Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu

Spifire Company zkoumá téma rovnoprávnosti

Ve Švandově divadle přistane Spitfire Company. Společná inscenace prozkoumá genderovou rovnoprávnost

Jedinečné spojení kamenného a nezávislého divadla nabídne nový titul Švandova divadla. Pro smíchovskou scénu ho připravuje autorská a režijní dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Inscenace s provokativním názvem Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu nabídne osobitý pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). A v dnešní společnosti prozkoumá témata jako šovinismus, předsudky či rovnoprávnost. Premiéra inscenace, jejíž podobu utvořily i názory a zkušenosti účinkujících herců a tanečníků, bude 27. listopadu 2021 ve Studiu Švandova divadla.

Nakolik je společnost doopravdy připravena na rovnoprávnost mužů a žen? Jak jsou na tom v tomto směru lidé s odlišnou sexuální orientací? Jak moc nás ovlivňují předsudky a zažité stereotypy společenských rolí? A co když na tom šovinismu přece jen něco bude? I tato témata otevírá a prověřuje inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu vznikající v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company.

 

Pátrání v postojích a předsudcích

Výchozím impulsem pro napsání hry byl pro Petra Boháče život a myšlenky Otto Weiningera (1880-1903), mladého filosofa a autora knihy Pohlaví a charakter. Jeho radikální názory týkající se žen, sexu či židovství zaujaly například Henrika Ibsena, Sigmunda Freuda, Egona Schieleho, Ludwiga Wittgensteina i Adolfa Hitlera. Weininger, sužovaný svojí jinakostí – byl Žid a pravděpodobně i homosexuál – proslul mimo jiné zarytou nenávistí k ženám. V pouhých třiadvaceti letech pak spáchal teatrální sebevraždu.

„Naše sexualita nás ovlivňuje více, než si sami dokážeme přiznat. Ovlivňuje naše jednání, pohled na svět i úsudek o druhých lidech. Bojíme si to přiznat, ale sexualita je esenciální hodnotou, která nás utváří. Toto si velmi dobře uvědomoval Otto Weininger, když psal své ikonické dílo. Proto je důležité se k němu vracet, i když s jeho myšlenkami nesouhlasíme,” říká Petr Boháč a Miřenka Čechová ze Spitfire Company.

Rozporuplná Weiningerova osobnost je v inscenaci rozdělená do tří různých složek Weiningerovy osobnosti. Ty ztvárňují Jan GrundmanMarie Štípková a hostující Jiří Böhm. Jejich herecké kreace dotvářejí tanečnice Sabina Bočková a tanečník Lukas Blaha. Ti ztělesňují stěžejní okamžiky ze života mladého filosofa, ale i obecnější principy mužského a ženského těla.

Zcela unikátní dějovou linku tvoří komentáře, které pod vedením Miřenky Čechové přinesli do původního Boháčova textu sami herci. Ti předváděné výjevy doplňují, glosují, rozporují nebo mu naopak přitakávají. „Od začátku jsme počítali s tím, že Jan Grundman, Marie Štípková a Jiří Böhm dostanou v inscenaci prostor pro vlastní vyjádření a vnesou do ní autorský pohled ovlivněný jejich názorem a zkušeností,“ potvrzuje Miřenka Čechová a Petr Boháč ze Spitfire Company.

 „V naší nové inscenaci jde bez nadsázky o hledání a pátrání; nejen ve směřování a náladách společnosti, ale též v nás samotných – v našich postojích, předsudcích i v našich výrocích, které na první pohled mohou vypadat neškodně,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

A dodává, že se v ní důmyslně pracuje s nahotou a nechybí v ní ani lehkost a humor. „Hledání myšlenek se tu děje nejen skrze prozkoumávání vyřčených slov, ale též skrze tělo samotné, jeho dispozice a jeho rozpory. Vznikají tak velmi sugestivní obrazy,“ uvádí Kinská.

Ženský pohled na věc

Weiningerovy výroky postavili tvůrci do kontrastu s dalšími inspiračními zdroji. K nim patří i povídka Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové (1860-1935), socioložky a pozoruhodné autorky, jež se stala vzorem budoucího feministického hnutí. Zčásti autobiografický text napsala Gilmanová po těžkém záchvatu poporodní psychózy, která se však v její době považovala za projev hysterie. Inscenace pracuje také s osobou Valerie Solanas (1936-1988), americké spisovatelky pohrdající muži, proslulé svým radikálním feministickým manifestem SCUM (Society for Cutting Up Men). Žena podobně zarputilá jako její myšlenkový protipól Weininger se později „proslavila“ pokusem o vraždu Andyho Warhola

Výrazný výtvarný koncept Lucie Škandíkové pracuje s bílou plochou jako projekčním plátnem pro imaginaci i hledání sebe sama. Minimalisticky pojatému prostoru vévodí mnohoznačný zlatý předmět provokující divákovu představivost. Výrazným prvkem jsou také paruky v duchu typického warholovského účesu.

Skladatel Jan Kučera vyšel například i z Beethovenových motivů a herci přímo na scéně využijí looper.

„Inscenace je mimo jiné nápaditě provokativní polemikou o šovinistickém uvažování v oblasti sexuality a společenských rolí. Aktuální události i výroky známých osobností ze světa politiky, vědy a kultury nás přesvědčují o tom, že téma rovnoprávnosti, různě aplikované nadřazenosti a konfrontace našich předsudků jsou stále aktuálnějším tématem ke zpracování a diskusi,“ uzavírá Martina Kinská.

Premiéru 27. listopadu ve Studiu Švandova divadla následují již vyprodané reprízy 29. listopadu a 4. a 29. prosince 2021. V roce 2022 bude titul na programu 12. ledna 2022.

Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company

 

O čem inscenace podle vás je?

Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?

Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.

Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?

Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.

Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.

Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?

Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.

V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?

Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.

Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?

Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.

Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.

Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.

Foto: Alena Hrbková, Vojtěch Brtnický

 

 Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Nejen Cyrano ve skafandru

Sezóna 2021/2022 ve Švandově divadle: nevšední Cyrano, hra o smrti ruského agenta, příběh Sira Nicholase Wintona a další novinky

PREMIÉRY VE VELKÉM SÁLE:

Martin Crimp, Edmond Rostand:

CYRANO Z BERGERACU“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 18. září 2021

Slovo jako prostředek lásky. Slovo jako zbraň. Nový přepis romantického příběhu v beat boxovém rytmu.

Cyranem ve skafandru je Luboš Veselý, pod ním Bohdana Pavlíková

Příběh jednoho z nejznámějších milostných trojúhelníků uvede Švandovo divadlo v novém přebásnění Martina Crimpa jako jedno z prvních divadel od jeho světové premiéry v londýnském Playhouse Theatre. Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, ale zbavuje je romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu.

Matěj Anděl, Natálie Řehořová a Robert Jašków opět v Cyranovi

I ten, kdo Rostandovo drama nikdy nečetl, ani neviděl, jistě zná situaci, v níž titulní hrdina napovídá pod rouškou noci verše, skrze něž vyjadřuje lásku mladý Kristián krásné Roxaně. A Crimp ve svém přepisu obnažuje právě moc, kterou mají ti, co slovem vládnou. Moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je pro něj prostředek, který dokáže zažehnout lásku, ale i podnítit nenávist.

Lucy Prebble:

PŘÍLIŠ DRAHÝ JED“

Režie: Thomas Zielinski

Premiéra: 6. listopadu 2021

Měl zemřít hned, ale žil ještě tři týdny. A tak stihl vypovídat. Kreml jakoukoli spojitost s případem dodnes odmítá. James Bond je jen velmi slabý odvar reality.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a FSB, v roce 2000 emigroval do Velké Británie v důsledku perzekucí po zveřejnění nezákonných praktik ruských tajných služeb. Se svojí ženou Marinou a synem se usadil v Londýně. Právě v jednom z tamních hotelů si s ním na začátku listopadu 2006 dali schůzku dva ruští agenti. Jejich plán otrávit Litviněnka radioaktivním poloniem 21O však vyšel jen zčásti –  kontaminovaného zeleného čaje se napil málo, a tudíž ještě další tři týdny žil. A v nich vypovídal. Ze své smrti obvinil nejen ruské tajné služby, ale přímo i prezidenta Vladimíra Putina.

Britská dramatička Lucy Prebble (* 1980) i přes detailní popis celé kauzy nepředkládá divákovi jen čiré dokudrama, ale mistrně využívá potenciálu divadelnosti dané látky. Vzniká sugestivní kaleidoskop situací, které střídají žánry i časové roviny, stejně tak jako perspektivu, z níž je příběh nahlížen. Postupně se však vše skládá v silné drama. Hra vychází na stejnojmenné knihy Luka Hardinga a měla světovou premiéru na začátku září 2019 v londýnském Old Vic Theatre.

Alexandr Litviněnko

Příliš drahý jed“ má navázat na linii inscenací, které dominují především na studiové scéně – a to inscenace, které reflektují dějinné události a aktuální dění, a nabízejí tak divákovi poměrně ostrou konfrontaci. Navíc skrze dílo současné světové dramatiky (uvedené v české premiéře). K režii byl přizván Thomas Zielinski, jež se ve svých inscenacích často zaobírá právě kritikou společenských či politických poměrů. Upozornil tak nejen na českých, ale též na německých scénách.

Kateřina Tučková:

WINTON“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 19. března 2022

Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …

Příběh důležitého hrdiny (a dalších jeho spolupracovníků a kolegů) evropských dějin, který pomohl zachránit 669 lidských životů, a přesto se tím nikdy nepyšnil. Sir Nicholas Winton se zasadil o převoz stovek převážně židovských dětí okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království a celému světu ukázal rozdíl mezi pasivním a aktivním dobrem. Dle něj aktivní dobro „vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.

Sir Nicholas Winton

Hru na motivy života a odkazu činů a pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková, dvojnásobná držitelka ceny Magnesia Litera za knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“ a „Žítkovské bohyně“s níž divadlo spolupracovalo již na dramatizaci knihy „Bratr spánku“Její prokazatelný talent vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné Evropy.

Kateřina Tučková je nejen spisovatelkou a dramatičkou, ale rovněž známou kurátorkou mladých výtvarných umělců

Jaroslav Papoušek, Kristýna Jankovcová, Adam Svozil:

ECCE Homo HOMOLKA“

Režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Premiéra: 28. května 2022

Krucifix, doma je doma, to je marný. Kultovní film československé nové vlny poprvé na jevišti.

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do přírody, aby si užili čerstvého vzduchu. Suverénní děda, starostlivá, leč nekompromisní babi, poněkud ušlápnutý Ludva s frustrovanou  Heduš a zvídavými dvojčaty jsou ale ze sváteční idylky nečekaně vyrušeni a hrozí, že celý den bude jen snůškou malicherných  hádek a sporů 🙁   Spraví náladu nedělní oběd? A vezme Ludva Heduš s děckama na dostihy? Rodina má být přece pospolu 🙂

 Komedie scenáristy a režiséra Jaroslava Papouška z roku 1969 i díky mistrným dialogům zlidověla a stala se synonymem pro českou povahu. I přes svůj citlivý humor má satiricko-kritický podtext, který z ní činí hořce vtipnou sociální sondu, jež odhaluje rodinu jako základ české společnosti.

Dramatizace se ujme talentovaný režijní tandem Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří se Švandovým divadlem spolupracovali již na satirické komedii „Zabíjejte popírače klimatických změn“. 

PREMIÉRY VE STUDIU:

Petr Boháč:

MUŽ VLASTNÍ PENIS, VAGINA VLASTNÍ ŽENU“

Režie: Petr Boháč

Premiéra: 27. listopadu 2021

Kdo měl vliv na H. Ibsena, A. Strindberga, K. Krause, Z. Freuda, E. Schieleho, L. Wittgensteina a A. Hitlera? Kdo vystřelil na Andyho Warhoula? A jak s tím vším souvisí bruselské genderové tabulky?

Na začátku října 1903 páchá ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý Otto Weininger. Ovšem patřičně teatrálně – pronajme si pro tu příležitost byt, v němž zemřel Ludwig van Beethoven a pošle oznámení o svém činu rodině. A v červenci 1968 vstoupí do studia jednoho umělce Valerie Solanas a vystřelí na něho. Večer se přihlásí dopravnímu policistovi. Muž, na kterého namířila zbraň byl Andy Warhol.

Otto Weininger

Dvě osoby s nesmiřitelností ke světu i k svému vlastnímu životu. Dvě osoby, které pohrdaly druhým pohlavím a svými výroky to dávaly okázale najevo. Mysoginie (nenávist k ženám) a misandrie (nenávist k mužům) ve dvou stěžejních etapách pro 20. století. „Žena je buď matka nebo děvka; ani jedna neskýtá nic dobrého, natož inteligentního. I nejhorší muž má stále větší hodnotu než nejlepší žena…“ „…muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci.“ Kolik lidí přiznaně či potají přikývne?

Petr Boháč a Miřenka Čechová jsou vůdčími osobnostmi umělecké skupiny Spitfire Company, která patří ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Zároveň se však velmi intenzivně zabývají reflexí fenoménů současné společnosti a nebojí se argumentačně brilantně zvládnuté konfrontace. Jejich inscenace nabízejí velmi originální pohled na zvolené téma a zhusta také nabourání myšlenkových stereotypů a mainstreamové splavnosti skrze nápaditou provokativnost. V inscenaci, jež vzniká v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company povedou polemiku nad tématem šovinistické myšlení v oblasti sexuality.

Édouard Louis, Tomáš Loužný:

DĚJINY NÁSILÍ“

Režie: Tomáš Loužný

Premiéra: 12. února 2022

Jak dalece se může lišit vyprávění jedné skutečné události? Odvážná a šokující zpověď jako detektivní příběh naruby.

V prosinci roku 2012 Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.

Hlavní hrdina vypráví okolnosti traumatické události lékařům, policistům, svým bližním i komukoli jinému, kdo je ochoten ho poslouchat. Nemůže přestat, ale čím víckrát příběh vypráví, tím více lidí ho vlastní. Každý z nich však na trestný čin nahlíží ze své vlastní perspektivy. Z osobního příběhu se tak stávají dějiny násilí, nad nimiž již přímý účastník přestává mít vlastní kontrolu. Do vyprávění vstupují maloměstské předsudky hraničící s homofobií nebo rasismus správních orgánů. Najednou se jedinec, který během jedné noci prožil intenzivní vztah blízkosti a následné zrady, stává jen odosobněnou statistikou včerejších zpráv.

Édouard Louise

Odvážná a šokující zpověď je adaptací románu mladého francouzského autora Édouarda Louise, který se po vydání svého debutu „Skoncovat s Eddym B.“ stal literární senzací. Jeho autobiografické romány kontinuálně otevírají otázku stále přetrvávajících rasových a sexuálních předsudků. Švandovo divadlo dílo Édouarda Louise českým divákům představí jako první v adaptaci mladého autora a režiséra Tomáše Loužného, v loňském roce nominovaného divadelní kritikou na talent roku.

Foto: Alena Hrbková a archiv

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

CYRANO, ale i ORWELL a HAVEL na smíchovském jevišti

Švandovo divadlo do nové sezóny s bohatým repertoárem

Klasický titul „Cyrano z Bergeracu“ v novém přebásnění, ale i světovou premiéru původní hry „Srpnové světlo“ napsanou a zrežírovanou Martinem Františákem. Či adaptaci slavného románu „1984“ George Orwella, světově úspěšné drama „Ať vejde ten pravý“, nabízející to nejlepší ze severské detektivky. Ale rovněž upíří romanci a psychologické drama a navíc dva provokativní tituly, věnované aktuálním tématům dnešní doby – klimatické změně a dozvuku vlny #MeToo. To vše, včetně premiéry hry „Adamova jablka“, odsunuté z dubna 2020 až na březen 2021, nabídne v sezóně 2020/2021 divákům pražské Švandovo divadlo pod vedením uměleckého šéfa Martina Františáka. Ten přizve ke spolupráci silné režijní osobnosti – Jiřího Pokorného, Dodo Gombára, Jana Holce i progresivní režisérskou dvojici Adama Svozila a Kristýnu Jankovcovou. Další tvůrčí dvojicí, v jejíž koncepci vznikne nová studiová inscenace, bude Miřenka Čechová a Petr Boháč. Tedy v tomto posledním případě tandem reprezentující špičku českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Předprodej vstupenek začíná ve středu 13. května 2020.

Novou sezónu otevře „Cyrano z Bergeracu“ v režii Martina Františáka. Klasický titul v novém přepisu Martina Crimpa uvede Švandovo divadlo necelých deset měsíců po světové premiéře v Londýnském Playhouse Theatre. Českého přebásnění, které vzniklo exkluzivně pro Švandovo divadlo, se ujala oceňovaná překladatelka Ester Žantovská. Adaptace renomovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, přecházející od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Crimp ve svém brilantním přepisu obnažuje moc, kterou mají ti, kteří vládnou slovem: moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je tu tak prostředkem, který dokáže zažehnout lásku i nenávist. „Tímto se Crimpova verze Cyrana stává nejen příběhem lásky, ale nenásilně, aniž by byl text výrazně aktualizován a přenášen do současnosti, se vyjadřuje i k tématům ryze politickým. Protože ten, kdo vládne slovem a dokáže jej šířit, získává moc utvářet svět,“ je přesvědčen Martin Františák. Premiéra hry právě v jeho režii bude 24. října 2020 ve Velkém sále.

Následovat bude titul „Zabíjejte popírače klimatických změn“. Vypráví o tom, co se může stát, když se nezastavitelná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky. Palčivě aktuální hru australského dramatika Davida Finnigana inspirovaly černé komedie Quentina Tarantina, rétorika Ala Gora a klenotnice populární hudby. Hra přitom klade zásadní otázku: kdo konečně přiměje společnost, aby se začala k planetě chovat šetrněji? Vědci? Experti na klima? Nebo snad eko-teroristé? A je to vůbec potřeba? „Finniganova hra se strefuje do všech skupin názorového spektra, takže není další ekologickou agitací, nýbrž satirickou komedií, která odkrývá sílu médií a sociálních sítí a jejich vliv na mínění mnohdy krvelačné veřejnosti,“ říká dramaturg David Košťák. Švandovo divadlo uvede inscenaci v české premiéře v překladu Ester Žantovské, režie se ujme Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Premiéra bude již v listopadu 2020 ve Studiu.

Členky souboru Švandova divadla Natálie Řehořová, Marie Štípková a Anna Stropnická na aktuálním snímku Aleny Hrbkové, pod současným sloganem Švandova divadla. Tento slogan se stal i tématem našeho titulního snímku.

Tamtéž, tedy na malé scéně Švandova divadla, se 28. listopadu 2020 uskuteční i první uvedení hry „Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu“ autorů Petra Boháče, Miřenky Čechové a Martiny Kinské. Ti představí publiku myšlenky pozapomenutého rakouského filosofa Otty Weiningera, který na přelomu 19. a 20. století (než spáchal v pouhých 23 letech sebevraždu) přetavil většinu podstatných názorů a nálad své epochy do podoby svérázného díla. August Strindberg či Ludwig Wittgenstein považovali Weiningera za génia, jiní ovšem za šílence. „Dnes je většina jeho misogynských názorů pro západní společnost naprosto nepřijatelná. Ale co když přistihneme diváka, že s nimi navzdory jejich ,nepřipustitelnost´ tu a tam vlastně souhlasí?“ ptají se tvůrci. Dodejme, že Petr Boháč a Miřenka Čechová, dvě vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company, patří dnes ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace vždy nabízejí originální pohled a skrze nápaditou provokativnost často nabourávají myšlenkové stereotypy a pohodlnou mainstreamovou „splavnost“. „A přesně o to usilujeme i ve společném projektu Spitfajrů se Švandovým divadlem; zvláště když se neustále zdvihají nové a nové vlny #MeToo a diskuse o genderové rovnosti nabývají na radikálnosti,“ říká spoluautorka hry a současně dramaturgyně smíchovské scény Martina Kinská.

První premiérou roku 2021 bude inscenace původní české hry „Srpnové světlo“, uvedená ve světové premiéře 30. ledna 2021 ve Studiu. Umělecký šéf Švandova divadla a současně režisér nového titulu Martin Františák napsal pro herecký soubor text, jímž stylově navazuje na své předchozí oceňované hry „Nevěsta“ nebo „Karla“. Opět se v něm věnuje hrdinům mimo společnost a svůj poetický jazyk, vycházející z nejlepší tradice české dramatiky, staví do kontrastu s prostotou každodenního života. Příběh situoval tentokrát do skalistých hor ledového severu, jimiž neúprosně proniká srpnové světlo. Dva muži, žijící v opuštěném statku po rodičích, nepotřebují zdánlivě nikoho a nic. Jenže se objeví dívka, uprchlice naplněná jasem. Je možné pro vlastní naději a štěstí udělat ve dne věci, na které se bojíme v noci jen pomyslet…? „Text napsaný přímo pro Švandovo divadlo vznikal mezi pobytem našince u hlubokých fjordů a groteskní realitou všedního dne,“ prozradil Martin Františák.

Adaptaci slavného románu „1984“ britského spisovatele George Orwella v režii Doda Gombára nabídne Švandovo divadlo poprvé 13. února 2021 ve Velkém sále. Orwellovi se v jeho mistrovském utopickém románu podařilo předpovědět totalitní společnost, v níž pouhé vlastní myšlenky mohou být pro člověka těžkým zločinem. Vizionářské dílo, které se stalo jednou z nejdůležitějších knih 20. století, vyšlo poprvé v červnu 1949. Zejména komunistické režimy se v románu záhy poznaly, takže kniha byla v zemích socialistického bloku po desetiletí zakázána. Mnohé z motivů, například všudypřítomné obrazovky, které vedle vysílání propagandy současně občany snímají a kontrolují, se přesto zdály být dlouho z oblasti sci-fi. „A dnes takové obrazovky nosíme po kapsách a s podivuhodnou ochotou skrze ně poskytujeme informace současným Velkým bratrům,“ poznamenává režisér Dodo Gombár.

Ve Velkém sále se odehraje také premiéra hry „Adamova jablka“, přesunutá z dubna 2020 až na 27. března 2021. Hra, která je adaptací stejnojmenného filmu Anderse Thomase Jensena, je završením trilogie divadelních adaptací severských filmů – „Kdo je tady ředitel?“ a „Kurz negativního myšlení“. A patrně i nejostřejší komedií, jakou kdy diváci ve Švandově divadle uvidí. „Navíc v pojetí jednoho z nejbouřlivějších režisérů střední generace – Jiřího Pokorného,“ upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní tato velmi černá komedie pracuje s nezaměnitelnou severskou poetikou, a to „v originalitě situací, krystalické dramatice, tak v archetypální symbolice střetu dobra se zlem, bolestného sebepoznání a v provokativním míšení žánrů“. Farář Ivan (Jacob Erftemeijer) se ve všem snaží vidět jen to dobré. Rád tak pomáhá nacházet novou cestu ztracencům, kteří si na jeho venkovské faře odpykávají alternativní tresty. Vše ale změní příchod Adama (Robert Jašków), zarputilého neonacisty, který se rozhodne, že faráře donutí, aby si přiznal pravý stav věcí: uviděl zlo a připustil, že tím, kdo ho už léta krutě trápí, není Ďábel, ale Bůh sám. Převychová farář neonacistu, anebo o své pravdě přesvědčí neonacista faráře? A jakou roli má v příběhu fakt, že Bible se v něm sama otevírá vždy na stránce s příběhem o Jobovi? Odpovědi se diváci dozvědí na jaře roku 2021.

Sezónu za rok uzavře 29. května 2021 ve Velkém sále premiéra hry „Ať vejde ten pravý“. Vyprávění mistrně balancující na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu. Titul, který ve Švandově divadle uvidíme v režii Jana Holce, poprvé uvedlo Národní divadlo v Londýně, odkud byla inscenace pro velký úspěch přenesena na West End a poté zahájila vítězné tažení po dalších světových scénách. Přispěla k tomu poutavá knižní předloha Johna Ajvide Lindquista a také fakt, že se její divadelní adaptace ujal Jack Thorne, zkušený britský dramatik, známý svou prací rovněž pro film a televizi (podílel se například na scénáři k sedmé epizodě Hvězdných válek). Hrdiny příběhu jsou dvě děti. Oskar je osamělý chlapec, kterého ve škole šikanují. Žije s matkou v paneláku na kraji města. Dívenka Eli se přistěhuje naproti. Nechodí do školy a přes den nikdy neopouští byt. Dva malí vyděděnci se spřátelí a jejich pouto den ode dne sílí, zatímco sousedstvím otřásá série brutálních vražd…

Hra „Ať vejde ten pravý“ tak ve finále sezóny nabídne publiku Švandova divadla lákavou podívanou: s napínavým, imaginativním a téměř detektivně se rozplétajícím dějem, nečernobílými postavami i možností nechat se strhnout poutavými jevištními obrazy.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN