Oskara inspirovaly taneční hodiny

Vejde na Smíchově ten pravý? Švandovo divadlo uvede drama o lásce, dospívání, šikaně a upírech. Anděl tělocvikářem. A Buchta bude mít obchod se sladkostmi!

 Hru „Ať vejde ten pravý“, podle světoznámé předlohy, uvede, ještě před koncem sezóny, pražské Švandovo divadlo. Inscenaci, stojící na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu režíruje Jan Holec, mladý divadelník s výborným renomé. V roli ústřední dvojice se představí dva nejmladší členové smíchovského souboru Denisa Barešová a Oskar Hes. Ti jsou známí publiku i ze svých filmových a televizních rolí. Dramatizace švédského románu od Johna Ajvide Lindqvista, který už dvakrát zpracovali i filmaři, bude mít českou premiéru 29. května ve Velkém sále Švandova divadla. Titul je zároveň hlavní novinkou „Léta ve Švanďáku“, na jehož programu se objeví 16. a 17. srpna.

Oskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který je ve škole terčem šikany. Se svou matkou žije v paneláku na předměstí. Eli (Denisa Barešová) je zvláštní dívka, která se přistěhuje naproti. Vypadá zanedbaně a přes den nikdy neopouští byt. Oba mladé vyděděnce to k sobě táhne, zatímco okolím otřásá série tajemných zločinů. Z koho nebo z čeho je ale potřeba mít strach? Odkud Eli přišla a kdo je Hakan, její ochránce?

Upír, láska, násilí a blízkost

Režiséra Jana Holce nejvíc upoutal silný příběh nabízející divákovi hned několik přitažlivých žánrů. „Důležitou roli tu hraje motiv upíra. Nejedná se však o klasický horor. Lindqvistův upír je oduševnělý a spíše hledá pochopení v lidském světě. I naším hlavním tématem je spíše lidská jinakost a krize identity,“ vysvětluje režisér Jan Holec, respektovaný umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, který už ve Švandově divadle nastudoval Fassbinderovu hru Kočkožrout. „,Ať vejde ten pravý´ je zkrátka napínavý, originální a také velmi jímavý a láskyplný příběh. Samozřejmě se zabývá i upírským vražděním, ale mnohem trýznivější je přítomná šikana. Fyzická i psychická. Lidská krutost je schopna předčít tu upírskou,“ dodává režisér.

S tím souhlasí i dramaturg David Košťák: „Drama zasazené do 80. let 20. století řeší téma násilí a rozplétá se ve stylu severských detektivek. Téma izolace a ztráty vazeb, kdy se lidé před obcházejícím nebezpečím pokusí uzavřít do svých příbytků, nabízí s dneškem nečekané, silné paralely. Podobně rezonuje i selhávání autorit, které nejsou schopné těm slabším a vystrašeným poskytnout bezpečné zázemí. Je jen málo titulů, které pojednávají o šikaně tak naléhavým způsobem. Příběh s fantaskními motivy a zajímavě pojatými postavami je však podle mého především psychologickým dramatem o dospívání a potřebě lidské blízkosti,“ naznačuje dramaturg.

Oskar Hes hraje Oskara

Šikana a monstrum

Ústřední postavou příběhu je Oskar, dospívající chlapec vyrůstající bez opory dospělých. Jeho hraje nejmladší člen hereckého souboru Oskar Hes. „Jeden ze silných motivů, který se v příběhu objevuje, je šikana. Šikana, o které se tak nějak na škole ví, ale nikdo ji aktivně neřeší. Ono se totiž většinou neví jak. I ze svých vlastních zkušeností mohu říct, že se jedná o opravdu frustrující problém. V případě Oskara mě děsí hlavně jeho pocit nikdy nekončícího utrpení,“ říká Oskar Hes. Ten se při ztvárnění své role soustředil hodně na Oskarovo fyzické vzezření. „Celý život se hýbu a už od školy na nás při tanečních hodinách apelovali, abychom správně drželi tělo. Tuto připomínku si držím dodnes a snažím se hýbat a vypadat esteticky. Oskar žádnou taneční ani pohybovou průpravu nemá, a proto by tak ani neměl působit,“ říká herec.

Téma násilí v mezilidských vztazích oslovilo i Denisu Barešovou. „Nejvíc mě děsí, jak moc jsme schopni ubližovat někomu slabšímu a kolik toho člověk dokáže vydržet. Není to nic, co bych nevěděla, ale pokaždé to se mnou zacloumá,“ říká herečka, která se objeví v úloze věčně mladé upírky Eli.

Denisa Barešová v roli Eli

Svou postavu přesto nevnímá jako monstrum. „Za monstrum považuji někoho, kdo vědomě a záměrně škodí a páchá zlo. Sám si ho vybírá. Eli si své upírství nevybrala a snaží se přežít za každou cenu, bohužel k tomu potřebuje lidskou krev. Snaží se to však dělat tou nejmírnější cestou. Eli není v první řadě upír, ale bytost s emocemi a lidskými vlastnostmi,“ je přesvědčena Denisa Barešová a chválí si spolupráci se svým hereckým kolegou Oskarem Hesem, což je podle ní „skvělý, připravený a talentovaný herec.“

Mladý pár doplní Tomáš Petřík v roli dívčina opatrovníka Hakana a Marie Štípková v úloze bezradné Oskarovy matky. Detektiva Halmberga ztvární Jan Grundman, Oskarovy kruté spolužáky Mickeyho a Johnnyho ztělesní sehraná herecká dvojice Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek. Pana Avilu, tělocvikáře přehlížejícího bezpráví, hraje Matěj Anděl, jako samotářský majitel obchodu se sladkostmi se představí Petr Buchta.

Inspirace filmem

Výtvarník inscenace Ján Tereba využil při tvorbě scénografie točnu, umožňující střídat různá prostředí s téměř filmovou lehkostí. V duchu severských krimi se na scéně uplatňuje i sníh a krvavé efekty. A severskou vintage estetikou, známou z populárních skandinávských seriálů, jsou inspirované také kostýmy. Poetickou a křehkou osobní rovinu vyprávění podtrhne instrumentace oceňovaného skladatele Jiřího Hájka, známého prací i pro film. „Diváci se mohou těšit na speciální vizuální efekty, a především na filmové masky, s nimiž se musí vypořádat maskérky Švandova divadla. S upírským žánrem se přeci jen na jevišti nesetkávají každý den. A autor si pro ně připravil větší výzvy, než je jen pár kapek krve,“ láká na představení dramaturg David Košťák.

Jan Grundman

Po premiéře 29. května následují první tři reprízy za speciální vstupné (31. května, 14. a 15. června) a diváci poté titul uvidí i o prázdninách: v rámci Léta ve Švanďáku je naplánován na 16. a 17. srpna.

Více informací na webu: www.svandovodivadlo.cz

 

                                       

Foto: Patrik Borecký

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou DENISOU PFAUSEROVOU

„Zamilovávám se pořád. Jsem snílek a doufám.“

 

 

 

 

1.  Zazářila jste ve hře Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (autor Arnošt Lustig, režisér Petr Kracik). To byla velká role. Povězte něco o této hře.

„Nejdříve jsem si vůbec neuvědomovala, že by tato role byla něčím jiná, nebo významná.  Hrála jsem Kateřinu, příběh se odehrává za 2. světové války.  Děj se odvíjí ve   vlakovém vagónu, čtvrtá  stěna byla odkrytá. Tuto hru mohli diváci shlédnout ve  14-ti městech ČR, premiéra byla v budově divadla Pod Palmovkou. Hrála se také  na Židovském festivalu „Devět bran“ ( Česká  televize bude vysílat dokument o tomto festivalu, producent Pavel Chalupa).“

2. Osudy lidí ve válce, to jsou  silné příběhy. Přemýšlíte večer po návratu z divadla o své roli?

„Zjišťovala jsem si fakta o této době  už na ZŠ, byla jsem se podívat v Terezíně, v Lidicích. Bylo  to pro mě zvláštní, že přišla právě taková role. Opravdu to je  tíživé téma. Má postava zemře, ve sprše, tedy vlastně v plynové komoře. Nejhorší na tom všem pro mě bylo vidět diváky,  obyvatele Osvětimi. Nikdo se neusmíval, na konci představení si všichni stoupli, potlesk byl vlažný. Řekněme  spíše pieta. Potom přišly  slzy, ne aplaus.

My herci jsme si také prohlédli Osvětim. Radek Zima během hry říká: „Pánové, nebudeme si hrát na schovávanou, vedle nás je tábor, nic víc, nic míň.“  A my jsme opravdu byli vedle. Jsem  hodně empatická, takže si to beru k srdci. Bylo to těžké.“

 3. Jak jste snášela „nahé“ scény?

„Při výběru herců padl vstupní dotaz: „Bereš nebo ne? Budou tam nahé scény.“  Věděli jsme to. I když nejdříve  hrála Anička Stropnická premiéru v podvazcích. Všichni ostatní herci byli nazí. Po konci  premiéry jsme se dohodli, že bude lepší být nahé, má to větší sílu. (Osoba, která byla v koncentračním táboře mi potvrdila, že to tak bylo).“

4. Nahota má v této hře svůj hluboký a opodstatněný význam.  Nebyli přesto lidé, kteří se šli jen „kouknout“ na nahé herce?

„Ano, spousta lidí chtěla kvůli tomu  lístky. Ale bylo to jiné. Tato scéna je vyhrocení všeho válečného zla.   Jsme zeleně nasvícení, vypadáme opravdu jako kusy masa. (S šaty odchází i  lidská důstojnost). Nikdo se nezasměje, nikdo nemá žádné narážky.“

5. Neměla jste přece jen zábrany  při „nahých“ scénách?

 „Jen málo se bojím tyhle věci dělat, dokud je na co se dívat,  dokud všechno „drží pohromadě“ a tělo dělá  nějaký estetický dojem. Jednoduše zapomenu, že tam diváci jsou. Když jsme dělali zkoušky, byli jsme na jevišti sami. S námi tam byl jen  osvětlovač a  na jevišti byla vlastně  tma. Ale když tam ti diváci  opravdu byli, cítila jsem se o moc hůř.“

6. Jak se člověk cítí, když na něho nacista řve?

„Když na mě tedy nacista řval: „Svlékat, svlékat!“ , cítila jsem se jako 4-leté dítě, takové zostuzené, opravdu jsem se tak cítila. Ale když jsem hrála tuto scénu  podruhé, potřetí, už jsem ji tak  silně neprožívala.  (Jsem zády k divákům, pak se otáčím a zakrývám si klín.)“

7. Nedávno jste natáčela film Collete. Také jste hrála Židovku, mám pravdu?

„Židovky mi zůstanou. Hraji v Collete  také židovku, moje postava brzy umírá. Vagon jede do koncentračního tábora, mou postavu oddělí od zbytku její rodiny, v táboře je  odváděna do plynu.“

8. Nepůsobilo  to zřejmě dobře na psychiku, asi jste si pak cestou domů nezpívala….

„To každopádně ne. Kostýmy byly nádherné, propracované, věrohodné. Nejhůře působila scéna, kdy  vlak dorazil  na místo, otevřely se dveře dobytčáku  a začali vystupovat  upocení lidé,  namačkaní na sebe…“

9. Začíná mi z toho být těžko.  Pojďme se vrátit raději do našich životů.  Jaký máte vztah k tanci?

„Miluji tanec. Ráda bych hrála  nějaké pohybové divadlo, kde by byly nejen choreografie, ale i příběh. Zkoušela jsem mnoho tanců, balet, jazz dance, scénický tanec, muzikálový, flamenco, břišní, country, latinu. Ale nevydržela jsem nikde dlouho. Teď zrovna dělám flamenco. Jsem  člověk, který potřebuje změnu. Nejdále jsem  došla v latině, tančila jsem  i závodně v souboru Fuego Říčany.“

10. Závodně? Tam   přece nejde o   žádné vyjádření citu….

„To ne. Ale já jsem si to nepřipouštěla, byla jsem od malička tou, co se ráda předvádí. Bylo mi jedno, jestli budu na 1. místě nebo na posledním místě. Proč jsem podala přihlášku na DAMU? Ráda se předvádím. A když ještě někoho baví se na mě  koukat, tak tím lépe. Když je člověk plachý a stydlivý, je herectví  těžší. Nestydět se je dar. Něco udělat v některých situacích, to je dar.“

11.  Jakou hru  chystáte  teď?

„Kláru Walkerovou. Budu ji hrát já, věřím, že nám pomůže  výborný tanečník a choreograf Radek Zima. Vždycky jej uvítáme, když potřebujeme i malou pohybovou spolupráci. Teď např. potřebujeme ztvárnit pohlavní akt a Radek je ten pravý choreograf, kterému věříme.“

12. Zamilovávala jste se do svých hereckých kolegů?

(Smích).

„Stalo se mi to, určitě to potká každého herce. Trávíme spolu hodně času, někdy i 24 hodin denně, i 14 dní v kuse. Vzniknou vztahy, sblížení se, ale s premiérou to většinou končí. Rychlá vzplanutí a rychle to končí. Záleží na okolnostech, na další práci.  Přijde práce s jinými lidmi a už se třeba ti dva lidé nepotkají. Já se zamilovávám pořád, jsem takový snílek a doufám.“

13. Není to smutné?

„Vždycky věřím, že takový rychlý  vztah  není můj případ,  vždy věřím znovu. Člověk se víc těší ze života, když  vztahu   věří.“

14. Teď zrovna prožíváte šťastný vztah nebo je na obzoru nějaký nový?

„Jsem dva týdny po rozchodu, takže nic.“

15.  Je pro Vás kariéra důležitá?

„Kariéra je hodně důležitá. Ráda bych dělala to, co jsem vystudovala. Spousta herců  o práci ani nezavadí,  pracují v baru, zahradničí, aby měli co jíst, zaplatili složenky. Největší sen je dělat jen to, co jsem vystudovala – to je divadlo, film, seriály. Divadlo mě baví nejvíc. (Film je jemnější, stačí gesto a je vidět, že je člověk smutný. Ovšem v divadle je větší kontakt s divákem.)“

16. Jaké máte koníčky?

„Hot jógu. Cvičí se  ve 42 stupních celsia,  dochází  k propojení těla s duší, k harmonii. To je  zdravé pro vaše orgány i psychiku. Ráda čtu. Když můžu, chodím do divadla, třeba každý den. Dívám se na mé kamarády, hry si vybírám, chodím na doporučení.“

17. Byla byste znovu herečka?

„Ano. Určitě.  Práce není jen prostředek, jak vydělat peníze.  Musí mě bavit, musím si ji užívat. Má práce je mým koníčkem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková