roli rozervance Heathcliffa uvidíme nového člena souboru Jana Grundmana. Na prknech smíchovské scény se poprvé představí i Anna Stropnická: také ona je u Švandů, podobně jako další nováček ansámblu Matěj Anděl, od září ve stálém angažmá.

Ze zkoušek inscenace

 „Ve hře Na Větrné hůrce se setkáme s poryvem vášnivých citů v jejich celé kráse, ale i děsu. Emily Brontë se ve svém románu vzbouřila nepravděpodobné poezii romantismu a protkala ji lidskou krutostí. Díky tomu jsou její postavy ryze současné a nepůsobí jako přízraky minulosti. Uvedení tohoto titulu také vnímám jako gesto – informaci o tom, že na jevišti Švandova divadla budeme chtít vyprávět velké příběhy, které nabízejí kromě neotřelé interpretace i zajímavé příležitosti pro herecký soubor,“ říká Martin Františák, režisér i nový umělecký šéf Švandova divadla, jehož inscenace vynikají výraznou obrazivostí i precizní prací s herci.

V popředí Jan Grundman

Příběh vášně a svobody

Vše začíná tím, že se starý otec rodiny Earnshaw ujme sirotka Heathcliffa. Zatímco jeho syn Hindley vetřelce odmítá, dcera Kateřina ke zvláštnímu chlapci vášnivě přilne. Když však děti dospějí, Kateřina dá přednost konvenčnímu manželství. Zrazený Heathcliff odchází, jeho touha po pomstě ale zasáhne i ty, kteří se dosud nenarodili…

Zleva Petr Buchta, Oskar Hes a Denisa Barešová

Napínavý příběh o velké lásce i velké nenávisti je prvním a jediným románem Emily Brontë. Ve své době vzbudil zájem i pohoršení: rodinná sága o svobodě a spoutanosti, o tlaku společnosti a o kráse volné přírody, zaujala i spisovatelčiným naprosto nekonvenčním pohledem na tehdy typické role mužů a žen. Emily Brontë tu překročila striktně vnímané genderové hranice a naprosto originálně propojila milostný román, psychologické drama a gotický horor,“ vysvětluje dramaturg inscenace David Košťák.

Anna Stropnická

Vedle ústřední dvojice v podání Marie Štípkové (Kateřina) a Jana Grundmana (Heathcliff) se můžeme těšit i na další výrazné postavy. Kateřinu Lintonovou ztvární Denisa Barešová, Anna Stropnická hraje slepě zamilovanou Isabelu. Jako Linton se představí Petr Buchta, dvojroli starého otce Earnshawa a Doktora Kennetha ztvární Matěj Anděl. Edgara Lintona hraje Tomáš Červinek. Marta Dancingerová tu vystoupí jako Francis, v Josefa se promění Tomáš Petřík. V roli Haretona se objeví hostující Jan Mansfeld, v úloze Hindleyho Matěj Nechvátal. Jako chůva Nelly provede diváky celým příběhem Klára Cibulková.

Marie Štípková, tentokrát bosa

Výraznou výtvarnou složkou inspirovanou krásou i syrovostí severských vřesovišť vytvoří scénograf Marek Cpin spolu s kostýmní výtvarnicí Evou Jiřikovskou. O sugestivní hudbu se postará David Smečka, pohybové spolupráce se ujme výtečný mim Radim Vizváry. I jejich tvůrčí vklad podpoří pohled na osazenstvo z Větrné hůrky, lidi zmítané mezi společenskými pouty a volností přírody a často také mezi životem a smrtí.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Jakub Jíra

Magdalena Bičíková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

HLADOVÁ ZEMĚ na Smíchově

Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!

Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země”. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. Hrají Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla. 

Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

Denisa Barešová a Marie Štípková

Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,naznačuje režisér.

Strach z míst, odkud bereme

Autor hry David Košták k tomu uvádí: “Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země” především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,” míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže”; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.  

Režisér Štěpán Pácl s autorem Davidem Košťákem

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Košťákova „Hladová země” je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.


Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Trollové mezi námi

Švandovo divadlo chystá hru o dezinformacích. Bude Marta Dancingerová, věrna svému jménu, tančit?

 

Vliv dezinformací, rodinné vazby narušené pobytem v různých sociálních bublinách i zpráva o prvním teroristickém útoku v Čechách inspirovaly původní českou hru Trollové mezi námi mladé autorky Barbory Hančilové. Svižný příběh o cestě vnuka za dědou, ztraceném ve virtuální krajině plné trollů, uvidíme  v premiéře 27. října ve Studiu Švandova divadla. Inscenace v režii Alexandry Bolfo vé tak zahájí na smíchovské scéně novou divadelní sezonu.

Mladý absolvent práv Vojta (Petr Buchta) a krásná hackerka Lena (Natalie Golovchenko) mají právě slibné rande v jednom baru na pražské Letné. Vojta však dostane šokující zprávu: jeho děda (Miroslav Hruška) je obviněn z trestného činu… Může mu Vojta pomoci? A jakou úlohu v případu sehrála dědova tajuplná přítelkyně (Marta Dancingerová), kterou zná jen z internetu?

Vztahy s dědou-teroristou

Impulsem k vzniku hry byl „první český teroristický útok“, který na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletý muž, aby upozornil veřejnost na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou. Skutečnou událost však autorka scénáře Barbora Hančilová využila jen jako podnět k napsání vtipného dramatu o současném světě, v němž hrají hlavní roli vztahy – milostné, mezigenerační i vztahy mezi pravdou a lží.

Všechny tyto vazby dnes poškozují trollové neboli lidé, kteří – často pod falešným jménem a za peníze – agresivně manipulují a vyostřují debaty na internetu a na sociálních sítích tak, aby šokovali, zmátli a názorově rozdělili veřejnost. „Ocitáme se v době post-pravdivé, v níž se zamlžuje hranice mezi pravdou a lží, mezi realitou a fikcí, a to především ve veřejném a politickém prostoru. Lidé přestávají věřit takzvaným mainstreamovým médiím. Velká skupina obyvatel naší země dnes za každou událostí vidí jakési spiknutí. A to je podle mě opravdu velký problém,“ domnívá se Barbora Hančilová.

Pravda, lež a my

Režisérka Alexandra Bolfová k tomu  říká: „Při vytváření inscenace nás zajímal zrod a život fake news neboli neověřených, často záměrně vytvářených a nebezpečně nakažlivých zpráv, šířených zejména po internetu. Jako neméně důležité ale vidím i téma pravdy a osobní zodpovědnosti za to, jak a čím dnes vlastně žijeme.“

S tím souhlasí i Petr Buchta, představitel Vojty: „Lživé zprávy se sice šíří převážně po internetu, jejich účinky ale virtuální nejsou. Dezinformace a různá alternativní fakta dnes atakují každého z nás, usilují o to, aby nás zmátly a znejistily. Vojta se mezi nimi pokouší zorientovat a najít přes ně cestu ke svému dědovi. Téma je to dost vážné, vlastně děsivé, o to víc mě těší, že náš příběh není zatěžkaný a že se nám v něm daří nacházet humor. Aby taky ne! Když je to celé o mezilidských vztazích,“ dodává herec známý mimo jiné z televizní obrazovky (účinkoval například v seriálech Ulice a Drazí sousedé, televizním filmu Dukla 61 ad.). Hackerku Lenu, která  s Vojtou randí a zrovna s odpovědností si příliš hlavu neláme, hraje Natalie Golovchenko. „Lena je zatraceně chytrá a hrdá. Stojí na vlastních nohou a o světě kolem sebe nemá iluze. Žije sama a je jí tak dobře. Prý. Říká, že na lásku nevěří. A přitom právě po ní touží snad ze všeho nejvíc… Zkrátka moderní postava, kterou je radost hrát,“ přibližuje absolventka brněnské JAMU a talentovaná herečka ukrajinského původu. Vojtova dědu ztvárnil zkušený člen souboru Švandova divadla Miroslav Hruška. V úloze jeho přítelkyně, svobodné matky Natálie, uvidíme další členku smíchovské scény, Martu Dancingerovou.

Divadelní magie

Teprve třiadvacetiletá Alexandra Bolfová, letos absolvující studentka brněnské JAMU, je podle dramaturga inscenace Martina Sládečka jednou z nejzajímavějších tvůrkyň nastupující divadelní generace. „Je pýchou každého divadla, když může objevit a podpořit takový talent, jakým Saša Bolfová nepochybně je: její inscenace okamžitě zaujmou nejen pečlivým vedením herců, ale také moderní, důkladně promyšlenou obrazností. Příběh sám, ale i kostýmy, projekce, světelný design a masky, dělají z Trollů mezi námi mimořádně sugestivní podívanou, láká na novinku dramaturg Švandova divadla, v němž nyní mladá divadelnice připravuje svůj pražský režijní debut.

Právě promyšlená vizualita proměňuje podzemní prostor smíchovského Studia v téměř magické místo. Autorkou scény a kostýmů, kombinujících výrazné organické a anorganické prvky a materiály, je Magdaléna Paráčková. Ta v souvislosti s dědečkovou zahradou, kterou pro Studio Švandova divadla navrhla, s jistou nadsázkou mluví o „pohádkovém realismu“.

Jeho protikladem  je působivý světelný design a projekce v několika vrstvách, jejichž autorem je Jonáš Garaj. Hudbu přímo pro inscenaci složil Jiří Blatný. Často jde o rozsáhlé montáže hlasů, zvuků a hudebních motivů, které celkový vizuální dojem umocňují ještě i akusticky.

 A kdo jsou vlastně trollové?

Autorka hry Barbora Hančilová vysvětluje: „Trollové jsou původně ve skandinávské mytologii pokoutné bytůstky – skřítci. V současnosti se tak přeneseně pojmenovávají lidé, kteří často pod falešnými profily za peníze agresivně komentují příspěvky na sociálních sítích a internetu obecně. Jejich úkolem je svést debatu určitým, jim prospěšným, směrem. Jsou to často oni, kdo v anonymním prostoru internetu podporují smazávání hran ic sebereflexe a slušného – neútočného – projevu. V názvu naší inscenace trollové zastupují širší fenomén vyostřené politizované debaty, která v současnosti rozrůzňuje mnoho rodin, v nichž si často nemůže děda s vnukem porozumět, protože každý žijí v jiném světě vyostřených nálepek a slov, která zapadají pouze do slovníku konkrétní názorové skupiny. Členové jedné rodiny tak dnes často mluví různými jazyky.“

Premiéra hry Trollové mezi námi – dramatu  plného napínavého scrollování a sebeironických prokliků – bude 27. října ve Studiu Švandova divadla. Nejbližší reprízy tu uvidíme 31. října a 9. a 21. listopadu.

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

BUCHTA, mladé tvůrkyně a trollové

Herce Petra Buchtu velmi známého z nekonečného seriálu “Ulice” uvidíte i v chystané premiéře Švandova divadla. Odehraje se v předvečer státního svátku!

Můžete se těšit! Chystá se aktuální divadelní hra na ožehavé téma. Mají ji “na svědomí” dvě mladé tvůrkyně. Autorka i režisérka.

Natalie Golovchenko a Petr Buchta  – ústřední dvojice ze hry “Trollové mezi námi”

O čem nový titul bude? O vlivu dezinformací i zprávě o prvním teroristickém útoku v Čechách! To vše posloužilo za námět a inspirovalo původní českou hru “Trollové mezi námi” od mladé autorky Barbory Hančilové (1993).

Barbora Hančilová autorka hry Trollové mezi námi

Svižný příběh o cestě vnuka za dědou, ztraceném ve virtuální krajině plné trollů, uvidíme  v premiéře 27. října ve Studiu Švandova divadla.

Inscenace v režii Alexandry Bolfové (1995) tak zahájí na smíchovské scéně novou divadelní sezonu.

Režisérka Alexandra Bolfová

Foto: Adam Steinwicht a Štěpán Wait

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Kauza pražské kavárny

Šálek kávy, na jehož dně lze zahlédnout obrysy dějů současných i budoucích

Herci ze Švandova divadla uvedou Kauzu pražské kavárny

Pražská kavárna. Jedni ji brání, druzí ji haní. Svůj šálek kávy, na jehož dně lze zahlédnout obrysy dějů současných i budoucích, teď v pražském Švandově divadle nabídnou oběma táborům. Autorská inscenace herců smíchovské scény Kauza pražské kavárny tu pod vedením mladého tvůrce Jacoba Erftemeijera vzniká jako kolektivní dílo, složené z postřehů, vtipů a hereckých improvizací. Premiéra hry bude 28. dubna ve sklepním Studiu. To se díky Kauze pražské kavárny už brzy změní v prostor otevřený fantazii, humoru a svobodné hře se vším, co s sebou okřídlené slovní spojení „pražská kavárna“ nese.

Možná jste si toho ještě nevšimli, ale v roce 2018 se v České republice začali ztrácet lidé. Kam zmizeli? Má v tom snad prsty jezevec, který brousí kolem a touží být nesmrtelný? Pomohlo by objasnění případu, kdyby se povedlo rozšifrovat některá „klíčová slova? Jak to vnímá venkov? A co říká hlas lidu? I o tom bude vyprávět inscenace Kauza pražské kavárny, zábavná hra na pomezí detektivky, komedie a hororu.

Povaleči z kaváren, do polí a továren!

„Hlavní inspirací k vytvoření inscenace byl především její název a s ním i to, co se právě teď ve společnosti děje. A tak jsme si dali tu práci a začali společně pátrat, jak snadno nebo obtížně se lze do takové kavárny dostat a jak z ní zase bez úhony vyjít ven,“ říká Jacob Erftemeijer, režisér a spoluautor hry, který ve Švandově divadle působil zatím hlavně jako herec. A dramaturgové Martin Sládeček a Martina Kinská k tomu dodávají: „Fascinuje nás, že heslo ´Povaleči z kaváren, do polí a továren!´, populární hlavně v padesátých letech minulého století,  je teď znovu slyšet – a zaznívá dokonce přímo z Hradu! A pražská kavárna, to je přece hotový případ pro detektiva: kdekdo o ní mluví , ale nikdo neví, kam až sahají její prsty a výroky. Ale někde tu přece být musí. A může kdykoli udeřit. Nebo může být kdykoli udeřena.“

Objasnit tento záhadný jev v prostoru podzemního Studia pomáhá nyní Jacobu Erftemeijerovi dalších šest herců Švandova divadla. Svoje nápady mu přinesli a v inscenaci hrají Andrea Buršová, Martina Krátká, Natálie Řehořová, Petr Buchta, Tomáš Petřík a Marek Pospíchal. Jejich dobrodružné pátrání začne už v sobotu 28. dubna, kdy má ostře sledovaná novinka Švandova divadla premiéru. Pokračovat bude při nejbližších reprízách, které jsou naplánovány na 30. dubna a 7. a 21. května.

 

Foto: Alena Hrbková

Magdalena Bičíková

Švandovo divadlo,

TANEČNÍ MAGAZÍN

Lámání chleba

Hra o přátelství v dobách nesvobody

Švandovo divadlo uvede Lámání chleba, hru o přátelství v dobách nesvobody

Kolik a co všechno chceme zaplatit za přátelství, slušnost nebo odvahu? Nejen na to odpoví původní česká hra Lámání chleba, drama pojednávající o třech kamarádech, proměnách moravského venkova a také šedesáti letech české historie. Přímo pro pražské Švandovo divadlo ho napsal Josef Holcman. Spisovatel a zlínský soudce tak nyní debutuje jako dramatik. Příběh o přátelství, které se ocitalo v soukolí velkých dějin, bude mít premiéru ve Velkém sále 21. října 2017. Režisérem je Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. 

Původní divadelní hra spisovatele Josefa Holcmana (známého např. jako autora povídkové knihy Cena facky) vychází ze skutečných událostí ve vsi Skoronice na jižní Moravě. Vlastní zážitky pak Holcman doplnil o údaje z místní kroniky, které do ní zaznamenal jeho otec. V malých lidských dramatech se tak zrcadlí „velké“ dějiny. Ty začínají obsazením vesnice Rumuny a Němci v roce 1944 a končí začátkem nového století.

Josef Holcman nás nechává velice otevřeným způsobem nahlédnout do rodinných kronik, abychom z nového úhlu zkoumali i svou vlastní minulost,“ říká Dodo Gombár, režisér a spoluautor scénáře. „Lámání chleba vypovídá o lidských běsech, o paradoxu bytí i jeho absurditě. Ta hra je plná hrdosti. Je a nutně musí být o víně, o půdě. A hodně vypovídá také o přátelství a o předsudcích,“ přibližuje inscenaci umělecký šéf smíchovské scény.

Malá lidská dramata v dobách velkých diktatur

Hlavními hrdiny příběhu jsou sedlák Vojta (Jacob Erftemeijer), jeho soused a kamarád Alois (Petr Buchta) a Franz Löwy (Tomáš Červinek), vojenský dezertér, jehož Vojta s Aloisem koncem války ukryjí ve stodole a zachrání mu tak život. Snaha všech tří zachovat si vedle vzájemného přátelství také čistý štít a čisté svědomí, je však už brzy bude něco stát. V následujících letech diktatury, strachu a fízlování se totiž za odvahu a charakter musí platit – a cena bývá vysoká…

Autor textu Josef Holcman k tomu říká: „Čím víc se vzdaluju od minulosti, tím víc mě přitahuje. Můj otec napsal pár lidových her, které jsme hráli v mojí rodné obci. Když předčasně umřel, tak mi v mysli opakovaně poskakovala myšlenka na to, že jeho život byl vlastně jedna velká hra… Podle mne by divadlo mělo či mohlo divákům ukazovat, že i u vypjatých konfliktů existuje řešení, i když občas tragické. Divadlo je jako víno, které namáhavě vyrobíme, a pak lehce vypijeme,“ říká debutuj&iacut e;cí dramatik, který má za sebou zkušenost také jako herec a vedoucí Malé scény Zlín.  

Pro Jacoba Erftemeijera, herce s česko-holandskými kořeny, je role sedláka Vojty zatím největší výzvou, jaké se mu na profesionální scéně dostalo. „Nikdy jsem se nesetkal s úkolem postihnout v podstatě celý život jedné postavy,“ říká a dodává: „Vojta je paličatý. Se smyslem pro spravedlnost. Velmi cílevědomý a houževnatý. Cítím zvláštní zodpovědnost, protože jde o konkrétního člověka, který žil a který ještě žije v paměti mnoha lidí.“

Postava Vojty má totiž reálný předobraz ve skoronickém rodákovi, Vojtěchu Holcmanovi, otci Josefa Holcmana. Sedlák spjatý s půdou, se svým vinohradem a rytmem venkovského života byl současně umělecky nadaný a angažoval se ve prospěch celé obce. Pevné občanské postoje ho zároveň vedly k neustálému střetu s tehdejší mocí.

Chleba, víno, svědomí a kolo dějin

 Hru Lámání chleba tak inspirovaly osudy skutečných lidí, jejich konflikty s politickou mocí, a především snaha některých poslechnout hlas svého svědomí. Jak se zachovají hlavní postavy a jejich sousedé, až dojde na lámání chleba? Kdo se přidá k vítězům a kdo k poraženým? A kdo bude kdo, až se kolo dějin zase otočí?

Podle hostující dramaturgyně Ivy Mikulové leccos naznačuje i epilog hry. V něm jednotlivé příběhy nahlédneme ve svobodné době po roce 1989. A pro některé přítomné jako by se nic nezměnilo… Hra Lámání chleba je mimo jiné dramatem o zlomových momentech v životech obyčejných lidí, které utvářejí jejich další osud. Podlehnout neustálým svodům a hrozbám zde hrdinům nedovolí právě jejich svědomí. A také přirozená vazba k jejich rodišti, vínu a celé folklórn&ia cute; tradici, kterou Josef Holcman ve své tvorbě vždy barvitě zachycuje,“ uvádí Iva Mikulová.

Kabáty do nové doby

Zajímavou scénografii vytvořila pro inscenaci osobitá výtvarnice Lucie Labajová. Základ scény tvoří šatna místní tělocvičny, kde se lidé připravují na svá náročná „veřejná vystoupení“ a odkládají tu své svršky, aby si převlékli vhodný „úbor“ či kabát do nové doby. Prostor se zároveň bude přímo před zraky diváků proměňovat tak, jak ve hře plyne čas. Kostýmy navrhla Lenka Odvárková, hudební doprovod je dílem Jiřího Hájka.

Vedle ústřední herecké trojice uvidíme v dalších rolích ještě Miroslava Hrušku, Martinu Krátkou, Andreu Buršovou, Jana Řezníčka, Davida Punčocháře, Marka Pospíchala, Réku Derzsi, Luboše Veselého a Jiřího Weinera.

„Hrou Lámání chleba pokračujeme v uvádění nových původních českých her. K dramatické tvorbě tak lákáme i uznávané autory beletrie. Jako režisér a jako umělecký šéf Švandova divadla jsem proto moc rád, že ve zkušeném romanopisci Josefu Holcmanovi poprvé objevujeme také dramatika,“ uzavírá Dodo Gombár. Po Petře Hůlové, která pro Švandovo divadlo adaptovala Betonovou zahradu, se autorsky smíchovské scéně upsala například i Natálie Kocábová s komedií Pohřeb až zítra.

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

Srdce, mříže, svět a my

Srdce patří za mříže

Srdce, mříže, svět a my. Švandovo divadlo uvede hru o ztrátě lidského srdce  

Nová inscenace Srdce patří za mříže ve Švandově divadle nabízí netuctovou výpověď nejmladších divadelníků o násilí a sebelásce v globálním světě. Sejde se v ní milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, s cizincem hledajícím srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni vyprávějí o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce. Novinku pro smíchovskou scénu připravuje režisérka Alžběta Burianová. Premiéra bude 29. dubna v 19 hodin v komorním Studiu Švandova divadla.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje také jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby.

Volání, co neslyšíme

Hru Srdce patří za mříže napsal mladý dramatik a básník David Košťák přímo pro studiovou scénu jako třetí a poslední inscenaci uvedenou v letošní sezóně v rámci cyklu „Intimita – Anonymita – Agresivita“.  O agresivitě, násilí i sebelásce v globální společnosti autor říká: Násilí mi přijde nejhrozivější ve chvíli, kdy si člověk neuvědomuje, že se ho dopouští – denně třeba využíváme produkty, jejichž vznik se vážně podepisuje na kvalitě života jiných lidí. Jejich volání o pomoc však nikdy neuslyšíme. I proto jsem chtěl na jeviště předvolat nejen „pachatele“, ale i „oběti“ tohoto stavu. V určité míře totiž v sobě máme oboje,“ uvádí David Košťák, jinak také překladatel z angličtiny a kmenový dramaturg Divadla LETÍ.

V jeho hře se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl. Řeč bude také o krutém pronásledování příznivců cvičení Falun Gong v Číně. A doslechneme se o transplantační turistice, kdy si dostatečně bohatí pacienti na čínských klinikách mohou koupit orgán získaný od politických či jiných vězňů – nedobrovolní dárci však tuto „výhodnou transakci“ nepřežijí…

Vedle tématu lidské odpovědnosti a lidských práv inscenace připomene i některé komičtější momenty z českého prostředí. Tím je třeba podivuhodné přátelství malého kresleného hrdiny s cizokrajnou Pandou nebo oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů těch, co se navzájem ztratili a zase našli…

Násilí, co necítíme

Hru režíruje Alžběta Burianová, absolventka DAMU. Ta s Davidem Košťákem tvoří sehraný tým. V inscenaci ji zajímalo násilí probíhající nepřímo – v globálně propojeném světě málo viditelné a málo osobně prožívané. Nepřímého násilí, u kterého nevidíme, jaký konkrétní dopad naše činy mají, se dopouštíme často. A ne vždy se při tom nutně cítím e jako pachatelé. Vnímám však, že se citlivost k těmto věcem ve společnosti postupně zvyšuje – čím dál víc lidí se například zajímá o to, kde a jak se vyrábí zboží, které si kupují,“ uvažuje režisérka.

V inscenaci hraje Martina Krátká, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta, Marek Pospíchal a Klára Cibulková.  Posledně jmenovaná herečka, stálice smíchovské scény, vnímá agresivitu zejména v médiích a na sociálních sítích. „Co mě hodně zajímá, je skrytá agrese a manipulace, kterých se při zkoušení dotýkáme. A celé to téma pronásledování lidí praktiku jících Falun Gong a transplantační turistiky v Číně je zrůdné. A málo se o tom ví, i já jsem se mnoho informací dozvěděla až teď,“ komentuje svou čerstvou zkušenost Klára Cibulková.


Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu a kostýmy vytvořila Anna Brotánková, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Tříhlavý drak v dámské režii

Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „Intimita, anonymita, agresivita“ – aktuálních jevů, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry zároveň nastudovaly ženy, talentované režisérky.

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní mapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

Podle Doda Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, byla výchozí témata nahlédnuta pokaždé zcela jinak. „Od křehkého a náročného pokusu interpretovat současnou britskou autorku, přes poetickou adaptaci velikána české literatury, až ke zcela novému a čerstvému textu, jenž formuluje nejmladší divadelní generace,“ míní Gombár a dodává: „Myslím, že není marné položit tyto tři inscenace vedle sebe a pokusit se v nich uvidět tříhlavého draka, co nad námi létá. Jsem rád, že Studio Švandova divadla neslevuje ze svých nároků a neúnavně se snaží nabídnout nepohodlné a nekonformn&iac ute; divadlo, které je možné vnímat i v hlubších souvislostech.“

 

Inscenace Srdce patří za mříže bude mít premiéru v sobotu 29. dubna 2017. Reprízy jsou plánované na 2. a 29. května, do konce divadelní sezóny pak bude hra na programu ještě 8. června 2017.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Muž s jemnýma rukama

Klasický titul v nové adaptaci, osobitém režijním zpracování a s překvapivým hereckým obsazením nabídne ve Švandově divadle chystaná inscenace Krysař. Scénář podle předlohy Viktora Dyka napsala Martina Kinská, v titulní roli Krysaře uvidíme momentálně nejobsazovanější herečku Švandova divadla Kláru Cibulkovou. Premiéra ve Velkém sále je 5. listopadu 2016 v režii Doda Gombára.

 

 

 

Jedno z vrcholných děl české prózy 20. století, Krysař Viktora Dyka, dodnes láká a vybízí umělce k různým pojetím i výkladům. Ve Švandově divadle se chystá jako „hra na motivy příliš živé legendy“: se strhujícím příběhem, magickou atmosférou a překvapivým hereckým obsazením. Krysaře tu totiž ztvární žena, stálice smíchovského divadelního souboru Klára Cibulková.

Muž s jemnýma rukama

Režisér Dodo Gombár k tomu říká: „Moc bych si přál, abychom se dokázali oprostit
od nahlížení na Krysaře jako na muže či ženu. V mých očích je to především bytost. Neumím
to jinak říct. Zároveň je to kdosi, kdo nese s sebou tajemství, lidi se ho štítí a straní, tak jako kdysi katů a dnes těch, kteří nastolují nepohodlné myšlenky. Vykonává podivnou, špinavou práci, nemá vlastně ani jméno, snad ani minulost.“  
Další nápověda k možnému jevištnímu uchopení je podle Gombára zachycena už v Dykově novele, který mluví o Krysaři jako o muži štíhlé postavy s drobnýma, jemnýma rukama… „Tím své okolí irituje, nutí k podivné ostražitosti, ale i otevřenosti. Rozhodnutím obsadit do této role Kláru Cibulkovou jsem chtěl vnést do inscenace paradox a přirozené, nedivadelní napětí,“ uvádí režisér a zároveň umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár.

V inscenaci se vynořuje také celá řada naléhavých, palčivých témat: „Skrytá síla, manipulace, přetvářka, pokrytectví, slepota komunity, vášeň, osudová láska, žárlivost, šepot ďábla, naděje,“ vypočítává Gombár. Krysař je podle něj i o čekání na něco či někoho, kdo vyřeší naše problémy. „Krysař je možnost, která za nás věci kolem vyčistí a uvede, řekněme, do původního st avu,“říká režisér.

2_krysar_vlevo_klara_cibulkova_vpravo_reka_derzsi_foto_ivo_dvorak_pro_sv

Síla i slabost, vyvolenost i prokletí

“Proč? Proč já?”, překvapeně reagovala herečka Klára Cibulková, když se dozvěděla, že právě ona bude hrát v chystané inscenaci titulní roli. „Krysař není jednoznačná postava: má mimořádnou schopnost, dovede vyhánět krysy – a tak to dělá. Kam až jeho síla sahá, ale neví ani on sám. Dokud ho krajní okolnosti nedonutí ji až do krajnosti použít…

I on má ale svoje slabiny: když jeho srdce otevře láska, sestoupí ze svých výšin dolů na zem. A tam se velmi rychle zamotá do sítí, nastražených zdánlivě ctihodnými občany města. Nechala bych proto na každém, ať si zvolí, jestli je Krysař postava kladná nebo záporná – já sama bych asi řekla, že je to ´taky člověk´,“ říká Klára Cibulková.

Divadelní adaptaci volně na motivy Dykovy předlohy napsala Martina Kinská přímo na míru souboru Švandova divadla. „Pokusili jsme se nahlédnout na Dykova Krysaře perspektivou dnešní společnosti. Šlo nám o to, rozvíjet motivy a témata, které dnes prosakují našimi životy, ať se nám to líbí, nebo ne,“ říká o novince smíchovské scény Martina Kinská, jejíž autorská hra Pankrác ´45 patří ve Švandově divadle k nejúspěšnějším titulům této i minulé sezóny.

V dalších rolích účinkují Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Marek Pospíchal, Alena Štréblová, Luboš Veselý, Miroslav Hruška, Bohdana Pavlíková, Martina Krátká, Eva Josefíková, David Punčochář, Petr Buchta ad.

Scénografkou inscenace (včetně kostýmů) je stálá spolupracovnice Švandova divadla Eva Jiřikovská, která se podílela už na inscenacích Merlin, Crash u potoka nebo Betonová zahrada. Její výraznou scénografii inspirovala nejen doba vzniku středověké legendy, ale také například obrazy Hieronyma Bosche.

Podobně výrazná je zvuková složka inscenace, jejíž autorkou je zpěvačka, houslistka
a skladatelka Gabriela Vermelho. Pohybovou stránku má na starosti Linda Caridad Fernandez Saez, tanečnice a choreografka působící v mezinárodních projektech: ta dokonce připravila pro Kláru Cibulkovou speciální tréninkový program…

Je krysařovo zvláštní nadání a jeho skrytá síla druhem vyvolenosti, nebo jde spíš o prokletí? Proč ho znepokojují lidé, které by dříve minul bez povšimnutí? A co když byly krysy jen okaté alibi pro to, co se v lidech rodilo dávno předtím? I tyhle otázky pokládá Krysař v pražském Švandově divadle.

3_krysar_klara_cibulkova_ve_scene_evy_jirikovske_foto_ivo_dvorak_pro_sva

Legenda o démonickém cizinci

Na úplném počátku byla starodávná báj o krysaři, který sice dokázal zbavit město obtížných myší, ale nikoliv zlých vlastností jeho obyvatel. Sám Viktor Dyk se inspiroval saskou variantou pověsti o krysaři, pocházející patrně ze 13. století. Ten měl za předem domluvenou odměnu s pomocí své kouzelné píšťaly vyhnat všechny krysy z města Hameln. Krysař svou práci odvedl, ale zaplaceno za ni nedostal. Proradným konšelům se pomstil tak, že svou píšťalou zmámil hamelnské a odvedl je k hoře Koppel, jež se otevřela a všechny pohltila…

Jak potvrzuje i Martina Kinská, legenda o krysaři putuje v nejrůznějších podobách evropskou kulturou. „Krysař je často líčen jako muž v pestrém obleku s píšťalou – s píšťalou byla také někdy zobrazována ve středověké germánské tradici smrt – ; v maďarské verzi legendy je krysař dokonce rusovlasá žena. Podle jedné verze odvedl krysař všechny obyvatele města; podle jiné jen děti. Existuje i příběh, v němž konšelé svoji chybu napraví, vyplatí krysaři odměnu a on děti přivede nazpět,“ vypočítává autorka divadelní adaptace a dramaturgyně inscenace Martina Kinská.

Krysař jako inspirace

Viktor Dyk svůj text dokončil v září 1911: nejprve vycházel v časopise Lumír pod názvem Pravdivý příběh. Knižně (už s titulem Krysař) byla novela vydána v roce 1915.

Námět Krysaře zpracovali dále například bratři Grimmové, anglický básník Robert Browning nebo studio Disney. Na podkladě Dykova díla u nás vznikla už nejedna pozoruhodná divadelní adaptace – nejznámější asi od E. F. Buriana z roku 1940, dále pozdější dramatizace Ondřeje Novotného, kterou v roce 2013 uvedlo Klicperovo divadlo. Krysař vábí i filmaře – animovaný film vytvořil v roce 1985 Jiří Barta a stejnojmenný hraný snímek natočil v roce 2003 i F. A. Brabec. Krysař se objevuje také jako představení loutkové (Národn í divadlo moravskoslezské v Ostravě) či muzikálové (Divadlo T. Fantastika). V podobě baletu jím svou sezónu letos v září otevřelo i Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

 

KRYSAŘ
Volně na motivy stejnojmenné novely Viktora Dyka adaptovala Martina Kinská.

 

Režie                                      Dodo Gombár
Dramaturgie                           Martina Kinská
Scéna a kostýmy                    Eva Jiřikovská
Hudba                                     Gabriela Vermelho
Pohybová spolupráce             Linda Caridad Fernandez Saez

 

OSOBY A OBSAZENÍ

KRYSAŘ                                   Klára Cibulková
AGNES                                    Réka Derzsi
SEPP JÖRGEN                         Jacob Erftemeijer
KRISTIÁN                                Marek Pospíchal
MATKA AGNES                       Alena Štréblová
KONRÁD RÖGER                    Miroslav Hruška
LÍZA                                        Bohdana Pavlíková
KÄTCHEN                                Martina Krátká
LORA                                      Eva Josefíková
FROSCH                                  Petr Buchta
STRUMM                                David Punčochář
ŠPÍNA                                      Luboš Veselý

 

Premiéra 5. listopadu 2016 ve Velkém sále Švandova divadla.

 

KDO JE KDO

Dodo Gombár


se narodil 3. června 1973 na Slovensku. Pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě pak divadelní režii. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckým šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín.

Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od září 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl, současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli, divadelní adaptaci novely Iana McEwana Betonová zahrada (podle scénáře Petry Hůlové)

a naposledy i hru Závislosti navzdory s tématem alkoholismu, kterou vytvořil spolu s kolektivem Švandova divadla. U Švandů režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru inspirovanou porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední inscenace Kafkovy Proměnyodehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři
s hudbou Romana Holého. Mezi další jeho úspěšné inscenace patří drama Žítkovské bohyně podle románu Kateřiny Tučkové v Městském divadle Zlín.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont, a brzy se chystá i jeho uvedení na jevišti: v režii Mikoláše Tyce bude mít hra premiéru už v březnu 2017 ve Velkém sále Švandova divadla. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou.

4_krysar__reziser_dodo_gombar_foto_ivo_dvorak_pro_svandovo_divadlo_repro

Martina Kinská

Autorka, režisérka a dramaturgyně se narodila roku 1978 v Jablonci nad Nisou. Ve Švandově divadle působí už 11 let jako dramaturgyně. Podílela se například na vzniku inscenací Kdo je tady ředitel?, Idioti nebo Misantrop. Velmi úspěšná, diváky vyhledávaná a kritiky oceňovaná hra Pankrác ’45, která měla u Švandů premiéru v listopadu 2015, je jejím režijním debutem, nikoli však debutem autorským. Její autorskou prvotinou je aktovka Dutý úplněk, která
se spolu se dvěma dalšími aktovkami spolužáků z DAMU (Johana Součková – Lepší než koblihy, Vladimír Čepek – Smaženice) stala pod stručným názvem Aktovky jednou
z absolventských inscenací. Dále napsala například grotesku Jen tak© uváděnou ve studiu Damúza (režie Peter Chmela). Je autorkou libreta k jednoaktové opeře Slavík a růže (hudba Jiří Hájek, realizace DISK, režie Veronika Riedlbauchová). Jejím posledním autorským počinem je jevištní adaptace Krysaře Viktora Dyka, inscenovaná ve Švandově divadle.

5_krysar_martina_kinska_autorka_adaptace_a_dramaturgyne_foto_ivo_dvorak_

Klára Cibulková

Fotogenická, múzickými talenty všestranně nadaná herečka se narodila v roce 1975
ve Znojmě, vyrůstala však v Kladně. Hereckou profesi si vybrala už jako dítě v dramatickém kroužku. Vystudovala gymnázium a herectví na DAMU. Začínala v souboru CD 94, od roku 2002 je v angažmá Švandova divadla v Praze, kde je momentálně nejobsazovanější herečkou. Také na televizních obrazovkách se objevuje čím dál častěji – kromě Ordinace
v růžové zahradě
si zahrála např. v seriálech Černí baroni, Kriminálka Anděl, Dokonalý svět, Agentura Puzzle a v televizních filmech Smrt pedofila, Město bez dechu a Swingtime. Ačkoli má podobné blond vlasy, jiskru v očích a sexy postavu i hlas, není příbuzná s herečkou Vilmou Cibulkovou. Mluví plynně španělsky a kromě hraní v divadle a televizi ji plně vytěžují dvě děti, syn Matyáš a dcera Magdaléna, které má s kolegou, hercem Tomášem Pavelkou,
až donedávna rovněž členem hereckého souboru Švandova divadla.

 6_krysar_klara_cibulkova_foto_alena_hrbkova_pro_svandovo_divadlo_repro_z

Viktor Dyk

Spisovatel, překladatel, žurnalista a politik se narodil 31. prosince 1877 v Pšovce u Mělníka do zabezpečené rodiny hospodářského správce dvora mělnického panství Lobkoviců Václava Dyka a jeho ženy Hedviky. Společně s bratrem Ludvíkem a sestrou Hedvikou byl veden
vlastenectví a na česko-německé národnostní hranici ctil vzdělanost a vše české.
Od roku 1888 studoval na gymnáziu v pražské Žitné ulici; v této době jej významně ovlivní mj. jeho profesor historie – Alois Jirásek, v němž získal celoživotního rádce. V roce 1905, kdy dokončil studia práv, byl už spisovatelem a žurnalistou na plný úvazek. Své první práce publikuje kvůli školnímu zákazu pod pseudonymem.

Již od gymnaziálních let se aktivně zapojuje do politického dění. V době první světové války je v těsném kontaktu s T. G. Masarykem a E. Benešem. Za svou činnost je vystaven perzekuci, ve vídeňské posádkové věznici stráví půl roku. V r. 1918 stál Viktor Dyk u zrodu Národní demokracie – liberálně konzervativní strany vedené Dr. Karlem Kramářem, do které se zapojila strana státoprávně pokroková. Za tuto politickou stranu byl do roku 1925 poslancem a poté (až do své tragické smrti) i senátorem.

V prostředí původní rodiny prožil Dyk většinu svého života. Až v roce 1925 se osamělý jedenapadesátiletý Viktor Dyk oženil s o rok mladší spisovatelkou a publicistkou PhDr. Zdenkou Háskovou po sedmadvacetileté známosti. V květnu 1931 odjeli manželé
na dovolenou na ostrůvek Lopud blízko Dubrovníku. Hned první den po příjezdu dostal Viktor Dyk při koupání v moři srdeční infarkt, kterému podlehl. Pohřeb byl vypraven lodí do Splitu
a odtud vlakem do Prahy. Při přejezdu hranic v Dolním Dvořišti byl Dyk uvítán hymnou
a smutečními projevy, rakev s ostatky pak byla vystavena v Pantheonu Národního muzea. Sochař K. T. Neumann mu sňal posmrtnou masku.

Do české literatury se Viktor Dyk zapsal především svým básnickým dílem (mj. sbírky Síla života, Marnosti, Buřiči a smíření, Noci chiméry, Devátá vlna). Je však také autorem dramat, z nichž je nejvíce ceněno Zmoudření Dona Quijota (uvedeno poprvé v roce 1914 v Divadle na Královských Vinohradech). Vrcholem jeho novelistické tvorby je bezesporu Krysař, nesporně nejznámější a nejčtenější Dykovo prozaické dílo.

1_krysar_s_klarou_cibulkovou_a_v_pozadi_rekou_derzsi_foto_ivo_dvorak_pro

www.svandovodivadlo.cz

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín