1. Vy jste se rozhodl jít ve šlépějích svých předků, (oba dědečci se zabývali herectvím), přesto ale Vaši bratři se nevydali touto cestou. Co zlákalo Vás?
„Nikdo z rodiny mě k tomu nijak zvlášť nevedl. Našel jsem si k tomu cestu sám ve druhé třídě, přes dětský loutkařský soubor Mraveneček. Dál už to bylo pro mě automatické, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, nenapadlo mě dělat něco jiného, neexistovala žádná jiná volba. Věděl jsem, jak to chodí v hereckém světě a v divadlech, věděl jsem, že to není nejlehčí život, přesto jsem se dvakrát neúspěšně hlásil na konzervatoř. Naštěstí režisérka Eva Tálská zakládala v Brně Studio Dům, což byl úžasný projekt a start umělecké kariéry pro spoustu mých vrstevníků. Nakonec jsem se dostal na Jamu.“
2. Jak došlo k tomu, že jste začal psát? Není přece samozřejmé, že by herec hrál a zároveň psal scénáře a knížky.
„Herec i autor pracují s textem, jen každá z těch profesí z jiné strany. Herec interpretuje text a aby to dělal dobře, musí pochopit autorův záměr. Zkusil jsem to tedy obráceně a zcela pragmaticky si napsal roli v televizním filmu (Cizí příběh 2010). Jenže byla to dlouhá cesta – přepisování a schvalování dalších a dalších verzí, nejdřív námětu a pak scénáře. Logicky vznikaly prodlevy a já jsem se potřeboval „udržet v tempu a provozní teplotě.“ A tak jsem zkusil psát prózu. To je rozdílný typ práce, o poznání svobodnější než scénář. Když se dílo nepovede, vůbec s tím nemusíte vyjít ven, když se povede a někdo je vydá, případný úspěch či neúspěch je pouze váš. Kdežto scénář je „manuál“ pro tvůrce, jak má film vypadat, co se tam má odehrávat a autor tak ve vlastním zájmu musí být týmovým hráčem, i když scénář píše sám. Prostě se musí pokusit zaznamenat všechno maximálně sdělně a konkrétně, protože chce, aby byla jeho vize režisérem a herci pochopena. A oslovit svou prací taky musí toho, kdo to celé platí, samozřejmě. Abstrakce, která by v próze, ba možná i v divadelní hře fungovala jako zdroj představivosti, je ve scénáři tedy logicky nepřípustná, stejně jako v technickém projektu na dům nebo v notovém zápisu.“
3. Vaše první kniha Horowitz získala cenu „Magnesia Litera“. To je fantastický začátek kariéry. Čím to, že byla tak úspěšná?
„Nezískala cenu, byla nominována na „Objev roku“. A tyto nominace se dávají jedině prvotinám, takže výběr se malinko zužuje. Ale už to, že ta kniha porotu zaujala, byl úspěch, z něhož jsem měl samozřejmě velkou radost.“
4. Čím zaujala? Tématem? Zápletkou?
„Já jsem původně chtěl vydat jiný text. Netušil jsem, jak to chodí, tak jsem prostě poslal rukopis do několika nakladatelství, které se překvapivě rychle ozvaly. Ta jednání se ale protahovala a já jsem mezi tím napsal Horowitze, takže když jsme se dohodli na spolupráci s nakladatelstvím Gasset, rozhodli jsme se, že vydáme rovnou tuto knihu. Myslím, že není problém na sebe upozornit, ale je těžké pak to martyrium dotáhnout do konce. Málokteré nakladatelství riskuje vydávat debutanty.“
5. Takže není zájem o nové autory?
„Asi je, ale nakladatelé také chtějí, aby se prodaly nějaké knížky. Po nominaci na „Literu za Horowitze“ jsem si myslel, že bude jednání o případné další knize daleko jednodušší. A první fáze i byla, oslovil jsem redaktora z jednoho renomovaného nakladatelství, aby si nový rukopis přečetl. Všechno to vypadalo tak slibně. Akceptoval jsem některé připomínky k textu, považoval jsem je za prospěšné a inspirující a věnoval jsem rukopisu další intenzivní tři měsíce. A pak mi z nakladatelství sdělili, že se po zralé úvaze rozhodli vydávat jiný typ literatury. Tečka.“
6. Vám se také podařila další těžko uvěřitelná věc, napsal jste scénář a zahrál jste si i roli ve filmu. To je sen nejednoho člověka, napsat si a zahrát si roli. To je přece fantastické, jak se to podařilo?
„Já jsem vždycky potřeboval mít v práci „zadní vrátka“, abych věděl, že nejsem závislý jen na tom, co mi kdo nabídne. To mi psaní umožnilo, vyrobil jsem si pracovní místo. A měl jsem možnost ten příběh vidět nejprve z pozice autora a potom z pozice postavy. Tohle na té práci považuji za nejcennější přínos pro mě. A taky zjištění, že dokážu ty dvě profese od sebe oddělovat, což by mohlo být pro někoho těžké. I režisér Juraj Deák, který „Cizí příběh“ režíroval, neskrýval obavy, že by mohly vznikat díky tomu, že jsem autor i herec, při práci problémy. Risknul to a jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, myslím, že spolupráce fungovala k oboustranné spokojenosti.
Když se začalo natáčet a já jsem vešel do ateliéru, byl to úžasný pocit. Najednou jsem stál v tom světě, který jsem doma u počítače vymyslel, jen tam chyběly stropy (kvůli reflektorům.) Poslední den, kdy jsme dotáčeli scény v tomto filmovém bytě, jsem seděl na posteli a říkal jsem si: „No, tak zítra to už rozeberou a přestane to tu existovat. Ale je to natočené, proto a jen kvůli tomu, že jsem to tak napsal, to tady bylo.“
7. Píšete dál?
„Píšu. Realizace dalšího scénáře pro Českou televizi, který jsem dokončil před rokem, je ve fázi příprav, probíhají castingy. Bude to komedie a věřím, že vtipná komedie.“
8. Střídáte žánry?
„Ano a rád. Teď pracuji na poněkud dramatičtějším kousku, ale vždycky bude větší zájem o komedie, které je, podle mého názoru, daleko těžší napsat. Měly by totiž být vtipné. V dramatickém příběhu člověk vystačí s tématem, pár zvraty, autentickými postavami a věrohodnými situacemi. Komedie vyžaduje toto všechno, plus humor. Může být crazy, romantická, suchá, ale měla by být vtipná. Autor se nemůže s nikým hádat: „Ale vždyť já se tomu směju!“
9. Lze psát komedii, když jste Vy sám uvnitř smutný?
„To je úplně jedno. Moje psychické rozpoložení nemá vliv na to, jaký žánr píšu. Když píšu, přemýšlím o postavách, stavím je do situací a pozoruju je, jak jednají. Tatáž situace může generovat napětí i humor (nebo obojí). Je to věc zadání a rozhodnutí.“
10. Čerpáte náměty z reálného života?
„Nejdřív vymyslím schéma, ze začátku je to čistý kalkul. Když funguje mechanismus, snažím se ho oživit, aby tam postavy jen nepobíhaly a neříkaly texty, které jsem jim napsal. A postupně se tento neživý svět dramatické konstrukce propojuje se světem živým, s postavami, které mají autentické motivace. A tam pro mě a pro příběh začíná reálný život.“
11. Jak tvoříte? Sednete si a intenzivně přemýšlíte nebo Vás něco napadne při nějaké jiné činnosti?
„Někdy to nejde vůbec, někdy nápad vznikne u stolu, někdy na ulici. Pak už je to tvrdá práce. Napadne mě třeba jen jedna situace, která pro mě nějak vystihuje téma, které zatím nedokážu pojmenovat. Kdybych to dokázal, nebavilo by mě psát. Už jenom na tom námětu strávím týdny. A pak teprve dojde na scénář. V ideálním případě scénář se smlouvou.:)“
12. Máte ještě nějaký další talent, třeba napíšete i písničky?
„To mě neláká.“
13. Je těžší napsat knihu nebo scénář?
„Jsou to úplně rozdílné kategorie. Ale tím, že je lze libovolně střídat, člověk může vždycky vidět pozitiva té, kterou se zrovna nezabývá. 🙂
14. Máte čas psát, když hrajete divadlo? Žijeme v takové uspěchané době….
„V určité fázi zkoušení nepíšu vůbec. Pak přijde doba, kdy nezkouším, netočím a jen hraju a musím se „dokopat“ k tomu, organizovat si pracovní den sám, což je bolestivý proces. Ale vždycky nakonec zase začnu, takže se všechno organicky prolíná a doplňuje. Nemám potřebu věnovat všechen čas práci, to zase ne.“
15. Vy jste byl 11. září v Americe, čistě náhodou jste nešel do WTC a viděl jste padat dvojčata. Asi málokterý Čech zažil něco takového. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Ano, měl jsem vyhlédnuté kalhoty v prodejně GAP, která byla přímo pod areálem WTC a chtěl jsem si je jít koupit, než večer odletím domů. Večer před tím jsem ale byl na rozlučkové párty s kamarády, takže jsme zaspal a nejel jsem tam. Nemyslím si, že by to spadlo přímo na mě, ale je to klidně možné. Vzhledem k přerušení letového provozu jsem zůstal v Americe o týden déle, v Činoherním klubu se kvůli tomu musela rušit představení, ale mně to v té situaci a atmosféře bylo úplně jedno, protože člověk nevěděl, co se děje, jestli bude válka, nebo jestli se podobné útoky budou opakovat. Paradoxně k těm hrůzám to byl jeden z nejkrásnějších týdnů mého života, protože lidé se k sobě chovali hezky. Byl to až určitý druh euforie.“
16. Projevila se lidská soudržnost, která by bez katastrofy nebyla, že?
„Nebyla by takhle koncentrovaná.“
17. Nebál jste se?
„Sledoval jsem televizi, titulky se hystericky měnily: útok na Ameriku, teroristický útok na Ameriku, Amerika ve válce…. Jiné informace jsem neměl, občas se muselo po ulici běžet, protože nějaký idiot zavolal na policii, že v budově je bomba, takže všechny z okolí evakuovali, na obloze nikde nic, jen stíhačky, občas vrtulník, a člověku se zdálo, že ten stroj míří na některý z těch z mrakodrapů, ve vzduchu byl pořá d prach ze spadlých dvojčat, do spodního Manhattanu se vůbec nedalo dostat, lidé nemohli do práce. A když jsem jel rok na to do New Yorku znovu…“
18. Vy jste se zas v klidu vrátil?
„Trauma zažili lidé, kteří někoho ztratili, já nemůžu říct, že to pro mě byl traumatický zážitek, spíš si pamatuji ten zvláštní euforický týden potom. Ale když jsem se tam po roce vracel, našel jsem uvnitř palubního časopisu letadla z Londýna Iránský pas s vyříznutou fotkou. To jsem se lekl hodně. Letadlo už začínalo rolovat, ještě zpomalilo, letuška běžela do kabiny… Ale nakonec jsme vzlétli. Zřejmě se to stává, nevím.“
19. Nemáte pocit, že přímo magicky přitahujete některé události, nebo spíše, že chcete být v centru dění a dějin?
„No, to nevím, ale zažil jsem v Americe i „black-out“. To bylo v době, kdy zkolaboval elektrický proud celému východnímu pobřeží. Lidé, kteří zaplatili neuvěřitelné peníze za drahé hotely na Times Square, se nedostali do hotelových pokojů, protože ty jsou všechny na čipové karty a spali na ulici společně s bezdomovci. Tyhle katastrofy stírají sociální rozdíly.“
20. To jenom dokazuje, že bez událostí, které tvoří novodobé dějiny Ameriky, prostě nemůžete být.
„Ale to se může stát kdekoli, pojedete do Keni na safari a někdo hodí granát do obchodního domu…“
21. Proč jste do Ameriky vlastně jel? Za prací, vydělat peníze?
„V divadle „Husa na provázku“ v Brně jsem dal po dvou letech výpověď a odjel jsem do USA. Našel jsem si práci, byl to úžasný pocit svobody. A souběžně s tím přišla nabídka zkoušet v Činoherním klubu, ze které vzniklo angažmá. Do USA jsem se pár let vracel každé divadelní prázdniny, část pobytu pracoval, část cestoval. Když vystoupím z letadla v New Yorku, mám pocit že jsem doma a že Praha je pro mě nutné zlo, které mi umožňuje dělat to, co bych jinde dělat nejspíš nemohl.“
22. Herectví byste v New Yorku nezkusil?
„Nikdy mě to ani nenapadlo.“
23. Je ještě jiná země, která by Vás takhle lákala?
„Líbí se mi Skandinávie, i v oblasti kinematografie. Dánů je polovina než nás, ale vznikají tam pozoruhodné filmy, mají tolik světoznámých herců a režisérů. Možná je to i tím, jak skandinávské země podporují kulturu, ale bez talentu, do kterého se peníze investují, by tak originální díla nemohla vznikat. Naše soudobá tvorba se se skandinávským zázrakem bohužel nedá srovnávat.“
24. Muzikály Vás nelákají?
„Ne, vyhovuje mi to, co dělám v Činoherním klubu.“
25. Líbí se Vám současné muzikály?
„Já na ně nechodím, jen v New Yorku jsem jich pár viděl a obdivoval jsem profesionalitu herců – všichni perfektně zpívali, hráli a tančili. Je to taková turistická povinnost, zajít si aspoň jednou na Broadway. Můj děda Stanislav Fišer v Brně v Redutě muzikály režíroval, takže některé klasické melodie znám už od dětství.“
26. Jaký vztah máte k tanci?
„Na JAMU jsem dělal reparát z charlestonu…“
27. Přijal byste nabídku tančit ve Stardance?
„To bych nepřijal, protože za prvé bych vypadl hned v prvním kole, za druhé nejsem ten správný typ do takového pořadu.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
