Nový taneční videoklip

Duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me

 oznamujeme vám, že jsme právě zveřejnili na kanálu YouTube nový taneční videoklip – duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me. Skrývá se za ním několikaměsíční tvrdá práce tvůrčího týmu a domníváme se, že stojí za vaši pozornost.

     Choreografie zobrazuje milostný příběh komunikující dvojice, jíž se ovšem do vztahu připlétá nedořešený problém z minulosti, ve spotu znázorněný rekvizitou – stylizovanou oprátkou, visící odkudsi z nebe. Celý tanec se odehrává na vodní hladině a na zmiňované oprátce, v ponuré, ale nádherné scenérii zatopeného lomu. Je charakterizován částí textu písně Easy on me, v níž Adele zpívá:

I know there is hope in these waters

But I can’t bring myself to swim

When I am drowning in this silence

(Vím, že v těchto vodách je naděje

Ale nemůžu se přinutit plavat

Když se topím v tichu)

 

Adresa videa na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qFZduwbP5L8

Rovněž výrazové prostředky choreografie nejsou lehce zařaditelné pod jeden druh tance. Použili jsem zde prvky moderního scénického tance, baletu, ale rovněž i acrodance (akrobatický tanec). Celá práce vznikla pouze z nadšení tvůrčího týmu, protože tančíme pro radost, nikoli pro peníze. A za pár tisíc korun, což se vám možná bude zdát po shlédnutí videoklipu nemožné. Domníváme se, že i v této vzrušené a nelehké době lze stále tvořit pro potěšení ducha a diváků.

V závěru klipu se v obřím a dosud prázdném prostranství objevuje množství postav v černém. Jsou to všudypřítomní voyeuři, sledující a „hodnotící“ trápení ústřední dvojice? Jsou to smuteční hosté na pohřbu vztahu? Nebo černí andělé, držící palce oběma protagonistům? Necháváme na fantazii a emocích diváka, stejně jako vše ostatní.

Krátký umělecký životopis choreografa:

 Josef Prouza se narodil 7. listopadu 1957 v Olomouci. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a konzervatoř společenského tance. Základ baletu získal u prof. Chmelové v Praze a v Armádním uměleckém souboru Praha (pedagogové Kornová a Ivanov). 35 let vedl soubor moderního tance Impuls Praha, který za jeho působení získal řadu nejvyšších ocenění na krajských a celostátních festivalech a přehlídkách. Tvořil také choreografie pro divadlo, televizi a film (Ptákoviny podle Aristofana v Národním divadle v Praze, filmy Šakalí léta, Pelíšky, TV seriál Prima sezóna, TV pořady Boom, Na vlastní nebezpečí, Televarieté, Galasuperšou, či Videodisko.

Krátký umělecký životopis režiséra:

Tomáš Polák se narodil 24.října 1976 v Praze. Vystudoval PF UK, základy tance získal u Aleny Skálové a Josefa Prouzy. Přes 20 let byl členem tanečního studia Impuls, pak soubor 7 let také vedl a tvořil pro něj choreografie. Získal dvakrát cenu za taneční interpretaci na celostátní přehlídce scénického tance (Nipos). Řadu let působí jako dokumentarista, úzce spolupracuje s Českou televizí. Je spolutvůrcem pořadu Gejzír, kde se objevily např. jeho miniportréty výjimečných osobností české taneční scény (choreografka Lenka Vagnerová, primabalerína Barbora Kohoutková, mistr světa ve stepu Tomáš Slavíček, choreograf Tony Vu, taneční uskupení Losers ad.). O choreografii „Amazonky“ Lenky Vagnerové vytvořil dokument, který měl premiéru na online platformě edinburgského festivalu Fringe, pro Festival tanečních filmů natočil film Dark Horse v hlavní roli s tanečnicí Fanny Barrouquère.

 Přiložené fotografie jsou vlastnictvím  autorů: (J. Prouza, J. Řežáb, H. Zápotocká a T. Polák)

Josef Prouza

pro Taneční magazín           

Poe – Šílený? Geniální?

V pojetí Lenky Vagnerové prostě nepopsatelně úžasný!

28.dubna 2022 se na Nové scéně Národního divadla odehrálo„skutečně neskutečné divadlo!“

Nesmím opomenout, že mezi hosty byl také choreograf evropského  formátu  – Petr Zuska.  Našim čtenářům ho zajisté blíže přibližovat nemusím, rozhovor  s ním najdete na našich stránkách.

Lenka Vagnerová nechala ožít představy spisovatele Edgara Alana Poe, považovaného za tvůrce hororu. Možná ne každý náš čtenář ví, že mnozí dokonce zkoumali, zda Edgar Alan Poe nebral drogy! Ale nic takového se nepotvrdilo. Byl šílený? Nebo jen žil v době nasáklé krví, kdy umírání bylo na denním pořádku a on to nemohl snést? Byl citlivý? Byl geniální? Kdo ví. Každopádně šťastný ve své době asi nebyl. Proto i jeho dílo oplývá spíše strašlivou skrytou stránkou a těžko říci, co přesně si on sám myslel.

Ale zpět k dílu Lenky Vagnerové.  Představení Poe v sobě mísí prvky prvotřídního tance, akrobacie i snad estrády, doplněné neuvěřitelnými efekty, hudbou, zpěvem, kostýmy či různými rekvizitami.

Poe patří do dílny (repertoáru) Laterny Magiky a její umělecký šéf Radim Vizváry říká: „Hledal jsem výraznou osobnost, která s Laternou magikou doposud nespolupracovala, ale svou originalitou by přispěla k obohacení jejího repertoáru. Lenka Vagnerová nepochybně patří k tomu nejlepšímu v oblasti současného českého tance. Navíc  stále častěji pozoruji, že ve snahách choreografů je, využít  prvky techniky mimu. Lenka toto využívá vědomě a efektivně.“

Ke své práci si Lenka Vagnerová přizvala špičkové umělce a tvůrce: texty- Lenka Vagnerova a Vladimír Javorský, scéna – Eva Jiřikovská, hudba, dramaturgie – Ivan Acher, světelný design – Michal Kříž, účinkující – vynikající Ondřej Vinklát, trojnásobný držitel Ceny Thálie, Vladimír Javorský a Tereza Marečková jsou coby samotný Edgar Alan Poe.

Tvůrci vycházeli z povídek Poea ‚Maska červené smrti, Jáma a kyvadlo, Skokan, Král mor, Havran. Některé povídky mají příběh, některé jsou pouze sdělením emocí (odsouzeného). Je tu krása, strach, zoufalství, ironie, nesmyslnost lidského chování.

Lenka Vagnerová říká: „Není nutno popisovat Poeův život, to ani nebylo naším záměrem. Při čtení Poea zjistíte, že je  jeho živo obsažen v jeho tvorbě. Skrze ni se o něm dozvíme to nejpodstatnější.“

Pokud jde o hudbu, Ivan Acher říká: „ Tato inscenace byla největší výzva, jakou jsem kdy zažil.“

„Pokud jde o choreografie samotné, Lenka Vagnerová stvořila  za pomoci technických vymožeností a vynikajícího týmu tančníků a také dvojicí hudebníků-tvůrců chroeografie neviděné a nevídané“, dodává Ivan Acher. Musím souhlasit.

Hudba zní chvílemi hororově, chvílemi vesele a bezstarostně, inu, jak je libo. Hlavně je poutavá a zajímavá.

Pojďme ale k inscenaci samotné. ÓÓÓ! Těžko hledat slova. Na dnešní dobu pokrokové, jedinečné, zajímavé, veselé, bizarní, strašné, skandální, otřesné.. ale geniální! !

Strašlivé a bizarní představy spisovatele samotného ožily, setkáváme se tu s nejrozmanitějšími pitoreskními postavami, neustále nás překvapují, ano, jsou přesně jako ve zlých snech, možná i deliriu… Tyto představy si s námi doslova zahrávají. Brnkají nám na nervy. Zneklidňují i klidného. Co je to? Co je to? Ptáte se znovu. Dělá si ze mě tvůrce legraci?

To vše je doplněno neuvěřitelnými efekty, které jsou zřídkakdy k vidění. I vizuální efekty – podivný škleb na plátně – vypovídá také mnohé.

Výkony tanečníků jsou neuvěřitelné. Žasla jsem, když „Antěl pitfornosty“ (čti anděl pitvornosti) vstoupil do snů (na scénu). Neuvěřitelné akrobatické výkony, zlehka podané v symbióze se zlými sny, byly absolutně  dokonalé. Nevím, co dodat, jen se běžte podívat…….

Ale těchto momentů bylo mnoho. Vaření v kotli.., listování stránkami, hra na podivný nástroj, soudci na zvláštních bruslích. Ale to, co mi dělalo ještě dlouho dobrou náladu, byla např. bizarní módní přehlídka. Ano, zarputilé postoje manekýnů a modelů… ale jakých!! Ano!  Bravo!

Je nutné také vyzdvihnout výkon Ondřeje Vinkláta. V rámci strašidelných snů se náhle zlehka objeví naprosto dokonalý pohyb, pohyb z představ, těch nejúžasnějších… Lehce a s úsměvem…

Je nutné ocenit, že možná i  interpreti samotní  se během představení baví, ať už sami sebou, nebo  svými kostýmy, dialogy, šílenými představami šíleného. A divák se baví s nimi!

Inscenace přináší jakýsi svěží vítr do našich tradičních děl. Je tu cosi těžko nazvatelného. Je to nové. Bizarní. Směšné. Hrozné. Hororové. Pohybově dokonalé. Moře překrásných a zajímavých i strašných kostýmů, vizuálních efektů, i zvukových.  Poutavá  hudba. Občas se tu zhoupne hrozivé kyvadlo. Bože, jak krásná kulisa! Vzpomínám také na představení, kde nebyly prakticky žádné kostýmy, žádné rekvizity, žádné vizuální efekty, jen tanečníci v teplácích. Toto je pravý opak. Jakési future show!  Myslím, že máme opravdu mezinárodní dílo, které se může prezentovat ledaskde. A milý diváku, mysli si, co chceš, tvař se, jak chceš, kritizuj si, jak chceš. Stejně je to geniální!

Lenko, děkujeme za neuvěřitelný zážitek, který opravdu nikdo nečekal!

Foto: Národní divadlo

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

FESTIVAL TANEČNÍCH FILMŮ již ve čtvrtek

Nové české taneční filmy v on-line premiéře

Ve čtvrtek 11. února 2021 budou mít on-line premiéru dva zbrusu nové taneční filmy, které přetlumočí dvě sólová jevištního díla do filmového jazyka. Festival tanečních filmů, který od roku 2009 systematicky sleduje, prezentuje, ale i produkuje tzv. dance for camera filmy, využil programu Ministerstva kultury ČR podporující tzv. digitalizaci uměleckého obsahu, a stal se jejich producentem. Vytipoval dva klenoty současné taneční scény a jejich autorkám pak nabídl možnost vytvořit z existujících inscenací filmové „metaverze“.

V prvním případě šlo o autorské sólo Cécile Da Costa „Roselyne“, ve druhém pak o choreografii Lenky Vagnerové „Dark Horse“ – sólo pro Fanny Barrouquére. Určitou zajímavostí může být fakt, že v obou případech jsou protagonistkami francouzské tanečnice žijící v Praze.

„Roselyne“,

Příběh ženy, která zapomněla žít svůj život, ztvárnila Cécile Da Costa ve fascinující performanci „Roselyne“. Filmová režisérka Tereza Vejvodová, která už v žánru dance for camera dříve vytvořila několik snímků (například „Servant“, 2018 či „Delimination“, 2019) přistoupila k filmové adaptaci této choreografie s velkým respektem: „Šlo mi především o napojení se na esenci inscenačního záměru a ve volbě prostředků jsem se řídila vývojem vnitřního stavu Roselyne,“ komentuje svůj přístup k filmovému zpracování choreografie Tereza Vejvodová. Pro autorku inscenace představovalo natáčení určitý experiment: „Chtěla jsem zjistit, co se stane s postavou Roselyne v jiném prostředí, než je jeviště,“ uvedla Cécile Da Costa.

Na působivé lokace a metaforický příběh vsadil filmový tým vedený režisérem Tomášem Polákem. Ten, s autorkou choreografie Lenkou Vagnerovou, točil filmovou podobu „Dark Horse“ na břehu přírodní nádrže Kristýna, v uličkách Hrádku nad Nisou a v Synagoze na pražské Palmovce. Atmosféru snímku dokresluje originální hudba Ivana Achera se sugestivním zpěvem Jany Vébrové. Fanny Barrouquére postavu „černého koně“ tančí už od roku 2012, kdy měla choreografie „Dark Horse“ premiéru ve Švédsku.

„Dark Horse“

Vývoj obou filmových projektů sledoval z Londýna David Hinton, britský režisér, autor několika kultovních tanečních filmů a dlouholetý spolupracovník Festivalu tanečních filmů. Jako mentor provázel tvůrce v on-line konzultacích přípravou scénáře a storyboardu, a poté konzultoval postprodukci a střihovou skladbu. Film, zejména ten taneční, podle Hintona totiž vzniká ve střižně.

Ředitelka festivalu Jana Návratová

Chtěli jsme zasadit semínko choreografie a vypěstovat film,“ komentuje celý projekt umělecká ředitelka FTF Jana Návratová, „nechtěli jsme digitalizovat díla, která vznikla pro jeviště, ale chtěli jsme jejich obsahovou esenci nechat vyznít ve filmové podobě, nabídnout další inkarnaci jejich silnému obsahu,“ dodává.

Premiéra filmů proběhne na facebookové stránce Festivalu tanečních filmů 11. 2. 2021 od 19.30.

Foto: Tomáš Polák a Aleš Král

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„AMAZONKY“ 20. 9. odvolány!

Nejen koronavirus, ale i běžné nemoci a indispozice jsou překážkou v uspořádání představení. Proto se dnes (20. září) večer v 19.30 nevypravuje do pražského divadla Komedie!

Vážení diváci, a příznivci tance,

je nám to velmi líto, ale dnes vám Amazonky z důvodu indispozice jedné z tanečnic, neukážeme. Ohledně zakoupených vstupenek vás bude v nejbližší době informovat divadlo.

Co vám ale ukázat chceme, je premiéra „Krajinou slz“, a to už ve středu 23.9. 19:30 v divadle Komedie.

Těší se na vás LVC company

vyřizuje TANEČNÍ MAGAZÍN