Rozhovor s tanečnicí StarDance Martinou Markovou

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě“

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda,“ přiznává Martina Marková, která se tanci věnovala od svých dětských let. 

Narodila se v Praze 24. 1. 1992. Starší bratr Tomáš Marek bývalý tanečník, dnes působí jako strojař. Maminka je primářka a tatínek je majitelem automobilové firmy.   

Dokumenty – režisérka Hana Pinkavová natočila o Martině a jejím bratrovi Tomáši dokumenty Tanečníci Martina a Tomáš Markovi (2006) do série Nehasit! Hořím! a Martina a Tomáš Markovi, tanečníci do série Ještě hořím? (2021). Objevila se ve filmu s písničkami Michala Davida, Decibely lásky.

V roce 2015 tančila v VII. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byla partnerkou herce Marka Taclíka.

Je spoluzakladatelkou firmy BodyHunters, s.r.o. Věnuje se fitness. V roce 2021 spoluzaložila také firmu brand GYMIO, který se zaměřuje na fitness životní styl, nabízí doplňky stravy, ale také vybavení na cvičení a sportovní oblečení, které Martina sama navrhuje.

K tanci jste se dostala již v deseti letech, a to jste chtěla původně dělat box nebo gymnastiku. Byla jste pohybově nadaná a dobře vnímala hudbu, tatínek, sám bývalý tanečník, rozhodl, že byste měla zkusit tanec a tak Vás maminka přihlásila do tanečního kroužku a s Vámi i Vašeho bratra Tomáše. A začala se Vaše taneční dráha. Jak na své dětství plné dřiny a odříkání dnes vzpomínáte?

„S odstupem času a získanými zkušenostmi s vděkem a radostí. Tehdy jsem to moc nechápala. Proč si jiné děti venku hrají a my jsme zase na tréninku? Dokonce jsme chodili trénovat i 2 fázově, ráno za tmy ještě před školou…později nás rodiče poslali do Ruska. Tam byli nejlepší tanečníci světa, a ačkoliv jsme byli tehdy Mistři republiky, na světový žebříček byly naše výkony naprosto nedostačující. Proto bylo pro rodiče Rusko jasná volba. Teď vzpomínám, že jsem se díky tomu naučila dobře rusky a naučila se pokoře, když jsem pochopila, že naše tréninky jsou v Rusku jakási trapná rozcvička…Jsem vděčná za disciplínu, za to, že si uvědomuji na základě této zkušenosti  i v jiných oblastech života, že pokud člověk něco chce dokázat, musí začít u sebe…

S bratrem Tomášem jste spolu tvořili taneční pár několik plodných let, tančili za taneční klub Rytmus v Bakově nad Jizerou a spolu jste se zúčastňovali tanečních soutěží po celém světě, a když vám bylo 11 let, získali jste první mistrovský titul latinskoamerických tanců v nejmladší kategorii. Stali jste se několikanásobnými mistry ČR a v roce 2011 jste se stali historicky nejmladšími mistry dospělých ČR. Bavilo Vás chodit po soutěžích? A jak se Vám tancovalo s bratrem Tomášem, který tance později zanechal a stal se strojním konstruktérem?  

„Soutěže pro mě vždy byly dobrým pohonným motorem proto, abych více makala na tréninku. Věděla jsem, že mám před sebou nějakou metu a nesmím polevit. Byla to dobrá motivace. Samotné soutěže mi ale například nikdy až tak nechyběly. Byla jsem typ člověka, co si vždy užíval především samotný tanec, emoce z prožitku a dřinu na tréninku, úspěch z pokroku, nikoliv „soutěživost“ a často povrchní atmosféru, která někdy v prostředí mezi soupeři panovala. Když se mi ale občas podařilo se od soutěžního humbuku oprostit a věnovat se jen divákům, tanci a emocím, párkrát se mi podařilo mít pocit, jako bych měla křídla. To, že jsme po ukončení taneční kariéry šli každý jinou cestou je jen vyústění toho, že jsme oba vždy byli zcela jiní a toužili po jiných věcech. Prožívali stejné okamžiky jinak. Na parketě jsme spolu ale měli vzácné pouto, kdy jsme beze slov věděli, že ať se stane cokoliv, vždy jeden druhého podržíme. Když nám s bratrem hráli poprvé hymnu, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků – sdílet ho s Tomášem bylo výjimečné.“

 V devatenácti letech, v roce 2011 jste přestoupila k profesionálům a odjela do Polska, kde byl Vaším tanečním partnerem Przemek Lowicki, kde jste se také stala vicemistryní Polska. V roce 2014 jste se ale s aktivní taneční kariérou rozloučila. Bylo to těžké rozhodnutí? Nelitovala jste toho?

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Nic jiného jsem v podstatě ani neznala a bylo to riskantní rozhodnutí. Mám ale velkou důvěru v sebe sama a byla jsem už unavená z kompromisů v rámci dosažení úspěchu, ústupků a sebe potlačení. Chtěla jsem budovat něco svého, něco, co mi nikdy nikdo už nevezme a nezboří se najednou jako domeček z karet. V momentě, kdy se taneční pár rozejde (z jakéhokoliv důvodu), znamená to začínat zase v podstatě od začátku. Hledat partnera – to může nějaký čas trvat, přestěhovat se za ním, budovat si na daném místě kontakty, hledat práci, zázemí. Partner je vždy vůdčím v páru, tak to bylo a tak to také dodnes v tanci je. Po rozchodu s Przemkem jsem dostala nabídky z Ruska, Itálie, Hongkongu nebo Ameriky.  Za 3 roky v Polsku jsem se naučila plynně jazyk, vybudovala si pracovní zázemí, přátele. Opět bych začínala znovu. Tehdy mi bylo 22 let. Nechtěla jsem ale dopustit, abych stejnou situaci zažívala za další 4 nebo více let. Rozhodla jsem se proto založit si vlastní firmu a jít svou cestou. Budovat si pevnou půdu pod nohama a jednou mít tak čas a klid na to, založit si vlastní rodinu s člověkem, který by se mnou mohl fungovat. Během taneční kariéry jsem neustále cestovala. Poslední období jsem trávila především v Asii. Nemyslím si, že by bylo možné, aby na mě životní partner čekal několik měsíců nebo týdnů, zatímco já bych byla na druhé straně zeměkoule. Většina tanečních párů proto končí nakonec i v soukromém životě spolu. Já jsem velmi cílevědomá, ale také snílek a věřím na pravou lásku a krásný vztah. Ten díky životu, pro který jsem se rozhodla už před 7 lety, mám. Žiji se svým nejlepším přítelem, máme spolu už 2 firmy a nikdy jsem nebyla šťastnější.

Vrátila jste se do Čech, začala trénovat tanec v Taneční škole HES v Praze, studovala jste jazyky (máte jazykové zkoušky z překladatelství z angličtiny). Vystudovala jste pedagogiku a psychologii. Co vás vedlo ke studiu pedagogiky a psychologie a učíte ještě tanec?

„Začnu od konce – tanec už bohužel asi 2 roky neučím vůbec. Nastala v mém životě situace, kdy jsem věděla, že se nedá zadkem sedět na dvou židlích zároveň a pokud se má dařit mému podnikání, musím se tomu věnovat naplno. Pobrečela jsem si. Uvědomovala jsem si, že tím ztratím v podstatě poslední kontakt s minulostí, ale čas je omezený a plány jsem měla velké. Studium jsem absolvovala spíše z důvodu zadních vrátek – po návratu zpět do ČR jsem neměla moc peněz a opět začínala od nuly. Proto jsem se snažila nenechat nic náhodě a byla připravená na všechno. Jednu dobu jsem překládala ve fabrice z češtiny do polštiny a angličtiny a doučovala jsem studenty jazyk. Výuka jazyka na školách si dnes žádá nejen jazykové zkoušky, ale také pedagogické vzdělání. Vždycky jsem byla poctivka… asi by se mě na to nikdo neptal, ale věděla jsem, že tehdy i v rámci tance (kde jsem také podstoupila porotcovské a trenérské zkoušky tehdy ještě v polštině u světové federace) se mi to určitě neztratí.“

 V roce 2015 jste se zúčastnila jako taneční partnerka herce Marka Taclíka v TV taneční show, sedmého ročníku StarDance… když hvězdy tančí a v jednom rozhovoru jste řekla, že to byla krásná kapitola… Jak vzpomínáte na svého tanečního partnera Marka Taclíka? A šla byste do soutěže znovu?

„Do soutěže bych už určitě znovu nešla. Je to fulltime job, člověka to na půl roku absolutně vypne z normálního života. Vzhledem k závazkům, které dnes mám, bych si to už nemohla dovolit. Nehledě na to, že jsem byla zvyklá, že pokud chci být v něčem dobrá, budu makat jako šílená a udělám pro to maximum od A – Z. V soutěži je tanečník víceméně jeden z posledních komponentů, který dokáže tak nějak celkový výsledek ovlivnit. Muziku a choreografie jsem začala vymýšlet ještě před tím, než jsem byla obeznámená s tím, kdo bude můj parťák. Netušila jsem, jak bude pohybově nadaný, zda má hudební sluch nebo má nějaké ambice. Některé celebrity mají velkou popularitu, protože jsou vtipní, jiní zase byly na tréninku 4x tolik než jiní, kteří byli překvapení z toho, že je to třeba moc těžké a počáteční nadšení brzy jaksi opadlo, když zjistili, co to obnáší.

Marek je strašně zábavný a emocionální člověk. Lidé ho mají moc rádi. Škoda, že jsem nevěděla, že bude právě on mým partnerem o něco dřív. (To, že budu ve STARDANCE jsem věděla už dávno, s partnerem se ale seznámí tanečníci až o hodně později). Automaticky jsem zvolila pořadí tanců tak, aby první byly latinské rytmy – to je přece jen má doména – ačkoliv jsme v průběhu zjistili, že Marek dominuje právě naopak ve fraku a eleganci. Také měl později problémy s kolenem, a tak pořadí tanců, které bylo již předem zvolené (ještě před tím, než jsem tušila, že bude mým partnerem), bylo trochu nešťastné…a i to hrálo právě roli v tom, že jsme to nedotáhli ještě o pár dílů dále…“

Spoluzaložila jste firmu BodyHunters, s.r.o., kde působíte jako fitness trenérka. V jednom rozhovoru jste řekla: „Fitness, kterému se nyní věnuji, není jen image, je to cesta. Životní styl, který jsem si s chutí zvolila…“ Co vše v BodyHunters nabízíte?

„BodyHunters (www.bodyhunters.cz) je fitness online tréninkový program, který nabízí tréninkové rozpisy s video průvodcem pro širokou skupinu lidí jak do posilovny tak mimo ni – například na doma. Dle zvolných cílů uživatele (zlepšení kondice, redukce tuku, budování svalové hmoty) doporučíme suplementy, které mu v dosažení cílů pomohou, také lze vytvořit jídelníček na míru a otevře se klientovi sekce s tréninkovými rozpisy, které ho k cíli dovedou.“

Čím je pro vás tanec dnes?

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda.“

 A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte?

Upřímně,  jsem workoholik. Pracuji každý den, i o víkendu. Neodpočinu si, pokud vím, že je to na úkor práce nebo povinnosti, na kterou někdo čeká nebo díky mně nějaký proces zpomalil nebo se odkládá. Štěstí je, že můj životní partner je v tomto hodně podobný. Před několika dny jsme spustili také další firmu, zaměřenou na doplňky stravy GYMIO (www.gymio.com), na které pracuje spolu s námi další skupina lidí, také tak zažraných jako my: D … a do toho komunikuji online také se svými online klienty v rámci fitness ještě zvlášť…takže se mi mobil moc nezastaví…
Takže asi jen řeknu – trávit čas se svým přítelem, pejskem a když se věnuji tomu, co dělám, protože mám svou práci velmi ráda a často to tak ani neberu, protože mě to co dělám a čemu se věnuji, vlastně velmi baví J

 

Foto: archiv Martiny Markové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se sochařkou ZUZANOU ČÍŽKOVOU, věnující se i malbě:

„Na posledním plese jsem protančila střevíce“

Zuzana Čížková patří k výrazným osobnostem naší výtvarné scény. Její (převážně sochařská) díla zdobí prostranství i interiéry mnoha měst. Její obrazy jsou naopak v řadě galerií či soukromých sbírek u nás i v zahraničí. TANEČNÍ MAGAZÍN ji požádal o rozhovor, se kterým se vyrovnala s upřímností, otevřeností, nadhledem i humorem sobě vlastním. Nakonec, posuďte sami:

Máte jako jedna z mála současných sochařek (i sochařů) téměř nejvíce soch ve veřejném prostoru. Je vždy předem takové dílo tvořeno pro konkrétní místo? Anebo si někdy zadavatel vybere sochu již hotovou?

Třeba v případě série soch ,Madonina tajemství´ v pražském parku, v parteru Starý Prosek, u kostela svatého Václava, která je situována u hřbitovní zdi, si Inženýr architekt Luboš Jíra vybral ,Madonu´. Tu jsem (již hotovou) měla prezentovanou ve svém portfoliu. Dokonce o jejím vzniku byl záznam i ve filmovém dokumentu (pro Českou televizi)  „Nehasit, hořím!“ paní režisérky MgA. Hany Pinkavové. Ale nebylo to vůbec tak jednoduché…“

„Madony“ Zuzany Čížkové stojí, poblíž kostelní zdi, v Praze 9, na Starém Proseku, zatím tři. Původně jich ale mělo být pět… (foto: Rudolf Čížek)

Proč?

Architekt si vymínil, že soch bude celkem pět (nyní jsou osazeny pouze tři kusy a zbývající dva podstavce, dle půdorysu soch, jsou již 10 let prázdné…). A rovněž, že každá z nich bude z jiného exteriérového materiálu. Zvolili jsme tři druhy kamenů: pískovec, ale ne ten máslovitý měkký, avšak pořádně tvrdý, a tak velmi trvanlivý. Dále mramor, ale ne český hrubozrnný, ale velmi drahý jemnozrnný, ze zahraničí. A jako třetí žulu. O její tvrdosti asi nemusím vyprávět ani laické části veřejnosti 🙂 .“

V rodném Brandýse nad Labem máte i historickou sochu poblíž místního zámku. Zajímáte se trvaleji o historii?

Z dějin jsem dělala státní závěrečné zkoušky. A vždy to byl můj koníček. A tak se není čemu divit, že brandýsko, které patří mému mladí, mě zajímalo o něco více… Jen za sochu ,Milenka Rudolfa II.´, u brandýského zámku, by mně historici jedničku určitě nedali 🙂 .“

Zuzanina „Milenka Rudolfa II.“ poblíž zámku v jejím rodném Brandýse nad Labem (foto: archiv autora)

Z jakého důvodu?

Legenda o Rudolfově milence, mlynářce z podzámčí, je k císaři poměrně lichotivá, ale nezakládá se na přesnosti. Místem, kde moje socha ,prochází zdí´, kdysi dávno (a evidentně velmi často) sice procházela určitá ,milenka císařského dvora´. Avšak Rudolfova to nebyla 🙂 . Podle dochovaných pramenů se jednalo o milenku jeho komorného. Ten byl výrazně mladší a evidentně i aktivnější 🙂 . S onou místní mlynářkou měl údajně devět dětí.“

Žila jste a žijete povětšinou v menších městečkách nedaleko Prahy. Vyhýbáte se záměrně velkoměstskému ruchu?

Po několik let jsem žila v různých částech Prahy, kde jsem i donedávna měla svůj ateliér. Vznikla tam velká část mých sochařských prací do veřejného prostoru. Například pražský nápis znakovou řečí v Praze 5, v Holečkově ulici. Nebo několikatunový pomník Ludvíka Kuby v Poděbradech. Anebo, také poděbradská, svatá Anežka Česká. Vlastně, rovněž kolekce portrétních děl, věnované osobnosti Václava Havla, která mě dost zviditelnila, se zrodila na pražské košířské Kavalírce.“

Sochaři musí používat respirátory i mimo karanténu! Snímek z archivu Zuzany Čížkové z kamenosochařské práce na mramorové soše pro ostravský Landek.

A co mimo hranice nejen Prahy?

Mnoho času jsem strávila i pobyty v Basileji, a jeden čas jsem žila ve Francii. A to z největší části v Paříži.“

Ale zpět, k těm menším městům…

Dlouhou dobu jsem si naopak nedovedla představit, vrátit se do tak malého města, jako je například můj rodný Brandýs nad Labem. Ale v průběhu času posledních deseti let jsem byla stále víc a víc unavena. A zároveň hodně znechucena lidským spřádáním intrik, neupřímností a tak dále. S přítelem jsme zkusili bydlet mimo Prahu. V Dobřichovicích, kde v té době ,dávaly lišky dobrou noc´. Založili jsme záhony a začali se starat o velkou zahradu plnou ovocných stromů i keřů… Vysázeli zeleninu a užívali si nenuceného klidu. Nakonec, po několika letech, jsem zjistila, kde byl ,zakopaný pes´. Tedy, v souvislosti se změnou mého chování, neboli životního stylu. A troufám si říct´ i mého temperamentu 🙂 . Byla to nemoc, která mne až tak moc zklidnila a hodila mi kotvu k přístavu.“

Na zahradě u Zuzany Čížkové v Dobřichovicích (foto: Hynek Moravec)

TANEČNÍ MAGAZÍN se Vás musí zeptat i na Vaše taneční zážitky…

Na posledním plese jsem sice protančila střevíce, ale o pastvu pro oko se rozhodně nejednalo. Lidé, sledující mé umění mávat s mým o padesát kilogramů lehčím tanečním partnerem ,Luďanem´ nevěděli, co to má znamenat? Spíš je asi bolelo břicho, jak se smáli 🙂 . Na parketu jsem s ním totiž cloumala od rohu do rohu. A současně se snažila nenarážet do elegantně se vlnícího starosty Dobřichovic. Proč? Protože jsem umělec a musím na sebe přeci upozornit : -) . Umělkyně na plese, všichni koukejte 🙂 🙂 !“

A vzpomenete ještě na své první taneční kroky?

Jako dvanáctiletá holka jsem se svou dětskou kamarádkou Nikolou Žaloudkovou zburcovala paní Kváčovou, v našich dětských očích ,paní hodnou´, věnující se sportu a tělovýchově dětí i dospívajících. Asi se nad námi smilovala a jakmile viděla naše prostorově výrazná těla, přidala ruku k dílu a pomohla nám s naším ,projektem´.“

Zuzana v noci po jedné z vernisáží výstav v Paříži, kterých se jako autorka zúčastnila (foto: archiv Zuzany Čížkové)

Jakým?

Na Základní umělecké škole v Brandýse nad Labem, díky nám, vznikl taneční kroužek, který vedl již ,vyčvachtaný´ ex-baletní mistr. Okna učebny vedla do rušné ulice. Hodiny tance probíhaly ve večerních hodinách. A tak tento rachitický pán nebyl jediným groteskním hrdinou večera. Byla jsem to i já a Nikol.“

Takže tím Vaše mladá „taneční anabáze“ končila?

Nikoli. I přesto jsem se v následujících letech nechala na brandýské Základní škole ,Na výsluní´ zapsat do tanečních kurzů moderního tance, pod názvem ,ECHO´. Ale ani tam můj talent jaksi nedocenili a začala jsem se více věnovat jiným uměleckým disciplínám 🙂 .“

A jak se za tou dobou ohlížíte?

Nyní, po pedagogickém vzdělaní a praxi, vím, že v tomto mladistvém věku mají potřebu rytmického pohybu i ta děvčata, která se na první pohled k vybrané disciplíně nehodí. To by však určitě neměl být důvod, jim tuto část společenských dovedností nedopřát.“

Nemohu se nezeptat na klasická taneční…

Ve věku, kdy se obvykle chodí do tanečních, jsem byla na internátní škole v Hořicích v Podkrkonoší. Studovala jsem tam obor kamenosochařství. Ačkoli se leckomu může zdát, že v tomto odvětví není co studovat. 🙂 Škola byla nejen časově a fyzicky náročná, ale svou polohou velmi vzdálená jakýmkoli možnostem kurzů tance.

O víkendech jsem jezdila na praxe po ČR i do zahraničí, po maturitě už jsem se v Čechách také příliš neohřála. Pak částečně zakotvila v Praze až během studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. I během tohoto studia jsem byla často ,v trapu´ a holt na ,taneční´ už nezbýval čas. Proto jsem o tuto kouzelnou část mládí přišla a do tanečních nikdy nechodila.“

Litujete toho?

Ale já si to přeci nahrazuji. Po svém. Na ladné kroky a otočky už mi sice tělo nestačí, v současné době mne ve fyzických výkonech omezuje roztroušená skleróza, ale tanec, pohyb, lehkost nalézám! Objevuji a maluji.“

Pro lázeňské město Poděbrady jste vytvořila (nejen) skulpturu svaté Anežky České, která stojí poblíž kostela Povýšení svatého kříže. Jste věřící? Jaký vůbec máte vztah k náboženství.

Motiv náboženství jsem začala reflektovat ve své tvorbě již před patnácti lety. Troufám si říci, že mé ,Elektrokříže´, vystavované a putující již v té době po Evropě, byly svým sdělením o ,víře v pokrok´, nikoli však v Boha. A to daleko ,dřívávějc´, než objekty ,stvůr´ v současnosti velmi známého (a záměrně nejmenovaného) konceptuálního umělce. Pracovala jsem v té době s elektroodpadem a myšlenkou, v co současná generace věří. Nyní jsem se k této tvorbě opět vrátila, ale spíše formou obrazů, než objektů. Před několika lety jsem se nechala pokřtít. Toto považuji za silnější krok, než když jsou lidé pokřtěni v takzvané ,nevědomosti´, jako miminka. Ačkoli… Vlastní dítě jsem jako miminko nechala pokřtít také 🙂 .“

„ELEKTROKŘÍŽ“ (foto: Rudolf Čížek)

Zúčastnila jste se i veřejné soutěže o návrh na památník Václava Havla na pražském Škroupově náměstí. Jak dnes – s odstupem – vnímáte jeho roli v naší i mezinárodní politice?

Václav Havel je pro mne ikonou zejména na mezinárodním pódiu. Dobré vztahy mezi Izraelem a Československem jsou pro mne největším Havlovým přínosem. Ne nadarmo dostal významný titul ,LE KADOSH ISRAELITA´, což jsem znázornila i v jednom ze svých děl. Bohužel, velká část naší veřejnosti vůbec netuší, co je to za titul a ,vo co go´. Myslí si, že se Čížková asi zbláznila 🙂 .“

Vaší sochařskou i malířskou tvorbou se promítá trvaleji motiv lidských rukou, prstů. Rovněž prstové abecedy pro hluchoněmé, která byla i výtvarným vyjádřením Vaší absolventské práce. Jak jste k tomuto výrazovému prostředku dospěla?

Dospěla jsem k tomu kolem roku 2001 v brandýském motorkářském klubu ,Pitbulové´, jehož častým návštěvníkem byl můj tehdejší partner. Prostě jsem si tak pila to své pivko a koukám na paní, která místo mluvení máchá rukama a vůbec jí nevadí, jaký je v klubu hluk. A my ostatní jsme hlasitou metalovou hudbu přeřvat nezvládli.

Vždy jsem milovala a obdivovala klasické sochařství. Což je tedy v dnešní době pro mne, jako pro angažující se výtvarnici, velký hendikep. Tedy, nedělat modernu a ,koncept´…

Zároveň jsem se také snažila vnést do mého umění něco nového, jako moji kolegové. Portrét a ruce jsou nejtypičtějším motivem klasické sochařské práce. A já jej, doufám, posunula o ,level´ výš. Začala jsem nejdříve prstovou abecedou, za kterou jsem dostala cenu současného umění ,Praha-Londýn, Wintontrain – Inspirace dobrem´ a nakonec pokračovala znakovou řečí.“

V Poděbradech u pomníku Ludvíka Kuby, v sadech Ludvíka Kuby (foto: Hynek Moravec)

A jakým směrem?

Jako vyústění všech těch akcí kolem rukou jsem vymyslela výtvarné workshopy. Na ně jsem pozvala děti ze školy pro sluchově postižené v Praze 5, v Holečkově ulici a slyšící děti ze ZUŠ v Černošicích, i z jejích poboček v Rudné a ve Všenorech. A tyto děti dostaly, po dvou, plátna. A měly na ně dohromady, ve dvojicích, tvořit jeden obraz. Dle svého nápadu… Cokoli, na čem se společně dovedou domluvit. Nejdříve se toho hrozně bály. Ale nakonec se domluvily a vznikla zajímavá a hezká díla. Průběh jejich práce také zaznamenala Česká televize v Televizním klubu neslyšících.“

Poslední dobou se stále více (i ze zdravotních důvodů) věnujete malbě. Je velký problém pro sochaře, který vidí a pracuje trojrozměrně, přejít k „plošnému“ výtvarnému vyjádření?

Když jsem instalovala jednu ze svých posledních samostatných výstav, která byla v Praze 9 a paní kurátorka Mgr. Eva Kořánová si prohlížela díla, aby zvážila, co a kam, nezdržela se komentáře, že jsem malující sochařka. Totéž řekla v úvodním slovu na vernisáži. Mé trojrozměrné, neboli spíš prostorové, vidění je z obrazů patrné…

Ale musím se pochlubit, že u přijímaček na střední školu v oboru malby jsem byla úspěšná. Ale vybrala jsem si hořickou internátní školu, která na první pohled nabízela více svobody. A hlavně neotřelé zábavy.

Během studia na střední škole jsem chodila do ateliéru pana profesora Karla Strettiho, velmi známého a uznávaného restaurátora malby, který mě velmi chválil. A to nejen pro můj smysl pro detail, ale i barvy. V té době jsem se rozhodovala, zda jít sochařským směrem, anebo volit malbu.“

Mezi svými obrazy

Tak trochu „Sofiina volba“?

Možná? Ale ,šutrárna´, jak všichni školu nazývali, a život kolem kamene, soch a kolektiv těchto lidí mne uchvátil natolik, že jsem šla více sochařským směrem. I když? Mého pozdějšího profesora na vysoké Kurta Gebauera také odborná veřejnost popisuje  jako ,malujícího sochaře´.

Na vysoké škole byla kresba stejně důležitá jako trojrozměrné vyjádření. Mnoho absolventů se věnuje oběma disciplínám a v zahraničí nikoho ani nenapadne, rozdělovat výtvarníky na malíře a sochaře. To je spíše takový český, postkomunistický ,ohryzek´, který nám tu zůstal.“

Zuzana Čížková, malující jeden z monumentálních obrazů olejem na plátně (foto: Hynek Moravec)

O Vás i Vaší osobě a zejména tvorbě natáčela pro Českou televizi dokumenty režisérka Pinkavová. Pro zpěváky či herce je „účast na obrazovce“ téměř alfou i omegou. Je tomu obdobně i u výtvarníků? Jak to vidíte?

Výtvarníci, tedy sochaři a malíři, jsou na rozdíl od herců a muzikantů z velké části introverti a o jejich kvalitách rozhoduje jejich tvorba v podobě výsledných matérií (s vyjmou některých konceptuálních děl). Bohužel, a je tomu, tak celá staletí (nikoli jen teď), o jejich kvalitách v očích nejen laické veřejnosti, ale i galeristů a sběratelů, rozhoduje jejich schopnost prosadit se. Jak již bylo mnohokrát zmíněno, dobrý obchodník prodá i špinavé ,fusekle´. A bohužel, bývá tomu tak. Pokud se výtvarník (anebo jeho galerista či manažér) procpe do médií a zvládne svou tvorbu prosadit, je vyhráno. Dokonce Michelangelo Buonarotti nesekal svá díla sám, měl po ruce několik zdatných kameníků. A on sám své síly věnoval na budování kontaktů mezi vlivnými.

Nyní máme média, která vynahradí několik důležitých večírků. I já jsem si vyzkoušela, jak bylo důležité mít dvoustranu v Cosmopolitanu, anebo v jiném časopisu. Kolik dveří mi otevřela reportáž s Jiřinou Bohdalovou, medailonky v TKN, anebo zmíněný téměř půlhodinový dokument od režisérky Pinkavové? A nyní vznikl z naší spolupráce film další, který bude vysílaný patrně koncem tohoto kalendářního roku. A právě na to navazujeme, s mým galeristou, s určitým očekáváním.“

Kdysi jste výtvarně spolupracovala se společenským časopisem pro golf. Zahrála jste si i aktivně tento sport?

Pokus byl, ale spíše komický. Pro jeden z turnajů v Mariánských Lázních jsem dělala svoji samostatnou výstavu ,Sochy na túře´. Přijela jsem tam ve svém tehdejším autě Ford Fiesta ,vajíčko´, které jsem používala nejen na převoz soch, ale také pytlů sádry a dalších materiálů… A zaparkovala jsem mezi VIP automobily účastníků, tohoto (svého času velmi  známého) ,hoch nóbl´, golfového turnaje 🙂 .

Můj první krok na golfové hřiště udělala noha v okovaných kozačkách. A to byl začátek konce mého ,sportovního výkonu´. Hnali nejen mne, ale i manažéra turnaje, který mě tam pozval. Ale naštěstí nás hnali diplomaticky, jak bylo v tamních kruzích zvykem. Jen do jídelny, kde bylo připravené občerstvení. Tam jsem seděla v klobouku a ve fialové košili. Bohužel, byl na každém kousku dobrého jídla kaviár. Ten nesnáším (ve smyslu, že to jsou mrtvé rybičky). A poté, co jsem částečně nakousla třetí chlebíček a opět jej, s kaviárem, vrátila na tác, se se mnou rozloučili. 🙂 S dalším diplomatickým proslovem, že u sochařky bude zcela stačit, když mne tam budou prezentovat má díla.“

Co chystáte v následujícím období?

V době ,korony´ je tato otázka jako hození křišťálové koule (namísto míče) do branky. Původně jsem měla domluvené výstavy v zahraničí i v Česku. Vše bylo zrušeno, nebo alespoň odloženo na dobu neurčitou. Ale vše špatné je k něčemu dobré, jak říkává moje maminka. Mám nyní víc času na tvorbu a těch obrazů vzniklo během ,korony´ opravdu hodně.

Upoutávka na výstavu v pařížském Grand Palace, kde byla Zuzana Čížková zastoupena (foto: Hynek Moravec)

Zároveň ilustruji dvě knihy. První je pohádka, odehrávající se na mé zahradě. Tu, na můj námět, píše paní spisovatelka Mgr. Jana Laňková a grafiku bude zpracovávat výtvarnice Ivana Ždimerová. Druhou, spíše brožurou, nežli knihou, je humorné vyprávění bývalého policejního rady. Třetí knihu, plnou fotografií a (snad zábavného) textu o mém životě kamenosochařky, betonosochařky, účastnice kamenosochařských sympozií, výtvarnice putující po světě, dřívější vymetačce VIP večírků plných známých osobností, o setkáních s Jiřinou Bohdalovou, o dřívější pomocnici v ateliéru Olbrama Zoubka, matky s roztroušenou sklerózou a mnoho dalšího se budeme snažit vytvořit v nejbližší době. A to se záměrně nejmenovaným ,pisálkem´. Jelikož se známe již dlouhá léta a domnívám se, že společně zvládneme vytvořit nejen zábavné čtení do vlaku, ale i pohled do zákulisí napříč spektrem aktuálních témat, jako jsou média, roztroušená skleróza, umělecký byznys, ale i řemeslo a vztahy.“

Nejen za TANEČNÍ MAGAZÍN přeji hodně elánu, trpělivosti i radosti. Mnoho výstav i spokojených obdivovatelů Vašeho umění. A přání zdraví není ve Vašem případě určitě pouze zprofanovanou víceméně zdvořilostní frází.

 

Foto: Rudolf Čížek, Hynek Moravec, archiv Zuzany Čížkové a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Unikátní pohled za kulisy

Málokomu se podaří podívat se na natáčení filmu z opačné strany. TANEČNÍ MAGAZÍN dostal exkluzívně tuto možnost díky režisérce Haně Pinkavové, která natáčela s mladým a úspěšným tanečníkem Jiřím Bartovancem jeden z dílů cyklu „Jít za svým snem“ pro Českou televizi.

Pojďme se podívat na osud i úděl tanečníka jinak. Tak, jak jej cítí citlivá režisérka dokumentaristka paní Hana Pinkavová. Ta nám rovněž poskytla exkluzívně i unikátní fotografie z natáčení svého díla. Mimo hlavního protagonisty Jiřího Bartovance je na nich pochopitelně i ona a také kameraman Josef Nekvasil.

Odmala cítil, že je jiný. Zažil šikanu a posměšky. Brzy ale všechny přesvědčil, že není outsider. Kluk z malé vesnice hledal své africké kořeny, šel za svým snem a přes všechny své osobní trable dobyl taneční svět.

V patnácti se dostal ze sta uchazečů na pražskou taneční konzervatoř Duncan Centre, v devatenácti začal svou kariéru ve věhlasném berlínském souboru výrazového tance Sasha Waltz & Guests. Procestoval s ním svět a svět se stal také jeho multikulturním domovem.

Významná zahraniční angažmá, vlastní choreografie a vyhledávané workshopy moderního tance jsou kosmopolitním programem špičkového tanečníka Jiřího Bartovance, o kterém světová choreografka a tanečnice Sasha Waltz říká: „Velký člověk i velký umělec, což v uměleckém světě rozhodně není samozřejmostí. Mnohé těžké životní zkoušky, kterými prošel, i bolest, kterou v životě poznal, jej posílily. Vyrostl z bolesti a roste z ní dál“.

Právě uznávaná dokumentární režisérka Hana Pinkavová právě tomuto umělci věnovala jeden z dílů svého cyklu o mladých umělcích „Jít za svým snem“, který odvysílala Česká televize 11. 5. 2017 na programu ČT Art a jistě jej bude v podzimní době reprízovat.

 

Foto: archiv Hany Pinkavové

TANEČNÍ MAGAZÍN