Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Bude nový seriál „ČECHOVI“ českým DALLASEM?

V jedné z důležitých rolí si tam zahraje i Vlastimil Harapes! Ale také třeba MUDr. Radim Uzel anebo herecká a pěvecká legenda Josef Zíma.

Když se v 90. letech minulého století objevil v Česku seriál Dallas, všichni tuto rodinnou ságu s napětím sledovali a stal se z ní naprostý fenoménem. Již brzy budeme u nás mít „český Dallas” a rodinnou ságu ČECHOVI. 13-ti dílnou sérii v pražském Kině MAT představil zástupcům médií autor, režisér a producent Tomáš Magnusek, s režisérkou Evou Toulovou, za účasti mnoha herců i členů realizačního týmu.

Podobnost čistě náhodná? Nikoli! Režisér Tomáš Magnusek, který proslul svými filmy a seriály, do nichž se mu podařilo a stále daří obsazovat herecké legendy, se „dallaskému tématu“ věnoval od svého dětství.

Tak jako si děcka a teenageři hrají s panenkami, autíčky, hrají hry, já jsem si z lega dělal panáčky a rozehrával jsem takovou pomyslnou rodinnou ságu. Neskutečně mě to fascinovalo a bavilo a řekl jsem si, že něco podobného jednou natočím. A stalo se,” prozradil Tomáš Magnusek. Ten, který vytvořil rodinu Čechovu o čtyřech generacích, žijící pod jednou střechou.

Režisér, scenárista i předseda Obce spisovatelů Tomáš Magnusek a jeho dítě – seriál ČECHOVI

Čechovi jsou bohatá podnikatelská rodina čtyř generací, kteří bydlí v jednom domě. Každý má svou ložnici, svůj příběh a svůj smysl v ději. Dnes už sedmdesátiletý otec, hlava rodiny, založil krátce po revoluci firmu, kterou by chtěl nyní předat některému ze svých třech dětí. To se ale nedaří. Je to problém současnosti, kdy generační výměnu ve firmě nepřežije téměř dvě třetiny společností,” popsal stručně hlavní dějovou linku režisér Tomáš Magnusek, který sám ztvární velmi negativní postavu charakterově podobnou J. R. Ewingovi z amerického Dallasu…

Seriál Čechovi bude o tom, jací jsme, jak je složité v dnešní době podnikat, o chybějících zaměstnancích, ale také o uvažování lidí… Že to není jen o tom, že někdo má miliony a neví co s nimi, ale že musí tvrdě pracovat… Je v něm namíchané všechno, kdekdo se v tom může třeba i poznat. Jsou tam rodinné i finanční intriky, mocenské boje, sex, sarkasmus i spletité vztahy a také velmi zajímavý a někdy až nečekaný vývoj některých postav“ láká diváky k obrazovce Magnusek s tím, že je velmi rád, že se mu opět podařilo obsadit řadu skvělých herců zvučných jmen.

Rodinu Čechových tvoří: Libuše Švormová, Kateřina Macháčková, Miloslav Mejzlík, Petr Batěk, Tomáš Magnusek, Robert Cejnar, Andrea Elsnerová, Bára Šťastná, Tereza Němcová – Petrášková, Tereza Ticháčková.

Celá seriálová rodina Čechových

V dalších rolích se objeví: Regina Rázlová, Jaroslava Obermaierová, Ivana Jirešová, Antonie Talacková, Igor Bareš, Ladislav Županič, Vilém Udatný, Roman Pomajbo, Felix Slováček, Jan Přeučil, Eva Hrušková, Jiří Klem, Vlastimil Harapes, Josef Nedorost, Antonín Hardt, Radim Uzel, Jan Rosák, Miroslav Hrabě, Zdeněk Rohlíček (syn E. Hruškové) a chybět nebude ani legenda české dechovky, ale i filmu a televize Josef Zíma

Zleva Petr Batěk a Miloslav Mejzlík na pracovním snímku z natáčení seriálu ČECHOVI

Všichni herci si natáčení velmi pochvalovali. Podobně jako u mnoha Magnuskových filmů ocenili příjemné prostředí, skvělé obsazení a doslova rodinnou atmosféru.

Proto jsem do toho také šla. Tomáše Magnuska mám moc ráda, moc si ho vážím a oceňuji ten krásný, laskavý a lidský přístup k lidem, k nám hercům. Navíc se tam sešla skvělá herecká parta i lidé od štábu, což mě taky velmi těší” poznamenala legenda českého filmu i dabingu Libuše Švormová, která si zahraje matku rodu.

Natáčelo se asi na deseti místech převážně v Královéhradeckém kraji, ke kterému má Tomáš Magnusek blízký a domovský vztah. Hlavní lokací pro rodinu Čechovi je vila Viktorka – dům v Babiččině údolí, který funguje jako penzion i již proslavené Herecké muzeum. Objekt před lety Tomáš Magnusek koupil a ze zchátralé secesní vily, která byla odsouzena k zániku, vytvořil místo, které navštěvují stovky lidí. Jsou zde i různé akce, besedy a vzniklo zde takové kulturně-společenské centrum tohoto regionu,” uvedl PR manažer seriálu Čechovi René Kekely.

A kdy se diváci mohou na nové příběhy, hrdiny a zápletky těšit? Momentálně je dotočeno. Nastupuje proces postprodukce jako střih, zvuk, barva, hudba, a když vše půjde dobře, seriál Čechovi by se na obrazovkách mohl objevit nejspíš na podzim,” dodal René Kekely s tím, že ve fázi příprav je už i pokračování, tedy druhá série českého Dallasu”.

Duchovní otec a režisér seriálu Tomáš Magnusek s herečkou Libuší Švormovou

Momentálně vedeme jednání s televizními stanicemi a diváci se včas dozvědí, kdy přesně a kde rodinnou ságu uvidí. Přejeme si hlavně to, aby se jim seriál líbil a chtěli na konci každého dílu vidět ten následující…A na konci jedné série vidět další…,” dodal režisér Tomáš Magnusek.

Také nezapomněl připomenout, že bez partnerů by seriál vzniknout nemohl a s úctou poděkoval PVZP, Concept Weisner Hager, ISMM, Porche Hradec Králové, AH Bohemia, Petrof, Centru andragogiky, AP Security, Transport Trutnov, Petra Clinic, Svatebnímu salonu Adina a také salonům Koutný Prostějov.

Realizační tým seriálu ČECHOVI:

Scénář, náměr, producent, režie: Tomáš Magnusek

Režie: Eva Toulová

Produkce: Kristýna Zelená

Kamera: Pavel Mědílek

Asistent kamery: Pavel Vávra

Zvuk: Tomáš Oramus

Střih: Matěj Brothánek

Kostýmy: Gabriela Cincibusová

Masky: Anna Heroutová, Kateřina Veverová, Veronika Němcová

Hl. technik: Michal Šperling

Grip: David Vrzal, Karel Svoboda, Josef Plašil

Doprava: Josef Plašil, Tomáš Stára

PR a marketing: René Kekely

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR BATĚK – sám i mezi svými

Herec a hudebník Petr Batěk poslal do světa třetí sbírku básní, jejíž výtěžek jde na konto napadeného florbalisty Radka Zelinky. Kmotry se staly známé osobnosti.

Mezi svými rýmy“ – tak se jmenuje již v pořadí třetí sbírka básní Petra Baťka. Herce, který působí v Národním divadle, na chebské či kladenské scéně a momentálně dotáčí hlavní roli v novém seriálu Tomáše Magnuska „Čechovi“. Křest publikace se uskutečnil na první jarní den v Národní kavárně v Praze, kterou během její historie navštěvovala celá řada významných osobností – od Václava Havla, přes Jaroslava Seiferta, Karla Čapka, Jana Wericha i T. G. Masaryka.

Herečka Kristýna Janáčková křtí sbírku Petra Baťka, za účasti plejády slavných osobností

Křest se konal za účasti známých osobností. Rolí kmotrů se ujali herečka Kristýna Janáčková a herci Ladislav Frej, Ladislav Županič, Roman Štabrňák, režisér, producent a také předseda Obce spisovatelů ČR Tomáš Magnusek a filmař a režisér (například 13. komnat na ČT) Patrik Ulrich. Nechyběl ani hudebník, saxofonista Felix Slováček, který během křtu zahrál dvě skladby. Kniha se nepolévala, ale křtila se nastříhanými papírky s jednotlivými verši.

Mužská sestava kmotrů s autorem

Petr Batěk není jen hercem, ale také hudebníkem, moderátorem, ale i básníkem. Po sbírkách veršů „Ona má křídla“ a „Výkřik motýla“, poslal do světa „Mezi svými rýmy“.

Ta knížka je úplně jiná, doslova svítí. Je bílá s černobílými ilustracemi od skvělé výtvarnice černobílých obrazů ,jedním tahem’ Michaely Žemličkové, jejíž obraz T. G. Masaryka teď nyní visí v Českém domě v USA a díla od ní má řada osobností… Jsou to nádherné, křehké kresby, které se skvěle propojují s mými básničkami. Mám z toho velkou radost, zvláště proto, že se povedlo dát dohromady publikaci, která má ještě charitativní rozměr,” prozradil Petr Batěk.

Část výtěžku směřuje na konkrétní pomoc, a sice mladému florbalistovi z Kadaně Radku Zelinkovi. Ten se vloni v listopadu, zcela náhodou a bez svého zavinění stal na ulici v Plzni obětí brutálního napadení agresivních útočníků z Ukrajiny. Jeden z nich ho zákeřně třikrát bodl  zezadu do boku. Mladý nadějný sportovec pak několik dní bojoval na ARO o život. Boj vyhrál, ale s trvalými následky, přišel o část nohy. S osudem se však díky obrovské podpoře kolegů spoluhráčů, přátel, rodiny a přítelkyně pere statečně. Před nedávnem byl propuštěn z nemocnice a pokouší se zapojit do běžného života.

Zleva postižený florbalista Radek Zelinka a autor sbírky herec, muzikant a spisovatel Petr Batěk

Já to nevzdávám. Stalo se to a život jde dál, musí. Jsem rád, že mám kolem sebe tak skvělé lidi a moc děkuji za to, že si Petr Batěk a jeho přátelé vybrali právě mě a touto nádhernou knihou se rozhodli mi pomoct. Moc si toho vážím,” svěřil se velmi skromně Radek Zelinka, který na křest dorazil s partnerkou a manažerem florbalového klubu DDM Kati Kadaň. Kromě knihy dostal k svátku, který ten den slavil, také speciální a ve světě unikátní krystalové víno a od Michaely Žemličkové, která je i autorkou návrhu etiket vín Jarmila, také originál kresby, kterou si sám vybral.

Já jsem dostala v minulosti pár žádostí o to, zda bych někomu ilustrovala sbírku básní. S úctou jsem vždy odmítla, ale Petrovi jsem neuměla říct ne. Ty verše jsou totiž tak krásné, křehké a je to něco s čím se sama sbližuji, co sama cítím a když jsem ho poznala i lidsky, nemohla jinak. Jsem za to moc ráda, zvláště, když tím mohu ještě jakkoli pomoci tak úžasnému a statečnému člověku, jakým Radek Zelinka je. Pro mě je ctí, že jsem něčeho takového součástí,” doplnila výtvarnice Michaela Žemličková.

Kniha „Mezi svými rýmy“ je výjimečná i po nakladatelské stránce. „Když jsme se s Petrem Baťkem poprvé nad jeho nápadem potkali, tak jsem mu zcela otevřeně řekl: Já se vydáváním veršů příliš nezabývám, ani nejsem žádným znalcem. Když jsem pak ty jeho básničky viděl a dostal jsem i tu výtvarnou část od paní Žemličkové, řekl jsem okamžitě – ano, jdeme do toho! A také proto, že publikace má ten charakter přímé pomoci. Jsme moc rádi, že můžeme být s kolegy u něčeho tak hezkého, jako tato sbírka básní je, a ještě užitečného, podotkl Pavel Mészáros z vydavatelství AOS Publishing, které nedávno vydalo knihu poslední Werichovy hospodyně Evy Tůmové – A taky jsem vařila u Werichů“ a na příští týden připravuje vydání publikace k 50 výroční první Československé Popelky s názvem „Popelka & spol.“.

Každý, kdo si knihu Petra Baťka Mezi svými rýmy zakoupí, například přes e-shop vydavatelství nebo v sítích prodejen knihkupectví, přispěje na již zmíněného mladého handicapovaného sportovce. Objednávat knihu básní lze přímo na e-shopu vydavatelství: http://aos-knihy.cz/kniha/mezi-svymi-rymy/ Ti, kteří si ji touto formou zakoupí, ji dostanou také od autora podepsanou.

Foto: Jaroslav Hauer

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN