Balet ND uvádí premíéru

Mistrovská díla George Balanchina

Balet Národního divadla uvádí ve Státní opeře premiéru inscenace s názvem Who Cares? věnovanou Georgi Balanchinovi, gruzínsko-americkému choreografovi, který zásadním způsobem proměnil podobu baletu dvacátého století a s jehož jménem je spojován termín neoklasika. Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?. Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

 

George Balanchine (1904–1983) vyrůstal v prostředí petrohradské carské baletní školy, prošel uměleckou laboratoří souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a ve Spojených státech vytvořil nový model klasického baletu pro moderní dobu. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.

„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.

Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.

 

Who Cares?

Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus.

Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.

Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie.

 

Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.

„Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl americký znalec umění Lincoln Kirstein.

Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Jeho díla dodnes zůstávají mimořádnou zkouškou technické vyspělosti, muzikálnosti a stylové kultury každého baletního souboru. Jeho tvůrčí produktivita byla bezkonkurenční: vytvořil více než 400 baletů a choreografií pro film, operu, revue i muzikál.

 

Balanchine a Národní divadlo

Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15  (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017).

Komponované představení Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry.

„Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“

WHO CARES?

BRAHMS–SCHOENBERG QUARTET

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: Johannes Brahms (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25) v orchestraci Arnolda Schönberga

Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld

Výprava: užito s laskavým svolením Pařížské národní opery

Světelný design: Jan Beneš

 

WHO CARES?

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: George Gershwin

Adaptace a orchestrace: Hershy Kay (se svolením společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)

Notový materiál: nakladatelství Schott Music GmbH a Bärenreiter Praha s.r.o.

Kostýmy: François-Noël Cherpin

Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu; užito s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu (Dutch National Opera & Ballet), Amsterdam, Nizozemsko

Světelný design: Jan Beneš

Sólo klavír: Anna McBride / Tomáš Pindór

Hraje Orchestr Státní opery

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Balet Národního divadla děkuje Její královské Výsosti princezně hannoverské Caroline za velkorysé poskytnutí licence k užití výpravy Karla Lagerfelda.

 

Inscenaci uvádíme pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických. 

Premiéry: 18. a 19. června 2026 ve Státní opeře

www.narodni-divadlo.cz

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Who Cares? Balet ND uvádí mistrovská díla

Balet ND uvádí premiéru dvou mistrovských děl George Balanchina

Balet Národního divadla uvádí ve Státní opeře premiéru inscenace s názvem Who Cares? věnovanou Georgi Balanchinovi, gruzínsko-americkému choreografovi, který zásadním způsobem proměnil podobu baletu dvacátého století a s jehož jménem je spojován termín neoklasika. Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?. Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

George Balanchine (1904–1983) vyrůstal v prostředí petrohradské carské baletní školy, prošel uměleckou laboratoří souboru Ballets Russes Sergeje Ďagileva a ve Spojených státech vytvořil nový model klasického baletu pro moderní dobu. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.

„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu.

Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy.

Who Cares?

Tato choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus.

Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní.

Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie.

Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.

„Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl americký znalec umění Lincoln Kirstein.

Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Jeho díla dodnes zůstávají mimořádnou zkouškou technické vyspělosti, muzikálnosti a stylové kultury každého baletního souboru. Jeho tvůrčí produktivita byla bezkonkurenční: vytvořil více než 400 baletů a choreografií pro film, operu, revue i muzikál.

 

Balanchine a Národní divadlo

Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15  (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017).

Komponované představení Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry.

„Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“

WHO CARES?

BRAHMS–SCHOENBERG QUARTET

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: Johannes Brahms (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25) v orchestraci Arnolda Schönberga

Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld

Výprava: užito s laskavým svolením Pařížské národní opery

Světelný design: Jan Beneš

 

WHO CARES?

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: George Gershwin

Adaptace a orchestrace: Hershy Kay (se svolením společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)

Notový materiál: nakladatelství Schott Music GmbH a Bärenreiter Praha s.r.o.

Kostýmy: François-Noël Cherpin

Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu; užito s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu (Dutch National Opera & Ballet), Amsterdam, Nizozemsko

Světelný design: Jan Beneš

Sólo klavír: Anna McBride / Tomáš Pindór

Hraje Orchestr Státní opery

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Balet Národního divadla děkuje Její královské Výsosti princezně hannoverské Caroline za velkorysé poskytnutí licence k užití výpravy Karla Lagerfelda.

 

Inscenaci uvádíme pod záštitou Velvyslanectví Spojených států amerických. 

Premiéry: 18. a 19. června 2026 ve Státní opeře

www.narodni-divadlo.cz

Foto: Serghei Gherciu 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Bdění/Vigil v historické budově Národního divadla

Exkluzivní večer s Baletem Národního divadla Brno

Pouze jeden jediný večer, v úterý 24. června,  bude v pražském Národním divadle hostovat Balet Národního divadla Brno. Na jevišti se představí s baletním triptychem Bdění/Vigil. Gnawa, Silent Woods,  White Darkness – to jsou tři silné choreografické výpovědi dvou výrazných osobností současného evropského tance: španělského choreografa Nacha Duata a slovenského tvůrce Mária Radačovského. Společně vytvářejí triptych o lidské paměti, duchovním hledání i temných stránkách bytí.


Balet Silent Woods Mária Radačovského, vytvořený pro soubor NdB 2, je snovým obrazem vnitřního světa mladé ženy. Na pozadí podmanivé hudby Antonína Dvořáka se odehrává niterná cesta vzpomínkami – návraty k minulému vztahu, k okamžikům, které utvářely její identitu. Vztah, který ji kdysi formoval, se vrací v podobě podvědomých vzpomínek. Po probuzení čeká hrdinku zásadní volba: vrátit se do známé minulosti, nebo se vydat na cestu za novým, neznámým horizontem? „Jde o sebepoznání – otevření pocitových a emocionálních možností každého jednotlivce. V choreografii je patrná naivita, ale i určitá čistota, která je pro mladé lidi, kteří prožívají první lásky a známosti,  charakteristická,“ říká  Mário Radačovský.


Nacho Duato působil vedle Hanse van Manena a Jiřího Kyliána jako stálý choreograf Nederlands Dans Theater a v současnosti je uměleckým šéfem baletu Michajlovského divadla v Petrohradě.  Jeho Gnawa je dynamická, rituální choreografie inspirovaná tradiční hudbou a kulturou severní Afriky. Balet s meditativní i extatickou energií oslavuje propojení těla, rytmu a duchovní síly společenství.

Vrcholem večera je emocionálně silné White Darkness, Duatovo dílo věnované zesnulé sestře. Prostřednictvím tanečního jazyka odkrývá temné téma závislosti a ztráty – příběh ženy, která hledá únik ze světa bez lásky a smyslu, ale nalézá jen prázdnotu a samotu. „Hluboce mě zasáhlo, jak smutné je, když si mladí lidé kvůli drogám zničí život a sklouznou do temného světa, do světa tak temného, že z něj není úniku,“ vysvětluje choreograf téma citového pozadí tohoto díla. Sugestivní, hluboce osobní choreografie uzavírá večer pohledem do bílé temnoty lidské duše.

Balet Národního divadla Brno je druhým největším baletním souborem v České republice a pyšní se více než stoletou tradicí. Za tu dobu prošel rukama mnoha výrazných osobností – od Iva Váni Psoty, který zde v roce 1938 uvedl světovou premiéru Romea a Julie, přes Luboše Ogouna, Pavla Šmoka až po současného šéfa Mária Radačovského. Radačovský, s bohatými zkušenostmi z Nederlands Dans Theater a kanadského Les Grands Ballets Canadiens, udává souboru mezinárodní směřování, rozšiřuje jeho repertoár o světová díla (Kylián, Balanchine, Inger, Duato) a zároveň rozvíjí vlastní autorskou tvorbu. Pod jeho vedením dosahuje Balet NdB výrazného uměleckého i diváckého úspěchu.

Foto: Vojtěch Brtnický, Arthur Abram, Pavel Hejný 

Helena Bartlová, Simona Andělová

pro Taneční magazín

Coppélia se zabydlela ve Státní opeře

Do prázdnin se divákům představí v sedmi reprízách

Premiérové představení Baletu Národního divadla Coppélia se zabydlelo ve Státní opeře. Divákům se do prázdnin představí v sedmi reprízách

V průběhu sto padesáti čtyř let od své premiéry v Paříži v roce 1870 procestoval balet Coppélia snad všechny země světa. Ve Státní opeře v Praze je inscenován v podání Baletu Národního divadla a choreografické verzi Ronalda Hynda, která byla poprvé uvedena v roce 1985 v London Festival Ballet (English National Ballet).

oppélia vypráví o nástrahách milostných vztahů, a i když patří mezi tři nejvýznamnější tituly francouzského baletu 19. století, které se na jevišti dochovaly v „živé baletní tradici“, neumírají zde hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou.

Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček doktora Coppélia. Krásná dívka sedí každý den s knihou na balkoně vysokého domu a vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Nikdo netuší, že Coppélia je loutka, která čeká, až ji její tvůrce oživí. A zápletka? O svou duši má kvůli Coppélii přijít Franz! Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.

Balet již v roce 1870 reflektoval pokrokovost a zdá se, že svým námětem umělého člověka předběhl dobu. Lidé konce 19. století byli okouzlení mechanickými hračkami a „oživlými“ stroji, pořádali světové výstavy, kde předváděli technické výdobytky. Coppélia byl tedy opravdu nový balet nové doby: byl usazen v realitě a reagoval na aktuální vědecký pokrok. Navíc zrcadlil národnostní myšlenku, revoluční ideje po roce 1848. Odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči. Skladatel Léo Delibes se inspiroval folklorní bohatostí regionu, v Coppélii poprvé uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku.

To všechno nám ve své půvabné verzi zanechal i Ronald Hynd. Svou Coppélii komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a tvůrcům, kteří jsou v rodokmenu inscenace zapsáni – Arthur Saint-Léon, Marius Petipa a Enrico Cecchetti.

Coppélia

Balet o třech jednáních

Hudba: Léo Delibes

Libreto: Charles Nuitter a Arthur Saint-Léon podle E. T. A. Hoffmanna

Choreografie: Ronald Hynd podle Arthura Saint-Léona, Mariuse Petipy a Enrica Cecchettiho

Scéna a kostýmy: Roberta Guidi di Bagno

Světelný design: Ronald Hynd

Nastudování: Marilyn Vella-Gatt

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí: Balet Národního divadla

Hraje: Orchestr Státní opery

O choreografovi Ronaldu Hyndovi

Ronald Hynd se narodil v roce 1931 v Londýně. Vystudoval Rambert School, stal se prvním sólistou Ballet Rambert. Od roku 1954 působil v souboru The Royal Ballet v Covent Garden a také zde dosáhl na nejvyšší post prvního sólisty. Tančil všechny hlavní role klasického repertoáru, nejčastěji s britskou primabalerínou Annette Page, s níž byl ženatý šedesát let až do její smrti v roce 2017.

Po ukončení taneční kariéry se Ronald Hynd začal věnovat choreografii, jeho nejslavnější balet Veselá vdova byl uveden jednadvaceti nejprestižnějšími světovými soubory. V letech 1970–1973 a 1984–1986 byl Ronald Hynd šéfem baletu v Bavorské státní opeře v Mnichově, pro nějž vytvořil mimo jiné inscenace Šípková Růženka, Louskáček a Coppélia.

Vytvořil i řadu dalších inscenací. V roce 2020 byl vyznamenán The Royal Ballet Governors’ Award za zásluhy o britský balet a v roce 2022 získal cenu tanečních kritiků za celoživotní dílo. V roce 1991 vytvořil choreografii speciální inscenace Sylvia u příležitosti „Serenade to a Princess“ k oslavě třicátých narozenin Diany, princezny z Walesu.

Termíny baletních představení Coppélia ve Státní opeře:

Úterý 21.5. od 19:00 hod., středa 22.5. od 19:00 hod., sobota 25.5. od 19:00 hod., neděle 26.5. od 14:00 a 19:00 hod. a neděle 2.6. od 14:00 a 19:00 hod.

Foto: Sergej Gherciu 

Alice Titzová

pro Taneční magazín