Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

103. sezóna Jihočeského divadla zahájena

Připraveno 20 premiér!

Umělecké soubory připravily celkem 20 premiér,  z toho jednu před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Novinky přinese Ateliér 3D, ale i obchodní oddělení divadla.

Po úspěšné letní sezóně vstupuje Jihočeské divadlo do své 103. sezóny s významným oceněním, které získalo na Festivalu hudebního divadla Opera 2022. Cenu diváků – LIBUŠKU, získala inscenace opery Arriga Boita Mefistofeles v režii T. O. Pilaře.

„Libuška je pro nás to nejvzácnější ocenění, kterého může každá operní inscenace dostát. Děkuji celému opernímu souboru v čele s Tomášem Ondřejem Pilařem, a přeji inscenaci Mefistofeles mnoho dalších spokojených diváků a ocenění,“ dodává k úspěchu ředitel JD Lukáš Průdek. 

Dvě nominace na Cenu Thálie 2022 pro Jihočeské divadlo

V oboru balet byl mezi první tři nejlepší nominován Sebastiano Mazzia za roli Alexe v inscenaci Mechanický pomeranč. Stejného úspěchu v oboru činohra dosáhl Tomáš Kobr za roli Tomáše v inscenaci Perplex.

Cenu za celoživotní umělecké mistrovství získala v oboru balet, tanec a pohybové divadlo Libuše Králová, která byla v letech 1990–1993 a 1996–2009 šéfkou baletního souboru Jihočeského divadla. Slavnostní vyhlášení Cen Thálie 2022 proběhne v sobotu 8. 10. 2022

Sezóna 2022 před Otáčivým hledištěm Český Krumlov

                                              

Prodáno                                                         52 469 ks vstupenek

Návštěvnost                                                   92,10 %

Tržby                                                             43 920 635,-

Počet odehraných představení                      91

Počet zrušených představení                                   3

Počet titulů                                                     6

Počet premiér                                                2 (Mesiáš, Úplně celá česká historie)

 

„Těší mě, že jsme v letošním roce na Otáčivém hledišti mohli přivítat tak pěkný počet návštěvníků. Poděkování patří našim souborům za jejich mimořádné výkony, ale i všem ostatním, jejichž práce není před diváky vidět. Věřím, že i v následujícím roce nás čekají stejně úžasné večery, a že s námi budou diváci spokojeni,“ okomentoval ředitel JD, Lukáš Průdek.

Otáčivé hlediště Český Krumlov 2023

Prodej vstupenek na Otáčivé hlediště 2023 byl zahájen. Diváci v programu naleznou 6 inscenací v podání souborů Jihočeského divadla.

Program Otáčivého hlediště 2023

  1. – 18. 6. 2023 /DraculaHoror – činohra
  2. 6. – 12. 7. 2023 /Muž Dvojhvězdy /Činoherní příběh plný divadelních zázraků
  3. – 30. 7. 2023 a 30. 8. – 10. 9. 2023 /Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em)Komedie o dvojnících
  4. – 13. 8. 2023 /Egon Schiele – Autoportrét (premiéra) /Taneční projekt kombinující zvuk, světlo, scénu, pohyb
  5. – 27. 8. 2023 /MesiášVelkolepé scénické zpracování nejslavnějšího oratoria všech dob
  6. – 30. 7. 2023 a 30. 8. – 10. 9. 2023 /Úplně celá česká historieRodinné představení

Novinky a tipy z obchodního oddělení

V nové sezóně doporučujeme našim divákům skupiny vybraných inscenací, které spojuje podobný žánr či zpracování a které jsou v balíčku za zvýhodněnou cenu. Balíčky budeme nasazovat v průběhu celé sezóny a skládat je tak, aby jejich výběr byl opravdu lákavý“, doplňuje vedoucí obchodního oddělení Pavla Hornychová. „Za důležitý obchodní počin považujeme také spuštění chytrého divadelního e-mailingu – Buďte v obraze, díky kterému už našim divákům neunikne žádná novinka z Jihočeského divadla,“ dodává.

V nabídce nechybí ani oblíbené obchodní produkty – kupónové předplatné a dárkové poukazy.

Premiéry sezóny 2022/2023 nejen v obraze

Celé září mohli diváci vidět vizuální prezentaci divadelní sezóny 2022/2023 na velkoformátových věžích na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Soubor fotografií vytvořil Ľuboš Kotlár, fotograf, vizuální umělec a kurátor. Fotografie vznikly klasickým analogovým procesem na středoformátové barevné a černobílé negativní materiály. Grafický koncept a typografii navrhl tandem David Šrot & Darjan Hardi.

 

Balet

  • Balet Extra #4 / Premiéra 12. 11. 2022

Mimořádný večer, ve kterém představí tanečníci baletu Jihočeského divadla vlastní choreografie, vytvořené speciálně pro tuto příležitost.

  • Balet Gala #2 / Premiéra 2. 12. 2022

Jediný a jedinečný večer, který bude přehlídkou špičkových tanečních výkonů nejen na špičkách.

  • Popelka /  Premiéra 4. 2. 2023

Balet Popelka na hudbu Sergeje Prokofjeva patří mezi nejslavnější a nejhranější baletní tituly.

 

Opera

  • Kouzelná flétna / Premiéra 4. 11. 2022

Pohádková cesta za tajemstvím světla

  • Hej mistře / Premiéra 27. 11. 2022

Oživlý příběh jihočeských Vánoc

  • Malý Mozart / Premiéra 9. 12. 2022

Nekonvenční interaktivní hudební zážitek

  • Samson a Dalila / Premiéra 5. 5. 2023

Biblické drama o vášni a zradě

  • Carmina Burana a Kytice / Premiérová uvedení 2. a 4. března 2023

Koncert opery Jihočeského divadla – dvě strhující kantáty z roku 1937

Malé divadlo

  • Spaghetti Futurista! / Premiéra 28. 10. 2022

Příběh Růženy Zátkové, české malířky, kterou Češi neznají

  • #Locika / Premiéra 26. 11. 2022

Výprava za světlem

  • O papouškovi, který hledal domov / Premiéra 1. 4. 2023

Dobrodružné putování po zemi, pod zemí i nad zemí

  • To snad nemyslíš vážně?! / Premiéra 21. 4. 2023

Divadlo fórum #2

Činohra

  • Záhada zmizelého Sudomyče / Premiéra 8. 9. 2022

Divadelní úniková hra

  • Švejk / Premiéra 7. 10. 2022

Legendární český román v nové adaptaci

  • Události / Premiéra 21. 10. 2022

Strhující drama o tom,co znamená přežít terorismus

  • Poslední víkend / Premiéra 16. 12. 2022

Královna detektivek na jevišti

  • Nevinný / Premiéra 10. 2. 2023

Špionážní thriller z poválečného Berlína

  • Leni / Premiéra 10. 3. 2023

Hitlerova oblíbenkyně v nejsledovanější TV show

  • Autorka / Premiéra 14. 4. 2023

Za každé vítězství je třeba tvrdě zaplatit

 

Ateliér 3D

  • Interaktivní prohlídky a divadelní dílny pro školy
  • Workshopy k představením pro studenty
  • Divadelní studia pro středoškoláky
  • Celoroční kurzy pro veřejnost
  • Drama klub 60+
  • Letní divadelní dílny
  • Divadelní bojovky (únikové hry v divadle)
  • Akce pro veřejnost (Noc divadel, Kupé na Půdě, Rozsviťme demokracii)

TEDxBudweis 2022: Návraty / 8. října 2022 v Jihočeském divadle

TEDx je místní, samostatně organizovaná událost. Letošní ročník má téma Návraty. Akce nabídne v prostorách Jihočeského divadla 8 řečníků z České republiky i zahraničí, stejně jako doprovodný program a možnost osobního setkání s řečníky

 

Mgr. et Mgr. Pavla Hornychová

pro Taneční magazín

JAK SE DĚLÁ TANEČNÍK

Taneční centrum Praha hostuje v náchodském divadle

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium  uvede ve čtvtek 22. září 2022 ve Městském divadle Dr. Josefa Čížka v Náchodě od 9 a od 11 hodin tanečně-vzdělávací představení pro školy s názvem JAK SE DĚLÁ TANEČNÍK.

Jedná se o profilové výchovné a vzdělávací představení tanečního divadla, jehož dramaturgie je zaměřena speciálně na 1. a 2. stupeň základních škol. Představení o tanečních stylech (balet, jazz, step, moderní tanec…) a vývoji tance, navazuje na tradici Pavla Šmoka, zakladatele Pražského komorního baletu.  Interprety jsou mladí umělci ve věku 14 –  20 let souborů Baby Balet PrahaBalet Praha Junior, kteří inspirují nejen své vrstevníky ale i dospělé publikum k aktivnímu přístupu k tanci, divadlu a kultuře.

Tvůrci představení jsou renomovaní čeští a zahraniční choreografové a hudba má značný žánrový rozptyl od Bacha po Beatles, nechybí ani jazz a etnická hudba.

„Tímto způsobem se snažíme kultivovat mladé diváky, aby se v přemíře technických a čistě komerčních impulsů naučili vnímat hodnotná umělecká díla, respektive umělecký a výchovný potenciál současného tance a tanečního divadla,“ uvádí Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha„Významný výchovný efekt spočívá také v tom, že diváci neuvidí dospělé taneční hvězdy zdánlivě nedosažitelných kvalit, ale své vrstevníky, kteří již rozvinuli svůj talent a další profesní předpoklady do výjimečných profesionálních výkonů.“

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium má za sebou již stovky těchto představení ve dvaašedesáti domácích a čtrnácti zahraničních městech (záštitu projektu poskytlo UNESCO, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury České republiky, Národní divadlo a Akademie múzických umění).

Taneční centrum Praha, konzervatoř a gymnázium je první vzdělávací a umělecká instituce, která přinesla do české kultury moderní a jazzové taneční techniky a důsledně je propojuje s výukou klasického tance a dalšími oblastmi současného tanečního divadla. Tradice sahá až do roku 1961 – tehdy v undergroundu a později, pod záštitou Univerzity Karlovy a řady zahraničních odborníků, postupně vzniká centrum, které nyní zahrnuje osmiletou konzervatoř a osmileté gymnázium propojené do jedné vzdělávací koncepce doplněné studiem taneční pedagogiky s příslušnou aprobací. Studentská umělecká agentura, Mezinárodní centrum tance, produkuje umělecké soubory Balet Praha Junior a  Baby Balet Praha, import a export tvůrců, pedagogů a souborů, pořádá festivaly i workshopy. Významným cílem centra je podpora všeobecné a odborné vzdělanosti tanečníků, jejich sebevědomé a kvalitní zapojení do interpretační praxe a následně schopnost řízení, produkce uměleckých i společenských organizací a projektů. Centrem prošlo několik stovek tanečníků, kteří pracují v českých souborech (Pražský komorní balet, Balet ND v Praze, Laterna magika a jiné), v zahraničí (Berlín, Frankfurt, Hamburk, Haag, Barcelona, Lisabon, Pécs a další) nebo absolvovali vysoké školy (Univerzita Karlova, HAMU a další). „Lidé z centra“ zastávají významné funkce v českých uměleckých, vzdělávacích a společenských organizacích.

 

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín