Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony“ Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.“ poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému“ výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

»NOC DIVADEL« on-line:

Telemost propojí na 9 hodin divadla po celé republice

Osmý ročník „Noci divadel“ proběhne v sobotu 21. 11. 2020. A to ve výrazně odlišné podobě, než v předchozích letech. Divadla se se svými diváky propojí pouze prostřednictvím online platforem. Podtitul akce „Divadlo a udr-život-elnost“ se vzhledem k celosvětové koronavirové pandemii stal ještě naléhavějším, než organizátoři očekávali. Do „Noci divadel“ jsou zapojena celkem 64 divadla ze 17 měst a obcí České republiky. Součástí letošního ročníku bude devět hodin trvající telemost s názvem: „Divadlo tu bylo, bude a je (dnes celý den)“. Je organizovaný koordinátorem akce Institutem umění – Divadelním ústavem. Komponované pásmo, složené ze živých vstupů i předtočených záznamů, propojí 28 divadel z devíti měst. Kompletní program všech zúčastněných divadel je k dispozici na: www.nocdivadel.cz.

Téma letošního ročníku „udr-život-elnost“ bylo (již před vypuknutím pandemie) zvoleno v návaznosti na sílící zájem o ekologii a tlak na udržitelnost života na Zemi. K ekologickým tématům, v oblasti umělecké tvorby i divadelního provozu, se nyní nečekaně přidružila i témata existenční. Na programu divadel, která musejí být v současné době pro veřejnost uzavřena, budou nejen virtuální prohlídky či živé přenosy, ale například také interaktivní edukativní hry pro děti i dospělé.

Součástí letošního ročníku bude virtuální telemost s názvem „Divadlo tu bylo, bude a je (dnes celý den)“. Vysílat se bude ze studia přímo v sídle „Institutu umění – Divadelního ústavu“, který „Noc divadel“ koordinuje již od roku 2013. Během 9 hodinového komponovaného programu, složeného ze živých vstupů i předtočených záznamů, se virtuálně propojí celkem 24 divadla z devíti měst. Moderování pásma si vzala na starost trojice: Ondřej Cihlář, Kateřina Císařová a Sára Affašová. Živý virtuální telemost bude probíhat od 13 do 21 hodin.

Během odpoledne a večera se mohou diváci těšit na rozhovory s umělci, virtuální návštěvy výstav, interaktivní prohlídky divadelního zákulisí, hry, soutěžní kvíz, ochutnávky z inscenací i návštěvy divadelních zkoušek, debaty i dramaturgické úvody. Nezapomíná se na podcast pro dospělé i pohádku a dílnu pro děti. Ve vysílání budou také uvedeny programové tipy dalších divadel zapojených do letošní ,Noci divadel´, takže si diváci budou mít opravdu z čeho vybírat,” říká Martina Pecková Černá z IDU.

Martina Pecková Černá

Zajímavý program si připravila i další divadla – například Naivní divadlo Liberec má na programu speciální noční virtuální procházku zákulisím divadla.

Jihočeské divadlo zpřístupní dokument z letního hostování na zámcích i ve městech v jižních Čechách.

Divadlo Kladno odvysílá záznam inscenace „Stín kapradiny“ na motivy baladické novely Josefa Čapka.

Divadlo Orfeus uvede záznam situační komedie „Lháři“ z pera skotského dramatika A. Neilsona.

Do virtuálního telemostu se zapojí: Divadlo Říše loutek, Divadlo Drak, Loutky bez hranic, Divadlo Bez zábradlí, Chemické divadlo, RockOpera Praha, PONEC – divadlo pro tanec, Divadlo D21, Divadlo Orfeus, Studio ALTA, Moravské divadlo Olomouc, KD Mlejn, Divadlo Bolka Polívky, Divadlo Oskara Nedbala Tábor, Divadlo Alfa, Divadlo v Dlouhé, Národní divadlo Praha, Komorní scéna Aréna, Švandovo divadlo na Smíchově, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Kámen, Kulturní zařízení Valašské Meziříčí, Městské divadlo Zlín, Divadlo Tramtárie, Divadlo DISK, Divadlo MeetFactory, Divadlo Lampion a Institut umění – Divadelní ústav.

Online telemost „Divadlo tu bylo, bude a je (dnes celý den)“: 21.11. od 13 do 21hod.: https://youtu.be/tyDqNgF5BMA

Webové stránky: www.nocdivadel.cz

Facebook: www.fb.com/nocdivadel

Foto: Adéla Vosičková

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MAJÁKY nejen v PONCI či OLOMOUCI

Rozsvítily se na více než 100 místech České republiky. Co k tomu podotýká ředitelka TANCE PRAHA?

Na mnoha místech se v pondělí večer rozsvítily „Majáky české kultury“ světelné sloupy v místech, kde by v tu chvíli, nebýt koronavirové pandemie, normálně probíhala divadelní představení. Anebo koncerty, projekce filmů, vernisáže výstav a další kulturní události. Za akcí stála iniciativa #kulturunezastavíš, která během jarního uzavření kulturních institucí připravila desítky venkovních akcí na pomezí cirkusu, divadla a koncertů.

Maják hlavních iniciátorů nad pražskými Jatky78

Chceme poděkovat všem pořadatelům a kulturním institucím, které se do Majáků české kultury i přes tak krátkou dobu přípravy zapojily. Akce vyslala do světa jasný světelný signál, že kultura je tu i přes zrušení všech akcí pořád s námi. Protože kultura diváky nenechá ztroskotat a díky jejich podpoře ani sama neztroskotá. Budeme zase spolu! Zvládneme to! Bezpečně a s respektem k vládním opatřením,” říká Rosťa Novák ml., který se svým souborem Cirk La Putyka podnítil vznik iniciativy #kulturunezastavíš.

Slovo produkčního týmu:

Děkujeme všem dodavatelům světel, celému technickému týmu, který akci s velkou obětavostí realizoval, a také ostatním firmám a jednotlivcům, kteří se podíleli na akci v ostatních městech,” doplňuje David Ostružár, jeden z autorů akce a z produkčních Majáků české kultury.

Poslední přípravy v Olomouci od Moravské filharmonie

Hlas z Olomouce:

Rádi bychom vás informovali o tom, že se i Moravská filharmonie připojila k akci #majakceskekultury iniciativy #kulturunezastavíš,“ oznamuje Andrea Pitronová, tisková mluvčí Moravské filharmonie Olomouc.

…a další olomoucký pohled za kulisy

A co na to ředitelka TANCE PRAHA i za Divadlo PONEC?

Současný tanec je silně propojen mezinárodně, sdílíme symbolickým Majákem společnou solidaritu všech profesí v oblasti živého umění, které se bez kontaktu s divákem neobejde. A to napříč celou  Evropou. ,Culture is future´ – Evropský parlament tento názor sdílí a doporučuje členským státům vyčlenit 2% z plánu na podporu oživení přímo na ,Kulturní plán obnovy´. Věřím, že naše vláda nezůstane pozadu, protože umění přináší trvalé hodnoty, svobodu a kvalitu života celé společnosti, dodává Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha z.ú.

A takto se Maják rozzářil v Praze 3, na Žižkově, nad PONCEM – divadlem pro tanec

Poděkování patří firmám: Audiolight, Brum Licht, Force Production, Profirental, Start Production, T-Servis a řadě dalším.

Technická koordinace: Smart Production.

Výsledný Maják Moravské filharmonie nad Horním náměstím v Olomouci

Seznam institucí,

které se do Majáků české kultury zapojily:

l  Akademie múzických umění – Divadelní fakulta (DAMU)

l  Akademie múzických umění Praha (AMU) / Filmová a televizní fakulta (FAMU)

l  Bezbariérové divadlo Barka

l  Centrum experimentálního divadla (CED)

l  Činoherní studio města Ústí nad Labem

l  Dejvické divadlo

l  DIOD

l  DISK

l  Divadelní studio Marta DIFA JAMU Brno

l  Divadlo Alfa

l  Divadlo Bolka Polívky

l  Divadlo Bravo!

l  Divadlo Feste

l  Divadlo Horní Počernice

l  Divadlo Husa na provázku

l  Divadlo J. K. Tyla

l  Divadlo loutek Ostrava

l  Divadlo Na Fidlovačce

l  Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU

l  Divadlo Na prádle

l  Divadlo Na zábradlí

l  Divadlo pod Palmovkou

l  Divadlo Ponec

l  Divadlo v Řeznické

l  Forum Karlín

l  FysioArt o.p.s.

Díky FysioArtu se světlo objevilo i v kostele v německém hornolužickém regionu, konkrétně ve městě Neusalza-Spremberg, kde soubor vystupoval se svou inscenací „Půlnoc v pohraničí“

l  Horácké divadlo Jihlava p.o.

l  Jatka78

l  KD Mlejn, o.p.s.

l  Klicperovo divadlo

l  Kult, spolek

l  Kulturní centrum Turnov

l  Lucerna

l  Masarykův kulturní dům

l  MeetFactory o.p.s.

l  Městské divadlo Brno

l  Městské divadlo Mladá Boleslav

l  Městské divadlo v Mostě, spol. s r. o.

l  Moravské divadlo Olomouc, příspěvková organizace

l  Naivní divadlo Liberec

l  Národní divadlo Praha

l  Národní divadlo Brno

l  Národní galerie – Palác Kinských

l  O2 arena

l  Palác Akropolis

l  RockOpera Praha

l  ROXY

l  Rudolfinum – Česká filharmonie

l  Slezské divadlo Opava

l  Slovácké divadlo

l  Police Symphony Orchestra

l  DOX

l  Muzeum východních Čech

l  La Fabrika

l  Stavovské divadlo

l  Dolní Vítkovice – Gong, Ostrava

l  Divadlo Petra Bezruče Ostrava

l  Moravská galerie Brno

l  Janáčkova filharmonie Ostrava

l  Kulturní dům Benešov

l  Start Production, Ďáblice

l  Dům kultury města Ostravy

l  Konzervatoř DUNCAN CENTRE

l  Švandovo divadlo na Smíchově

l  Divadlo Antonína Dvořáka Příbram

l  Divadlo Drak

l  Divadlo F. X. Šaldy Liberec p.o.

l  Divadlo na Vinohradech

l  Divadlo Oskara Nedbala

l  Divadlo Šumperk, s.r.o.

l  Národní divadlo moravskoslezské p.o.

l  Vila Štvanice

l  ROXY / Linhartova nadace

l  Jiráskovo divadlo Hronov

l  Východočeské divadlo

l  Galerie Moderního umění Hradec Králové

l  Kulturní centrum Frýdlant nad Ostravicí

l  Městské divadlo Mnichovo Hradiště

l  Akord Ostrava – Zábřeh

l  Městské divadlo v Chebu

l  Vrchlického divadlo Louny

l  REZI.DANCE Komařice

l  Moravská filharmonie Olomouc

l  Pražská tržnice

l  Divadlo Gong Praha

Foto: PONEC, Jatka78, FysioART a Moravská filharmonie Olomouc

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pátý ročník „Palm Off Festu“ zrušen!

Odsouvá se na následující rok 2021

Mezinárodní setkání divadel střední Evropy Palm Off Fest 2020 se vzhledem k omezením spojených s pandemickou krizí přesouvá na podzim následujícího roku.

Preventivní opatření proti nemoci SARS-CoV-2 tvrdě dopadla na oblast scénických umění a většina již naplánovaných festivalových přestavení a akcí by pravděpodobně nemohla být realizována.

Proto se organizátoři rozhodli přesunout jubilejní pátý ročník Palm Off Fest na říjen roku 2021.

,Palm Off Fest 2020´ měl být jedním z důkazů síly a možností kultury, umění a divadla – zejména pak jejich očišťující a posilující funkce, tolik patrné a potřebné právě v dobách velkých krizí. Avšak zhoršující se pandemická situace v České republice a v Evropě ovlivnila poslední fázi příprav,“ vysvětluje ředitel festivalu a Divadla pod Palmovkou Michal Lang. Některé evropské země začaly přistupovat již v srpnu k uzavírání svých hranic a k dalším opatřením, dotýkajících se právě mezinárodní spolupráce a cest, ale také návštěvy hromadných kulturních akcí. „Pořádání festivalu bychom za současné krizové situace považovali za neuváženost, nezodpovědnost a neserióznost vůči našim divadelním partnerům a hostům, festivalovým divákům. Naproti tomu věříme, že přesunutím ,Palm Off Festu´ do dalšího roku zajistíme této renomované kulturní akci podmínky, které si jakožto významná mezinárodní kulturní akce zaslouží a jaké vyžaduje,“ dodává Michal Lang.

Věříme, že v následujícím roce již bez problémů přivezeme zahraniční inscenace, které jsme měly domluvené pro letošní rok. Stejně jako v předcházejících letech se měl letošní ročník sestávat z děl etablovaných i mladých progresivních tvůrců ze střední Evropy. Z Polska to je inscenace ,Capri – ,Ostrov uprchlíků´ z varšavského Teatru Powszechného v režii Krystiana Lupy. Ten patří ke špičce současné evropské divadelní režie a jehož tvorba je českému publiku známa nejen díky ,Palm Off Festu´,“ vysvětluje dramaturg festivalu Jan Jiřík.

Z baltských států pak měly v Libni hostovat dvě inscenace. Z Litvy jde o současnou operu „Alfa“. Experimentální hudební divadlo vzniklo ve spolupráci litevského souboru zaměřujícího se na novou operu a oceňované divadelní režisérky a vizuální umělkyně, která tvoří v Litvě i v zahraničí pod uměleckým pseudonymem Dr.GoraParasit. Scénickou koláží „Šejkspír“ z městského divadla v lotyšské Liepāje se měl pražskému publiku poprvé představit režisér Elmārs Seņkovs, oceňovaný představitel mladé pobaltské a východoevropské generace divadelníků.

Se zmíněnými inscenacemi, jakož i dalšími ze zemí střední Evropy, počítáme v příštím roce. Pevně věříme, že za rok bude epidemická situace pro akci typu ,Palm Off Fest´ příznivější,“ dodává Jan Jiřík.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN