PEGGY GOU v Roxy

V pátek pátého října 2018 patřila noc v pražském klubu ROXY techno a hausové královně současných diskoték. Nezapřela svůj dálně východní původ.

Dýdžejka Peggy Gou reprezentuje to, co představuje na taneční scéně cool. V těchto dnech vydala EP na respektovaném labelu Ninja Tune. Hrála v klubu položeném nejhlouběji pod vodní hladinou a teď uchvátila pražské Roxy.

Korejská dýžejka je prostě číslo! Kdysi si usmyslela, že bude první korejskou dýdžejkou, která vystoupí v berlínském klubu Berghain, jednom z epicenter světové taneční scény. Hudební kariéře dala přednost před módním návrhářstvím, které studovala v Londýně. A aby byla blíže ke zdroji, přestěhovala se právě do Berlína, hlavního města nezávislé taneční hudby.

Na konci roku 2016 zaujala debutovým EP „Art of War“ a konečně si zahrála ve vysněném Berghainu.

Peggy Gou si odškrtává jednu metu za druhou, nyní ji dostala česká premiéra v podobě taneční noci v pražském Roxy. Tam vystoupila v pátek v pátek 5. října od 23.00.

Středobodem dýdžejských setů osmadvacetileté Korejky, která je i významnou hudební producentkou, jsou elektrizující house a techno, žánry, ale věrna svému původu, doplňuje svou show i exotickými nástroji dálného východu. Ačkoli si vybudovala základnu v Berlíně, v jejích vystoupeních jsou slyšet odkazy na syntetickou scénu Detroitu i acidové večírky Londýna.

Foto: Roxy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!“

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.
Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimečné, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.“

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, že by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  nějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN