Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..