Špičková pantomima

Švandovo divadlo přivítá špičkovou pantomimu. Přehlídka Mime Mission bude mluvit beze slov 

Současnou pantomimu v nejlepší formě a kvalitě představí od 17. do 19. října přehlídka Mime Mission v pražském Švandově divadle. Její program sestavil Radim Vizváry, jeden z nejvýraznějších představitelů současného evropského i světového mimického divadla. Ten ve Švandově divadle nejen sám vystoupí, ale pozval sem hned několik zajímavých domácích a zahraničních hostů. Patří k nim například Jannis Eggelsmann, objev německé pantomimy, nebo světoznámé australské duo Umbilical Brothers, považované za jednu z nejlepších komických dvojic.  Výjimečnou podívanou nabídne také představení Mime Collection, kde vystoupí deset mimů a performerů, propojujících pantomimu s fyzickým divadlem a novým cirkusem: v celkem osmi různých výstupech tak předvedou divákům současné mimické a nonverbální divadlo v celé jeho šíři a kráse.

„Diváci by si určitě neměli nechat ujít Umbilical Brothers a jejich vystoupení Nejlepší z nejhorších z nejlepších, protože patří k nejlepším současným komikům na světě. V Evropě hrají jen zřídka a do Čech se vrací po zhruba sedmi letech. Ale i Jannis Eggelsmann, jehož představení Dr. Till – Don´t Escape přehlídku Mime Mission zahajuje, je skvělý umělec a jeho pojetí rozhodně stojí za vidění.  Nevšední bude také večer nazvaný Mime Collection, který ukáže nejrůznější přístupy, jimiž se současná pantomima ubírá: vidět pohromadě tolik výborných mimů vystupujících v jediném večeru v Praze bude ojedinělý zážitek,“ uvádí Radim Vizváry. Ten jako stálý host Švandova divadla přispěje pod hlavičkou souboru Mime Prague do programu přehlídky hned třemi tituly.

V představení Sólo, za které Radim Vizváry získal před dvěma lety Cenu Thálie, se coby jeho autor, režisér a současně i hlavní interpret dostane od klasické pantomimy až k butó a od fyzické komedie opíše oblouk až k současnému mimickému divadlu. Vizváryho pantomima je tu moderní, čistá a aktuální a jeho pohybová virtuozita se prolíná s herectvím.  V titulu VIP, tragikomickém příběhu o slávě a samotě, pak Vizváry nabízí vlastní, originální formu moderní pantomimy, korunovanou silným kouzlem jeho osobnosti.  A v hravém Pejprbójovi při bližuje pantomimu dětem a během napínavého putování papírového panáčka vtáhne publikum přímo na scénu.

Podle Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla, navazuje přehlídka Mime Mission na dlouhou a slavnou tradici, kterou u nás pantomima má. „Není náhoda, že přehlídku pořádáme právě v našem divadle, které je jedinou pražskou scénou, kde Radim Vizváry, umělec opravdu světových parametrů, pravidelně hostuje,“ připomíná Daniel Hrbek

Nejvýznamnějším mimem ve Francii koncem 18. století, který pantomimu (neboli němohru) široce zpopularizoval, byl Jean-Baptiste Gaspard Deburau, rodák z českého Kolína. Mnohem později šířil věhlas pantomimy také vynikající český mim Ladislav Fialka (1931-1991), zakladatel československé školy klasické a moderní pantomimy.

K významným mimům se počítají také Boris Hybner, Bolek Polívka, Ctibor Turba nebo právě Radim Vizváry, který dnes své umění předává žákům na workshopech po celém světě.

www.svandovodivadlo.cz

I díky němu pantomima v České republice zažívá novou vlnu obrození. Vizváry stojí nejen za přehlídkou Mime Mission ve Švandově divadle, ale i za mezinárodním festivalem mimického divadla Mime Fest, který se koná od roku 2012 v Poličce. Jako výrazný představitel „nové“ generace mimů, www.svandovodivadlo.czpropojujících klasické prvky s alternativním a fyzickým divadlem, tak pantomimu provozuje jako dechberoucí podívanou pro nejširší publikum.

Více na: www.svandovodivadlo.cz

 Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešel „guru“ pantomimy PAVEL LINHART

Jak už to, žel, chodí TANEČNÍ MAGAZÍN se dozvěděl s větším zpožděním o skonu veliké osobnosti mladé pantomimy konce dvacátého století Pavla Linharta. Jelikož jde o tak významného člověka, vzdáváme mu hold s omluvou s opožděním. Je velkou škodou, že i jako první z odborných periodik…

Po Borisi Hybnerovi a Janu V. Kratochvílovi nás opustila další velká osobnost klaunského světa. Byl divadelníkem tělem i duší. Dokázal připravit a zorganizovat i zdánlivě nemožné. Stál u prvních krůčků řady mladých mimů a souborů pantomimy, ale i nonkonformních divadel. Doslova z ničeho – v obtížných podmínkách minulého režimu – vybudoval Branické divadlo pantomimy. Dokázal přivézt za tehdejší železnou oponu světové klaunské a mimické špičky. Takový byl Pavel Linhart, se kterým jsme se navždy rozloučili v září.

Za každého mluví to, co dokázal. Proto se TANEČNÍ MAGAZÍN ohlédne alespoň za nejdůležitějšími zlomky práce Pavla Linharta, narozeného sedmého května 1944, který zemřel 19. září letošního roku.

Byl to nejen pro pražský divadelní svět doslova šok! Psal se rok 1980. Nedaleko Vltavy, v pražském předměstském Braníku (do té doby známém spíše stejnojmenným pivním mokem) vzniklo Branické divadlo pantomimy. Ostrůvek mladého a svobodného divadla. Lví podíl na tom měl právě Pavel Linhart. Absolvoval – jak v legendární pohádce o kohoutkovi a slepičce – martyrium nekonečných jednání a přesvědčování tehdejších funkcionářů a „povolovačů“. Pomáhal mu v tom ještě pozdější televizní „zábavní“ dramaturg a duchovní otec divadelních poutí ; Jan V. Kratochvíl, který nás navždy opustil před čtyřmi lety (20. 11. 2013).

Oba za nadšené spolupráce dalších desítek nadšenců (zejména Evy Hoffmanové, Aleny Váchové-Bubnové) dali dohromady starou dříve ochotnickou scénu a vlastně celou budovu. Vybudovali zde malé zázemí, klubík, šatny a srdce divadla – malou provozní kancelář. Tam to doslova žilo. Vznikaly zde nové impulsy, nápady i kličky, jak propašovat současné a pravdivé divadlo mezi pomyslnými brýlemi, lupami a mikroskopy tehdejších cenzorů.

Počin Pavla Linharta byl i záslužný z divadelně historického hlediska. V Praze v té době zanikala (po emigraci tehdejšího ředitele Josefa Máry do Kanady) jediná trochu kloudná (a ještě dělená s recitály zpěváků) scéna mladé pantomimy – divadlo Ateliér. V divadle Na zábradlí se sice pantomima hrála… Ale ta klasicistní, zkostnatělejšího typu v podání tehdejšího národního umělce Ladislava Fialky. A ten žádné hostující, natož mladé, soubory nepřipouštěl.

Pod křídly Pavla Linharta vznikaly v Braníku unikátní projekty. První krůčky na scéně zde vyšlapalo legendární „MIM-TRIO“ (Světlana Nálepková, Michal Nesvadba a Václav „Upír“ Krejčí), budoucí filmový režisér Tomáš Vorel, Eva Holubová, Nina Vangeli (tehdy ještě Hrušková), „bublinový“ Václav Strasser či jihočech Jiří „Bilbo“ Reidinger.

Na prknech Branického divadla se střídali i velikáni tehdejšího klaunského divadla a moderní pantomimy – Boris Hybner, Ctibor Turba a Boleslav Polívka. Hybner zde mimo svých repertoárových titulů „Gagman“ a „Hvězdy“ přivedl na svět i improvizaci na jazzovou hudbu „Mizz“ a také byl laskavým průvodcem velmi populárních „Mim session“, kde uváděl mladé profesionální i amatérské soubory. Na Polívkova „Šaška a královnu“ bylo v Braníku vyprodáno rychleji, než když hrál na Spartě Real Madrid.

Tradicí se staly v Branickém divadle pantomimy každoroční festivaly mladého pohybového divadla. A třešinkami na dortech byly návštěvy špičkových zahraničních souborů. Třeba francouzských „Les Aviateurs“ či ruského divadla Slávy Polunina anebo špičky tehdejší absolutní světové extraligy Mina Tanaku z Japonska či dánského mima-sólistu Gunnara Malmgrada.

Branické divadlo pantomimy uvedlo na scénu 1 515 představení pantomimy, pohybového divadla i něco málo nonkonformních kapel. Pod pomyslnou taktovkou Pavla Linharta to žilo i v zákulisí. V malém, ale útulném klubu jste mohli potkat třeba Petra Hapku, Josefa Dvořáka, scenáristu a spisovatele Pavla Fialu, manažéra (a pozdějšího prezidenta soutěže Miss) Miloše Zapletala, výtvarnice sestry Michálkovy, divadelní teoretiky, sportovce i „pábitelské“ postavy. Jednou z nich byl i nedaleko bydlící rebelující skladatel a textař Ivan Kaplan, kterému za minulého režimu Pavel Linhart v Branickém divadle pantomimy zajistil i práci topiče-údržbáře.

Pavel Linhart později předal pomyslné ředitelské žezlo v Branickém divadle pantomimy své kolegyni Evě Hoffmanové. A začal pracovat ve vedoucí funkci v nedalekém kulturním centru na sídlišti Novodvorská. I zde hýřil nápady. Uspořádal kupříkladu velký ples v retro duchu, ale i mnoho jiných balábile. Ještě před změnou režimu v roce 1989 se mu podařilo na branickou scénu dovést k trvalejší spolupráci ruský avantgardní soubor „Děrevo“.

Pavlův a Kratochvílův odkaz z Braníku se nese dál. Třeba i díky jeho tehdejšímu nástupci v branickém divadle Jiřím Turkovi. Vždyť jeho festival „Letní Letná“ prakticky pokračuje v Kratochvílových a Linhartových šlépějích.

Z psacího stroje Pavla Linharta vznikla i celá řada odborných statí, samizdatových skript a článků do časopisů. Převážně do Amatérské scény, která byla částečnou oázou v moři šedých a cenzurovaných periodik.

Ta periodika (tentokrát již necenzurovaná) se stala později – po kratší pracovní epizodě v manažerské funkci v Městských divadlech pražských – i náplní práce Pavla Linharta. Organizoval jejich optimální sítě distribuce.

Pavel Linhart byl neúnavným a nadšeným organizátorem. Byl by určitě rád, že se na zádušní mši po jeho pohřbu sešlo v kostele Povýšení svatého kříže ve Vinoři zase zdravé jádro Branického divadla pantomimy i mnoho dalších. Jistě se na to s Janem V. Kratochvílem a Borisem Hybnerem dívali shůry!

 

Jak jinak vzpomenout v TANEČNÍM MAGAZÍNU než tancem… Pavel Linhart (zcela vpravo) tančí na retro-bále s Alenou Váchovou, zleva Eva Hoffmanová a Jan V. Kratochvíl.

 

Foto: Roman Vácha

 Michal Stein

 TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jubilejní MIME FEST uctí památku Borise Hybnera

Přední umělci z různých koutů světa i domácí špička mezi klauny, mimy či akrobaty předvedou svá nejlepší představení

 

 

Už pátý ročník populárního mezinárodního festivalu MIME FEST se koná od 12. do 17. září ve východočeské Poličce. Přední umělci z různých koutů světa i domácí špička mezi klauny, mimy či akrobaty předvedou svá nejlepší představení a zároveň předají zkušenosti skrze workshopy a semináře.

Loosers_-_autor_-_Petr_Krupicka

Letošní ročník je věnován památce známého českého mima Borise Hybnera, který na jaře zesnul. Právě Hybner inicioval vznik festivalu MIME FEST a také na něm vystupoval a přednášel. „Boris byl inspiračním zdrojem mnoha projektů a jsme rádi, že nám pomohl vybudovat tento festival. Prozíravost nápadu potvrzuje stále rostoucí návštěvnost i množství špičkových zahraničních interpretů, kteří k nám rádi jezdí,“ říká umělecký šéf festivalu Radim Vizváry, jinak také Hybnerův žák a přítel. Hybnerovi bude věnován hned pondělní večer, ale i sobotní vyvrcholení, kdy v rámci Mime Evening vystoupí také jeho dcera Vanda.

Red_Bastard

Mezi zahraničními hosty se letos představí umělci z USA, Portugalska či Indie. Diváci se tak můžou těšit na velkou rozmanitost vystoupení. Drastický klaun Red Bastard, známý ze Cirque de Soleil, se ve středu 14. září představí ve své téměř terapeutické show, která žádného diváka neušetří. Indka Nimmy Raphel týž den předvede propojení tradičních východních umění se západními artistickými disciplínami. O den později bude maďarské duo Bandarttančit se zapojením nejnovějších projekčních technologií.

Boris_Hybner

Ovšem také česká scéna nabídne hvězdná představení. Ve čtvrtek předvede Radim Vizváry ve svém Sólu řadu výjevů z historických a současných podob pantomimy, v pátek se můžou diváci těšit na dvě vystoupení akrobatické skupiny Losers Cirque Company. Nejdříve The Losers a večer pak nové dílo Walls & Handbags, které režírovalo známé duo SKUTR. Pátek završí Spitfire Company světově oceňovanou inscenací Antiwords na námět hryAudience Václava Havla. V úterý večer předvede své umění nov&aacut e; mladá generace. Klaunérie Chaos srdce pochází z dílny JAMU, etudy studentů katedry pantomimy HAMU jsou shrnuty pod názvem Ňáká pantomima.

Program festivalu myslí i na nejmenší, a na pořadu je tak několik vystoupení Václava Strassera s duhovými bublinami nebo rodinná představení na náměstí – žonglérská show historického Šaška Fjodora a Red Chocolateportugalského klauna Enana. Tradičně nebudou chybět ani workshopy a semináře v podání zahraničních hostů festivalu.

 

Nimmy_Raphel

 

Podrobný program a více informací najdete na www.mimefest.cz

 

Taneční magazín

Hrom do Poličky!

Boris Hybner byl legendou nejen české pantomimy. Stál u zrodu mnoha projektů i divadelních festivalů a setkání. Jeden z nich brzy proběhne (v první polovině září) ve východočeském městě Polička pod názvem “Mime Fest” a právě Borise Hybnera si významně připomene. Na úvodním večeru jeho společenský význam a uměleckou dráhu zhodnotí PhDr. Ladislava Petišková. Naopak závěrečný večer navštíví umělcova dcera, herečka Vanda Hybnerová.Mezitím se těšte na mnoho představení domácí i zahraniční mladé pantomimy. A možná přijde i kouzelník?

 

Východočeské městečko Polička přivítá v pondělí 12. září již jubilejní pátý ročník internacionálního divadelního festivalu „Mime Fest“. Současný ročník zejména uctí památku letos zesnulé legendy českých mimů Borise Hybnera. Tato osobnost nejen české pantomimy totiž stála u kolébky tohoto jedinečného a výjimečného festivalu i velice napomohla jeho prestiži mezi laickou či odbornou veřejností. Samotný festival v Poličce potrvá do soboty 17. září 2016.

Festival v Poličce se zaměřuje především na mladou generaci mimů a divadelníků. Aktivně spolupracuje s řadou domácích i zahraničních prestižních škol. Je také platformou, kde se mohou setkávat noví adepti pantomimy s řadou předních renomovaných odborníků této umělecké sféry. Proto si vytkl pravidelně pořádat řadu přednášek, seminářů, workshopů, ale vznikají zde i naprosto neformální a spontánní neplánované besedy či diskusní kroužky.

1.BorisHybner

Boris Hybner

Již první ročník festivalu „Mime Fest“ sledovalo v Poličce v září 2012 na půl druhé tisícovky diváků. Probíhal tehdy po čtyři dny. Již další ročník festivalu se tedy pro velký zájem rozšířil na týdenní program. Za minulé čtyři ročníky se „Mime Festu“ zúčastnilo přes 250 studentů rozličných uměleckých škol a účinkovaly na něm více než dvě stovky vystupujících. Zajímavostí je, že se třetí ročník „Mime Festu“ rozrostl z Poličky až do Prahy. Což mělo za následek strmý růst návštěvnosti. Prodalo se na čtyři tisícovky vstupenek! A divácký interes se neustále navyšuje. Není proto divu, že se festivalu dostalo mezinárodního ocenění v podobě prestižní známky „evropské divadelní kvality“ EFFE.

2.Radim_Vizváry

Mim a umělecký šéf festivalu “Mime Fest” Radim Vizváry

Festival již přivedl do Poličky (a Prahy) vystupující a studenty divadelních škol z USA, Ekvádoru, Malajsie, Belgie, Německa, Francie, Finska, Gruzie, Maďarska a pochopitelně i Slovenska. Letos se diváci mohou premiérově těšit na soubor z Indie!

Závěrem k vlastnímu repertoáru letošního festivalu v Poličce. V pondělí večer jej v divadelním klubu zahájí retrospektivní koláž filmů, televizních a divadelních záznamů, vzpomínající na Borise Hybnera. Tento obrazový materiál doplní verbální vzpomínkou PhDr. Ladislava Petišková.

Od úterý do soboty se již rozjede v divadelním klubu, Tylově domě a také v otevřených prostorách na Palackého náměstí pestrá řada programů. Z domácích předních interpretů pantomimy upozorním na Radima Vizváryho či Václava Strassera. Ze slovenské mimické scény se zde představí Filip Hajduk. Zajímaví budou určitě američtí Red Bastard maďarské duo Bandart či již avízovaný soubor Nimmy Raphel z Indie.

3.MIMEfest

Plakát letošního “Mim Festu”

Na závěrečné sobotní vyvrcholení festivalu přislíbila účast dcera Borise Hybnera Vanda.

Mime Fest“ se řadí nejen v České republice, ale i v rámci Evropy k tomu nejlepšímu, co se v oblasti mladé pantomimy nabízí. Nenechte si takovou nabídku ujít i vy!

Michal Stein

Taneční magazín

Foto: archiv MimFest

Festival PRAGUE NONVERBAL začal za účasti ministra a známých divadelních osobností

Týden zbrusu nového festivalu PRAGUE NONVERBAL odstartovalo předávání cen baletnímu mágovi a choreografu Jiřímu Kyliánovi a in memoriam zesnulému mimovi Borisi Hybnerovi, za účasti ministra kultury Daniela Hermana, Bolka Polívky a celé řady osobností tanečního i divadelního světa…

 

ZA ÚČASTI MINISTRA I DIVADELNÍCH OSOBNOSTÍ

Poslední letošní červnovou neděli to bylo v divadelním sále populární pražské scény La Fabrica trochu naruby. Zpravidla se slavnostně předávají ceny na konci festivalů. V případě zbrusu nového (a tedy premiérového) festivalu  PRAGUE NONVERBAL tomu však bylo naopak. K udílení cen došlo – za účasti vpravdě hvězdných jmen – hned v jeho úvodu.

Sám ministr kultury české republiky Daniel Herman totiž na úvod tohoto velice prospěšného festivalového počinku věnoval a předal ceny SILENCIE SPEARS LOUDER pro dvě veličiny českého i světového „divadla beze slov“. Tu první bohužel in memoriam pro nedávno zesnulou osobnost pantomimy a němé grotesky Borise Hybnera. Za účasti jeho rovněž slavného souputníka a baviče Boleslava Polívky. Bolek Polívka si pro předávání posmrtné ceny pro nezapomenutelného mima vzal jaksi netradičně klobouk, aby ho mohl smeknout. Slavnostní chvíli umocnil ještě krátký vzpomínkový filmový blok z Hybnerových televizních, filmových i divadeln ích rolí, který hudebně improvizačně podkreslil skladatel a klavírista Zdenek Merta. Druhou z cen obdržel český taneční a choreografický mág světové praxe i významu Jiří Kylián.

JiriKylian-tramway

Jiří Kylián, jeden ze dvou laureátů hlavní ceny festivalu

V sále se to oslova hemžilo divadelními osobnostmi. Mohli jste zde mezi jinými potkat slavnou českou muzikálovou herečku-legendu Soňu Červenou, ředitele divadel i scénografa Daniela Dvořáka, choreografa, tanečního pedagoga i ředitele divadla Zdeňka Prokeše, herce Jiřího Lábuse a nejmladší generaci zastupoval například Vojtěch Dyk. Nechybělo moře tanečníků, mimů, ale i výtvarníků, scénografů i kostýmních výtvarníků. Prostě, svátek divadla se vším všudy.

Lesk celé akci dodala rovněž poutavá výstava černobílých i barevných divadelních fotografií z aparátu Jana Malíře, doposud známého jako špičkového televizního a filmového kameramana. Samotná výstavní expozice navazovala i na další program slavnostní ourvertury PRAGUE NONVERBAL.

NONVERBAL

Majitel a ředitel La Fabrika Richard Balous zahajuje premiérový ročník PRAGUE NONVERBAL

V hlavní části večera se totiž čerstvý laureát Jiří Kylián představi – jako filmový režisér! A to hned trojicí středometrážních filmů. Titul „Between entrance and exit“ byl surrealisticky zaměřeným bludištěm pocitů, vzpomínek i vjemů z existencionálního postoje mladého umělce stále více si uvědomujícího stárnutí a pomíjivost hodnot. Nechyběly zde filosofující sentence, ale ani humorný nadhled.

V pořadí druhý Kyliánův filmový snímek „Car – men“ byl humornějšího charakteru. Využíval značně prvků filmové grotesky. Jak již jeho název napovídá, dělá jakousi nadhledovou paralelu mezi slavnou operou Carmen a automobily a mužskými láskami. Třetím významem titulu může být i anglický dojem z aut. Tedy „men aut“ – jako muži ven! Celému dílu dalo potřebný kontrast natáčení v „měsíční krajině“ severočeských povrchových dolů.

Poslední ze třetice Kyliánových filmů „Schwarzfahrer“ byl co do minutáže nejkratší, ale o to byl naléhavější. Jednalo se o podobenství života a smrti. Pozitivního a negativního. To všeumocnilo natáčení v pražské historické tramvaji a moře hereckých osobností. Dagmar Havlová, Josef Abrhám, Jiří Lábus a další.

Slavnostní zahájení odstartovalo celý týden přehlídky i workshopů PRAGUE NONVERBAL, který zaštiťuje Ministerstvo kultury české republiky, Městká část Praha 7 a množství dalších partnerů. Věřme, že bude velmi úspěšný a najde si trvalé místo na nebi českých divadelních akcí.

Foto: Archiv La Fabrika

Michal Stein

Taneční magazín

 

‚Lidský hlas‘ – přináší vrchol štěstí nebo smrt?

Vztahy, rozchody. Denně se dějí. Běžné, nezajímavé, přesto tu a tam přinesou do lidských životů námět na román, film či zaměstnají policii…

 

 

 

12.dubna  diváky potěšila v divadle Kampa hra ‚Lidský  hlas‘. Vynikající výkon herečky Jitky  Sedláčkové  podbarvila skvělá zpěvačka Dáša Zázvůrková hrou na piano a svými písněmi.  Při jejích tklivých  písních  a emocemi přetékajícím hlasu naskakovala divákům husí kůže…

Vztahy, rozchody. Denně se dějí. Běžné, nezajímavé, přesto tu a tam přinesou do lidských životů námět na román, film či zaměstnají policii. Právě takové jedno ‚malé velké drama‘ prožívá i naše hrdinka.

1

Na začátku představení se jakýsi stín smrti vznáší nad spící postavou. Po chvíli ale neodbytný telefon osobu probudí.  Bývalý partner, se kterým žila pět dlouhých let, se ujišťuje, zda je v pořádku, zda nese rozchod dobře. A ona ho přesvědčuje, že ano. Je totiž silná, včera byla v baru, měla se dobře a měla na sobě ty krásné černé šaty, co se mu dřív na ní tak líbily. A všechny jejich společné fotky už roztrhala na padrť!

Co slovo, to lež. Zavěsil. Ona brečí, kašle, nadává, zapaluje cigaretu, pije.

Telefon zvoní znovu. On chce prý zpět všechny své dopisy.   Beze všeho, ona už je všechny sbalila do tašky. Ale…. Kdyby jí dal aspoň ten popel z nich, až je spálí… Chce je už tak brzy? Už dnes?  A také chce své rukavice a pyžamo. Ona tvrdí, že rukavice nemá. Ovšem rukavice schovává pod polštářem, líbá je a jeho pyžamo má na sobě, místo těch krásných černých šatů. Pyžamo, které zapomněl, když tak rychle balil.

4

Je v pořádku, jen usnula. Ale zapomněla mu říct, že se už nechtěla probudit, zapila prášky, aby se jí dobře spalo.  Nemůže vydržet to nesnesitelné ticho, které se rozhostilo v jejím bytě.  On byl prostě dokonalý a báječný.  Nelituje ani vteřiny, kterou s ním strávila. Jeho pes ji nenávidí, chce zpět svého pána. O psa se nebude  starat, to už nezvládne, tím si je jistá.

Rekapituluje jejich vztah. Příliš mnoho věcí stálo v cestě jejich lásce. A ona teď jen platí.

Telefon znovu zvoní.  Bývalý přítel má přece jen obavy, aby si neublížila. Ale to určitě ne, ujišťuje ho. Sice už pomalu přiznává, že večer spolykala prášky, ale špatně namíchala dávku, takže se ještě probudila. Už je vše bez problémů. Doktor říkal, že člověk se nepokusí o sebevraždu dvakrát po sobě. Ona všechno překoná.  Jenom ať přítel nezavěšuje. Je tak strašné i na chvíli ztratit spojení v telefonu, být bez jeho  hlasu,  připadá si už mrtvá!

Vidí ho pořád před sebou.  Teď má právě vyhrnuté rukávy, protože přesně tak to vždy dělal. A určitě ho bolí za krkem, protože při takovém počasí ho vždy bolelo za krkem. Zavěsil.

2

Chce být statečná. Ale sebralo ji to víc, než čekala. Zešílí z té samoty a ticha.

Rozpolcená bytost. Jeden vnitřní hlas jí říká, že musí být silná a svobodná. Druhý říká, že už nikoho takového nikdy nepotká a povzbuzuje ji k zoufalství. Vždyť nikdo lepší na světě není a nikdy už nebude.

Telefon zvoní. Chtěl jí jen oznámit, že svatba je už za pár dní. Ona je překvapená, copak on opravdu pojede se svou novou ženou tam, kde bývali kdysi spolu tak šťastní? Jedinou útěchou zůstává, že se možná potkají znovu v nějakém příštím životě. Ona chce zavěsit. Ale nedokáže to udělat, nedokáže se odtrhnout od jeho hlasu.  Prosí ho, ať to raději udělá on.  Pro něho to vůbec žádný problém není.  Ona si s úžasem prohlíží telefonní šňůru, která vede lidský hlas. Jeho hlas. Její všechno, celý život se skrývá v té šňůře. A právě šňůra se jí stává osudnou…. Anděl smrti rozprostřel svá křídla.

3

Divák by té nešťastné ženě tak rád pomohl, snad by stačilo překonat jen pár dní, či týdnů a život by mohl být zase krásný. Je pozdě.

Kvalitní, krásné představení, s dojemnými písněmi, které podbarvují celé drama a naprosté zoufalství člověka těsně před jeho vlastním koncem.  Jitka Sedláčková  s dokonalou přesností ztvárnila  vše, co opouštěný člověk cítí a prožívá.

5

Láska nás může povznášet až do nebe, může být ale i náš vrah.

Představení  ‚Lidský  hlas‘, věnované nedávno zesnulému Borisovi  Hybnerovi, který se podílel na jeho zpracování,   nám připomíná, co je v životě člověka nejdůležitější. Láska není jen slovo.

6

Foto: Divadlo Kampa

Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Dvě velké, nikoli “Aprílové” ztráty

Odešly dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa

Počátek dubna bývá spojován s aprílem. Legráckami a falešnými zprávami, dělajícími si z lidí blázny. Bohužel, dvě zprávy, které zasáhly nejen český taneční svět, nejsou legráckami, ale krutou realitou. Zemřely dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa – Boris Hybner a Pavel Šmok.

Druhého dubna opustil svět pantomimy, režie, choreografie i herectví průkopník moderní pantomimy Boris Hybner(narozen 5. srpna 1941). Dokázal klasičtější jazyk pantomimy svého učitele a prvního vedoucího souboru – legendárního Ladislava Fialky – nejen zdynamizovat, oprostit od patosu a určité nonšalantnosti i romantismu.

Hybner se poprvé výrazněji prosadil po boku Ctibora Turby v Pantomimě Alfreda Jarryho, později založili soubor Gag a krátce po roce 1990 stál jako principál u zrodu prvního českého divagla pantomimy Gag v prostředí někdejšího pražského kina Metro.

Dodnes vzpomínám, jak jsme před čtyřmi desítkami let dlouho očekávali jeho sólovou premiéru představení Puding na prknech pražského divadla Ateliér. Mezi jeho další slavné „kousky“ se řadí představení Na konci zahrady jménem Hollywood, Idiot, Concerto Grosso a jistě i nezapomenutelný televizní komediální seriál Gagman, nebo v politickém talk-show televize Prima, kde dělal němého protihráče břitkým skečům a kritikám Jana Krause.

Boris Hybner dokázal přibližovat publiku svět pantomimy v době, kdy jí tu růže příliš nekvetly jako host různých zpěváků a kapel. Vzpomínám, jak na prknech stánku Pragokoncertu v Redutě hostoval u Evy Pilarové. A dával pantomimicky ztvárněním kouření hádat, kde se narodil. Lidé tipovali Hulín – a on prozradil Šluknov. Ale šlo pouze o jeho z dalších gagů. Ve skutečnosti Hybner spatřil světlo světa ve Vyškově.

Hybner si často zahrál i činoherní role ve filmech, jak již v dříve v Kočičím princi, „indexových“ Straka v hrsti, anebo Panestory, tak také později v Pupendu, Pelíšcích, Rafťácích, U mne dobrý,Mňaga – Happy end a desítkách dalších.

Boris Hybner byl i pedagogem a také otcem (se svou původní manželkou malířkou Kremanovou) herečky Vandy Hybnerové. Otcem se stal Hybner ještě v pozdějším věku se svou podstatně mladší partnerkou.

BorisHybner

O dva dny později 4. 4. vychrlily tiskové agentury další smutnou zprávu – zemřel Pavel Šmok.

Rodák ze slovenské Levoče (22. října 1927) se navždy zapsal do historie tance jako průkopník jeho moderních forem a překračovatel hranic žánrů a stylů.

Původně krasobrulař se se svými na tehdejší dobu nečekanými modernistickými postupy začal prosazovat ve Švýcarsku, kde v sedmdesátých letech dvacátého století působil v Basileji. Později pak založil Pražský komorní balet, který se stal doslova ve spíše konzervativním rybníčku české taneční scény moderní štikou!

Pavel Šmok byl nositelem celé řady domácích i zahraničních ocenění. Z těch domácích připomeňme zasloužilého umělce, Medaili Josefa Hlávky i cenu Thálie.

Pavel Šmok byl i uznávaným pedagogem AMU. Obdobně jako Hybner dokázal Šmok přibližovat moderní balet širokému publiku i třeba jako choreograf televizních recitálů Karla Gotta. Anebo v živých představeních pro nejmladší diváky Jak se dělá balet.

Naopak nesmazatelnou choreografickou pečeť vnesl do řady televizních ztvárnění děl klasické hudby. Převážně ve spolupráci s režisérkou Evou Márií Bergerovou či Ivo Stolaříkem. Pochvaloval si i práci kameramanů Jiřího Kadaňky, Jiřího Lebedy či Peta Čepického.

Nad chvatnou prací (tehdy ještě Československé) televize si Pavel Šmok povzdech i v článku, který jsem s ním napsal v roce 1990 pro časopis Televize a nazvali jsme jej příznačně – BALET SE NEDÁ STŔÍHAT JAKO FOTBAL. Šmok doslova uvedl: „Při televizních přenosech z našich jevišť (porovnávám-li se stejnou praxí v zahraničí) je extrémně málo času. Například při televizním natáčení v mosteckém divadle byla jediná zkouška. Já přece nemohu chtít, aby kameramani během této zkoušky a bez scénáře (těžko od nich můžeme chtít, aby četli v hudební partituře) poznali do detailu celé dvouhodinové představení! To se navíc skládá ze dvou až čtyř samostatných baletů. Většinou se pracuje tak, že se představení snímá ,jako fotbal´ a já se musím smířit s tím, že vyznění není zdaleka takové, jaké bych si přál.“

Pavel Šmok vytvořil i velice plodnou dvojici s tanečním pedagogem a scenáristou Vladimírem Vašutem, otcem herce Marka. Pan Vašut byl i pracovníkem Pražského komorního baletu. Často jsem je potkával na pražské Floře, kde jsem bydlel. A milým paradoxem bylo, že komorní balet zkoušel – na půdě tehdy léta zavřeného Komorního divadla.

Pedagogem, tentokrát FAMU, byl i bratr Pavla Ján Šmok, legendární teoretik i praktik fotografie. Pavel Šmok žil – jako bývalý krasobruslař – s manželkou, bývalou špičkovou skokankou do vody. Vychovali syna filmového režiséra-dokumentaristu.

Jelikož se i na mrtvé má vzpomínat s úsměvem, tak závěrem dvě veselejší vzpomínky na oba zesnulé velikány nejen české taneční scény. Když Boris Hybner chystal natáčení jistě televizní komediální férie, tak jsem jej navštívil – spolu s již zesnulým scenáristou Ivanem Herfurtem – a vedli jsme mu jednu mladou (stále) začínající herečku. Šli jsme do jeho bytu poblíž Vyšehradu. Ve dveřích nás dva Boris Hybner uvítatal slovem. „Nazdáááár.“ A na uvítání oné mladé hvězdičky utrousil: „No nazdar“.

Šmok léta se svým Pražským komorním baletem uváděl pořad pro děti a mládež Jak se dělá balet. Jeho součástí byly i interaktivní dotazy do publika. Když Pavel Šmok vysvětloval nejmladším divákům, že baletka musí být hubená a lehká, že ty měla vážit tak padesát kilogramů, tak se z dětského publika ozvalo: „Jé, to je jako pytel cementu.“

Pavel_Smok

foto archivní

Michal Stein

Taneční magazín