„Tuto výzvu píšu ve chvíli strachu z nadcházejících dnů a týdnů, ve chvíli všeobecné nejistoty a nedůvěry k současné politické garnituře, která nemá za úkol nic menšího než chránit životy nás všech.
Epidemiologická situace v České republice je jedna z nejhorších na světě. Přestože pro mnohé instituce, podniky i jednotlivce hraničí současná protipandemická opatření s likvidací, a ani podpůrné státní programy je neuchrání před výraznými ekonomickými problémy, je v tuto chvíli především třeba zabránit dalšímu růstu počtu nakažených.
V průběhu jara jsme mohli sledovat nebývale silnou vlnu celospolečenské solidarity. Dnes namísto solidarity pozoruji společenskou frustraci, zklamání, velmi vyhrocenou a mnohdy vulgární diskuzi mezi skupinami zastávajícími nošení, či nenošení roušek, závažnost, či marginalitu koronavirové pandemie, potřebnost, nebo škodlivost stávajících opatření. Společnost se drolí pod tíhou dezinformací, ve strachu o své zdraví či ekonomickou soběstačnost. I přestože je aktuální situace výrazně závažnější než na jaře, je cítit velká neochota se vládním doporučením a restrikcím přizpůsobovat. Není se čemu divit. V situaci, kdy lidé zodpovědní za vedení státu a za ochranu našeho zdraví i ekonomiky nejsou schopni na zhoršující se situaci reagovat včas, trpí zásadními komunikačními nedostatky a pozměňují svá vyjádření ze dne na den, má velká část společnosti logickou potřebu důvěřovat neodborným nebo dezinformačním, snáze uchopitelným informačním zdrojům.“
Sára Herrmannová
Celou výzvu, iniciovanou Sárou Herrmannovou a zveřejněnou 30. 10. 2020, najdete na: www.kulturajesolidarni.cz.
Autorka výzvy – Sára Herrmannová (na archivním snímku, společně s Dominikem Straňákem)
Signatáři:
Michael Adamec, koordinátor Novinářské ceny
Petr Babák, grafický designér a pedagog na VŠUP
Miroslav Balaštík, šéfredaktor časopisu Host
Milena Bartlová, historička umění
Adam Borzič, básník a šéfredaktor Tvaru
Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu
Klára Brůhová, historička architektury
Tomáš Feřtek, dramaturg a scenárista
Matouš Hejl, hudební skladatel
Monika Jägerová, zpěvačka a muzikoložka
Jakub Jirásek, režisér a hudebník
Eva Klíčová, literární kritička
Jan Němec, spisovatel
Věra Nováková, výtvarnice
Miroslav Petříček, filosof, pedagog na FF UK
Kateřina Šedá, výtvarnice
Jáchym Topol, spisovatel, programový ředitel Knihovny Václava Havla
Michal Topor, literární historik, ředitel Institutu pro studium literatury, o. p. s.
Zajímavá výstava nejen plakátů inscenací populární „YPSILONKY“ v „GALERII VIHOHRADSKÁ 12“, v budově Českého rozhlasu, potrvá do konce října
Zahájení výstavy s názvem „DIVADELNÍ PLAKÁTY JANA SCHMIDA PRO STUDIO YPSILON“ proběhlo 1. 10. 2020 v „Galerii Vinohradská 12″, v budově Českého rozhlasu v Praze. Úvodní slovo na vernisáži, kterou otevřel malý koncert se zpěvy členů Studia Ypsilon, pronesl doc. PhDr. Jan Dvořák.
Interiér galerie po instalaci výstavy, ještě před samotnou vernisáží (Foto: Zdeňka Mlýnková)
Aktuální výstavu plakátů Jana Schmida jsme představovali těmito slovy: „Osobnost Jana Schmida – k jehož jménu se váže hned několik (uměleckých) profesí, neboť je režisérem, dramatikem, spisovatelem, výtvarníkem, hercem, ale i profesorem pražské DAMU – se vyznačuje neobvyklou univerzalitou, širokým rozpětím a dostředností zároveň. Je z vzácného rodu lidí, kterým je vlastní merkuriální způsob myšlení. Lovec příznivých okamžiků. Provokatér nápadů, mistr nečekaných proměn se schopností orientace a rychlého rozhodování. Takto s myšlenkou „setrvávat vždy tam, kde se věci mění“ v roce 1963 založil ,STUDIO YPSILON´ – divadlo, jemuž svým originálním syntetizujícím způsobem vidění a chápání vtiskl nezaměnitelnou podobu, styl a poetiku, kterou od počátku, s důrazem na výrazové herectví, strategicky formuje a oživuje metodou improvizace, s využitím tvořivého potenciálu náhody. Jelikož Schmidova původní profese je výtvarnická, pro Studio Ypsilon v kontinuitě už více než padesáti let navrhuje také plakáty, jejichž nezaměnitelný rukopis, úzce provázaný s poetikou divadla, se stal neodmyslitelnou součástí vizuální image této dnes již legendární divadelní scény. Tentokrát se spíš menší výstava Schmidových afiší, odjakživa se pro svou výraznou osobitost zcela vymykajících běžné plakátové produkci, soustřeďuje především na autorovu tvorbu ze současnosti a nedávné minulosti, s jen malým doplněním o plakáty z raného období Studia Ypsilon jako připomínky souvislostí a kontinuity.“
Schmidovu výstavu uvedl někdejší šéfredaktor časopisu Scéna, divadelní teoretik i organizátor doc. PhDr. Jan Dvořák (Foto: Zdeňka Mlýnková)
K tomu vybíráme a volně citujeme z úvodní řeči Jana Dvořáka: „Mám to štěstí, že plakáty Jana Schmida mohu sledovat již padesát let. Toto kontinuum považuji za zázrak, přičemž nejde pouze o jeho plakáty a výtvarnou publicitu spjatou s divadelním děním, ale i jeho knižní produkci. Asi bychom marně hledali v našem divadelnictví srovnání co do rozsahu a rozpětí tvorby, kterou je u Jana Schmida důležité vnímat jako celek. To se týká i jeho plakátů, které chápu jako tekutý seriál, který nemá analogii ani v předválečném, ani v pozdějším či současném divadelním kontextu. I díky nim se ,Ypsilonka´ v horizontu celé české kultury ukazuje už jako obrovitá stavba, jako navršený a nepřehlédnutelný mrakodrap, jehož nedílnou součástí je dosud stále kriticky nepojmenovaný fenomén šedesátých let.“
Záběry plakátů dvou inscenací populárního divadla (Foto: Eva Smolíková)Z hudebního zahájení výstavy: v popředí zpívající herec Jan Jiráň a známý jazzový kontrabasista František Uhlíř (Foto: Zdeňka Mlýnková)
I v době koronavirové pandemie byla atmosféra vernisáže vynikající, byť k lítosti všech se autor sám, nečekaně „uvízlý“ na dálnici cestou z Brna, nedostavil a v kontaktu mohl být pouze telefonicky. Navzdory nepohodlným rouškám byla nálada uvolněná, k čemuž také přispělo živé „ypsilonské hudbaření“, tentokrát zastoupené jazzově odlehčenou hrou a zpěvem Jana Jiráně za doprovodu Františka Uhlíře, Jana Bradáče, Dominika Renče a Jana Nohy. Jako přídavek dále zazněla píseň „Chodidla“ v podání Jana Bradáče a Jana Večeři, který zde zazpíval také svou píseň „Mlynářka“. Družná nálada vernisáže se příjemně protáhla.
Herci populární Ypsilonky jsou nesmírně muzikální, což dokázali i na slavnostním zahájení výstavy Jana Schmida (v pozadí si všimněte historických rozhlasových artefaktů a rádii, jež jsou součástí trvalé expozice v „GALERII VINOHRADSKÁ 12″) (Foto: Eva Smolíková)
Na výstavě je představeno celkem šestadvacet plakátů, v počtu navíc zdvojených také nápaditým vystavením jejich rubových stran s programy k inscenacím. Dále je zde možné vidět i výběr ze Schmidových knih, jím také ilustrovaných, anebo zhlédnout dokument o Janu Schmidovi, který v roce 2010 natočil Aleš Kisil v rámci televizního cyklu „Česká divadelní režie“.
Plakáty byly vystaveny jednak z hlavní, pohledové, strany, ale byla odhalena i jejich rubová strana, která obsahuje informativní text i fotografie o inscenaci (Foto: Eva Smolíková)
Pro veřejnost bude výstava, v suterénu staré budovy českého rozhlasu, otevřena po celý říjen. A to každé pondělí od 12 do 18 hodin a každý čtvrtek od 12 do 14 hodin.
Foto: Eva Smolíková a Zdeňka Mlýnková
Připravila: Eva Kulová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
Pozn. TM: Text článku je převzat od PR oddělení „Studia Ypsilon“.
„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“
Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.
Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.
Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.
Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?
„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“
Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?
„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“
Robert Rohál a Helena Vondráčková
Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?
„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“
Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?
„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “
V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?
„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“
Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?
„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“
Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?
„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)
Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?
„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“
Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?
„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“
V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…
„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“
Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…
„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“
Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.
