„Ať vejde ten pravý“

Švandovo divadlo uvede drama o lásce, dospívání, šikaně a blízkosti

Patrně prvním divadlem v metropoli, které už koncem května otevře dveře divákům, je pražské Švandovo divadlo. A publikum přivítá hned premiérou. Hru „Ať vejde ten pravý“ nastudovanou podle světoznámé předlohy uvedou u Švandů v české premiéře ve Velkém sále 29. května. Inscenaci stojící na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu režíruje Jan Holec, mladý divadelník s výborným renomé. V roli ústřední dvojice se představí Denisa Barešová a Oskar Hes, dva nejmladší členové smíchovského souboru, známí publiku i ze svých filmových a televizních rolí. Dramatizaci švédského románu od Johna Ajvide Lindqvista už dvakrát zpracovali i filmaři. Titul bude zároveň hlavní novinkou „Léta ve Švanďáku“, na jehož programu se objeví 16. a 17. srpna.

Oskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který je ve škole terčem šikany. Se svou matkou žije v paneláku na předměstí. Eli (Denisa Barešová) je zvláštní dívka, která se přistěhuje naproti. Vypadá zanedbaně a přes den nikdy neopouští byt. Oba mladé vyděděnce to k sobě táhne, zatímco jejich dospělé sousedy děsí série tajemných zločinů. Z koho nebo čeho je ale potřeba mít strach? Odkud Eli přišla a kdo je Hakan, její ochránce?

Denisa Barešová

Upír, láska, násilí a blízkost

Režiséra Jana Holce nejvíc upoutal silný příběh nabízející divákovi hned několik přitažlivých žánrů. „Důležitou roli tu hraje motiv upíra. Nejedná se však o klasický horor. Lindqvistův upír je oduševnělý a spíše hledá pochopení v lidském světě. I naším hlavním tématem je spíše lidská jinakost a krize identity,“ vysvětluje režisér Jan Holec, respektovaný umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, který ve Švandově divadle nastudoval už Fassbinderovu hru „Kočkožrout“. „,Ať vejde ten pravý´ je zkrátka napínavý, originální a také velmi jímavý a láskyplný příběh,“ dodává režisér.

S tím souhlasí i dramaturg David Košťák: „Drama zasazené do 80. let 20. století řeší téma násilí a rozplétá se ve stylu severských detektivek. Téma izolace a ztráty vazeb, kdy se lidé před obcházejícím nebezpečím pokusí uzavřít do svých příbytků, nabízí dneškem nečekané, silné paralely. Podobně rezonuje i selhávání autorit, které nejsou schopné těm slabším a vystrašeným poskytnout bezpečné zázemí. Je jen málo titulů, které pojednávají o šikaně tak naléhavým způsobem. Příběh s fantaskními motivy a zajímavě pojatými postavami je však podle mne především psychologickým dramatem o dospívání a potřebě lidské blízkosti,“ naznačuje dramaturg.

Oskar Hes na pavlači Švandova divadla

Mladý pár v podání Oskara Hese a Denisy Barešové doplní Tomáš Petřík v roli dívčina opatrovníka Hakana a Marie Štípková v úloze bezradné Oskarovy matky. Detektiva Halmberga ztvární Jan Grundman, Oskarovy kruté spolužáky Mickeyho a Johnnyho ztělesní sehraná herecká dvojice Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek. Pana Avilu, tělocvikáře přehlížejícího bezpráví, hraje Matěj Anděl, jako samotářský majitel obchodu se sladkostmi se představí Petr Buchta.

Výtvarník inscenace Ján Tereba využil při tvorbě scénografie točnu, umožňující střídat různá prostředí s až filmovou lehkostí. V duchu severských krimi se na scéně uplatňuje i sníh a krvavé efekty. A severskou vintage estetikou, známou z populárních skandinávských seriálů, jsou inspirované také kostýmy. Poetickou a křehkou osobní rovinu vyprávění podtrhne instrumentace oceňovaného skladatele Jiřího Hájka, známého prací i pro film.

Po premiéře 29. května následuje 31. května první repríza a diváci poté titul uvidí i o prázdninách: v rámci „Léta ve Švanďáku” je naplánován na 16. a 17. srpna. Více na: www.svandovodivadlo.cz


Foto: Alena Hrbková

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů”

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.”

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.”

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.”

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.”

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.”

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.”

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.”

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.”

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Jezero« v RUBÍNU

Již koncem měsíce premiérově. V A studiu RUBÍN. Bianca Bellová autorsky debutuje na scéně. Můžete se těšit na Štrébla, Gottwalda a Krausovou i celou Kolonii!

Divadelní spolek Kolonie bude prvním, kdo kdy na jevišti představí oceněnou literární tvorbu české autorky s bulharskými kořeny Bianky Bellové. Půjde o „Jezero” (kritikou vybrané jako Kniha roku na Magnesii Litera 2017 a vyznamenané Cenou Evropské unie za literaturu). Uvede ji již 30. listopadu v prostorách pražského A studia Rubín. Představitelem hlavního hrdiny Namiho bude Vojtěch Hrabák. Na pouti do neznámého světa ho doprovodí herci Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová v režii Lucie Ferenzové.

Kniha „Jezero” posbírala řadu cen a dočkala se překladu do širokého množství světových jazyků. Nyní její autorce Biance Bellové přinese další prvenství – bude zatím jejím debutovým a jediným literárním dílem, které získá podobu divadelní inscenace. Ta bude žánrově postavena mezi iniciační rituál a mafiánskou road-movie. Propojujícím tématem bude svoboda a osvobození. Inscenace nezapomene ani na ekologický apel přítomný již v předloze – mizející vodu, z níž se stává zásadní politikum.

Stejně jako knižní předloha je „Jezero” zasazené do prostředí jedné z největších ekologických katastrof – Aralského jezera, které je plné život ohrožujících jedů. Jeho vodní hladina se smrskává a obnažuje břehy. Ani v příběhové lince se celková koncepce inscenace nevzdálí románové předloze. Diváci budou moci sledovat příběh malého Namiho, chlapce, který se rozhodne opustit svůj domov a vydá se do světa hledat svou ztracenou matku.

V inscenaci chceme divákům zprostředkovat pohled do dospívající duše, která touží po lásce a přitom se protlouká drsným prostředím, vztahy i prvními iniciačními zkušenostmi. Chceme vypovídat o bazální lidské potřebě sdílení, komunikace a blízkosti v odcizeném světě, který nás učí opaku, tedy hledat naději v beznaději a smysl v chaosu. Skrz tuto inscenaci budeme na svět hledět očima dítěte, které si buduje hodnoty skrz detail, nápodobu a zkušenost.“ přibližuje režisérka Lucie Ferenzová, která stojí v čele divadelního spolku Kolonie i A studia Rubín, a dodává „Chceme v divákovi vzbudit stejný pocit, jako má čtenář při četbě Jezera. Dojem, že situace znáte, že jste je už někde viděli, četli, zažili… Že to, co vidíte, jsou pro vás důvěrně známé obrazy, a přestože se děj odehrává v exotické krajině kolem jezera a fiktivní vesnice Boros, jsou to obrazy, které mohou být současné a zcela české.“ Tolik režisérka ke své inscenaci.

V inscenaci jsou čtyři rovnocenní hráči, kteří, kromě Vojtěcha Hrabáka hrajícího hlavního hrdinu Namiho, mění několikero rolí, ze kterých vystupují a do kterých se vrací. Vzniká tím otevřená hra podněcující imaginaci, nadhled a drsný svébytný humor, který nabízí předloha.

Několikero rolí a tudíž široký rejstřík hereckých prostředků v inscenaci rozehraje Jiří Štrébl, Anita Krausová a Jakub Gottwald. Autorkou hudby je Markéta Ptáčníková a několik písní zazní i přímo naživo v podání herců. Specifickou součástí jsou také kostýmy výtvarnice Andrijany Trpković a světelný design pracující s odlesky a zrcadlením v autorském pojetí scénografa Tomáše Bukáčka. Inscenace pracuje s celým prostorem A studia Rubín a rozehrává toto podzemí symbolicky – diváci sestoupí a stanou se tak součástí jezera, jeho duchem.

Inscenace „Jezero” vzniká v koprodukci divadelního spolku Kolonie, A studia Rubín a Divadla X10. Premiéra se odehraje 30. listopadu v prostorách A studia Rubín. První repríza se uskuteční 6. prosince.

»Jezero«

podle stejnojmenného románu Bianky Bellové

Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svou matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu.

Klučičí iniciační cesta pod hladinu, žánrově mezi mýtem a mafiánským filmem podle Magnézií literou oceněného románu Bianky Bellové.

Autor: Bianca Bellová

Režie a scénář: Lucie Ferenzová

Výprava: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

Hudba: Markéta Ptáčníková

Hrají: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Premiéra: 30. 11. 2019, repríza: 6. prosince

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN