Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Kdo tančí, nestárne!

Podívejte se na záznam z Mezinárodního den tance 2021, který jsme společně oslavili minulý čtvrtek!

Minulý čtvrtek proběhla oslava Mezinárodního dne tance 2021 a jako každý rok pro vás pořadatelé z Art 4 People připravili celodenní taneční program. Zhlédnout jste mohli vystoupení profesionálních divadelních souborů (Národní divadlo Praha, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské a další), ukázku tanečního filmu Jiřího Kyliána, společný baletní trénink pod vedením šéfů uměleckých souborů a baletních mistrů. A to včetně Darii Klimentové z The Royal Ballet School of London. Anebo vystoupení a workshopy napříč nejrůznějšími tanečními styly i celorepublikový flashmob, který natočili Taťána G. Brzobohatá, Ondřej G. Brzobohatý, Vlastimil Harapes a Elis Mraz, pod vedením choreografa Marka Zelinky. Záznam z akce je dostupný ke zhlédnutí zdarma na www.mezinarodnidentance.cz.

Program byl rozdělen do dvou bloků:

1.       záznam z první části ke zhlédnutí ZDE

2.       záznam z druhé části ke zhlédnutí ZDE

Baletní trénink pod vedením Stanislava Slavického

Martin Kolda, dramaturg Mezinárodního dne tance a ředitel Art 4 People uvedl: Máme za sebou již sedmý ročník oslav Mezinárodního dne tance, který jsme kvůli omezením museli realizovat v on-line prostoru. Program, který sledovalo tisíce diváků byl pestrý, celkem bylo uvedeno několik desítek vystoupení a workshopy ze 14 tanečních žánrů. Rekordní byl zájem o taneční flashmob, kterým jsme dle statistik oslovili přes 100 tisíc lidí a pouze do závěrečného sestřihu se zapojili přesně 563 tanečníci z celé České republiky i zahraničí.“ Záznam flashmobu můžete zhlédnout ZDE.

Děkujeme všem, kdo se do oslav zapojili. Již teď můžete sledovat novinky ohledně Mezinárodního dne tance 2022 ve facebookové skupině a události.  

Mezinárodní den tance tancem uctili i v olomouckém divadle

Akce s heslem „Kdo tančí, nestárne!“ byla realizována ve spolupráci s Nadací Krása pomoci a vyzývala veřejnost, aby podpořila úsilí nadace o zlepšování života seniorů a přispěla do charitativní kampaně ZDE. On-line sbírka je otevřena až do 16. 5. 2021 a přispět může kdokoliv libovolnou částkou.

Partnery akce byli: Ministerstvo kultury, Státní fond kultury, Nadace Život umělce, Art 4 People, Place 4 People, Nadace Krása pomoci, Kletch CZ s.r.o., Tüchler, Malostranská Beseda a další. Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy a pod záštitou radní hl. m. Prahy MgA Hany Třeštíkové .

Z pražského Národního divadla

Foto: Národní divadlo Praha a Moravské divadlo Olomouc

Polina Sirotina

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hvězdy pod širým nebem!

Vydejte se do otáčivého amfiteátru v Českém Krumlově! Čeká vás divadlo s nejvyšším stropem na světě.A co vám letos přináší?

Milovníci hudebních žánrů, převážně z jižních Čech, se mohou těšit na dvě doslova pohádkové novinky. 

Od 24. července se českokrumlovská zámecká zahrada promění v bájná pohádková království. Čajkovského taneční pohádka Šípková Růženka, v choreografii a režii Jaroslava Slavického podle klasické choreografie ruského baletního mistra Mariuse Petipy, patří do zlatého fondu baletního odkazu 19. století. „Ten původně čtyřhodinový ,Grand balle jsem se rozhodl přepracovat tak, aby při zachování stylu a určité tradičnosti původního nastudování odpovídal současným inscenačním postupům. Snažil jsem se o uchování nejkrásnějších hudebních a tanečních částí, o zrychlení děje a zvýraznění boje dobra se zlem. Mým přáním je, aby krása a estetika klasického tance zapůsobila na všechny věkové kategorie diváků, v případě tohoto představení zejména i na dětského diváka. Domnívám se, že je povinností předávat dalším generacím hodnoty, které jsou součástí klasického baletního odkazu, neboť společně s ostatními uměleckými obory patří do světového kulturního dědictví,“ doplňuje choreograf.

Scénu i kostýmy navrhl renomovaný český divadelní a filmový výtvarník Josef Jelínek, který si v mnohobarevném spektru současného divadla stále drží svou osobitou pozici. Šípkovou Růženku uvádíme ve spolupráci s Taneční konzervatoří hl. m. Prahy a Bohemia Baletem. Diváci tak uvidí v zámeckém parku nebývalý počet 40 tanečníků.  

Toto ztvárnění Šípkové Růženky diváci zhlédli už na konci jarní divadelní sezóny v DK Metropol, kam se z Otáčivého hlediště na podzim opět vrátí. V titulní roli se střídavě představí Rosa Maria Pace a Alkisti Angelatou. V roli prince Desiré diváci uvidí držitele Jihočeské Thálie za rok 2018 Magnuma Phillipyho nebo sólistu baletu Národního divadla Praha Matěje Šusta. V roli zlé víly Caraboss všechna představení odtančí držitel celostátní ceny Thálie a přední sólista baletu Jihočeského divadla Zdeněk Mládek. 

Druhou novinkou letošního léta, kterou uvádíme od 2. srpna, je opera Giacoma Pucciniho Turandot. Vypráví příběh o překrásné, ale kruté princezně, jež se zbavuje svých nápadníků tak, že jim dává záludné hádanky a nechává jim setnout hlavy, když je neuhodnou. Princ Kalaf tři hádanky uhodne a princeznu může získat. Dá však raději znovu v sázku svou hlavu, aby získal její srdce…

Orientální pohádku se silnými symbolickými odkazy uvedeme v italském originále v hudebním nastudování Maria De Rose a režii Tomáše Ondřeje Pilaře. „Kdybych měl v Turandot nalézt jeden jediný střípek, který bych si mohl ponechat v mozaice svého života, byla by to asi důvěra ve smysl oběti,“ prozrazuje Tomáš Ondřej Pilař. „Slovo oběť má v češtině – na rozdíl od mnoha jiných evropských jazyků – poněkud hořkou příchuť. Nese v sobě stopu bolesti po tom, čeho se vzdáváme ve prospěch toho, pro co oběť přinášíme. Zajímavější je to s jejím italským ekvivalentem offerta nebo anglickým offering, které se dá doslovně přeložit také jako nabídka. Zde mizí rozměr sprostého handlu, výměnného obchodu české oběti, kterou je možné přinést zištně a vypočítavě, ale nabízí hluboce etický rozměr,“ doplňuje režisér.

Diváci se mohou těšit na hvězdné operní sólisty, jimž tleskaly věhlasné operní domy, jako jsou Palau des les Arts ve Valencii, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Opera v polské Wroclawi, Velké divadlo v Moskvě, a kteří hostovali na operním festivalu v irském Wexfordu, zpívali v prestižní newyorské Carnegie Hall a na open-air produkcích v Sommertheater Klosterneuburg či jinde. Někteří z nich budou mít před Otáčivým hledištěm svou pěveckou premiéru. Sólisté s oslnivým renomé a doslova ze všech koutů světa! V titulní úloze se představí sopranistky Anastasiya Roytman (USA) nebo Iveta Jiříková (ČR), Liu ztvární Ilona Mataradze (Španělsko) nebo Ivana Rusko (ČR), prince Kalafa tenorista Igor Stroin (Ukrajina) nebo Paolo Lardizzone (Itálie). Roli tatarského chána Timura zazpívá basista Apostol Milenkov (Rakousko) nebo Martin Gurbal´ (SR)

Autorem unikátní scénografie Turandot je Jan Polívka, barvitých „čínských“ kostýmů Aleš Valášek a choreografie se ujal baletní mistr Jihočeského divadla Sergej Škalikov. 

V počtu 35 dětí nebude chybět ani známý pěvecký sbor Jitřenka pod vedením sbormistryně Elvíry Gadžijevy. Posílený bude také operní sbor pod vedením Martina Veselého a představí se i žáci baletní školy pod vedením Sergeje Škalikova a řada dalších externistů. Před Otáčivým hledištěm tak diváci uvidí na 180 účinkujících včetně 50 členného orchestru v Bellarii s dirigentem Mariem De Rose, což představuje historicky nejvýpravnější projekt v dějinách tohoto jedinečného fenoménu. Více informací o programu na www.otacivehlediste.cz.

Lenka Cimlová – Ostrá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN