striptýz – Taneční magazín

Vietnamky, sport, striptýz i filozofie (o receptech nemluvě)

Premiéra „Osobní Fudži“ v A studiu Rubín

Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. A nyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu, uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.

Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.

Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…

Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.

Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.

Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)

Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.

Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.

Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.

Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.

„Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.

»Osobní Fudži«

Scénář: Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová

Hudba: Václav Hoskovec

Projekce: Ondřej Belica

Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec

Živá hudba: Václav Hoskovec

Premiéra: 14. června 2021

Psáno z předpremiéry 13. června 2021.

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Počátky striptýzu – náhoda, záměr nebo lest?

Historicky první striptýz se odehrál v Paříži 13. března 1894

Koncem 19. století byla Paříž plná erotického napětí a jiskření. Varieté a šantány ve čtvrti Montmartre žily pestrým nočním životem. V roce 1881 je otevřen legendární kabaret Le Chat Noire, o osm let později následují slavné podniky Moulin Rouge a Folies Bergère.

Na pódiích to hraje erotikou, tančí se kankán, Paříž je báječné místo pro studenty, bohémy, anarchisty, tanečnice a nevěstky.

Paul Derval, který představil Paříži varieté (uváděl představení založená na efektních kostýmech, dekoracích, tanci a zpěvu. V roce 1926 přivedl do Folies Bergère z New Yorku tanečnici Josephine Bakerovou, která slavila velký úspěch. Světoznámý je především její tanec v sukni z banánů.

Paul Derval vedl divadlo až do své smrti v roce 1966.), napsal ve svých pamětech:

„V roce 1893 se konal výroční bál studentů a umělců, navštěvovaný modelkami malířů. Opojeny alkoholem, modelky začaly soutěžit, která má nejhezčí nohy, ramena, stehna a nakonec i ňadra. Za velkého povyku se vítězství začala dožadovat modelka Manon LaValle, která zůstala bez jediného kousku oblečení.“

Nakonec zakročila policie. Výsledek? Několik tanečnic bylo zatčeno a dostalo pokuty. Jenže rozzlobení studenti odpověděli bitkami s policií. Po dvou dnech policie vpadla do Latinské čtvrti v touze zastavit toto řádění. Ovšem touhu Pařížanů po erotice nezastavily ani pokuty ani policejní razie.

Za historicky první striptýz se považuje vystoupení neznámé umělkyně, k němuž došlo 13. března 1894 v malém sále s názvem Le Divan Fayouau v pařížské ulici Rue des Martyrs.

Přesto si takové záležitosti žádaly od zábavního světa notnou dávku obezřetnosti a kreativity. Podívaná musela být vymyšlena tak, aby cenzura nezasáhla. A diváci byli uspokojeni.

A tak byly vymyšleny scénky, které vyřešily tento zapeklitý problém. Le Divan Fayouau předvedl scénu „Yvette jde do postele“.

Z dnešního pohledu nebylo na scénce pranic eroticky výrazného. Umělkyně sice svléká sukni, ale ne zcela nahá uléhá do postele. (Tehdy nebylo myslitelné, aby se umělkyně odhalovaly docela). Světla zhasínají, scénka končí.

Lest se povedla. Svou roli tu sehrála erotická představivost samotného publika. Představivost je vždy o kousek před realitou.

Po tomto fenomenálním úspěchu zařadilo podobné scénky do svého programu snad každé varieté v Paříži. V žádném z následujících vystoupení (Liane u doktora, Služka se koupe) se umělkyně nesvlékly donaha, ale divák si zbytek vášnivě dotvořil svou fantazií.

Mnohá sofistikovanější striptýzová show, nebo tanec u tyče se tohoto starého pařížského pravidla drží stále: čím více si pohrávají s divákovou představivostí, tím větší porci erotična nabídnou.

Taneční magazín

Některé ženy tanec u tyče milují, jiné jsou k němu donuceny!

Tanec u tyče a striptýz vydělává víc než prostituce

Tanec u tyče a striptýz vydělává víc než prostituce

Shakira

Na Island už za striptýzem nejezděte!

Na Islandu, ve Vatikánu a v Andoře platí zákon, který zakazuje striptýzová vystoupení. Důvodem je fakt, že ženy, které tančí ve striptýzových klubech, jsou často oběťmi obchodu s lidmi, případně oběťmi jiné formy zneužívání.

Shakira

Island je jedinou zemí, která má parlament s polovičním zastoupením žen. Ty se shodly na tom, že „zákon neuzná ženské tělo jako obchodní artikl“.

Striptýz byl už v minulosti silně regulován. Představuje dokonce větší byznys než samotná prostituce. Na ostrově je tedy jen několik klubů, které nabízí nahé tanečnice svým návštěvníkům. Podle odhadů na 350 tisíc obyvatel Islandu připadá jen 10 striptýzových klubů.

Provozovatelé klubů samozřejmě popírají, že by striptérky pracovaly v klubech nedobrovolně. Ovšem policie při vyšetřování zjistila, že i ty ženy, které si prostituci vybraly dobrovolně, byly k tanci u tyče často přinuceny.

Vlastníci klubů si hledají různé způsoby, jak zákon obejít. Když na sobě tanečnice mají tanga, nejde přece o nahotu.

Pamela Anderson

Striptýzové vystoupení je umělecký výkon. Ostatně spousta žen vyhledává tanec u tyče jako koníček a relaxaci ve svém volném čase, velká část světových celebrit předvádí striptýz pro zvýšení své popularity, nebo jen z čiré radosti. Pamela Anderson je proslulá svým striptýzem uprostřed televizní talk show.

Jak potom nahlížet na zákaz striptýzových vystoupení?