Rozhovor s baletkou Annou Vágnerovou

„Do jeviště jsem se zamilovala“

Anna Vágnerová

V dětském věku se na scéně představila v představení Louskáček – Vánoční příběh nebo v muzikálu Les Misérables v roli malé Cosetty. Velice brzy se vzhlédla v baletce a šla si za tím, i přesto že byla juniorskou mistryní v moderní gymnastice. Dnes je Anna Vágnerová členkou baletu SND v Bratislavě, kde tančí v několika baletních představeních.  

 Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek slavný hudebník, také Vaši sourozenci se věnují hudbě. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

„Jako malá jsem si to tak neuvědomovala. Mamka s babičkou nás s mým bratrem Josefem vodily na všelijaké kroužky, jako ostatní maminky své děti. Přes různé keramiky, fotbaly, tenisy, hry na flétnu a klavír, zpěv, gymnastiku a balet. Zkrátka jsme to brali tak, že jsme aktivní rodina, která má svůj směr a rodiče pro nás hledají to správné,  co nás hlavně bude bavit. A musím říct, že jsem za to vděčná, že se nám poštěstilo tolik možností okusit.“

Vy jste se po vzoru Vaší maminky, která byla gymnastkou, věnovala moderní gymnastice a byla jste juniorskou mistryní. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěla být?

„Mě vždy bavilo vše, u čeho jsem mohla být hodně fyzicky aktivní. I přes to, že jsem, dovolím si říci, uměla dobře hrát na klavír a zúčastnila jsem se i pár soutěží, mě nebavilo doma za klavírem sedět a cvičit. To bylo pro mě utrpení. 🙂  A čím jsem chtěla být? U mě to bylo více méně jednoduché. Co si pamatuji, hned od začátku jsem se vzhlédla v baletce, tak nebylo žádný pochyb. I když bylo hodně lidí v rodině proti, teď cítím obrovskou oporu a podporu.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Praha pod vedením Roberty Meschiari Pospíšilové, Hany Vláčilové, Jaroslava Slavického a Ljuby Dančenko. Čím Vás balet tak zaujal, že jste mu dala přednost před sportem?

„Balet byl ze strany mamky zamýšlen pouze jako průprava pro moderní gymnastiku. Abych měla lepší držení těla a celkovou technickou průpravu. Avšak zlomový moment přišel tehdy, když jsem s baletní přípravkou ND v Praze začala vystupovat v představení Louskáček – Vánoční příběh. A už nebylo cesty zpět. Do jeviště a zákulisního života jsem se naprosto zamilovala a nikdy bych to nevyměnila.“

Během studií jste se zúčastnila baletních soutěží a na Mezinárodní baletní soutěži v Plzni jste v roce 2015 obsadila první místo, byla jste finalistkou Mezinárodní baletní soutěže Eurovize nebo semifinalistkou v Lausanne. Co to pro Vás znamená? Je to nejen radost, ale také obrovská zodpovědnost?

„Nejen, že to beru jako obrovskou poctu, ale hlavně jako motivaci ke stálému zlepšování. Na soutěžích jsem se setkávala s velikou konkurencí, jelikož na světě je tolik úžasných a talentovaných umělců – tanečníků, že je až těžké kolikrát vybírat. Je velmi důležité, abychom měli v sobě zdravou soutěživost, která nás posouvá stále dopředu. A samozřejmě při sobě pedagogy, kteří v nás věří a dávají nám tuto možnost vystoupit. Já musím i říci, že jsem díky soutěžím poznala mnoho úžasných lidí, ať už pedagogů, baletních mistrů, ale taktéž několik přátel, kteří mi zůstali dodnes a dokonce jsem s nimi momentálně kolegyně. 🙂

Po absolvování konzervatoře jste nastoupila do baletu SND v Bratislavě. Proč právě tato scéna na Slovensku?

Po absolvování mnoha konkurzů jsem měla pár nabídek, které jsem pečlivě promýšlela. Jak určitě víte, uplatnění tanečníků je velmi náročné a hlavně jde kolikrát o velké štěstí. Já to štěstí měla a nesmírně si ho vážím. Těsně po škole jsem byla stále okouzlena klasickým repertoárem, a ten právě SND nabízelo. Proto jsem se rozhodla pro tuto scénu. A rozhodně nelituji. Měla jsem možnost tančit od klasického repertoáru přes neoklasický, až po moderní. Máme repertoár velmi bohatý a zajímavý. Určitě stojí za to u nás některé představení shlédnout 🙂

Na scéně SND tančíte v baletních představeních jako – Narodil se chrobáčik, Popoluška, Luskáček, Labutie jazero, Zlé strážené dievča, Giselle, Rukopisy majstrov. V čem byste si ráda „zabaletila“? Máte nějakou vysněnu roli?

„Úplně vysněnou roli popravdě nemám. Avšak jsem velmi vázána na hudbu, proto bych byla nesmírně šťastná, pokud by se nám na repertoár vrátil balet Romeo a Julie či Eugen Oněgin. Tyto dva balety jsou mými srdcovkami s nepřekonatelně okouzlující hudbou.“

Nedávno jste dokončila studia na Hudební a taneční fakultě na VŠMU v Bratislavě. Jaký obor jste si zvolila? Uvažujete také o choreografii nebo pedagogické činnosti?

„V choreografování jsem se nikdy nenašla. Avšak v tanci jsem k sobě byla vždy velmi pedantní a dokázala jsem vidět spoustu detailů a nedostatků. Proto jsem si zvolila pedagogiku klasického tance. Popravdě se však v budoucnosti nevidím jako pedagog někde na taneční škole. Táhne mě to spíš k profesi baletního mistra v divadelním prostředí. Pracovat s profesionálními tanečníky a rozvíjet své zkušenosti v baletním repertoáru.“

Vaši sourozenci Josef, Barbora a Tereza působí jako herci a zpěváci, Jakub se stal sportovním rybářem a Karel podnikatelem. Neláká Vás také zpěv nebo herectví?

„Samozřejmě je vždy dobré myslet na zadní vrátka. Povolání baletky není věčné. Proto jsem taktéž přikloněna muzikálům, kde můžu spojit všechny složky. Tanec, zpěv a herectví. Jako malá jsem měla možnost hrát malou Cosette v muzikálu Les Misérables vedle svého bratra Josefa, který ve své muzikálové kariéře stále pokračuje a roste. A popravdě musím říci, že není špatná myšlenka stát s ním opět na jevišti a stát se jeho kolegyní. Ale to se vše ještě uvidí. 🙂

Jak ráda trávíte chvíle volna?

No,  volného času moc není. A když je, tak se pracuje na domácnosti. 🙂

Ale samozřejmě i ráda zrelaxuji. Procházky venku, setkávání s přáteli a rodinou, ‚gaučování‘ a podobně.

Anna Vágnerová:

Pochází z Prahy, kde vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Praha, obor klasický tanec (2008 – 2016) a v roce 2022 ukončila studia na VŠMU v Bratislavě na Hudební a taneční fakultě.

Od sezóny 2016/2017 je členkou baletu SND v Bratislavě.

Jejím otcem je hudebník Karel Vágner a maminka Katina Vágnerová (za svobodna Papadopulosová) je bývalá gymnastka řeckého původu. 

Foto: Archiv Anny Vágnerové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga

Akademický malíř Milan Med mění tvář souborů

Soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mají nová loga od akademického malíře Milana Meda

 

Taneční soubory Balet Praha Junior a Baby Balet Praha mění tvář a divákům představují nová loga, která je budou reprezentovat. Autorem drobných, zcela jedinečných kreseb tuší je akademický malíř Milan Med (1930-2010), jehož celoživotní inspirací byl tanec a pohyb. V Medově tvorbě je mnoho kreseb, které malíř zachycoval na papír nebo notovou partituru, a čerpal z nich pak náměty pro své monumentální olejové malby. Výsledkem jsou díla, na nichž je pohyb rozložen do několika fází, která navozují iluzi dynamiky, rychlosti a síly.

„S Milanem Medem jsme spolupracovali od založení Tanečního centra Praha, konzervatoře  gymnázia v roce 1994, pravidelně chodil na naše představení a občas si vyžádal fotodokumentaci z profilových děl našeho repertoáru. Na jeho výstavách jsme pak občas skutečně nacházeli tato témata a byli jsme na to hrdí. Mistr Med nám několikrát věnoval sady svých kreseb s taneční tématikou a dovolil nám některé užívat jako loga periodických akcí i školy. Při získání nového sídla – Domu tanečního umění v Braníku jsme z jeho pozůstalosti zakoupili dvanáct rozměrných pláten, která tvoří základní výzdobu tanečních studií i reprezentačních prostorů tohoto unikátního areálu,“ vysvětluje Antonín Schneider, manažer konzervatoře Taneční centrum Praha„Nová loga našich juniorských souborů jsme vytvořili logicky ze zdánlivě jednoduchých kresbiček, které jsou ale dokonalou studií lidského těla jako vzácného uměleckého nástroje vyzařujícího taneční estetiku, dramatičnost, emocionalitu a energii“.

„O figurální kresbu se otec zajímal vlastně od doby, kdy začal kreslit, stejně tak byl od počátku fascinován krásou pohybu. Například již od sexty na  gymnáziu v Havlíčkově Brodě, chodil  kreslit do místního Sokola. Tam uhlem kreslil tréninky gymnastek a veškerá gymnastická cvičení,“ říká malířův syn Marek Med, jenž dnes spravuje otcovu pozůstalost. „Z rodiny dělala gymnastiku moje maminka, která v tom Sokole cvičila, on kreslil ji i ostatní cvičenky, pak jí doprovázel domů… No a jeho druhá žena byla také gymnastka, trenérka, se kterou se seznámil v tělocvičně při kreslení.“

Černobílé ikonografické taneční studie Milana Meda, někdy realizované na notovém papíře, doprovázely i nejrůznější publikace, např. monografie Pavel Šmok „Na přeskáčku“ či baletní programy Pražského komorního baletu. „S choreografem Pavlem Šmokem se otec znal velmi dlouho a velmi dobře,“ vzpomíná Milan Med. „Kreslil na zkouškách Šmokova Pražského komorního baletu a vytvořil i několik jeho kreseb právě ze zkoušek. Jedna z těchto momentek Pavla Šmoka je také na webových stránkách www.milanmed.cz. Kromě té otec namaloval také Šmokův portrét – olej na plátně – v jeho typické pozici. No a Pavel Šmok od něj měl na chalupě krásný akt – akvarel. Byli dlouholetí přátelé…“

 

Akademický malíř Milan Med

–          Narodil se v roce 1930 v Humpolci, zemřel 17. července 2010 v Praze.

–          Vystudoval Gymnázium v Havlíčkově Brodě a poté Akademii výtvarného umění v Praze. Studoval portrétní a figurální malbu u Vratislava Nechleby.

–          Vzdělání si doplnil návštěvami přednášek antropologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V letech 1975 až 1978 byl i řádným posluchačem na Fakultě všeobecného lékařství UK.

–          Zabýval se výzkumem v oblasti anatomie a vývoje pohybového ústrojí člověka.

–          Uznání si vysloužil i jako ilustrátor odborné lékařské literatury.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Zemřela druhá nejpopulárnější žena světa – Věra Čáslavská!

Byla tak slavná, že jí téměř celý svět ležel u nohou. Setkala se však s takovými ústrky, že by jiný nevydržel a emigroval. Věra Čáslavská zůstala v očích nás, starších pamětníků jako jedna z ikon pravdy a neústupnosti. Ani ona však není nesmrtelná. Její poselství však ano.

Náš magazín nenosí pouze zprávy optimistické a veselé. Nepíšeme pravidelně o sportovcích ani sportovkyních. Ovšem, pokud jde o gymnastiku, která má velice blízko k moderní choreografii, tak se jedná o výjimku. A pokud se jedná o Věru Čáslavskou, tak to platí dvojnásob.

Věry Čáslavské jsem si vážil od útlého dětství. Asi proto, že jsem vyrůstal v Praze. V ulici jménem Čáslavská a všem jsem zarputile tvrdil, že se ta ulice jmenuje podle oné překrásné blondýnky a majitelky hodně olympijských zlatých medailí! A když jsem se dozvěděl, že Věra Čáslavská je po Jacqueline Kennedyové druhou nejslavnější ženou světa, tak mi přece nikdo nemohl namluvit, že se naše ulice jmenuje po městě u Kutné Hory!

VeraCaslavska2

Později jsem si Věry Čáslavské začal vážit i pro její jasné politické postoje. Neměla lehký život. Různé podřadnější práce… Pamatuji, jak téměř na zapřenou trénovala v osmdesátých letech mladé gymnasty v útrobách tribuny Strahovského stadionu. Ano, oné tribuny z níž kynuli davům o spartakiádách právě ti, kteří ji ztrpčovali profesní život.

Dodnes nezapomenu, jak mi Věra Čáslavská při jednom atletickém mítinku dávala na tribuně autogram a dala si jako podmínku, že chce být na stejné stránce památníčku, jako je podpis jejího manžela Josefa Odložila.

Později se jejich cesty rozešly a nakonec vše skončilo tragédií…

VeraCaslavska3

Věra Čáslavská překonala i rodinné nástrahy osudu. Dlouho se zdálo, že překoná i zákeřnou chorobu. Ta však, bohužel koncem letošního srpna zvítězila…

Konečně se – a to pevně věřím – Věra Čáslavská dočká i oficiálně své ulice?! Zaslouží si to.

Čest její památce.

VeraCaslavska.1.jpg

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: archiv autora