Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s talentovaným baletním tanečníkem Kristiánem Pokorným

Úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince

Kristián Pokorný pochází z rodiny plné baletních tanečníků a již ve čtyřech letech poprvé stál na jevišti Národního divadla v Praze v představení Lucrezia Borgia. Divadlo zná od mala a stalo se tak brzy pro něj  přirozeným prostředím. V baletu se našel a od sezóny 2020/21 je mladý a talentovaný tanečník v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper.

Oba Vaši rodiče – Zuzana Savková a Jiří Pokorný –  jsou bývalí sólisté baletu ND v Praze a dvojnásobní držitelé cen Thálie a Váš otec je šéfem baletu plzeňského Divadla J. K. Tyla. Dědeček Jaromír Pokorný byl rovněž tanečník, který jako choreograf působil také v Německu. Také babička Irena Löffler byla tanečnicí v Česku i Německu a Vy jste tak vlastně vyrůstal v divadle a svět baletu jste ochutnal velice brzy. Pamatujete si, kdy jste stát poprvé na jevišti, a jak jste se cítil?

„Pokud se nepletu, poprvé jsem stál na jevišti na prknech Národního divadla v představení Lucrezia Borgia, v choreografii Libora Vaculíka, když mi byly 4 roky. Pro tak malé dítě je zvláštní stát na jevišti, a jenom dělat, co se mu řekne. Myslím, že jsem to bral jako hru. Rodiče mě často brali s sebou do práce, nebo jsem se díval, když tančili, takže divadlo se pro mě brzy stalo přirozeným prostředím. A jaké to magické místo pro dítě!“

rok 2003

Narodil jste se v Praze, ale vyrůstal v Plzni, kde jste při Divadle J. K. Tyla navštěvoval baletní školičku a vystupoval v několika baletních vystoupeních. Jaké bylo vyrůstat v divadelním prostředí? Co rozhodlo, že jste se vydal ve šlépějích svých rodičů?

„Když jsem začínal, rodiče byli na vrcholu taneční kariéry, asi dávalo smysl, že jsem měl zájem dělat to, co jsem u nich pozoroval. Protože jsem byl odjakživa obklopen hudbou a umělci, objevil se ve mně zájem k tanci, ale také ke zpěvu, či hře na klavír. Jako malý jsem dostával příležitosti nejen v baletech, ale i muzikálech a činohrách. Doteď mám nezapomenutelné zážitky, a to všechno bylo možné díky mým rodičům. Nic ale není jenom růžové. Protože jsem byl zvyklý na to, že všichni v branži znají mé jméno, začal jsem na to spoléhat a chlubit se tím. Během dospívání jsem zjistil, že musím přestat být namyšleným malým klukem, a naučit se ctít to, že ne všichni mají takové štěstí, a že úspěchy by měly kořenit v pracovitosti a odhodlání jedince, a ne odkud pochází.“

Křižíkova Fontána
Louskáček 
2011

Vaše cesta pak vedla na pražskou Taneční konzervatoř, kterou jste ukončil v roce 2018 a při studiu jste nadále vystupoval na jevišti a v roce 2013 jste se představil v titulní roli v baletu Petr Pan. Velkou roli Tadzia jste měl v baletní inscenaci Smrt v Benátkách. Přišly další hlavní postavy v baletních představeních jako Carmina Burana, Rhapsody in Blue. Jaké role rád ztvárňujete?

„Mám rád, když dokážu projevit kousek sebe skrz role, které utvářím. Když se nad tím zamyslím, tak jsem měl na to docela štěstí: v Petru Panovi jsem byl ten třináctiletý rošťák, co nechtěl vyrůst; ve Smrti v Benátkách zase patnáctiletý kluk, s mírou zvědavosti, dětské naivity a špetkou dospělé odpovědnosti. Samozřejmě to nevychází takhle vždycky, ale já se přesto snažím vložit něco osobního do všeho, co dělám. Tak je to pro mě snazší a přirozenější, a myslím si, že to divák vždycky pozná. Momentálně mi ale o role nejde, a nacházím se na místě, kde je více příležitostí v abstraktních baletech, kde se žádné ani neobjevují. Můj přístup však zůstává stejný: najít v pohybu kousek sebe, a zároveň pomáhat vyobrazit choreografovu vizi. Často to není vůbec jednoduché, ale kdybych se denně nesetkával s nějakou výzvou, asi by mě to tolik nebavilo.“

Patříte mezi výrazné mladé tanečníky, což jste také dokázal i na Mezinárodní baletní soutěži, která se konala v roce 2015 v Plzni a Vy jste získal 3. cenu v kategorii B – Junior. Co to pro Vás tehdy znamenalo?   

„Z konzervatoře nás tam tehdy jelo mnoho, a je dobré, že nás škola, pod vedením Jaroslava Slavického, často posílala ven vystupovat, či soutěžit. Člověk tak pozná spoustu zajímavých lidí z různých koutů světa. Významné pro mě bylo si znovu zatančit v Plzni, kde jsem začínal, a zároveň vidět, jakým způsobem pracují naši vrstevníci z jiných evropských baletních škol.“

Po konzervatoři jste dostal stipendium na Akademie des Tanzes v německém Mannheimu, pod vedením Birgit Keil, kde jste v rámci studia byl součásti několika produkcí v baletním souboru Badisches Staatstheater Karlsruhe. Pak jste tančil v Balletts am Rhein Düsseldorf a od sezóny 2020/21 jste v angažmá baletního souboru Wiener Staatsoper. Na čem momentálně pracujete?  

„Po letošním „lockdownu” otevíráme reprízou Ein Deutsches Requiem v choreografii šéfa baletu Martina Schläpfera. Dále nás čeká celovečerní balet Johna Cranka – Onegin, a pracujeme i na Concertu od Lucindy Childs. Zároveň je ve tvůrčím procesu nová choreografie In Sonne verwandelt, též od našeho šéfa.“

Ballett am Rhein – b.42
Martin Schläpfer – Reformationssymphonie
Foto: Gert Weigelt

Čím je pro Vás balet tak okouzlující, že se mu s takovým nadšením věnujete? Láká Vás také choreografie?

„Já nevím. Naplňuje mě to. Poznávám spoustu úžasných umělců. Pracuji v nádherné budově, kam lidé chodí ocenit umění – co víc si přát? Čas od času ucítím záchvěv inspirace na choreografii, zatím ale tyto myšlenky odkládám do neurčité budoucnosti.“

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem, nebo práci a odpočinek striktně oddělujete? Jak nabíjíte ‚své baterky‘?

„Odpočinek považuji za absolutně zásadní součást jakékoliv profese. Přijdu domů a snažím se co nejefektivněji vypnout hlavu a uvolnit tělo. Díky tomu se každý den můžu těšit do práce a dělat na maximum, protože na to mám dostatek ušetřené energie.“

Wiener Staatsballett – MAHLER, LIVE
Martin Schläpfer – “4”
Foto: Ashley Taylor

 

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

BALET GISELLE

Romantický balet pro děti i dospělé

Romantický balet o dvou dějstvích, který mohou vidět jak dospělí, tak i děti

Víly jako oběti nešťastné lásky, které vyjadřují svou převahu nad zlem zrady, čistá, venkovská dívka Giselle, která je svým milým zrazena, ale i záchrana života viníka oné zrady, která vede k nutnosti nést zodpovědnost za to, co způsobil. Tímto, stejně jako svou myšlenkou, že zmařená krása „hozená do tmy“, je krásou svítící ve tmě, tento balet zasáhl autorku projektu Šárku Holečkovou, představitelku role Giselle.

Choreografie je vytvořená podle známé choreografie hrané na světových scénách (Jean Coralli a Jules Perrot), balet je jen mírně zkrácený. Tančí pouze osm tanečniků a tanečnic, v hlavních rolích Šárka Holečková (Giselle) a Andrzej Janczura (Albert). Soubor byl dříve složen z amatérských tanečníků a tančil pouze charitativně, především pro potěšení seniorů. Dnes jsou již všichni tanečníci profesionály, tzn. všichni mají vystudovanou Taneční konzervatoř, někteří tančí v oblastních divadlech, někdo dokonce i v ND.

Ve druhém dějství je ztvárněna myšlenka, že „trest smrti“ není řešení, naopak by to byl útěk před zodpovědností. Uvědomění a pokora viníka přichází s tím, že naopak ta, které on ublížil, dívka Giselle, ho miluje jako víla i po smrti. Její láska ho zachraňuje před utancováním. V hledišti se můžete vcítit do citů čisté dívky, ale i ne tak čistého Alberta a prožít spolu s nimi řešení, symbolickou smrt, která je začátkem nového života.

dne 4.12. (So) v 16:30 v Městské knihovně v Praze

Mariánské náměstí 1, Praha 1 (stanice tram či metra A – Staroměstská)

Více informací na:

https://baletni-predstaveni-giselle.webnode.cz/

Případný zisk z tohoto představení bude použit na nezisková představení v domovech seniorů.

Přijďte, podpoříte dobrou věc.

Vstupenky jsou v prodeji v pokladně Městské knihovny v Praze každý všední den od 14 do 20 hod., on-line prodej https://www.mlp.cz/cz/akce/e19263-balet-giselle/

A také na TICKETPORTAL, on-line prodej https://www.ticketportal.cz/event/GISELLE-Adolphe-Charles-Adam

 

Šárka Holečková a spol.

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín