Workshop „Hlas a pohyb“ s FLOROU DÉTRAZ

Špičková světová choreografka, performerka a pedagožka na dvoudenním workshopu, zaměřeném na práci s tělem i hlasem. V rámci festivalu „Pražské křižovatky 2021“. Již 14. a 15. června v pražském Národním divadle!

Francouzskou choreografku a performerku Floru Détraz jsme uvítali na mezinárodním festivalu „Pražské křižovatky 2019″, s úspěšným představením „Muyte Maker“.

Nyní do Prahy přijede na dvoudenní workshop, který je určený všem studentům a tvůrcům se zájmem o propojení práce s hlasem a tělem, které tvoří klíčovou osu Flořiny umělecké tvorby.

Společná práce se zaměří zejména na disociaci těla a hlasu. Flora Détraz považuje hlas za orgán těla sám o sobě a zkoumá jeho různé možnosti.

Klade hlas vedle tělesných pohybů, odporuje tělu, komentuje jej, zesiluje nebo zkresluje. Dává příležitost vstoupit do vnitřní dimenze těla.

Flora Détraz

Workshop se uskuteční 14. a 15. června 2021 10.00 až 15.00 ve Zkušebně ND. A bude probíhat v angličtině, bez překladu. Přihlaste se na e-mailu: daniela.parizkova@gmail.com. A zašlete stručný profesní životopis v angličtině. Cena dvoudenního workshopu je 900 Kč. Workshop se bude konat v souladu s aktuálními hygienickými opatřeními (to znamená: nyní povinnost prokázání aktuálně platného koronavirového testu, respektive absolvování očkování).

Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre Chorégraphique National Lyon, pod vedením Maguy Marin. A vzdělání dokončila na Pepcc, Forum Dança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň i umělců (například: Marlene Monteiro Freitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, Meredith Monk, Loïc Touzé, Meg Stuart, Jonathan Burrows, Diane Broman), kteří zásadně ovlivnili její práci. Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají inscenace „Peuplements“ (2013), „Gesächt“ (2014), „Tutuguri“ (2016) či zmíněná „Muyte Maker“ (2018), které jsme uvedli na Pražských křižovatkách na podzim 2019. Nyní na evropských festivalech představuje novinku „Glottis“. http://www.compagniepli.org/

Workshop pořádá Činohra ND v rámci mezinárodního festivalu „Pražské křižovatky 2021“.

Přihlášky: daniela.parizkova@gmail.com.

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Došlo na adresu TM:

Děkujeme za přání!

Podtitulkem, kterým se obvykle odpovídá na zdvořilostní frázi: „Dobré chutnání“, zahajujeme zajímavé obrázkové defilé.

Na adresu TANEČNÍHO MAGAZÍNU totiž přišlo mnoho a ještě více zajímavých přání a přáníček ke svátkům vánočním a do následujícího roku 2021.

Z těch nejzajímavějších vybíráme a slibujeme, že budeme tuto rubriku průběžně doplňovat:

Velice působivé přání přišlo z moravského Holešova od spisovatele, uměleckého fotografa a novináře Roberta Rohála, se kterým TM uveřejnil počátkem roku 2016 zajímavý rozhovor

Odkaz vás nasměruje na velmi zajímavou satirickou PFku nakladatelství Vladimíra Krígla. Ten (mezi jiným) vydal knížku tanečníkovi a choreografovi Janu Onderovi. K jeho „vinšování“ se připojila i manželka Ivana Kríglová, která vede dětskou miniškolku a předškolku HABIBI.

PF2021

Vlastní obraz jako novoročenku zaslal malíř Jan Hlavatý, syn známého herce Vladimíra Hlavatého
Ačkoli bychom čekali spíše nohy obuté v piškotech, tak nám VIZE TANCE zasílá ruce. Asi ví proč?
I tentokrát nás poctil manželský pár. Milé přání na naši adresu doputovalo i od Jany Eriksson Tomanové a jejího muže. Paní Eriksson Tomanová nejen vede špičkovou taneční školu, ale také letos přispěla do TANEČNÍHO MAGAZÍNU hodně zajímavými příspěvky.
Popřál i známý autor vážné hudby Michal Müller

Půvabná originální přáníčka zaslal FysioART, jehož on-line divadlu „Za zrcadlem“ patřila nedávná recenze TM – a hned ke každým svátkům zvlášť
Z Berlína nám vinšoval i skladatel a textař Vlady Gryc, s nímž jsme publikovali rozhovor již téměř před pěti lety -17. března 2016

Rovněž světový šampión v robotickém tanci Richard Mach, s nímž jsme publikovali rozhovor 23. 3. 2017, si na nás vzpomněl. A to typicky rozpohybovaně, formou videa.

Hned dvojici přání zaslala rovněž malířka a spisovatelka Alžběta Vlčková, s níž jste si u nás mohli přečíst rozhovor od 15. 4. 2018 a současně i soutěžit o tři její knížky „Sfumato“
Nezapomnělo na nás ani Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni

Hudební přání od skladatelky, textařky, multiinstrumentalistky a pedagožky Markéty Mazourové

Popřálo nám i A studio RUBÍN
Další zahraniční přání je od taneční školy NIPAI
Nezapomněl na nás ani spisovatel a kurátor výstav Pavel Šmidrkal (pamatujete na loňský rozhovor s ním a soutěž o jeho knížku „BABRÁCI“?), který zaslal vyloženě autorské PFko od své věrné spolupracovnice  a manželky i malířky Petry Skluzáčkové
Originální futuristické přání poslal Pjeer van Eck, režisér filmu „Babička aneb Jak to bylo doopravdy“ z roku 2009

Videopřání jsme dostali i od Jihočeského divadla z Českých Budějovic

Aktuálně popřál i nymburský spisovatel a vydavatel Jan Řehounek
S malířkou, grafičkou i keramičkou Ivou Fialovou, která nám teď přeje, jsme v TM uveřejnili rozhovor 16. 8. 2017. A také jsme publikovali letos na jaře unikátní roušky, které vytvářela.
Milou rodinnou fotografii zaslal – s přáním všeho dobrého – i Pavel Towen Veselý. Tanečník, choreograf, pedagog stepu, tance i zpěvu, s nímž jsme uveřejnili obsáhlý rozhovor 21. 4. 2016.
Rovněž hudební Festival Brikcius přál do nového roku 2021
Krásná je i novoročenka hudebního producenta, textaře, publicisty a dramaturga Ivana Rösslera
Nezapomněla na nás ani Werichova vila
Sympatické výtvarné přáníčko je také od středočeské galerie GASK z Kutné Hory, která často na vernisážích organizuje taneční a performerské kreace
PFko od brněnského fotografa Milana Slámy, kterému zahajovala předloni výstavu Eva Pilarová a TANEČNÍ MAGAZÍN o tom pochopitelně informoval
Další umělecké PF 2021 nám přišlo od malíře Petra Šmahy
A takto kineticky přeje (nejen) do nového roku společnost KREATIVNÍ EVROPA

Za technicky nepublikovatelná přání musíme poděkovat IDU a konkrétně produkci PQ, čili Pražského Quadriennale i mnohým dalším.

 TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s pedagožkou ELVÍROU NĚMEČKOVOU ml., vedoucí Kyliánova tanečního archívu

„Tanec mě stále naplňuje“

I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.

Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně? 

„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“

A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…

„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“

Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?

„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“

Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?  

„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.

 Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?

„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“

Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?

„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“

Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?

„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“

 Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?

„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“

Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?

„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“

 A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte? 

„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“

 Elvíra Němečková ml.

Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.

 

 Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

MAJÁKY v pohraničí (či zahraničí)

Zásluhou FysioARTu zářilo toto světlo budoucnosti i v Sasku

Profesionálnímu divadelnímu uskupení FysioART se podařil dokázat husarský kousek. V pondělí 12.10. 2020, po několika přesunech termínu (od jarní karantény), uvedl zahraniční premiéru inscenace „Půlnoc v pohraničí“. Odehrálo se tomu tak dokonce na německé straně pohraničí. Konkrétně v saském městečku Neusalza-Spremberg, na řece Sprévě. V místě, kde již historicky dlouho žije početná komunita Lužických Srbů. Takže zde vlastně došlo k divadelní premiéře hned pro dvě národnosti současně.

Konečně tedy se, počátkem října, mezinárodní premiéra „Půlnoci v pohraničí“ v německém okresu Görlitz (po jarním vynuceném odkladu), vážně uskutečnila. Jak byl TANEČNÍ MAGAZÍN informován, představení proběhlo za dodržení všech  hygienických „koronavirových“ opatření obou států.

Maják kultury v kostele, v saském městečku Neusalza-Spremberg

A maják pro českou kulturu byl u Sprévy vznícen nadvakrát. Nejprve byl společně nasvícen kostel zvenčí. „A poté, po představení, jasné světlo uvnitř, aby prozářilo dobu nastávajícího kulturního temna,“ přiblížila nám MgA. Hana Strejčková.

Kostel, ve kterém se uskutečnila premiéra i bylo zapáleno světlo pro českou kulturu

Určitě je nutno uvést, že „Půlnoc v pohraničí“ je emočně silným příběhem s výrazným historickým nábojem. Což ostatně potvrzuje námi uveřejněná recenze z jejího únorového pražského představení:  https://www.tanecnimagazin.cz/2020/03/02/pulnoc-ve-20-00-…nny-marie-snezne/ .

Hana Strejčková v představení „Půlnoc v pohraničí“

Zeptali jsme se:

Hany Strejčkové

režisérky, choreografky, herečky i pedagožky, zakladatelky sdružení FysioART:

TM: Myšlenku s majáky české kultury jste posunuli ještě o stupínek výš. Jak to cítíte Vy osobně?

HS: „Rozsvítili jsme tedy světlo pro českou kulturu v pohraničí. Symbolicky v kostele. Ostatně, v těch poslední čtyři roky hrajeme stejně často jako na divadelních scénách. A místa, kde pravidelně hostujeme, také vysílala světelnou zprávu, že #kulturunezastavis. Maják české kultury, nádherná spontánní akce, která velmi decentním způsobem naznačila, že kultura spojuje národ, je jeho vizitkou a univerzálním komunikačním prostředkem. Nonverbální divadlo, tanec, cirkus jsou v posledních dekádách tak propojené se světem, že je jen těžko představitelné, aby se z kultury naživo stala vzpomínka. Chemie vztahu jeviště – hlediště, osobní kontakt s publikem, přesahové aktivity umění, ze všeho toho plynoucí emoce není možné plnohodnotně vtěsnat do virtuálního světa. Letošní rok vnímáme jako přelomový v dobrém i opačném významu, rozhodně nás provokuje neustrnout a hledat cesty ke světlu.“

TM: Děkujeme a věříme, že to světlo bude nejen světlem na konci tunelu, ale i pochodní, vedoucí divadlo k lepším perspektivám.

Foto: FysioART – Tomáš Strejček a archiv TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN