Štítek: William Forsythe

Česká pantomima opět v zahraničí

Radim Vizváry na prestižním Belgrade Dance Festival

Přední český mim Radim Vizváry vystoupil na 21. ročníku Belgrade Dance Festival, jednoho z nejvýznamnějších evropských tanečních festivalů. Ve dnech 19. a 20. března zde odehrál svou slavnou inscenaci Sólo, stal se tak prvním umělcem, který zde publiku představil umění pantomimy a teprve čtvrtým českým autorem, jehož dílo bylo na festivalu uvedeno.

Úspěšným vystoupením předcházela i tisková konference pro srbská média, které se zúčastnila také ředitelka festivalu Aja Jung a velvyslanec ČR v Bělehradě, Ing. Tomáš Kuchta. Hostování proběhlo také ve spolupráci s Českými Centry, stejně tak jako Vizváryho předchozí červencový zájezd do Izraele, kde zaznamenal se Sólem velký úspěch. Právě na doporučení ředitelky Suzan Dellal Centra v Tel Avivu byl Radim Vizváry pozván i na tento prestižní festival.

„Před Radimem Vizvárym se nám za 21 let historie Bělehradského tanečního festivalu mnoho umělců z České republiky představit ani poznat nepodařilo. Je pravda, že se zde několikrát představil Jiří Kylián se svými soubory NDT 1, NDT 2 i v rámci repertoáru několika dalších evropských souborů,“ uvádí ředitelka festivalu Aja Jung. Přesto je česká účast výjimečnou událostí. Před více než patnácti lety se na festivalu představil Balet Národního divadla s triptychem, jehož součástí byla choreografie Petra Zusky, a v roce 2016 také soubor 420PEOPLE. Pantomima se na programu neobjevila ani jednou, pro místní diváky nejde o příliš známou uměleckou formu.

Ředitelka festivalu však byla podle referencí přesvědčená, že dílo vyjadřující osobní vztah umělce k jeho oboru a tolik pohybově mnohotvárné si publikum získá. „Osobně mě toto dílo naprosto uchvátilo,“ hodnotí nyní Aja Jung. „Jde o velmi vzácné umělecké nasazení. Radim během 90 minut svého ‚skutečného manifestu‘ vztahu k umění pantomimy předává divákům všechny své zkušenosti, energii i emoce. Nebylo jediného nádechu či nejjednoduššího pohybu, který by plně a precizně nezapojil do těchto zvláštních a křehkých okamžiků spojení mezi tvůrcem-performerem a jeho publikem. V průběhu představení panovalo naprosté ticho a po poslední scéně následoval nadšený a dlouhý potlesk. Jsem si jistá, že to bylo teprve naše první setkání v Bělehradě,“ dodává.

„Na mlčící publikum nejsem zvyklý, takže ticho v hledišti mě překvapilo. Publikum zřejmě pantomimu neznalo, nevěděli, jak reagovat. Obvykle po jednotlivých etudách přicházejí reakce, smích,“ říká Radim Vizváry, který své Sólo představil už v mnoha zemích světa včetně afrických Kapverd. Představení se odehrála v prostorách Bitef Teatar, divadla, které se nachází v budově nedostavěného kostela, s pozoruhodnými dispozicemi i akustikou. „Ačkoliv je dnes divadelním prostorem, zůstala mu jeho zvláštní sakrální atmosféra,“ popisuje Radim novou zkušenost.

Tisková konference proběhla na půdě National Foundation for Dance, která provozuje profesionální akreditovanou taneční školu, jejíž koncepce je srovnatelná s konzervatoří. Vedení školy často zve významné pedagogy ze zahraničí. „Projevili zájem o master class pro své studenty, což mě velmi těší. I pro tanečníky má technika současné pantomimy velký význam. Doufám, že se příští rok vrátím i na festival, protože předávat umění pantomimy a získávat pro ně zcela nové publikum považuji za své poslání,“ dodává Vizváry.

„Radimovo sólové představení ukázalo srbskému publiku, jak působivý, barvitý a naplněný může žánr pantomimy být. Diváci, kteří dorazili s jistou skepsí a nedůvěřivostí, odcházeli emočně zasaženi s tvrzením, že nic podobného doposud neviděli. A o to víc se těším, že v příštím roce budeme opět spolupracovat a uvedeme další Radimovo představení v Českém domě Bělehrad u příležitosti festivalu českého divadla pro děti a mládež,“ uzavírá Lucie Orbók, ředitelka Českého centra Bělehrad.

V Praze Radim Vizváry uvádí své sólové inscenace ve Švandově divadle. Sólo je aktuálně na programu 24. dubna a novinka letošní sezony Mime on the Moon 28. května.

Belgrade Dance Festival / Bělehradský taneční festival se letos koná průběžně od 9. března do 20. dubna v Bělehradu a Novém Sadu. Představí celkem 19 souborů ze 14 zemí s více než 30 inscenacemi. Jeho mottem jsou Dokonalé rozdíly, tedy diverzita uměleckých směrů a estetických přístupů k pohybovému umění. Soubory svými díly otevírají důležitá témata, která analyzují současnou společnost prostřednictvím rozmanitého pohybového slovníku a vytvářejí momenty, které mají sílu měnit svět a vyvolávat emoce.

Za dobu své existence přivezl festival celou plejádu slavných jmen, která rezonují ve světě tance po desetiletí, jsou mezi nimi duo Lightfoot a León, Ismael Ivo, Benjamin Millepied, Nacho Duato, Ohad Naharin, Mats Ek, Johan Inger, William Forsythe, Sharon Eyal, Crystal Pite, Wayne Mcgregor, Wim vandekeybus, La Ribot, Emanuel Gat, Mauro Bigonzetti, Akram Khan, Alexander Ekman, Silvia Gribaudi a mnoho dalších.

Od založení bylo na festivalu uvedeno více než 500 choreografií, přičemž každoročně festival navštíví v průměru 20 000 diváků a kolem 100 akreditovaných místních i zahraničních novinářů.

Foto: Dušan Vukič 

PhDr. Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Věrou Kvarčákovou

„Snažím se vybalancovat, jak být mámou a tanečnicí současně“

Vše začalo bruslením, ale když se dostala do baletní přípravky v NDM, propadla kouzlu tance a divadla a toto okouzlení u Věry Kvarčákové trvá stále. Jak sama přiznává, v současné době se snaží vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou.

Baletu se věnujete od dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Moje dvě starší sestry se od mala věnovaly krasobruslení, moje maminka byla trenérka a dodnes je mezinárodní rozhodčí krasobruslení, takže jsem od mala vyrůstala v tomto prostředí a začala velice brzy taky bruslit, v rámci tzv. suché přípravy jsme měli i lekce baletu a já už od pěti let chodila do přípravky NDM, tady jsem propadla kouzlu tance a divadla. Když jsem byla přijata na konzervatoř, ukázalo se, že na tréninky krasobrusleni už nezbývá čas.“

 

Věra a Jeremy – foto Sasha Onyshchenko Kravetz Photographics

Během studií na konzervatoři jste vystupovala v sólových rolích v baletech Louskáček a Labutí jezero v Národním divadle moravskoslezském v rodné Ostravě. Pamatujete  si ten pocit, když jste stála poprvé na scéně? Když jste slyšela, že tleskají zrovna Vám?  

„Ano,  už v baletní přípravce jsem měla příležitosti tu a tam vystupovat v malých roličkách, divadelní prostředí je magické, vůni zákulisí si pamatuji dodnes… ovšem ve třetím ročníku na konzervatoři připravoval baletní soubor NDM Louskáčka v choreografii pana Slavického a vybírali opravdu hodně děti z konzervatoře, já dostala roli malé Klárky. Mám na toto období krásné vzpomínky, víc než na potlesk, si hlavně vzpomínám na ten úžasný pocit tančit po boku tanečníků, které jsem do té doby obdivovala jen z hlediště. O rok později přišla příležitost tančit pas de quater v Labutím jezeře, za tyto roky studia, kdy jsme mohli jako studenti spolupracovat se souborem, jsem velice vděčná, skutečná praxe v souboru už tak brzy během studia mi dala drahocenné zkušenosti, byla to taky veliká motivace, v té době bych nejradši byla už jen v divadle.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Po studiu vedla Vaše cesta na rok do baletního souboru J. K. Tyla v Plzni, pak jste byla v ND Brno a v roce 2010 jste se stala členkou baletního souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin ve Francii. Pak jste přijala angažmá do Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montrealu. Od roku 2019 jste sólistkou National Theater v německém Mannheimu. A také spolupracujete se švýcarským souborem Snorchel Rabbit. Na těchto scénách jste jako tanečnice vytvořila řadu rolí např. Amorka v Donu Quijotovi, Hermie ve Snu noci svatojanské nebo Ingrid v Peer Gyntovi. Ztvárnila jste hlavní roli Dívky ve světové premiéře baletu Stephana Thosse Dívka a smrt. Jaké role ráda ztvárňujete? Je Vám bližší klasika nebo současný tanec?

„Miluji jak klasický balet, se kterým jsem vyrůstala, jeho estetiku a čistotu, tak současný repertoár, který nabízí možnosti odkrýt individuální schopnosti tanečníka, jeho nezaměnitelnost, jedinečnost i zranitelnost. Většinu kariery jsem strávila v souborech s hodně rozmanitým repertoárem, člověk se stále učí a setkává s novým, tohle mě baví…Odpověděla bych tedy tak, že nejraději mám, když můžu byt u zrodu choreografie, spolupracovat s choreografem a ostatními tanečníky na tvorbě, tento kreativní proces je nesmírně obohacující.“

Od roku 2017 se věnujete choreografii a spolu s kolegou, francouzským tanečníkem Jeremy Galdeanem tvoříte choreografické duo a Vaše společná choreografická kreace pro Les Grands Ballets Canadiens nazvaná DOMA, byla velice úspěšná nejen v Kanadě, ale uvedlo jí také Joyce Theatre v New Yorku v rámci sezony Martha Graham Company. Dalším Vaším společným dílem je Solo pour Trois. V National Theater Mannheim v červnu 2021 měla premiéru Vaše nová choreografická kreace FOMO a na festivalu Quartiers Danses v Montrealu byla v září 2021 oceněna jako nejlepší představení festivalu. Jako choreografové jste byli pozvání do Stuttgart Balletu. Co Vás na choreografii baví a co připravujete nového?

„Na choreografii je pro mě fascinující samotný proces tvorby, sdílení nápadů, momenty, kdy se myšlenky a obrazy z hlavy snažíte zachytit tak, aby se následně mohly zhmotnit před Vašima očima, anebo spontánně vznikne něco, co jste vůbec neplánovali. Chvíle kdy dokážete tanečníky strhnout na vaši stranu a cítíte kolektivní vůli ke vzniku něčeho jedinečného, pocítíte štěstí, že toho můžete byt součásti.

Pravé teď v Montrealu připravujeme s kolegou Jeremym na residenci v Boston Dance Theater, na červen 2023 chystáme novou kreaci s tanečním souborem National Theater Mannheim a v následující sezóně se budu vracet sem do Kanady, spolupráci chystáme taky s dalšími soubory v USA a Belgii a snad i v České republice.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Jste více tanečnice nebo choreografka?

„Zatím se cítím vice jako tanečnice, do nedávna jsem pracovala na plný úvazek jako tanečnice a choreografii dělala ve volném čase, ale asi se to pravé teď překlápí. Když se nám narodila dcera, měla jsem poprvé pauzu od tancování a mohla přijmout choreografické příležitosti, které dřív nebyly v mých časových možnostech. V současné době se snažím vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou, s úžasnou podporou a pochopením mé rodiny se to zatím daří :)“

Spolupracovala jste s řadou významných a světově proslulých choreografů jako jsou např. Uwe Scholz, William Forsythe, Johan Inger, Maurice Béjart, Thierry Malandain, Jiří Kylián, Mats Ek, Ohad Naharin, Douglas Lee, Cathy Martson, Jean Christoph Maillot. Který z nich Vás nejvíce ovlivnil? Na koho ráda vzpomínáte?

„Měla jsem opravdu ohromné štěstí tančit v dílech světově uznávaných tvůrců a s některými z nich se i osobně setkat. Na setkání s Mats Ekem nebo Ohadem Naharinem, a mimo jiné jeho nádherný duet Passomezzo, opravdu nezapomenu. A i přesto, že jsem osobně nepotkala pana Jiřího Kyliána, práce na jeho baletech s jeho asistenty byla výjimečná, jsou to žijící legendy tance a jejich pohybový slovník ovlivnil nejen naši choreografickou tvorbu.

„Velmi mě také ovlivnil choreograf Stephan Thoss, se kterým jsem měla možnost se několikrát setkat již v souboru ve Francii, tak potom v Montrealu a následně jsem přijala nabídku do jeho souboru v Mannheimu. Pan Thoss má schopnost vytáhnout ze svých tanečníků to co ani oni sami nevědí, že to dokážou, že je to v jejich schopnostech. Jeho energie a vášeň pro umění je podmanivá a nakažlivá. Role Dívky a taky hlavní postava v baletu Reve byly pro mě opravdovou výzvou nejen fyzicky, za celou délku představení neopustí postava jeviště a trvá dvě hodiny. Díky panu Thossovi také dnes tvoříme s Jeremym, vytvořil pro nás duet v baletu Dívka a smrt (přeskočila tady nějaká jiskra:)) A po této příležitosti jsme spolu tančili spoustu rolí především v současném repertoáru, ale třeba i pas de duex v Louskáčkovi, no a hlavně jsme poté vytvořili společný duet Doma, který odstartoval naši choreografickou spolupráci.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Působíte také jako pedagog v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji a jste také lektorkou jógy. Jak se cítíte v roli pedagoga? A co Vás přivedlo k józe?

„Role pedagoga je obohacující a náročná (opravdu hodně, hodně u učení mluvím a na to jsem nebyla zvyklá). Učím jak amatéry, tak i studenty, kteří se chtějí stát profesionály, snažím se předat lásku a vášeň k tanci a umění, to mi předali i moji pedagogové, u kterých jsem studovala na Janáčkové konzervatoři v Ostravě, zejména paní Kuklová, na kterou velmi často vzpomínám. Pokud je tam vášeň a nadšení, věřím, že pak se dostaví i motivace a disciplína. A pak taky předat své aktuální zkušenosti ze světa tance, pracovala jsem v různých zemích a typech souborů, vím sama, jak bylo po skončení studia těžké se zorientovat. Dnes už trochu vím, jaký typ tanečníků, který soubor preferuje, a na co by měli byt připraveni, aby dokázali uspět…tyhle informace bych jako absolvent velice ocenila a proto se svým studentům snažím poradit a pomoct jak nejlíp dokážu.

K józe jsem přišla asi před 10lety a odjela na měsíční intenzivní kurz do Indie prohloubit si znalosti přímo v prostředí, odkud jóga pochází… pro mě osobně je to skvělá kompenzace jak zharmonizovat tělo a mysl, flexibilitu a silu…“

Díky působení v zahraničních souborech jste procestovala řadu zemí. Do rodných Čech se pravidelně vracíte, ale stále pracujete v zahraničí. Co Vám říká slůvko domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Mám skvělou rodinu a do Ostravy se stále vracím domů. Naše první choreografie s Jeremym se jmenuje DOMA. Myšlenky a nápady jsme čerpali z vlastních zkušeností, mnoho umělců cestuje po světě a snaží se najít, vytvořit si nový domov… domov není jen místo odkud pocházíme, je to pocit… doma je tam, kde se cítíme v bezpečí a šťastní… je to pocit, že někam patříme.

Pro mě osobně je doma s mou rodinou anebo taky v tanečním studiu a na jevišti, když tančím nebo tvořím. Tenhle domov jsem našla ve Francii i v Kanadě, kde jsem potkala, úžasné inspirativní a přející umělce. Přátele, díky kterým jsem dostala odvahu začít a pokračovat i s choreografií. Moc bych si přála vrátit se domů do Česka i jako tanečnice nebo choreografka. Na jedné spolupráci v Česku už začínám pracovat a velmi se na tuto příležitost těším, bude krásné se vrátit domů i profesně.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte volné chvíle?

„Naprosto, miluju svoji práci a jsem neskutečně vděčná, že můžu většinu svého času trávit obklopena inspirativními lidmi a v kreativním prostředí, věnovat se tomu, co mě naplňuje a dělá šťastnou a navíc je to moje profese. Kéž by více lidi mohlo mít tak nádhernou práci, která je baví a dává jim smysl. Proto vnímám zodpovědnost, tenhle pocit předávat dalším lidem, tanečníkům, studentům, divákům nebo účastníkům lekcí taneční terapie, které se taky věnuji.

Volné chvíle trávím především se svou rodinou, moji dcerkou a manželem, v přírodě, na horách a na skalách, doma u klavíru, rádi chodíme na výstavy, koncerty, představení tance, cirkusu nebo činohry.“

archiv Věra Kvarčáková

Věra Kvarčáková

Pochází z Ostravy, kde vystudovala Janáčkovu konzervatoř (2000 – 2007).

Jako tanečnice začínala v baletním souboru Divadla J. K Tyla v Plzni (2007 – 2008), pak byla v letech 2008 – 2010 v baletu ND Brno, v letech 2010 – 2014 působila ve francouzském souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin, 2014 – 2019 byla demi-soliskou kanadského souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Od roku 2019 je sólistkou baletu National Theater v německém Mannheinu. Spolupracuje švýcarským souborem Snorchel Rabbit a jako pedagog působí v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji. Od roku 2017 se věnuje také choreografii a spolupracuje s Jeremy Galdeanem, s nímž vytvořila choreografické kreace DOMA, Solo pour Trois a FOMO.

Je lektorkou jógy, kterou studovala v Indii a taneční terapie, kterou studovala u Cirque du Soleil, v The Canadian National Centre for Dance Therapy.

Foto: Sasha Onyshchenko Kravetz, Catherene Lee, Jean-Laurent Ratel, Martin Chamberland

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.“

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN