Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Expedice i film pod patronací DANY DRÁBOVÉ

Režisérka EVA TOULOVÁ představila svůj připravovaný dokumentární snímek spojený s expedicí

Tvůrci filmu „Camino na kolečkách“, ve kterém se vydali spolu s vozíčkářem s roztroušenou sklerózou, pěšky 640 km Španělskem, se chystají na novou expedici! Tentokrát do Černobylu. Tisková konference nedávno proběhla v komerčním objektu v Říčanech u Prahy.

Týmu „Camino na kolečkách“ se podařilo v dubnu letošního roku vybrat od přispěvatelů potřebné prostředky na další výpravu a natáčení dokumentu v Černobylu. O tom, jak bude vypadat cesta i slíbený snímek, promluvili na nedávné tiskové konferenci.

Konference skýtala i stylové kulinářské dobroty

Stejně jako „Camino na kolečkách“ i „Černobylskou výpravu“ bude opět natáčet osvědčená dvojice – režisérka Eva Toulová a kameraman a střihač Tomáš Lénárd. Film s názvem „Černobyl na kolečkách“, který vznikne, bude nejen dokumentem Honzovy cesty, ale i snímkem o roztroušené skleróze a životních omezení, která sebou nemoc přináší. „Černobyl je pro mě, jako pro filmaře, atraktivní místo budící velký respekt, který se určitě na filmu promítne. V tomto dokumentu se plánujeme více naměřit na roztroušenou sklerózu a její život s ní.“ uvedla režisérka Eva Toulová.

Modely inkriminované černobylské jaderné elektrárny

Když mě Honza Dušek, pacient na invalidním vozíku s roztroušenou sklerózou, oslovil s prosbou vydat se do Černobylu, chvíli jsem váhal, protože výprava Černobylem bude daleko náročnější než španělské Santiago. Do kterého jsem sám doputoval a uměl jsem se v prostředí orientovat. Ovšem Honzův optimismus a heslo že nic není nemožné mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se jít do toho s ním.“ uvedl producent a poutník Petr Hirsch, který projekt „Camino na kolečkách“ v roce 2017 organizoval.

Že by simulace jaderného záření?

Expedice do Černobylu startuje 19. září letošního roku. Zaštiťuje ji, svým patronátem, známá jaderná fyzička Dana Drábová.

Foto: Jana Kopečková

Eva Toulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»CAMINO NA KOLEČKÁCH«: SMĚR ČERNOBYL!

Režisérka EVA TOULOVÁ se opět spojila ve „filmovém výletu“ s postiženým Honzou Duškem. Tentokráte míří, za asistence kamer, na východ.

Projekt „Camino na kolečkách“, ve kterém se vydal Honza Dušek s roztroušenou sklerózou 640 kilometrů Španělskem na invalidním vozíku, vzbuzoval už od samého počátku nečekaný ohlas. Není proto divu, že po celovečerním dokumentu, několika desítkách besed, výstavách a vydané knize, naplánovali členové týmu novou výpravu. Camino se opět rozhodlo oprášit své kolečka, tentokrát s cílem dobýt kontroverzní Černobyl!

Jan Dušek

Honza Dušek se nyní, spolu se svým týmem, plánuje vydat na jedno z nejrozporuplnějších míst světa. To, aby udělal sondu do svého nitra k nemoci, kterou už bere jako svoji družku. „Rozárka“ – jak jí říká – nebo-li roztroušená skleróza, je chronické autoimunitní onemocnění, při němž lidský imunitní systém napadá centrální nervovou soustavu. Honza, který je kvůli této nemoci upoután na invalidní vozík, se ale svými činy rozhodl ukázat ostatním, že ani na vozíku život nekončí. A člověk dokáže všechno, stačí jen chtít.

Španělské putování v kraji Rioja, mezi vinicemi

Spolu se svým týmem urazil Dušek v roce 2017 trasu 640 km Španělskem. Rád by i tentokrát dokázal, že lidská touha dokáže překonat jakoukoli překážku. „Když mě Honza mě oslovil s prosbou vydat se do Černobylu, chvíli jsem váhal, protože výprava Černobylem bude daleko náročnější než španělské Santiago, do kterého jsem sám doputoval a uměl jsem se v prostředí orientovat. Ovšem Honzův optimismus a heslo, že nic není nemožné, mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se jít do toho s ním.“ uvedl producent a poutník Petr Hirsch, který projekt „Camino na kolečkách“ v roce 2017 organizoval.

Rozloučení s Atlantikem na Muxii

Stejně jako u „Camina na kolečkách“ i z Černobylské výpravy vznikne dokumentární snímek. Ten bude opět natáčet osvědčená dvojice – režisérka Eva Toulová a kameraman a střihač Tomáš Lénárd. Film pod názvem „Černobyl na kolečkách“, který vznikne, bude nejen dokumentem Honzovy cesty, ale i snímkem o roztroušené skleróze a životních omezení, která sebou nemoc přináší. „Černobyl je pro mě, jako pro filmaře, atraktivní místo budící velký respekt, který se určitě v dokumentu promítne. Primárně ale dokument zaměříme na Honzu, který věří, že v Černobylu najde něco, co mu může pomoci v boji s jeho nemocí.“ uvedla režisérka Eva Toulová.

Eva Toulová

Pokud půjde vše podle plánu, odstartuje výprava „Černobyl na kolečkách“ svou pouť v létě letošního roku. Expedici zaštiťuje svým patronátem jaderná fyzička Dana Drábová.

U kapličky San Felices v provincii Kastilie a Leon

Pro zajištění prostředků na pokrytí nákladů na expedici a vznik nového dokumentu byla 9. března 2021 spuštěna sbírková kampaň Hithit pod názvem „Černobyl na kolečkách“. Tvůrci se snaží získat 300 000 Kč a nabízejí přispěvatelům atraktivní odměny.

Foto: štáb „CAMINO NA KOLEČKÁCH“

Eva Toulová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN