choreografka – 2. stránka – Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, zpěvačkou a herečkou Kristinou „Tukan“ Martanovičovou

„Pracuji podle motta: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol“

Tanci se věnuje od dětství a stále ji baví. Působí nejen jako tanečnice, ale i jako choreografka. Také se Kristína „Tukan“ Martanovičová představila jako herečka a zahrála si v několika filmech a seriálech a jak sama přiznává, velmi ji láká divadlo.

Působíte jako tanečnice, choreografka, koučka a také herečka. Jak jste se dostala k tanci? Kdy to začalo, že jste mu zcela propadla?

„Tancuji od útlého věku, ale až kolem osmnácti let jsem začala navštěvovat mezinárodní workshopy a tam jsem objevila pocit, že jsem našla svůj kmen a obrovský zdroj radosti.“

Bylo Vám kolem deseti let, když jste si vymyslela přezdívku „Tukan“ a už Vám zůstala. Bylo to podle něčeho nebo prostě Vás to jen tak napadlo a byla jste Tukan?

„Bylo to na školním výletě, kde jsem se strašně styděla za to, že nosím brýle. Připadala jsem si jako tukan – malé oči a velký zobák 🙂 Byla to cesta jak se „shodit“ dříve než si začne dělat legraci ze mne někdo jiný. Objevila jsem v tom jakousi moc a přezdívku jsem začala používat preventivně všude :)“

Stala se z Vás tanečnice a poté choreografka a v těchto pozicích jste spolupracovala na projektech známých značek. V roce 2019 jste spolu s kolegyněmi Eliškou Bolečkovou a Zuzanou „Zizoe“ Veselou natočily klip Aurora Apple Tree s norskou zpěvačkou Aurorou, s níž jste pak absolvovaly společné turné. Jaká to byla pro Vás zkušenost? Co Vám to dalo?

„Celou dobu spolupráce jsem si uvědomovala jaký je to dar, užívala jsem si každý moment na jevišti, každou chvíli v obklopení Aurory, skvělých hudebníků a tanečnic. Samozřejmě, že jsem se setkala také s temnějšími stránkami svého já – lpění na perfektnosti, snaha být viděná a uznána. A za tu zkušenost jsem také vděčná.“

Co Vás přivedlo ke studiu psychologie? Podle Vás má psychologie a tanec společnou zásadní věc a to je člověk – tělo a psyché. Neuvažovala jste o studiu choreografie nebo taneční pedagogiky?

„Psychologie to byl zájem o člověka, o lidskou povahu. Také jsem se rozhodovala v mladém věku, kde nad upřímnou snahou objevit své dary převládaly spíše společenské názory. Proto psychologie. Byla to přece „rozumnější volba“ než studium tance 🙂 Ale také díky psychologii moje zvědavost stoupala, a tak jsem tanec tak úplně studovat nepřestala.“

Co Vás přivedlo ke koučinku?

„Chtěla jsem navázat na studium psychologie, motivovalo mě do jisté míry přesvědčení, že moje role je pomáhat druhým. Dnes jsem si vědomá toho, že moje role je rozvíjet svoje dary, a tím sloužit.“

Velice Vás zajímá, jak jste jednou přiznala, kinematografie a máte ráda černobílé němé filmy. „V němých černobílých filmech se člověk nemohl spolehnout na slovo. Každý pohyb nesl svůj význam a jednu cestu. Jak být blíže k divákovi a odvyprávět příběh, tvořit vztah.“ A sama jste si před kamerou zahrála ve filmech Cello nebo Prvok, Šampon, Tečka a Karel a seriálech jako – Adikts, Specialisté nebo Dunaj, k vašim službám. Jaké to bylo, hrát před kamerou? A co divadlo, neláká Vás také?

„Velmi mě láká divadlo! Momentálně hledám námět, který bych mohla zpracovat. Stát před kamerou je úžasné privilegium, ještě lepší je ale postavit se do postavy. Zkoumat ji zevnitř, v interakci s okolním světem.“

V době covidu jste se začala věnovat malování. Proč právě malování, čím Vás zaujalo?

„Možná jsem potřebovala být v kontaktu s pohybem (malovala jsem velké formáty), a bavilo mě zaznamenávat to „tady a teď“ ve vztahu s čistým plátnem. Byla to jakási forma deníku, očisty, vyzpovídání se skrze barvy a ne slova.“

Která z Vašich profesí je Vám nejbližší? Nebo Vás každá nějakým způsobem baví, naplňuje a obohacuje?

„Já ráda říkám, že jsem „Hustler“ – teď si uvědomuji, že je to vlastně jiná forma Tukana. Všude to říkám, protože mi to přijde zábavné. Ale možná trošku tím zakrývám také nejistotu, to neustálé pole „nevím“, které jsem si vybrala skrze svoji práci. Zakrývám tím určitě také strach z nejistoty, kterou mnozí z nás na volné noze pociťujeme. Strach ze selhání, z promarnění šancí. Z deziluze. Ale jak říká Jung: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol.“ Tak na tom procuji. Doslova. 🙂

Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tanec mě neustále baví a objevila jsem v něm nekonečný zdroj – kreativity, lásky, radosti a spojení se sebou a světem. Nevím, zda je to koníček, protože mnohokrát je to i disciplína a mně se ne vždy chce. J No, každý den děkuji, že můžu.

Chvíle volna nejraději trávím s přáteli, rodinou a mými pejsky v přírodě.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Tomáš Thurzo

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

První ročník Symposia Dancetopia

Nová vzdělávací platforma zkoumá identitu současné taneční tvorby ve světě

– 26. května proběhne v Praze první ročník Symposia Dancetopia. Za vznikem nové vzdělávací platformy určené profesionálům*kám z oblasti tance, performance a divadelního umění stojí mezinárodní tým profesionálů*ek, kteří*ré chtějí společně s kolegy*němi z Česka a zahraničí diskutovat a zkoumat, co přesně taneční tvorba reprezentuje a řeší v globálně propojeném světě současného tance. “Domnívám se, že důkladná debata na domácí scéně stále chybí,”dodává uměnovědkyně Hana Polanská.Událost bude zahájena 24. května v Přístavu 18600. Hlavní program poběží 25. května v divadle Paláce Akropolis a 26. května v tanečním klubu Fuchs2. Zahraničními hostkami jsou světově známé taneční expertky Anne Juren a Maria F. Scaroni. Kromě workshopů a panelových diskusí pro odborníky*ice proběhnou každý večer umělecká představení pro veřejnost.

Symposium otevírá dvě témata. První s titulem Fantazie & Realita zkoumá vztah mezi fantazií jako základním stavebním kamenem tvorby a realitou spojenou s praktickým uvedením díla na scénu. “Zaujalo nás pojetí expertky Anne Juren, podle které to funguje tak, že když si něco dokážete představit, stává se to realitou,” říká choreografka, pedagožka a tanečnice Breeanne Saxton z Berlína. Druhé téma Důvěra & Sounáležitost ukazuje tanec nejen jako umělecké dílo, ale i společenský fenomén. Tento pohled zdůrazňuje schopnost tance nejen jako formy sebevyjádření, ale také jako prostředku pro interakci, komunikaci, sdílení a budování vztahů mezi lidmi. “Budeme se zabývat tím, jak současný tanec, který souvisí s dědictvím postmoderního tance a poststrukturalistickým myšlením, integruje somatické přístupy nebo různé umělecké praxe, komunitní praxe a vytváří vztah mezi uměním a společností. Budeme se ptát, jak taneční postupy ukazují nové vztahy, uvědomění, poznání světa, společnosti, těla i tance samotného,” přibližuje uměnovědkyně Hana Polanská.

V pátek 24. května v Přístavu 18600 organizátoři*rky spustí registraci a symposium zahájí umělkyně Tina Hrevušová společnou performativní večeří. V sobotu 25. května dopoledne začne hlavní program v Paláci Akropolis workshopem s Anne Juren, která prostřednictvím anatomie, psychoanalýzy, feministických a queer teorií, poezie a somatických praktik rozšiřuje choreografii směrem k různorodým diskurzům, praktikám a léčbě těla. Následovat bude odpolední panelová diskuze s Anne a týmem Dancetopia. V neděli 26. května se potkáme v klubu Fuchs2. Dopolední workshop povede Maria F. Scaroni, která ve své práci kříží somatiku s kolektivními rituály, kde je tanec prostředkem, který pomáhá obnovit sociální vazby. Na workshop opět naváže stejně jako předchozí den odpolední diskuze s Marií a kolektivem Dancetopia. Program v sobotu i v neděli vyvrcholí večerními představeními umělců*kyň vybraných na základě otevřené výzvy. Z Česka to budou T.I.T.S., MESA a Mind Move, ze Slovenska dorazí Andrea Tušimová a z Německa collective blitzbereit, Guilherme Morais a Dasha Belous & Derin Cankaya. Na rozloučenou otevřou taneční parket DJs FRXXDOM queer clubnights.

Za nově vznikající vzdělávací platformou Dancetopia a prvním ročníkem Symposia Dancetopia stojí zapálený a oddaný mezinárodní tým. Choreografka a performerka Alica Minar, poetka a kulturní manažerka Katarína Bakošová, umělkyně a performerka z Brooklynu Neva Guido, tanečník, performer, choreograf a taneční vědec Eduard Adam Orszulik, choreografka, pedagožka a tanečnice z Berlína Breeanne Saxton, uměnovědkyně Hana Polanská a Barbora Etlíková, choreografka, tanečnice a výzkumná pracovnice Anne Juren původem z Francie, žijící ve Vídni a taneční umělkyně a facilitátorka Maria F. Scaroni původem z Itálie, žijící v Berlíně. Dancetopia představuje jedinečnou vzdělávací platformu určenou všem profesionálům*kám z oblasti tance, performance a divadelního umění.

Vstupenky

Karolína Vašíčková

pro Taneční magazín

CLOUDS

Choreografka Věra Ondrašíková uvádí novou taneční inscenaci

Věra Ondrašíková uvádí novou taneční inscenaci o komunikaci dětí a teenagerů. Beze slov.

Nová taneční inscenace s názvem CLOUDS vzniká v režii Věry Ondrašíkové & kolektivu ve spolupráci s novým kulturním prostorem ARCHA+. Oceňovaná choreografka se zaměřuje na duši dospívajících a otevírá aktuální téma, když hledá nový způsob, jak se k sobě navzájem přiblížit a lépe si porozumět. Beze slov.

Premiéra inscenace se koná 15. 5. 2024 od 19 hodin v prostoru ARCHA+ (Na Poříčí 26, Praha 1). Na programu bude po dobu jednoho roku, vzhledem k věku performerů/ek je životnost projektu omezena. Naplánována jsou i dopolední představení pro školy.

Na scéně se potká devět performerů/ek ve věku 11 – 17 let, kteří jsou studenty tanečních škol nebo se tanci věnují. K tématu přistupuje Ondrašíková dokumentárně, tedy z pohledu těch, kterých se týká. „Jako podklad nám sloužily anonymní příběhy respondentů v dětském věku a mladých lidí do 26 let. Naši tanečníci tedy vychází nejen z vlastních zkušeností, ale i z příběhů svých vrstevníků,“ vysvětluje choreografka Věra Ondrašíková.

Z průzkumu vyplynulo, že většina respondentů se svými kamarády komunikuje častěji přes sociální sítě než osobně. Nebojí se sdílet své soukromí, ale i polohu. Když se ale ocitnou v krizové situaci, nesvěří se nikomu. Podle aktuálních statistik jsou navíc rodiče až jedni z posledních, na koho se děti obracejí v případě nouze.

„To nás motivovalo k hledání nového způsobu, jak spolu komunikovat. Někdy je těžké své pocity nebo myšlenky formulovat. Chceme proto ukázat, že je lze vyjádřit i jinak,“ dodává choreografka Ondrašíková.

Na projektu se podílí také psychoterapeut Jan Vávra, zakladatel Gordon Institutu v ČR, autor knihy Rodičovství jako cesta a spoluzakladatel projektu Rodičovská posilovna.

„K projektu jsem byl přizván jako konzultant a přístup Věry Ondrašíkové je pro mě zajímavý tím, že k tématu přistupuje prožitkově a zpracovává témata dospívání, o kterých se teď často mluví, i skrze tělo a umění. Negeneralizuje, neukazuje na nic ani na nikoho. Hledá cestu, jak se jako lidé můžeme otevřít jeden druhému prostřednictvím tance,“ vysvětluje Jan Vávra. „A pro nás diváky je navíc příjemné, že stačí mít „jen“ otevřené oči, uši a mysl, a můžeme se dozvědět více o dospívajících i sami o sobě“ dodává psychoterapeut.

Vstupenky jsou v předprodeji v síti Goout.

Foto: Eda Babák

Zuzana Fuxová

pro Taneční magazín