Rozhovor s herečkou Kristýnou Janáčkovou

„Miluji divadlo, je živé a pravdivé“

Její velkou láskou je divadlo, které ji okouzlilo již v dětském věku. Známou se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. V mini roličce se Kristýna Janáčková objevila v americkém seriálu Génius oscarového režiséra Rona Howarda, což  pokládá za obrovský zážitek, pracovat pod jeho vedením.

Tatínek gynekolog a maminka porodní asistentka. Vy a Váš bratr Zdeněk jste od mala inklinovali k divadelnímu umění. Zvláštní. Bylo to i tím, že Váš dědeček byl kdysi ochotníkem?

„Ochotnicky hrávala i moje maminka. Naproti našemu domu v Karolince bylo divadlo, které je tam dodnes a je u herců velmi oblíbené, moc rádi tam jezdí hrát. Dívali jsme se na něj z kolíbky, a když jsme už chodili na „gympl“, nazkoušeli jsme v něm přes léto s kamarády představení. Bratr ho režíroval. Možná to vše k tomu mohlo přispět. Těžko říct, ale táhlo nás to k tomuto světu velmi silně.“

Rodiče si z Vás přáli mít lékárnici a o svůj sen, být herečkou, jste musela hodně bojovat. Na konzervatoř Vás nepustili a tak jste šla na gymnázium a poté jste se hlásila na DAMU na „loutkařinu“. Nevyšlo to, ale měla jste štěstí, vzali Vás do divadla ve Zlíně. Pak přišla Aréna v Ostravě. Jaké byly Vaše divadelní začátky?

„Jednou měsíčně jsme jezdili s bratrem do Divadla Na Zábradlí za Petrem Léblem, se kterým jsme se znali. Bydleli jsme přímo v divadle a chodili na všechna představení, které tam hráli. Mohli jsme navštívit i zkoušky. Byla to velká škola a nezapomenutelné zážitky. A tam jsem se seznámila s dalším výtečným divadelním režisérem J. A. Pitinským, který si mě poté obsadil do své hry v Městském divadle ve Zlíně, kde jsem studovala Vyšší odbornou školu herectví. Měla jsem tam další krásné herecké příležitosti, dokud jsem nedostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě.“

Z Ostravy jste odjela do Prahy, kde jste nejdříve pracovala ve vinárně Bokovka. Byla to dobrá zkušenost?

„Byla. Splnilo mi to touhu dobře si odpočinout od divadla, protože ve mně mé poslední angažmá nezanechalo zrovna ty nejlepší vzpomínky. Potřebovala jsem být sama se sebou. Svým pánem. A zároveň se nadechnout a nechat se inspirovat a motivovat pro moji další etapu života. Vinárna Bokovka byla plná umělců, neodklonila jsem se zcela od svého světa, zároveň jsem tam měla určitou svobodu a taky to bylo ideální místo pro sledování různých charakterů lidí. Bylo pro mě jako pro herečku zajímavé sledovat, jak se lidé chovají. Před příchodem, během pobytu a taky v ranních hodinách. Chodili tam za mnou i kamarádi. Bylo to fajn. Ale do toho jsem jezdila dohrávat představení do Ostravy. Bylo jich i kolem 15-ti  během jednoho měsíce. Takže zas takový odpočinek to ve finále nebyl.“

První výraznou roli studentky archeologie Kláry vám před kamerou svěřil Jiří Strach v TV minisérii Ďáblova lest. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Skvěle! Až mě mrzí, že jsme se od té doby už nepotkali. Je to úžasný režisér i zábavný společník. Sešla se tam super parta. Moc ráda na to vzpomínám. A když jsem zrovna netočila, hlídala jsem na place svou neteř, protože v minisérii hrála i má švagrová. Ale s ní jsem se před kamerou bohužel nepotkala.“

Známou jste se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě coby hysterická Kristýna Tichá a Cesty domů v roli svobodné matky pětiletého kluka Evy Janákové. Jak se Vám role hrály a baví Vás práce před kamerou?

„Byla to úplně jiná práce, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. Chtělo to jinou přípravu na roli vzhledem k tomu, že nebylo moc prostoru na zkoušení a taky jsem netušila, co bude s mojí postavou za pár dílů. U diváků obě moje role nebyly moc oblíbené pro svou hysterii, umíněnost a drzost, ale mě osobně bavily, protože bylo co hrát. Ale ke konci už jsem si přála být alespoň na chvíli hodná a spravedlivá, Ale to už ty moje postavy pomalu končily.“

Zahrála jste si také v americkém seriálu Génius o Albertu Einsteinovi (Geoffrey Rush). Koho jste hrála?

„To byla opravdu minirolička. Byla jsem prodavačka jednoho obchůdku a vyběhla ven, kde bylo pozdvižení, kterému přihlížel i Albert Einstein. Byl to pro mě ale obrovský zážitek hrát pod režijním vedením oscarového režiséra Rona Howarda a mluvit s ním osobně.“

Divadlo hrajete na scénách – Studio DVA (Brouk v hlavě) a Palace (Manželský poker), Co pro Vás znamená divadlo? Je Vám bližší jeviště nebo kamera?

„Divadlo je pro mě láska. Miluji na něm to, jak je živé a pravdivé. Celá budova, všechny prostory mi voní. Má pro mě nepopsatelné kouzlo a atmosféru. Kamera je jiná, ale i ji miluji, zvláště,  když se opravdu pracuje na rolích a potkáváte zajímavé a inspirativní lidi. Velký rozdíl je v tom, že před kamerou je to teď a už se to, na rozdíl od divadla, víckrát neopakuje. Ale zase můžete díky krásnému projektu být tam, kde byste třeba být nemohli, a zažít to, co byste normálně nezažili. Jako například procházet se jako princezna po zámku a to i tam, kde návštěvníci obvykle nemůžou. Je to hodně i o štěstí. Obojí je pecka, když máte štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Putovala jste do Santiaga de Compostela. Co Vám tato cesta dala?

„Poté jsem byla ještě s kamarádkou Lucií v Bosně a Hercegovině a navštívily jsme i bosenské pyramidy, loni jsem byla se svým mužem v Tibetu a letos jsem měla jet do Afriky mezi gorily, ale to kvůli pandemii padlo.

Každá cesta mi toho dala velmi moc. Obohatila mě a posunula v mnoha směrech dál. Zbožňuji vzít si krosnu a jít. Je to určitá svoboda a poznávání sama sebe. A kus světa. Jiných kultur a míst. Píšu si vcelku detailně o svých cestách deníky. Abych nezapomněla a viděla zpětně, jaký smysl to pro mě mělo.“

Jak ráda odpočíváte?

„Lehnu si na zahradě do sítě, hrabu se v hlíně, pěstuji bylinky, zkoumám je a čtu si o nich. Také z nich vařím, dělám si z nich různé kosmetické přípravky, oleje, sirupy, medy apod. nebo se zavřu do pracovny, čtu si, píšu deníky o cestách i deníky pro syna, kterému je píšu každý den už od početí, takže nyní už jich má 39, nebo jen tak jsem a hraju si se synem.“

Kristýna Janáčková

Narodila se 4. 9. 1981 ve Vsetíně, kde vystudovala gymnázium.

Začínala ve Zlíně, pak byla v Aréně v Ostravě, dnes hraje ve Studiu DVA a v Divadle Palace.

Film a TV – Strážce duší, Kobova garáž, Království potoků, Ďáblova lest, O království z nudlí a štěstí bez konce, 3 sezóny v pekle, ORZ, Cesty domů, Přístav, Helena, Génius, Kadeřnictví, Krejzovi …

Bratr Zdeněk Janáček je divadelní režisér a manžel herečky Ani Geislerové.

S partnerem Michalem Škrabákem mají dva syny.

Foto: Archiv Kristýny Janáčkové 

Veronika Pechová    

pro Taneční magazín                 

Mikulášská nabídka PKB: „Zabiják život“ – „Epitaf“ i „hroby“

Pražský komorní balet streamuje v pátek na internetové televizi Mall.tv novou premiéru

Pražský komorní balet uvede v pátek 4. prosince 2020 v 18.00 na internetové televizi Mall.tv nový komponovaný večer s názvem „Zabiják život“. Diváci tak budou mít možnost i v čase druhé vlny koronavirové pandemie zhlédnout představení, jehož premiéra byla původně plánována na 22. listopadu v Divadle na Vinohradech v Praze. Večer se skládá ze dvou zbrusu nových „kusů“. Satirická taneční komedie „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je z pera Marka Svobodníka. Choreografii „Epitaf“ vytvořil Petr Zuska. Choreografové tvořili na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka. V novince Pražského komorního baletu se objeví hořkosladký humor, osudová láska i mrazení smrti.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je černá groteska s detektivní zápletkou, kterou vytvořil Marek Svobodník na motivy příběhu Agathy Christie. Na jemnou hudbu Sukovy Serenády Es dur se odehrává hořký příběh jedné zámožné rodiny, v níž nečekaně skoná její nejstarší člen. Vše by bylo „v pořádku“, pokud by se nejednalo o vraždu. Příběh je zároveň satirickým skečem rodinných sporů, ve kterých smutek nad zesnulým rychle střídá vzájemná zášť, podezření, a především pak touha po dědictví. „Žádnou velkou dávku legrace ale nečekejte,“ upozorňuje Svobodník. „Vypadá to jako sranda, ale nebude to sranda. Jen hořký příběh za zvuku sladkých melodií. A taky se tam vlastně vůbec netancuje. Nějak mi ty grandes jetés a piruety nejsou vlastní…“

Petr Zuska se pro své nové dílo „Epitaf“ inspiroval hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a výjimečnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. „Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové. Jeho lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno,“ vysvětluje Zuska. „Druhým a zásadním ‚želízkem v ohni‘ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral. A to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík posléze velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen ‚mluvit‘. A pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho ‚slova‘ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi… Premiéru bych rád věnoval ‚Jackie‘ k jejím nedožitým 75. narozeninám.“

„Epitaf“ Petra Zusky

V hlavních rolích choreografie se představí sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková a hostující Ondřej Vinklát, který je mimo jiné čerstvým držitelem třetí Thálie.

Jsme rádi, že můžeme nové představení ,Zabiják život´ sdílet s našimi diváky alespoň online,“ říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Jandová. „Pražský komorní balet je jediný nezávislý soubor v České republice, který nabízí svým sólistům stálá angažmá. A je pro nás nyní prioritou udržení pracovních míst – tanečníků, baletních mistrů i dalších pracovníků – přesto, že v tuto chvíli není možné odehrát žádné představení. Děláme maximum pro to, abychom pokračující krizi přestáli. I proto jsme nastudovali a dokončili nové představení i ve chvíli, kdy už bylo jasné, že jej nebudeme moci v plánovaném termínu odehrát. Věřím, že divákům uděláme Mikulášskou nadílkou naší nové premiéry radost, a že ji brzy budeme moci zatančit naživo.“

„Zabiják život“

Když nevíte coby, kupte si dva hroby“

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk: Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

Epitaf“

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

 

Foto: Sergej Gherciu

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN