Rozhovor se členy mladého souboru „Intelektrurálně“, ANDREOU DUDKOVOU, ANNOU CHRTKOVOU a JANEM MATÝSKEM

„Scénografie je pro nás situace“

Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. Nechceme na sebe mít nárok, že děláme ,To Umění´, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu,“ tak zahájili tři mladí progresívní studenti náš ,trialog. Anna Chrtková a Andrea Dudková studují scénografii v ateliéru Jany Prekové na brněnské JAMU. Skupinu „Intelektrurálně“ s nimi tvoří ještě Jan Matýsek – dnes už absolvent stejného oboru. S návrhem „Praha není Česko´“ uspěli v otevřené výzvě vypsané Institutem umění a stali se tak nezávislými kurátory české expozice ve studentské sekci na letošním ročníku Pražského Quadriennale.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek před stánkem z Chlumce nad Cidlinou

Co myslí tím, když říkají, že „Praha není Česko“? Jak se to projevuje v jejich tvorbě a jakým způsobem na tento fenomén jejich expozice na PQ reaguje? TANEČNÍ MAGAZÍN musí za zprostředkování rozhovoru poděkovat nejen autorce Amálii Bulandrové, Czech Theatre Magazinu, pro nějž původně rozhovor vznikal, ale zejména Adamu Dudkovi.

Mohli byste se čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU stručně představit? Kdo tvoří umělecký tým projektu „Praha není Česko“?

Andrea, Honza a Anna – tvoříme spolu skupinu Intelektrurálně. A pak také úžasný produkční tým Adam a Eva. Dále máme okolo sebe ještě celý širší tým – lidi zodpovědné za grafiku a video, hudbu, a tak dál. A každý výlet má také svoje autory a vlastní produkci.

V rámci vaší expozice se nesetkáváme pouze s (jedním) výstavním objektem, nýbrž s konceptuálním projektem – jak byste jej popsali?

Náš projekt ,Praha není Česko´ má dvě roviny. Jednak na výstaviště přenášíme náš oblíbený stánek se zmrzlinou (pochází z Chlumce nad Cidlinou), uvnitř kterého bude sídlit pobočka cestovní agentury. A ta pořádá výlety-exkurze mimo Prahu. Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletu zase Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce.

První pražská pivní tramway, konečné na Spořilově, v Praze 4, patří mezi ikony výletů. Je zajímavé, že v Chlumci nad Cidlinou, odkud pochází zmrzlinový stánek, vyrábí skvělé pivo Rodinný minipivovar U Vacků…

Kolik jednotlivých výletů, čili exkurzí bude? Půjde třeba i o výlety za komfortní zónu účastníků?

Výletů bude celkem šest. Hm, to záleží na nich, na účastnících 😊. A taky na typu výletu. Troufáme si tvrdit, že minimálně jeden z nich za komfortní zónu všech rozhodně půjde.

Kdo jsou autoři či organizátoři výletů?

To je celý širší tým okolo nás, který čítá studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Ateliéru intermedii brněnské FaVU, mezioborový tým studentů z JAMU, dále kolektiv Czechia a Michala Pěchoučka. Jeden výlet připravujeme i my tři.

Vybírali jste lokality, zejména cíle výletů, podle nějakého klíče?

Dalo by se říct, že máme klíč v dramaturgických okruzích. Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů.

Anna Chrtková

Považujete (pražský) umělecký svět za „uzavřený“? Jde podle vás o „sociální bublinu“?

Rozhodně je to sociální bublina, jako ostatně všechny jiné. Ale nejenom sociální, ale i kulturní – ta nás především pálí. Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. A to je i cíl naší expozice a našich výletů – nemít na sebe nárok, že děláme ,To Umění, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu. Jde nám právě o setkávání jiných kruhů. Ve velkých městech se ukazuje reprezentativní kultura, která mimo ně pokulhává. V tomto kontextu považujeme expanzi PQ mimo Prahu za zásadní, důležité je pro nás právě to setkání.

Chápu to tak, že svými výlety přislibujete autenticitu – autentické Česko, potažmo autentickou kulturu mimo instituce a kulturní centrum Prahy. Je pro vás autenticita v umění zásadní?

No, to je těžká otázka. My vlastně tvoříme hyperrealismus, spíše než autenticitu. Protože ty situace, které na výletech-exkurzích vzniknou, jsou ve své podstatě řízené, režírované, animované. Návštěvníci jsou vloženi do konkrétní situace a je na nich, jak se zachovají, stejně jako na obyvatelích našich destinací.

Jan Matýsek kostýmovaný

Jakou roli tedy má ve vašich výletech jejich účastník, tedy divák?„Divák-účastník jede na výlet nebo na víc výletů. To je jeho základní aktivita. Dále je nositelem situace, je pilířem oné hyperreality, kterou stavíme, protože bez něj by nevznikla. Zároveň je ale každý účastník svobodný. Je to sice exkurze, ale je tam sám za sebe. Ve svém jednání má volnou ruku.“

Anna Chrtková v zrcadle (dějin?)

Co si od vlastního projektu slibujete?

Doufáme, že se podaří vytvořit situace, které budou vyvolávat otázky. Otázky o vztahu jednotlivce k ostatním, vztahu centra a regionu, o vztahu k lidem, kteří nemají blízko k umění. Chceme rozvést dialog. Zažít ,to´ společně, necítit se rozděleně. Je to o něčem společném a my sami nevíme, do čeho jdeme. Je jedno, kdo co dělá. Prostě se jede na výlet za někým, za něčím…“

Na závěr mám ještě dvě otázky přímo související s vaším oborem. Jaký je vztah vašeho projektu k současné scénografii?

Necítíme to jednoznačně jako cílený komentář nebo úder současné scénografii. Naše kontexty přesahují scénografii. Scénografie sama o sobě se vystavovat nedá. Je to o situaci, o vztahu, atmosféře. Místo toho, abychom vystavovali prázdný design, raději vytvoříme situaci.“

Andrea Dudková. Směje se? Anebo rozjímá?

A jak vy – umělecký tým – scénografii chápete? Najdete definici, na které se shodujete?

Rozhodně se všichni shodujeme v tom, že scénografie je pro nás situace, nějaký rámec dialogu, vztahu. Určitě to není jenom materiál.“

Amálie Bulandrová,

Czech Theatre Magazine,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s filmovou režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou a též spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.“

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss“ v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JIŘINOU ANNOU JANDOVOU

„Skládat hudbu považuji za neskutečný zážitek“

Rozhodla jste se pro hudbu kvůli sobě samotné nebo jste byla ovlivněna tím, že hudba byla všude kolem Vás?

„Těžko už dnes posuzuji,  zda to bylo kvůli jednomu nebo druhému, ale jistě mě hudba kolem mě ovlivnila a ještě než jsem začala přemýšlet o mé vlastní hudební kariéře,  tak byla hudba hlavně vždy mým koníčkem. Poslech velkého množství různé muziky mi zůstal dodnes.“

Co pro Vás hudba znamená? Zapomenout na starosti všedního dne nebo je to opravdu práce?

„Hudba pro mě znamená vyjádření pocitů asi v každé situaci života. Prácí bych to asi nenazývala, pořád je to rozhodně potěšení. Skládat hudbu, vidět a slyšet jak se tvoří a pak to někomu zazpívat, považuji stále za neskutečný zážitek a moc si vážím toho, že mám tu možnost. Já zpívám, dá se říct,  jen výhradně autorské skladby, nepřebírám zahraniční hity ani muzikálové hity a možná i o to těžší cestu mám. Každou svou písničku tvořím a sedím si nad ní, počínaje hudbou, přes text až do konečné podoby ve studiu.“

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda mít slavného otce a jít v jeho šlépějích? Jak to prožíváte? 

„Neprožívám to už vůbec nijak, už spoustu let se tím nezabývám. Má to své klady a zápory, ale spíš to já osobně beru jako klad.To, jak to hodnotí posluchači, nechávám jen a jen na nich.“

Píšete si vlastní skladby.  Mluví Vám táta Dalibor do Vašich hudebních děl?  A jak je vlastně hodnotí?

„Nemluví mi do nich, ale bavíme se o nich. Tak, jako u skladeb, které pro mě složí on nebo jiní autoři. Nic mi nikdy nenařizoval a bylo by naivní si to vůbec myslet. Spoustu jeho rad si odnesu a uplatním je a některé věci zase třeba udělám úplně jinak,  po čase někdy lituji a jindy zase ne. Prostě nikdo nemá patent  na rozum a už vůbec ne v umění, kde se nedá vůbec nic odhadovat a náš vztah s tátou bych popsala jako velice kamarádský. Hodně si spolu povídáme o všem a každému bych takový vztah přála.“

Líbí se Vám Hurikán“ nebo Vám už po všech těch letech a koncertech ‚jde pěkně na nervy‘?Mrkající Jak jste vnímala tátovy písničky coby malá holka?

„Ano, moc se mi líbí Hurikán. Nejde mi na nervy žádná z jeho písniček, některé se mi logicky líbí trošku méně, ale já jeho muziku poslouchám opravdu moc ráda a jako malá jsem ji vnímala, řekla bych,  podobně jako dnes a to velice pozitivně. Znám dobře všechny jeho alba, někdy se směje a říká, že snad lépe než on 🙂 Táta je profesionál a osobnost,  a to se odráží i v  jeho skladatelství. Jeho skladby jsou už legendární a myslím, že to je pro každého interpreta sen.“

Některé ohlasy  posluchačů nejsou zrovna pozitivní (ale to může říct i Lucka Vondráčková a ledaskdo v Čechách..). Například  nemáte hlas, je příliš jalový a podobně. Co na to říkáte Vy? Rozčílí Vás takové komentáře?

„Takové komentáře mě nerozčilují, virtuální doba přináší i virtuální názory a každý na ně má právo. Ono je to vždy o tom, že pokud se vás takové komentáře přímo netýkají, pak vás dokonce třeba i pobaví, ale jakmile se ocitnete v té situaci, máte buď možnost to neřešit,  anebo se tím užírat a trápit. Já to neřeším  a tím, že za rok najezdím desítky vystoupení,  mám velikou možnost se s lidmi potkávat osobně a věřte mi, že kdybych necítila pozitivní ohlasy, rozhodně by moje soudnost dokázala uznat, že to nemá smysl. Hudba a zpívání není nijak měřitelné, vlastně  každá veřejná činnost má své fanoušky a odpůrce. Myslím,  že kritizovat se dá kdokoliv a používat to pak jako argument proti jeho práci, je vlastně to nejsnadnější.  Ale vše, co si najde svého fanouška, má smysl.“

Jaká největší úskalí čekají na mladou zpěvačku v současné době? Čeho se bojíte (pokud vůbec něčeho)?

„Víte, pro mě kariéra zpěvačky není jediný možný smysl života, trošku mě mrzí,  že se bavíme takto negativně, což ale asi bohužel symbolizuje tuto dobu. Necítím rozhodně pocit, že bych se měla něčeho nebo někoho bát. Vždyť dělat hudbu a zpívat  lidem by mělo být snad příjemné a pro mě to rozhodně příjemné je.To, jestli v tom někdo chce hledat zlo a závist a kdo ví co ještě, je dost smutné.“

Poslední song „Tak všechno nebo nic“ měl křest nedávno. Ten název je trošku o risku: Jaká jste? Riskujete ráda?

„Myslím, že člověk zrozený jednoznačně pro risk asi nejsem. Narodila jsem se ve znamení Váhy,  takže ta hodně symbolizuje moji povahu. Často jsem nerozhodná, ale v muzice se snažím postupovat vždy podle pocitu a svého přesvědčení.  Do ničeho se nedám natlačit. Název pro novou písničku „Tak všechno nebo nic“ ale hodně popisuje mojí momentální náladu, kdy mám pocit,  že už je opravdu na čase v životě trošku víc riskovat.“

Jaké máte další koníčky kromě hudby?

„Mám koníčky hlavně sociologii, filozofii a politologii. Zajímá mě v tomto směru spousta témat a do těch se ponořuji,  abych se odreagovala od hudby.“

Jak nejraději relaxujete?

„Nejraději odpočívám asi s přáteli a lidmi,  které mám ráda.  Občas na ně kvůli vytížení nemám tolik času, takže každý takový relax je pro mě úžasný a pak také mám moc ráda nejrůznější masáže a procedury těla, to mě velice nabíjí a uklidňuje.“

Jaký máte vztah k tanci?

„K tanci vyloženě pozitivní,  ale samozřejmě amatérský. Nikdy mě tanec nezasáhl nějak „podrobněji“. Je to velká dřina a má můj velký obdiv každý,  kdo umí krásně tančit.“

Je začátek roku. Jaké cíle si kladete? Čeho byste chtěla dosáhnout?

„Žádné si nekladu. Pracuji na sobě a snažím se zlepšovat. Hlavně chci předávat pozitivní náladu a pozitivní písně pro podobně naladěné publikum jako jsem já sama.“

Děkujeme za rozhovor 

Eva Smolíková

Foto: archiv Jiřiny Anny Jandové 

TANEČNÍ MAGAZÍN