Zničí koronavirus generaci mladých talentů?

„To nedopustíme!“ – říkají mentoři a učitelé těch nejnadanějších. █ Nejvíce trpí výuka tance a hudby. █

Co Čech to muzikant! Bude toto úsloví platit i poté, co pandemie koronaviru přestane ničit kulturní život v České republice? Experti na umělecké vzdělávání dětí doufají, že ano. Rok v životě mladého začínajícího umělce však znamená celé století, co se učení správným technikám, postojům a návykům týče. Rok „ladem“ je z hlediska vývoje zásadní především u dětí mezi 7. a 10. rokem věku. Ne vše lze „opravit“ později – říkají odborníci. Některé děti ztratí motivaci, disciplínu, úroveň jejich umu klesá, někdy se kvůli pandemii musí rodina uskromnit a dítě z uměleckých škol a z individuálních lekcí odhlásit.

Přibližně 500 základních uměleckých škol (ZUŠ) v Česku navštěvuje přes čtvrt milionu dětí ve čtyřech základních uměleckých oborech – literárně dramatickém, výtvarném, hudebním a tanečním. „Pandemie se přes tyto obory přehnala jako uragán. V umění je přechod na on-line výuku mimořádně obtížný – u nástrojů se dítě těžko naučí techniku držení nástroje na dálku, tóny či obrazy a barvy, které učitel na druhé straně obrazovky slyší a vidí jsou deformované přenosem, emoce, výraz nebo strukturu materiálu nelze přenést vůbec. Učitelé jsou neuvěřitelně vynalézaví, chtějí mladé talenty u oboru udržet, ale zásoby energie nejsou bezedné,“ říká Dana Syrová, zakladatelka stipendijní Akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenART. Ta sdružuje výběr z talentovaných dětí, které společně se svým učitelem prochází profesionálním mentoringem osobností, jež ve svém oboru dosáhly vrcholu.

Dana Syrová, zakladatelka stipendijní akademie mentoringu

V letošním roce je v programu 170 stipendistů pod vedením 11 mentorů. I tento program koronavirus zasáhl, především proto, že skupinová výuka byla po většinu roku nemožná, a že plánované výstupy v podobě výstav a koncertů například Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl, přešly do on-line prostoru, rušily se či opakovaně odkládaly na neurčito. „On-line výuka je důležitá pro udržení kontaktu a disciplíny, ale osobní kontakt žáka se svým mentorem nenahradí. Předávání celoživotních zkušeností aktivních umělců je přitom úžasným darem pro všechny stipendisty. Díky tomu, že se do procesu konzultací a společné práce zapojují také učitelé mladých talentů vzniká mimořádná atmosféra a mimořádná díla. Covid tento proces bohužel zásadně komplikuje,“ vysvětluje Dana Syrová. MenART spolu s řediteli ZUŠ apelovala na MŠMT, aby umožnilo bezpečnou prezenční individuální výuku, a následně alespoň též výuku malých skupin. Tento týden se poprvé po dlouhých měsících pomalu rozjíždí individuální prezenční výuka.

Podle učitelů jsou nejpostiženějšími obory právě ty, kde se pracuje skupinově – taneční soubory a pěvecké sbory. Podle Miloslava Tenglera, ředitele ZUŠ Břevnov (950 dětí) a předsedy Krajské umělecké rady, trpí i malí výtvarníci, mezi nimiž obvykle učitel „krouží“ a jejich výtvory opravuje. „Kromě toho jsou děti celodenním zíráním do obrazovky unavené, pletou si levou a pravou. Nejhůř jsou na tom začátečníci. Je takřka nemožné jim správně ukázat postavení rukou u houslí nebo nátisk u dechového nástroje. Jsme zvyklí se navzájem doprovázet, tedy když dítě hraje na dechový nástroj, my jej doprovázíme na klavír – současné komunikační kanály moc nedovolují hrát ve vícero lidech a poslouchat se současně,“ říká ředitel umělecké školy. Jak dále uvádí, učitelé se nevzdávají a stále hledají řešení. „Jedna pedagožka si v zimě vytáhla pult na dvůr a žáci hráli na flétnu v rozestupech venku, další mě žádala, abych ji přes celou třídu natáhl plexisklo,“ dodává Miloslav Tengler. S tím, že se dopadů koronavirové pandemie na mladé umělce hrozí.

Ředitel ZUŠ Jana Hanuše v Praze-Břevnově Miloslav Tengler

Učitelé uměleckých oborů doufají, že s jejich naočkováním proti covidu by se pravidla pro styk se svěřenci mohla zmírnit a oni tak dostali šanci zmapovat a případně napravit dopady pandemie na mladé talenty. „Princip uměleckého vzdělávání je založen na osobním kontaktu. Naši učitelé se snaží vymyslet, jak děti i přes obrazovku u oboru udržet – u tance vymýšlí sestavy, které by děti mohly cvičit doma, ale musí myslet na to, aby se v malém prostoru nezranily. Správný nátisk u dechového nástroje nebo polohu rukou při hře na housle také nelze předat na dálku. Řada rodin nemá potřebné vybavení nebo dostatečný signál nezbytný pro kvalitní on-line přenos. Co ale považuji za nejtěžší, je vidět, jak se celá situace negativně promítá do psychického rozpoložení dětí. Jak se cítí izolované a jak se s námi chtějí setkat. U literárně-dramatického oboru se často před obrazovkou potkáme s celou rodinou, která si chce popovídat,“ říká Ivona Křivánková, ředitelka ZUŠ Kroměříž, kam nyní chodí 1 500 dětí, a zároveň předsedkyně Asociace základních uměleckých škol Zlínského kraje. S kvalitním technickým zázemím občas bojují i samotní učitelé.

Ivona Křivánková, ředitelka ZUŠ Kroměříž

Výtvarnice a pedagožka Andrea Borovská ze ZUŠ Beroun občas narazí na letargii některých svých svěřenců. „Na každou zaslanou práci odpovídám nadšeně, inspirativně a cíleně na konkrétního žáka. Připravuji i zadání na míru, jen aby žáci neztratili kontakt a dobrou náladu. Zaslala jsem práce dětí z distanční výuky do on-line soutěže, umístily se skvěle a mělo to i motivační dopad. A právě teď instalujeme 180 prací z distanční výuky do vitrín na autobusovém nádraží, aby je mohla vidět berounská veřejnost,“ popisuje Andrea Borovská. Řemeslně kreslit, technicky ovládat tužku, štětec a další nástroje nejde naučit online, ale lze nápad podpořit obrazotvornost, fantazii a kreativitu.“

Andrea Borovská ze ZUŠ v Berouně – díla v pozadí prozrazují, že se věnuje výtvarnému oboru

Snaha nezatratit talentované děti často naráží na ekonomickou stránku věci, kdy si rodiče nemohou kvůli propadu příjmů v covidovém období dovolit platit školu. A tak se podle Miloslava Tenglera objevují i takové případy, kdy jim děti vrací půjčený hudební nástroj s tím, že si pro něj zase přijdou, až rodiče začnou vydělávat.

Foto: archiv TM

Markéta Pudilová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pro žáky i pedagogy

Stipendijní Akademie MenART – výzva v roce 2021. Uzávěrka přihlášek je 30. dubna.

Stipendijní Akademie MenART určená nadaným žákům a jejich pedagogům ze základních uměleckých škol nabízí unikátní roční mentoringový program pod vedením předních umělců české hudební scény, výtvarného umění, divadla a tance.

Program je určen pro nadané žáky základních uměleckých škol a jejich pedagogy, letos však mimořádně otevírá možnost přihlášek i pro žáky a pedagogy z jiných typů škol.

Za každým úspěšným umělcem stojí osvícený pedagog“

Otevíráme čtyři obory klasické hudby: zpěv, klavír, housle a flétna pod vedením vynikajících umělců: pěvkyně, sólistky Národního divadla v Praze, Kateřiny Kněžíkové, klavíristy a docenta pražské HAMU Iva Kahánka, koncertního mistra České filharmonie a PKF – Prague Philharmonia, houslisty Jana Fišera, flétnisty a vyhledávaného pedagoga Univerzity ve Vídni a v Ostravě a konzervatoří v ČR Jana Ostrého.

Skupinu muzikálového a populárního zpěvu povede již potřetí zpěvačka Radka Fišarová. Pro všechny hudebníky bez žánrového omezení, improvizátory a začínající skladatele je zde příležitost inspirativního vedení saxofonistou a skladatelem Marcelem Bártou.

Pro výtvarný obor jsou otevřeny skupiny pod vedením malíře Martina Velíška a ilustrátorky Lely Geislerové. Literárně-dramatický obor povede básník, hudebník, textař, skladatel, výtvarník, experimentální herec a vysokoškolský pedagog Petr Váša.

MenART je příležitost

Stipendijní Akademie MenART podporuje vyhledávání a rozvoj mladých talentů a inspiruje pedagogy, kteří se jejich vedení věnují. Nabízí dvojici student ZUŠ – pedagog ZUŠ roční stipendium v rámci uceleného programu spolupráce s mentory – výraznými uměleckými osobnostmi. Propojuje uměleckou praxi a vzdělávání, inspiruje k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol. Podporuje základní umělecké školy jako ideální otevřené prostředí pro zachycení a výchovu talentů.

Uzávěrka přihlášek je 30. dubna 2021.

Podmínky účasti a přihlášky naleznete na: www.menart.cz.

Foto: archiv MenART

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

420PEOPLE navzdory současným problémům

„Ani pandemie nemůže zastavit naši taneční vášeň,“ říká Václav Kuneš

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. I období uprostřed celosvětové pandemické krize koronaviru vnímá jako příležitost a hledá nové způsoby, jak se všemi stejně naladěnými lidmi sdílet vášeň pro tanec. Podle nadšených ohlasů se mu to opravdu daří.

Současný tanec má potenciál promlouvat k širokému publiku. A to právě pro svoji schopnost formulovat myšlenky a sdílet emoce prostřednictvím pohybu. Což je dobrá zpráva v dnešní složité situaci, kdy nefunguje spousta věcí, na něž jsme byli zvyklí. Současně, když ubylo mnoho příležitostí a důvodů k radosti,“ říká choreograf a tanečník Václav Kuneš, umělecký šéf souboru současného tance 420PEOPLE.

420PEOPLE zastihla tato zvláštní doba ve chvíli, kdy se právě stěhovali do nového a vůbec prvního vlastního studia „Maiselovka“ v centru Prahy. „Bereme tuhle situaci jako příležitost a hledáme nové způsoby, jak společně s našimi příznivci sdílet naši vášeň pro tanec. Zatím nám studio slouží jako zkušebna a multifunkční prostor. Vysíláme odsud on-line lekce a v době pandemie jsme tady natočili hned tři taneční filmy: ,OHNĚ STROJE – KONKURZ´, ,THROUGH GLASS´ a ,ORĪGĪ, na které jsme měli od diváků skvělé ohlasy. Objevili jsme způsob, jak sdílet naše workshopy a tvorbu s širokou veřejností. Důvod je zřejmý – chceme s našimi diváky zůstat stále v kontaktu, než se s nimi budeme moct znovu vidět v divadle,“ vysvětluje umělecký šéf.

Umělecký šéf 420PEOPLE v představení „Panthera“

Tanec nepotřebuje rozum

Tanec je jedinečný způsob, jak uvolnit emoce, zbavit se stresu a odreagovat se. „Takovou volnost a spontánnost jako jižní národy bohužel nemáme. I když třeba takoví Valaši, ti k tomu mají blízko. Jinak jsme ale celkem stydliví. Hlavně muži mají často obavy, aby se tancem neztrapnili. Ale znáte ženu, která by ohrnovala nos nad mužem, který tančí? Ona totiž i ta zdánlivá trapnost může být svůdná, když se člověk nebere moc vážně,“ říká Václav Kuneš. A hned dodává, že u nás se chodí na tanec převážně jako na něco speciálního. Jako na bonbónek. Na něco, čemu se musí „rozumět“. Ale tak tomu není. „Platí – prostě přijď, nech své starosti na chvíli venku, ponoř se do tance, nech se jím pohltit, a on se to k tobě dostane. Stačí, když se nebudeš brát moc vážně a oslňovat hledáním něčeho, co v tom ani nemělo být.“

Jiří Kuneš

Kudy na vrchol české taneční scény?

Určitě přes ZUŠku…,“ směje se umělecký šéf 420PEOPLE Václav Kuneš. Jeho úspěšná kariéra začala v první třídě, když chodil (v rámci školní družiny) do tanečního kroužku a zároveň navštěvoval i taneční hodiny na ZUŠ (čili Základní umělecké škole).

Od deseti let pak studoval na konzervatoři v Praze. A v osmnácti pak odešel do angažmá v Holandsku, do Nederlands Dans Theateru k Jiřímu Kyliánovi. „Tam mi velmi pomohlo, jak jsem byl připraven z pražské konzervatoře. NDT mě pak samozřejmě zformovalo a neskutečným způsobem mi rozšířilo obzory. V souboru jsem byl jedenáct let. Nejlepší ,škola´, jakou jsem mohl mít. Není to jen o technice, stylu nebo kvalitě, je to i o přemýšlení, o vnímání dalších uměleckých disciplín… A hlavně asi o tom – nikdy neustávat v hledání a práci na sobě samém. Odcházel jsem právě kvůli dalšímu hledání. Klidně jsem tam mohl zůstat ještě dalších deset let. Ale lákala mě změna. A do jiného systému (souboru) se mi vstupovat nechtělo. Tak jsem si postupně vytvořil svůj systém: 420PEOPLE,“ přibližuje okolnosti vzniku souboru, který dnes udává tón české taneční scéně, jeho umělecký šéf Václav Kuneš.

Foto: archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony” Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.” poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému” výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN