Opavská výstava 30+

Stovky skvělých fotografií

Přes 500 působivých fotografií od více než 150 autorů nabídne v Opavě výstava nazvaná 30+.  Dosud největší výstava opavského Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity představí tvorbu studentů, absolventů školy a chybět nebudou ani fotografické hvězdy. Expozice je naplánována od 3. září do 24. října a k vidění bude hned ve čtyřech různých prostorech slezské metropole.

Institut si výstavou připomene třicáté výročí od svého založení. „Fotografie budou vystavené ve třech podlažích Domu umění, část pak v sousedním kostele sv. Václava, v Základní umělecké škole a v galerii KUPE v Opavě. První tři budovy jsou propojené. Je tak možné přecházet z jedné do druhé,“ říká dlouholetý vedoucí institutu Vladimír Birgus.

Roman Vondrouš, ze souboru Zákulisí dostihů

 

Síla ženy

Rozsáhlá expozice nabídne ucelený přehled o tvorbě umělců několika generací. „Výstava 30+ Institutu tvůrčí fotografie (ITF) je součástí kulturního festivalu Bezručova Opava, jehož letošním hlavním tématem je Síla ženy. Proto věnujeme celé jedno podlaží v Domě umění výhradně tvorbě našich studentek a absolventek. A ženy budou zastoupeny i v dalších částech výstavy. Ty ukáží mimo jiné i velmi osobní témata, která se dříve ve fotografii objevovala zřídka. Zachycují život vlastní rodiny či blízkých přátel a ukazují, kam se fotografie za ta léta posunula,“ popisuje Vladimír Birgus, sám vynikající fotograf, kurátor a propagátor české tvorby v zahraničí, který společně s Ondřejem Durczakem a Michałem Szalastem výstavu sestavil. „Název 30+ naznačuje, že jde výrazně rozšířenou a inovovanou verzí výstavy, která se minulý rok uskutečnila v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze,“ doplňuje.

Silné zastoupení žen ve fotografii není podle Birguse ničím novým. „Na žádné z desítek výstav, které jsme dosud pořádali, jsme nepočítali, kolik se jí účastní mužů a kolik žen. Ale mnohokrát se stalo, že žen bylo více. Řada z nich patří k našim současným studentkám i k nejvýraznějším absolventkám. Jako třeba autorka známých autoportrétů Dita Pepe. Nebo jedna z nejoriginálnějších reklamních fotografek Bára Prášilová. Úspěšný rok loňský rok měla Bára Reichová, která za svůj cyklus o improvizovaných trénincích našich olympioniků v době pandemie získala mnoho mezinárodních cen,“ dodává Vladimír Birgus.

Martin Faltejsek Stav beztíže

 

Fotografie s fascinující otevřeností i vzpomínka na Václava Havla

Rozmanitě pojatá díla na výstavě doplňují nebo vytvářejí kontrasty. Jsou to dokumentární, stylizované snímky, u nichž fascinuje upřímnost a intimita. „Nejde však o senzaci či snahu šokovat, ale často o určitou formu arteterapie. Například David Macháček v cyklu Memento s velkou citlivostí komparoval vlastní snímky své přítelkyně a policejní záběry z vyšetřovacího spisu o její tragické dopravní nehodě. Krystyna Dul propojila ve vzpomínce na bratrův dobrovolný odchod ze světa záběry z rodinného alba a vlastní portréty členů rodiny. Marcin Kruk už čtyři roky fotografuje manželku trpící těžkou neurologickou nemocí. Jana Habalová zase v cyklu Až budu malý s velkou empatií zobrazuje život svého postiženého bratrance. Na bolestné vzpomínky z vlastního dětství a složitý vztah s otcem reaguje Rafał Klimkiewicz v souboru Dobrý zlý dům,“ vyjmenovává Birgus.

Mnozí další autoři však nezobrazují tak vypjatá témata. Ukazují třeba život s malými dětmi v době pandemie. Jako například Karolina Ćwik v souboru Nedívej se na mne. Vystavené soubory portrétních fotografií se zase skládají v jeden výsledný obraz. Zahrnují celou plejádu přístupů: od výrazně stylizovaných portrétů herců z různých pražských divadel v souboru Zuzany Veselé či inscenovaných autoportrétů v přírodě od Martina Faltejska až po portréty dvojic ze slovenské LGBT komunity od Doroty Holubové ze souboru Neskrývaná láska. Osobité místo zaujímají portréty Romana France, které zachycují různorodé skupiny: myslivce v Jasenicích nebo soutěžící na mistrovství světa v házení žabek na Hebridách. Mezi nimi je i skupinový portrét účastníků shromáždění v americkém Kongresu k třicátému výročí oficiální návštěvy Václava Havla v USA. Najdeme mezi nimi i Madeleine Albright a Joan Baez.

Karolina Ćwik, z souboru Nedívaj se na mne 

Humanismus v hledáčku

Silné zastoupení na výstavě mají zejména různé formy dokumentární fotografie. „Humanistická témata bývají často pojata velmi subjektivně a s velkým důrazem na vizuální stránku. Jsou to třeba černobílé dokumenty Arkadiusze Goly z Horního Slezska a Daniela Šperla z Japonska. Invenční využití barev dokumentují fotografie osamělých chodců v Praze během loňského lockdownu od Romana Vondrouše. Silný je i cyklus Krzysztofa Golucha Hotel o handicapovaných zaměstnancích jednoho katovického hotelu. Anebo soubor Marty Režové Já poustevník. Ten ukazuje život osamělého muže z okraje společnosti,“ říká Birgus.

„Prostor také dostávají také různé podoby intermediálně a konceptuálně zaměřené fotografie. Patří k nim třeba soubor Petry Vlčkové RS. Ten mnohostranně a s velkou otevřeností reaguje na autorčin dlouholetý boj s roztroušenou sklerózou. Mozaika archivních i autorských fotografií Konstancje Nowiny Konopky Bůh, čest, vlast a moře zas ukazuje prolínání německých, polských a židovských vlivů v historii města Sopoty. A soubor Karoliny Wojtas Vlak ke vzdělání se zaměřil na útrapy školského systému,“ uvádí Vladimír Birgus.

Další část výstavy se zaměří na inscenovanou fotografii. Zahrne třeba ilustrace Martiny Koubkové k Exupéryho Nočnímu letu, jemné fotografie Kristýny Vackové s tématem mezilidských vztahů nebo inscenované výjevy od Evy Bystrianské, v nichž se často objevují motivy lidí v devastovaném životním prostředí. Ekologické téma zpracovává rovněž Alicja Wróblewska v zátiších složených z plastového odpadu.

Jana Habalová Až budu malý

Výstavu bude doprovázet rozsáhlý česko-anglický katalog o 400 stranách a řada projekcí. Představí se tu i výběr autorských fotografických publikací a teoretických bakalářských, diplomových a disertačních prací. Expozice pak v různých modifikacích zavítá do Zabrze, Budapešti, Opole, Katovic, Drážďan, Lodže a do dalších měst. Základní vstupné je 80 korun, zlevněné lístky pro seniory či studenty stojí 50 korun.

Výstava 30+. Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Kurátoři Vladimír Birgus, Ondřej Durczak a Michał Szalast. Dům umění, kostel sv. Václava, Základní umělecká škola a galerie KUPE v Opavě, 3. 9. – 24. 10. 2021.

Spolupořadatelem opavské premiéry výstavy je Opavská kulturní organizace OKO a Kulturně-umělecký prostor KUPE.

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová 

pro Taneční magazín

 

Jihočeští tanečníci a pedagogové, zpozorněte!

ZUŠ Strakonice pořádá konkurz na učitelku či učitele tanečního oboru

Jak již titulek napovídá, Základní umělecká škola Strakonice hledá aktuálně učitele či učitelku tanečního oboru.

Jedná se konkrétně o zástup za rodičovskou dovolenou.

Nabízeny jsou zaměstnanecké výhody, mezi jinými například příspěvek na stravování.

Ředitelka ZUŠ Strakonice Martina Spišská (uprostřed s violoncellem) vystupuje ve svém volném čase i s kapelou Piánko

Sdílet

Kontaktní osoba: Martina Spišská

Telefonní kontakt: 736 609 554

(v pracovní dny volejte 10 až 17 hod.)

Email: reditelka-zus-strakonice@cmail.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

420PEOPLE navzdory současným problémům

„Ani pandemie nemůže zastavit naši taneční vášeň,“ říká Václav Kuneš

Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 13 let k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. I období uprostřed celosvětové pandemické krize koronaviru vnímá jako příležitost a hledá nové způsoby, jak se všemi stejně naladěnými lidmi sdílet vášeň pro tanec. Podle nadšených ohlasů se mu to opravdu daří.

Současný tanec má potenciál promlouvat k širokému publiku. A to právě pro svoji schopnost formulovat myšlenky a sdílet emoce prostřednictvím pohybu. Což je dobrá zpráva v dnešní složité situaci, kdy nefunguje spousta věcí, na něž jsme byli zvyklí. Současně, když ubylo mnoho příležitostí a důvodů k radosti,“ říká choreograf a tanečník Václav Kuneš, umělecký šéf souboru současného tance 420PEOPLE.

420PEOPLE zastihla tato zvláštní doba ve chvíli, kdy se právě stěhovali do nového a vůbec prvního vlastního studia „Maiselovka“ v centru Prahy. „Bereme tuhle situaci jako příležitost a hledáme nové způsoby, jak společně s našimi příznivci sdílet naši vášeň pro tanec. Zatím nám studio slouží jako zkušebna a multifunkční prostor. Vysíláme odsud on-line lekce a v době pandemie jsme tady natočili hned tři taneční filmy: ,OHNĚ STROJE – KONKURZ´, ,THROUGH GLASS´ a ,ORĪGĪ, na které jsme měli od diváků skvělé ohlasy. Objevili jsme způsob, jak sdílet naše workshopy a tvorbu s širokou veřejností. Důvod je zřejmý – chceme s našimi diváky zůstat stále v kontaktu, než se s nimi budeme moct znovu vidět v divadle,“ vysvětluje umělecký šéf.

Umělecký šéf 420PEOPLE v představení „Panthera“

Tanec nepotřebuje rozum

Tanec je jedinečný způsob, jak uvolnit emoce, zbavit se stresu a odreagovat se. „Takovou volnost a spontánnost jako jižní národy bohužel nemáme. I když třeba takoví Valaši, ti k tomu mají blízko. Jinak jsme ale celkem stydliví. Hlavně muži mají často obavy, aby se tancem neztrapnili. Ale znáte ženu, která by ohrnovala nos nad mužem, který tančí? Ona totiž i ta zdánlivá trapnost může být svůdná, když se člověk nebere moc vážně,“ říká Václav Kuneš. A hned dodává, že u nás se chodí na tanec převážně jako na něco speciálního. Jako na bonbónek. Na něco, čemu se musí „rozumět“. Ale tak tomu není. „Platí – prostě přijď, nech své starosti na chvíli venku, ponoř se do tance, nech se jím pohltit, a on se to k tobě dostane. Stačí, když se nebudeš brát moc vážně a oslňovat hledáním něčeho, co v tom ani nemělo být.“

Jiří Kuneš

Kudy na vrchol české taneční scény?

Určitě přes ZUŠku…,“ směje se umělecký šéf 420PEOPLE Václav Kuneš. Jeho úspěšná kariéra začala v první třídě, když chodil (v rámci školní družiny) do tanečního kroužku a zároveň navštěvoval i taneční hodiny na ZUŠ (čili Základní umělecké škole).

Od deseti let pak studoval na konzervatoři v Praze. A v osmnácti pak odešel do angažmá v Holandsku, do Nederlands Dans Theateru k Jiřímu Kyliánovi. „Tam mi velmi pomohlo, jak jsem byl připraven z pražské konzervatoře. NDT mě pak samozřejmě zformovalo a neskutečným způsobem mi rozšířilo obzory. V souboru jsem byl jedenáct let. Nejlepší ,škola´, jakou jsem mohl mít. Není to jen o technice, stylu nebo kvalitě, je to i o přemýšlení, o vnímání dalších uměleckých disciplín… A hlavně asi o tom – nikdy neustávat v hledání a práci na sobě samém. Odcházel jsem právě kvůli dalšímu hledání. Klidně jsem tam mohl zůstat ještě dalších deset let. Ale lákala mě změna. A do jiného systému (souboru) se mi vstupovat nechtělo. Tak jsem si postupně vytvořil svůj systém: 420PEOPLE,“ přibližuje okolnosti vzniku souboru, který dnes udává tón české taneční scéně, jeho umělecký šéf Václav Kuneš.

Foto: archiv 420PEOPLE

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN