Divadlo Viola představuje novou sezonu

Uvádí novou inscenaci, komedii i cyklus o architektuře

Viola uvede inscenaci inspirovanou poezií Vladimíry Čerepkové, novou komedii s Taťjanou Medveckou i originální cyklus o architektuře

Divadlo Viola vstupuje do sezony 2026/2027 s programem, který propojí činohru, hudbu, literaturu, architekturu a výtvarné umění. Na podzim uvede inscenaci Moje máma přijde režisérky Beaty Parkanové, která vychází z poezie Vladimíry Čerepkové, v únoru pak českou premiéru hry švýcarského autora Charlese Lewinského Ahoj babi v režii Ondřeje Rychlého. Novinkou bude také cyklus Za fasádou s historikem, publicistou a kurátorem architektury Adamem Štěchem. Program doplní komorní recitály a dvě výstavy: Benátky – Praha Radky Folprechtové a výstava malíře Adama Štěcha, která bude tematicky propojena s osobností Čerepkové.

„Obě naše letošní premiéry spojuje téma touhy po blízkosti, každá z nich k němu ale přistupuje jiným způsobem. Moje máma přijde je inscenací postavenou na poezii Vladimíry Čerepkové a také na tématu nenaplněného vztahu mezi matkou a dcerou. Mimo to máme obrovskou radost, že se Vladimíra Čerepková do Violy, která byla jejím uměleckým domovem, vrací. Ahoj babi naopak přináší humor a nadsázku do tématu stárnutí a mezigeneračních vztahů. Obě inscenace spojuje zájem o člověka, vztahy, ale také bolest z osamění a touha nevzdat se.
Mimo dvou premiér přicházíme s novým cyklem věnovaným architektuře a pokračujeme v hudebních a literárních večerech. Důležitou součástí sezony jsou pro nás také výstavy, které chceme propojovat s tím, co se odehrává na jevišti. Viola je tedy místem, kde se mohou různé podoby umění přirozeně potkávat a vzájemně inspirovat,
“říká Beata Parkanová, umělecká ředitelka Divadla Viola.

Tvůrčí tým inscenace Ahoj babi Divadlo Viola

Dvě premiéry nové sezony

První premiérou nové sezony bude 19. a 21. listopadu 2026 inscenace Moje máma přijde. Autorka a režisérka Beata Parkanová v ní pracuje s básněmi a texty Vladimíry Čerepkové a proměňuje je v ucelené jevištní vyprávění. Čerepkové poezie se stává živým materiálem pro příběh o samotě, touze po blízkosti, vzpomínkách a hledání místa, kam člověk patří. Vladimíra Čerepková je zároveň s Violou výrazně osobně spjata. Už v sedmnácti letech se stala kmenovou autorkou tehdejší poetické vinárny, její poezie byla součástí programu a ve Viole se pravidelně účastnila literárních večerů.

Text a režie Beaty Parkanové dávají jednotlivým básním nový kontext a postupně z nich skládají obraz jedné životní zkušenosti, zásadně poznamenané bolestným a nenaplněným vztahem s matkou. Fragmenty, obrazy a emoce vytvářejí svět na pomezí reality, vzpomínky a představy. Výtvarné řešení připravil Marek Cpin, hudbu složil Jan P. Muchow. V inscenaci účinkují Gabriela Míčová a Gabriela Mikulková.

25. a 28. února 2027 pak Viola uvede českou premiéru hry Ahoj babi švýcarského autora Charlese Lewinského. Současná hra s humorem a nadsázkou otevírá téma stárnutí, rodinných vztahů a mezigeneračního setkávání i míjení. Lewinsky staví hru na situaci, která je zároveň absurdní i velmi lidská, a dává velký prostor hereckému setkání. V režii Ondřeje Rychlého se v rolích babičky a vnuka představí Taťjana Medvecká a Filip František Červenka.

„Pro aktuální sezonu jsme chtěli připravit program, který bude propojovat to, co je pro Violu dlouhodobě důležité: silné osobnosti, kvalitní texty a témata, která mají co říct současnému divákovi. V dramaturgii nové sezony se objevuje mimo jiné k Viole patřící poezie, na repertoár nám ale přibude také nová komedie, ty se těší obecně velké oblibě divadelních návštěvníků. Do nové sezony vstupujeme dále s pro nás důležitým Memorandem o spolupráci s Akademií věd ČR, PR divadla přebírá agentura Piaristi, připravujeme nový web, návštěvníkům zpříjemní sezení nové stoly a pro mimopražské plánujeme posílit zájezdovou činnost,“ říká Pavel Vaněk, výkonný ředitel Divadla Viola.

Cyklus Za fasádou přiblíží příběhy slavných architektů a jejich klientů

Vedle divadelních premiér přichází Viola v nové sezoně s novým formátem Za fasádou, který připravuje ve spolupráci s historikem, publicistou a kurátorem architektury Adamem Štěchem. Během sezony nabídne pět večerů věnovaných výjimečným architektům, jejich klientům a příběhům, které stály za vznikem některých ikonických staveb. Historická fakta doplní fotografická projekce a inscenované herecké vstupy.

První dva večery ukážou architekturu prostřednictvím osobních příběhů. Za fasádou: Projekt jako seznamka představí vztah architekta Gerrita Rietvelda a jeho klientky Truus Schröder-Schräder, který začal stavbou jejího domu a přerostl v celoživotní partnerství. Za fasádou: Slunce a měsíc se zaměří na manžele Analu a Armanda Planchartovy, jejichž láska k sobě navzájem i k umění se promítla do podoby jejich vily v Caracasu, kterou navrhl Gio Ponti.

„Architekturu často máme tendenci vnímat především jako výsledek práce jednoho autora nebo autorky. Za fasádou se ale chceme podívat i na lidi a vztahy, které za jednotlivými stavbami stojí. Na architekty, jejich klienty, spolupráce, přátelství i osobní příběhy. Právě ty mohou někdy překvapivě dobře vysvětlit, proč konkrétní stavba vznikla a proč vypadá právě tak, jak vypadá. Každý večer proto přináší jeden konkrétní příběh, který ukazuje architekturu z trochu jiné perspektivy,“ říká ke koncepci večerů Adam Štěch.

Komorní hudební recitály propojí hudbu a slovo

Hudební a literární program zůstává i v nové sezoně důležitou součástí dramaturgie Violy. Komorní recitály nabídnou setkání výrazných interpretů s poezií, literaturou a živou hudbou. Mezi připravované večery patří recitál Báry Basikové, která za doprovodu klavíristy Luboše Přibyla představí písně intimnějšího rázu, šansony, balady i ukázky vážné hudby. Prostor dostane také Škrábanice hudebníka Michala Rataje a básníka Jaromíra Typlta, jejichž dlouholetá spolupráce propojuje poezii, hlas, živou elektroniku a další zvukové experimenty. Komorní formát staví na bezprostředním kontaktu mezi interprety a diváky a umožňuje Viole přirozeně propojovat hudbu a literaturu.

Viola během podzimu nabídne také dvě výstavy

Součástí nové sezony bude také výstavní program. Od 19. září 2026 bude ve Viole k vidění výstava Radky Folprechtové Benátky – Praha. 19. listopadu se pak představí malíř Adam Štěch. Výstava nabídne jeho charakteristický rukopis a vznikne v přímé souvislosti s novou inscenací Moje máma přijde. Štěch pro expozici vytvoří obraz inspirovaný osobností Vladimíry Čerepkové, jejím životem a dílem. Výstava tak rozvine téma inscenace i mimo jeviště a nabídne vlastní výtvarnou interpretaci osobnosti české básnířky.

Tvůrčí tým inscenace Moje máma přijde Divadlo Viola

Aktuální sezona navazuje na dramaturgické směřování Divadla Viola jako prostoru pro komorní setkávání různých podob živého umění. Vedle činoherních inscenací nabídne hudbu, poezii, architekturu a kulturní historii i výtvarné umění, a přinese tak pestrý program pro diváky napříč generacemi. Viola chce svou dramaturgii postupně otevírat i mladšímu publiku a oslovovat nové návštěvníky a zároveň přitom si zachovat svou charakteristickou uvolněnou atmosféru a blízký kontakt s diváky.

Divadlo Viola bylo založeno v roce 1963 a patří k nejstarším pražským divadlům malých forem. Sídlí v samotném srdci Prahy v historickém domě na Národní ulici. Viola se dlouhodobě zaměřuje na komorní inscenace, divadelní adaptace literatury, autorské projekty i poetické večery s výraznými osobnostmi české kultury. Její prostředí i sezení u stolků s možností konzumace během programu vytváří unikátní atmosféru a mimořádně intimní setkání mezi herci a diváky. Od minulé sezony je v čele divadla výkonný ředitel Pavel Vaněk a umělecká ředitelka Beata Parkanová.

Foto: archiv divadla Viola 

Tereza Lišková

pro Taneční magazín

Inscenace Amadoka Divadla X10 boduje u kritiky

Amadok získává nominace na Cenu Thálie i ohlasy z mezinárodního festivalu Theater der Welt

Divadlo X10 slaví významný úspěch se svou nejnovější inscenací Amadoka v režii Dušana Davida Pařízka. Inscenace vytvořená na motivy monumentální románové trilogie ukrajinské autorky Sofije Andruchovyč získala prestižní nominace na Ceny Thálie. Mimořádný jevištní výkon Stanislava Majera vynesl herci úzkou nominaci v oboru Činohra, v širší nominaci byla oceněna také Táňa Malíková. 

Úspěch na domácí scéně navazuje na pozitivní přijetí inscenace v zahraničí. Amadoka byla v červnu letošního roku uvedena v německé premiéře v rámci mezinárodního festivalu Theater der Welt 2026 v Chemnitzu, kde vzbudila široký ohlas u tamního publika, divadelní kritiky i v celoplošných médiích.


Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) ve své recenzi vyzdvihl režii Dušana Davida Pařízka a práci celého týmu: „Pařízek má k dispozici fantastický pražský soubor, který s beroucí a téměř prozřetelnou čistotou přechází mezi vyprávěním a hrou a při ponoru do minulosti vyzařuje lidskou, vzdorovitou sílu.“

Německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung ve své recenzi vyzdvihl režii Dušana Davida Pařízka a práci celého týmu: „Pařízek má k dispozici fantastický pražský soubor, který s beroucí a téměř prozřetelnou čistotou přechází mezi vyprávěním a hrou a při ponoru do minulosti vyzařuje lidskou, vzdorovitou sílu.“

Deník Freie Presse ocenil herce za zvládnutí náročných textů i neustálých proměn rolí: „Tři příběhy vyžadují od pětičlenného souboru neobvyklé množství textu i neustálé proměny rolí. Výkony Táni Malíkové, Gabriely Míčové, Stanislava Majera, Václava Marholda a Martina Pechláta jsou více než pozoruhodné. Hrají napříč desetiletími bez strachu z odhalení a s odstupem k představovanému – to si na německém premiérovém večeru zasloužilo zvláštní potlesk.“

Divadelní portál nachtkritik.de doplnil: „Pařízek hledá spíše tiché momenty a může se přitom spolehnout na silné a intuitivní herectví svého souboru.“

Inscenaci věnovala samostatné videoreportáže a vstupy také významná celoplošná evropská média jako ARTE (Amadoka: Ukrainische Geschichte auf der Bühne), televize 3sat (Kulturzeit) nebo stanice Deutschlandfunk Kultur (Fazit).

Inscenace Amadoka je vyvrcholením ukrajinské trilogie, kterou režisér Dušan David Pařízek realizoval v Divadle X10. Mimo Stanislava Majera a Táni Malíkové v ní účinkují Gabriela Míčová, Václav Marhold a Martin Pechlát.

Web inscenace a předprodej: https://www.divadlox10.cz/cs/repertoar/amadoka

Nejbližší reprízy inscenace Amadoka v Divadle X10 proběhnou 6. října, 3. listopadu a 10. listopadu 2026 vždy od 19:00.

 

Foto: Marek Koliha

Barbora Koláčková

pro Taneční magazín

Hra Hrdinů

Audiovizuální multikanálová videoinstalace na jevišti Studia Hrdinů

Vizuální umělkyně Tereza Velíková připravila audiovizuální multikanálovou videoinstalaci pro jeviště Studia Hrdinů v Praze. V případě Hry Hrdinů si vypůjčila scénáře z nově uvedených inscenací této scény během dvou divadelních sezón, z nichž vypreparovala úryvky nabízející sestavení do nového útvaru. Projekci uvedeme v premiéře 24. listopadu 2021.

„Režisérku“ Hry Hrdinů Terezu Velíkovou (*1979) dlouhodobě zajímají vztahy, které mohou vznikat při zmnožení zdrojů obrazu a zvuku. To ji postupně dovedlo k dialogickým videoinstalacím a následně k využívání již existujících výňatků z divadelních her, v nichž jsou právě dialogy jedním ze základních komunikačních prostředků. Fascinují jí možnosti obsahových transformací a formálních napětí, jež vyplývají ze spojení plynoucího divadelního provedení, filmového záznamu, jeho střihu a montáže. Velíkové postup jako by vycházel z představy, že v souboru jakýchkoliv příběhů a vyprávění jsou ukryty příběhy a vyprávění další, potenciální a čekající na objevení. Autorská role se od psaní posouvá k vyhledávání a následnému sestavování slov a gest v nový obsah. Je docela dobře možné, že v nastudovaných představeních Studia Hrdinů takto čekají ještě jiné příběhy, které Velíková nezahlédla, jenže právě u tohoto typu práce nezáleží pouze na analýze textu a jeho scénickém provedení, ale také na příčném řezu, který je osobní a individuální.

Ve Velíkové divadelním mash-upu se jejími slovy řečeno „odrážejí témata hrdiny, divadelního hrdiny nebo možná hrdiny Studia Hrdinů, který právě prochází krizí své vlastní tvorby. Krizí svého postavení jako umělce ve společnosti, ale i krizí své vlastní identity“. Témata jako vyhoření, demotivovanost, otřes z uvědomění si vlastní průměrnosti, nebo přinejmenším z uvědomění si, že o své výjimečnosti nemáme už ani snít, ovšem aktuálně hýbou nejen uměleckou debatou a zdaleka nejsou ani výhradním projevem nástupu středního věku. Pro Velíkovou, která se svými pracemi vždy snaží prokreslit stratigrafii psychologického pole, které modeluje naše myšlení a jednání, se Hra Hrdinů stává platformou, na níž tato témata může pojednat v živé a překvapivě se ubírající konverzaci.

Herce a herečky Studia Hrdinů nechala Velíková hrát role způsobem, jakým jsou zvyklí z původních nastudování. Jsou divadelními postavami, které se dosud nepotkaly a jejich první vzájemný rozhovor je tím ovlivněn. Divák je tak vystaven neustálému procesu  dohledávání souvislostí v toku slov, pohybů, obsahů a emocí. Naplno je nucen užívat svou schopnost chápat narážku, metaforu či analogii. Pro Terezu Velíkovou je však právě tento přístup ke splétání obsahu z různě silných, barevných a dlouhých nití příznačný. Podobně jako nemáme přestat vnímat, že jsme se ocitli v prostoru mezi hrami z repertoáru divadla, nemáme přestat vnímat ani to, že sdělení není to, co je hned vidět či slyšet, ale leží někde mezi větami, co vyslovíme, a emocemi, jež dáme znát navenek.

Koncepce a režie: Tereza Velíková
Střih, postprodukce: Tereza Velíková
Kamera: Ivan Svoboda
Zvuk: Petr Zábrodský
Zvuková postprodukce: Stanislav Abrahám
Dramaturgie: Jan Horák
Externí konzultace: Jiří Ptáček
Realizace scény: Matěj Al Ali
Technická podpora: tým Studia Hrdinů

Hrají: Agáta Červinková, Cyril Dobrý, Julie Goetzová, Jakub Gottwald, Eva Hacurová, Vendula Holičková, Ivan Lupták, Gabriela Míčová, Kateřina Neznalová, Marek Pospíchal, Petr Reif, Johana Schmidtmajerová, Pavlína Štorková, Halka Třešňáková

Poděkování: Jan Horák a Michal Pěchouček, Miroslav Bambušek, Ivan Buraj, Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, Jiří Adámek a kolektiv, Katharina Schmitt

Projekt byl finančně podpořen ze Stipendijního programu Ministerstva kultury ČR a Státním fondem kultury ČR.

Studio Hrdinů je financované v roce 2021 Magistrátem hlavního města Prahy částkou 5.400.000 Kč a Ministerstvem kultury.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

»STILLER« jako hrdina či antihrdina „u Hrdinů“

Z premiéry autorské adaptace románu Maxe Frische. V titulní roli Stillera hvězda současného doku-seriálu TV PRIMA „Policie v akci“!

Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Což tu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

„Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN