Hra Hrdinů

Audiovizuální multikanálová videoinstalace na jevišti Studia Hrdinů

Vizuální umělkyně Tereza Velíková připravila audiovizuální multikanálovou videoinstalaci pro jeviště Studia Hrdinů v Praze. V případě Hry Hrdinů si vypůjčila scénáře z nově uvedených inscenací této scény během dvou divadelních sezón, z nichž vypreparovala úryvky nabízející sestavení do nového útvaru. Projekci uvedeme v premiéře 24. listopadu 2021.

„Režisérku“ Hry Hrdinů Terezu Velíkovou (*1979) dlouhodobě zajímají vztahy, které mohou vznikat při zmnožení zdrojů obrazu a zvuku. To ji postupně dovedlo k dialogickým videoinstalacím a následně k využívání již existujících výňatků z divadelních her, v nichž jsou právě dialogy jedním ze základních komunikačních prostředků. Fascinují jí možnosti obsahových transformací a formálních napětí, jež vyplývají ze spojení plynoucího divadelního provedení, filmového záznamu, jeho střihu a montáže. Velíkové postup jako by vycházel z představy, že v souboru jakýchkoliv příběhů a vyprávění jsou ukryty příběhy a vyprávění další, potenciální a čekající na objevení. Autorská role se od psaní posouvá k vyhledávání a následnému sestavování slov a gest v nový obsah. Je docela dobře možné, že v nastudovaných představeních Studia Hrdinů takto čekají ještě jiné příběhy, které Velíková nezahlédla, jenže právě u tohoto typu práce nezáleží pouze na analýze textu a jeho scénickém provedení, ale také na příčném řezu, který je osobní a individuální.

Ve Velíkové divadelním mash-upu se jejími slovy řečeno „odrážejí témata hrdiny, divadelního hrdiny nebo možná hrdiny Studia Hrdinů, který právě prochází krizí své vlastní tvorby. Krizí svého postavení jako umělce ve společnosti, ale i krizí své vlastní identity“. Témata jako vyhoření, demotivovanost, otřes z uvědomění si vlastní průměrnosti, nebo přinejmenším z uvědomění si, že o své výjimečnosti nemáme už ani snít, ovšem aktuálně hýbou nejen uměleckou debatou a zdaleka nejsou ani výhradním projevem nástupu středního věku. Pro Velíkovou, která se svými pracemi vždy snaží prokreslit stratigrafii psychologického pole, které modeluje naše myšlení a jednání, se Hra Hrdinů stává platformou, na níž tato témata může pojednat v živé a překvapivě se ubírající konverzaci.

Herce a herečky Studia Hrdinů nechala Velíková hrát role způsobem, jakým jsou zvyklí z původních nastudování. Jsou divadelními postavami, které se dosud nepotkaly a jejich první vzájemný rozhovor je tím ovlivněn. Divák je tak vystaven neustálému procesu  dohledávání souvislostí v toku slov, pohybů, obsahů a emocí. Naplno je nucen užívat svou schopnost chápat narážku, metaforu či analogii. Pro Terezu Velíkovou je však právě tento přístup ke splétání obsahu z různě silných, barevných a dlouhých nití příznačný. Podobně jako nemáme přestat vnímat, že jsme se ocitli v prostoru mezi hrami z repertoáru divadla, nemáme přestat vnímat ani to, že sdělení není to, co je hned vidět či slyšet, ale leží někde mezi větami, co vyslovíme, a emocemi, jež dáme znát navenek.

Koncepce a režie: Tereza Velíková
Střih, postprodukce: Tereza Velíková
Kamera: Ivan Svoboda
Zvuk: Petr Zábrodský
Zvuková postprodukce: Stanislav Abrahám
Dramaturgie: Jan Horák
Externí konzultace: Jiří Ptáček
Realizace scény: Matěj Al Ali
Technická podpora: tým Studia Hrdinů

Hrají: Agáta Červinková, Cyril Dobrý, Julie Goetzová, Jakub Gottwald, Eva Hacurová, Vendula Holičková, Ivan Lupták, Gabriela Míčová, Kateřina Neznalová, Marek Pospíchal, Petr Reif, Johana Schmidtmajerová, Pavlína Štorková, Halka Třešňáková

Poděkování: Jan Horák a Michal Pěchouček, Miroslav Bambušek, Ivan Buraj, Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, Jiří Adámek a kolektiv, Katharina Schmitt

Projekt byl finančně podpořen ze Stipendijního programu Ministerstva kultury ČR a Státním fondem kultury ČR.

Studio Hrdinů je financované v roce 2021 Magistrátem hlavního města Prahy částkou 5.400.000 Kč a Ministerstvem kultury.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

»STILLER« jako hrdina či antihrdina „u Hrdinů“

Z premiéry autorské adaptace románu Maxe Frische. V titulní roli Stillera hvězda současného doku-seriálu TV PRIMA „Policie v akci“!

Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Ctu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»Stillera« „u Hrdinů“ nedramatizoval JAN KAČER, nýbrž JAN KAČENA!

Studio Hrdinů připravuje poslední premiéru sezóny – dramatizaci románu Maxe Frische „Stiller“! Můžete se těšit.

Poslední premiérou aktuální divadelní sezóny bude ve Studiu Hrdinů adaptace románu Maxe Frische „Stiller“ v režii Ivana Buraje. Tato inscenace je dalším krokem spolupráce Studia Hrdinů s brněnským HaDivadlem, v rámci které přibližujeme blízké poetiky obou divadel divákům v Praze a v Brně. „Stiller“ je pak dlouhodobě koncipovaný projekt do dramaturgie Studia Hrdinů, která se v poslední době silně zaměřuje na roli umělce ve společnosti. Premiéra proběhne v pondělí 13. května 2019 od 20.00 hodin.

Max Frisch (1911 – 1991) byl švýcarský prozaik, dramatik a esejista. Román „Stiller“ vznikl během Frischova více než rok dlouhého pobytu ve Spojených státech a Mexiku na začátku 50. let minulého století. Prvky kriminálního románu se tu spojují s autenticky působícím deníkovým stylem. Frisch se zde zabývá tématy identity – soustředí se na člověka, který utekl z vlastního já, schopnost být s druhými, smrti a nemožnosti poznat „pravý svět”. Frischův román je předzvěstí konce „velkého subjektu“. V témže roce, co vychází „Stiller“, začal pracovat na románu „Homofaber“, který společně se „Stillerem“ a románem „Mé jméno budiž Gantenbein“ utvářejí trilogii.

Klíčový román poválečné literatury pro Studio Hrdinů zdramatizoval režisér Ivan Buraj společně s Janem Kačenou. Ve své interpretaci Stillera Ivan Buraj opět akcentuje témata, která máme spojená s představeními, která vytvořil ve svém domovském HaDivadle – kritiku antropocentrismu, environmentální a ekologické postoje; neotřele pracuje s perspektivou a úhlem pohledu, interpretuje mýtus o jeskyni, do kterého nás společně se scénografem Antonínem Šilarem díky technice „live cinemy“ vtahují.

Líbí se mi Ivanova důslednost, se kterou své projekty promýšlí. Ivan dělá bytostně intelektuální divadlo, které ale není odtažité ani elitářské, a to mě moc baví,” říká k první Burajově režii ve Studiu Hrdinů jeho umělecký šéf Jan Horák.

Ivan Buraj

Po ,tekuté´ éře uplynulých let, kdy jsme se intenzivně zabývali identitou jedince, mi připadá důležité se v kontextu klimatické změny zabývat spíš okolnostmi, za kterých si identitu tvoříme a jaké dopady má naše identita na prostředí, které nás obklopuje. Divadlo zkoumá především mezilidské vztahy, ale myslím si, že v nich můžeme nalézt mnohé z toho, co má dnes celoplanetární důsledky v podobě zničeného životního prostředí. Zdroje jsou vyčerpány a otázkou je, co v nás nás dovedlo do této situace. Zároveň mě zajímá, jak si zobrazujeme svět a jakým právem svůj obraz považujeme za jediný pravdivý, čili rozpor mezi modelem a realitou (materialitou) světa, kdy nám samotné divadlo slouží jako metafora zobrazování si světa člověkem,” říká k připravované inscenaci režisér Ivan Buraj.

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

  • Premiéra: 13. května 2019 od 20.00 hodin
  • Reprízy: 18. a 21. května, 16. června 2019

Foto: archiv Studia Hrdinů

Madla Zelenková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Srdce, mříže, svět a my

Srdce patří za mříže

Srdce, mříže, svět a my. Švandovo divadlo uvede hru o ztrátě lidského srdce  

Nová inscenace Srdce patří za mříže ve Švandově divadle nabízí netuctovou výpověď nejmladších divadelníků o násilí a sebelásce v globálním světě. Sejde se v ní milovnice luxusního zboží, které nejradši nakupuje za pár šupů, s cizincem hledajícím srdce svého otce. Čekatel na transplantaci, ubrečená dámská kabelka, kreslený hrdina seriálů pro děti a jeho nová kamarádka Panda. Ti všichni vyprávějí o tom, jak snadné je v dnešním světě ztratit lidské srdce. Novinku pro smíchovskou scénu připravuje režisérka Alžběta Burianová. Premiéra bude 29. dubna v 19 hodin v komorním Studiu Švandova divadla.

Inscenaci Srdce patří za mříže vytvořila nejmladší generace současných divadelníků, kteří v ní po svém a zároveň velice bystře reagují na témata, která nás obklopují,“ říká Dodo Gombár, umělecký šéf Švandova divadla. To se pod jeho vedením profiluje také jako scéna otevřená autorskému divadlu, mladým divadelníkům a novým hrám věnovaným typickým projevům i absurditám dnešní doby.

Volání, co neslyšíme

Hru Srdce patří za mříže napsal mladý dramatik a básník David Košťák přímo pro studiovou scénu jako třetí a poslední inscenaci uvedenou v letošní sezóně v rámci cyklu „Intimita – Anonymita – Agresivita“.  O agresivitě, násilí i sebelásce v globální společnosti autor říká: Násilí mi přijde nejhrozivější ve chvíli, kdy si člověk neuvědomuje, že se ho dopouští – denně třeba využíváme produkty, jejichž vznik se vážně podepisuje na kvalitě života jiných lidí. Jejich volání o pomoc však nikdy neuslyšíme. I proto jsem chtěl na jeviště předvolat nejen „pachatele“, ale i „oběti“ tohoto stavu. V určité míře totiž v sobě máme oboje,“ uvádí David Košťák, jinak také překladatel z angličtiny a kmenový dramaturg Divadla LETÍ.

V jeho hře se tak nahlas ozvou třeba exponáty z právě probíhající výstavy lidských těl. Řeč bude také o krutém pronásledování příznivců cvičení Falun Gong v Číně. A doslechneme se o transplantační turistice, kdy si dostatečně bohatí pacienti na čínských klinikách mohou koupit orgán získaný od politických či jiných vězňů – nedobrovolní dárci však tuto „výhodnou transakci“ nepřežijí…

Vedle tématu lidské odpovědnosti a lidských práv inscenace připomene i některé komičtější momenty z českého prostředí. Tím je třeba podivuhodné přátelství malého kresleného hrdiny s cizokrajnou Pandou nebo oblíbený televizní pořad složený ze srdceryvných lidských příběhů těch, co se navzájem ztratili a zase našli…

Násilí, co necítíme

Hru režíruje Alžběta Burianová, absolventka DAMU. Ta s Davidem Košťákem tvoří sehraný tým. V inscenaci ji zajímalo násilí probíhající nepřímo – v globálně propojeném světě málo viditelné a málo osobně prožívané. Nepřímého násilí, u kterého nevidíme, jaký konkrétní dopad naše činy mají, se dopouštíme často. A ne vždy se při tom nutně cítím e jako pachatelé. Vnímám však, že se citlivost k těmto věcem ve společnosti postupně zvyšuje – čím dál víc lidí se například zajímá o to, kde a jak se vyrábí zboží, které si kupují,“ uvažuje režisérka.

V inscenaci hraje Martina Krátká, Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Petr Buchta, Marek Pospíchal a Klára Cibulková.  Posledně jmenovaná herečka, stálice smíchovské scény, vnímá agresivitu zejména v médiích a na sociálních sítích. „Co mě hodně zajímá, je skrytá agrese a manipulace, kterých se při zkoušení dotýkáme. A celé to téma pronásledování lidí praktiku jících Falun Gong a transplantační turistiky v Číně je zrůdné. A málo se o tom ví, i já jsem se mnoho informací dozvěděla až teď,“ komentuje svou čerstvou zkušenost Klára Cibulková.


Scénář napsal David Košťák, který je spolu s Liborem Vodičkou také dramaturgem, scénu a kostýmy vytvořila Anna Brotánková, hudební doprovod je dílem Robina Schenka.

Tříhlavý drak v dámské režii

Hra Srdce patří za mříže uzavírá trilogii na téma „Intimita, anonymita, agresivita“ – aktuálních jevů, s nimiž se dnes potýká snad každý člověk i celá společnost. Všechny tři hry zároveň nastudovaly ženy, talentované režisérky.

Připomeňme, že první titul věnovaný intimitě – hra Je to tu! z pera nejznámější současné britské dramatičky Caryl Churchill – režírovala u Švandů Viktorie Čermáková a na programu je zde od října 2016. Druhé inscenace na téma anonymity se ujala Martina Krátká, režisérka a zároveň herečka Švandova divadla. Hra Slušný člověk podle románu Obyčejný člověk Karla Čapka měla premiéru v únoru tohoto roku. Agresivitu nyní mapuje právě titul Srdce patří za mříže v režii Alžběty Burianové.

 

Podle Doda Gombára, uměleckého šéfa Švandova divadla, byla výchozí témata nahlédnuta pokaždé zcela jinak. „Od křehkého a náročného pokusu interpretovat současnou britskou autorku, přes poetickou adaptaci velikána české literatury, až ke zcela novému a čerstvému textu, jenž formuluje nejmladší divadelní generace,“ míní Gombár a dodává: „Myslím, že není marné položit tyto tři inscenace vedle sebe a pokusit se v nich uvidět tříhlavého draka, co nad námi létá. Jsem rád, že Studio Švandova divadla neslevuje ze svých nároků a neúnavně se snaží nabídnout nepohodlné a nekonformn&iac ute; divadlo, které je možné vnímat i v hlubších souvislostech.“

 

Inscenace Srdce patří za mříže bude mít premiéru v sobotu 29. dubna 2017. Reprízy jsou plánované na 2. a 29. května, do konce divadelní sezóny pak bude hra na programu ještě 8. června 2017.

 

www.svandovodivadlo.cz

 

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín