4+4 dny v pohybu 2019

Výstavní část festivalu 4+4 dny v pohybu se vrací do Desfourského paláce

24.ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu proběhne od 4. do 12. října 2019 v Praze. Více než 60 umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu Místa činu s podtitulem Nikdo nemá nic. Kurátor Milan Mikuláštík připravil pro prostory neorenesančního paláce výstavu Nevšechno. Kromě několika výstavních intervencí je na programu i pět českých divadelních premiér od Wariot Ideal, Spitfire Company, Lucie Ferencové, Terezy Hradílkové a Viktora Černického, přednášky, program pro děti a řada dalších doprovodných akcí. Vernisáž proběhne 4. října od 18 hodin. 

Desfourský palác na Florenci (Foto: Radomír Kočí)

Desfourský palác na pražské Florenci se opět stane centrem hlavního výstavního projektu Místa činu festivalu 4+4 dny v pohybu 2019. „Podtitul výstavní části Nikdo nemá nic je odpovědí na společenské, environmentální a ekonomické změny, které prožíváme a na které bychom měli reagovat,“ říká organizátorka festivalu Denisa Václavová. Kurátorem je český výtvarný umělec, publicista a pedagog Milan Mikuláštík, který připravil výstav u nazvanou Nevšechno. „Název výstavy je reakcí na mnohoznačný slogan festivalu – Nikdo nemá nic. Snažili jsme vytvořit platformu pro setkání autorů různých generací, různých ,scén‘, zemí, osudů. Umění je zde vnímáno jako prostor plurality, respektu, vzájemnosti a spolupráce,“ vysvětluje Milan Mikuláštík. Akcentována je tvorba uměleckých skupin nebo dvojic. Představí se mimo jiné intermediální kolektivy Black Hole Generation, Duna či dvojice Mitríková–Demjanovič nebo Altman–Krykun. Účastní se však také několik výrazných uměleckých solitérů, například „akademický model“ Luboš Plný.

Jiným druhem solitérů jsou umělci a umělkyně ze vzdálených zemí, kteří se rozhodli pracovat a žít v Praze – například mexická sochařka Jimena Mendoza či všestranný nizozemský malíř Roel van der Linden, který se tentokrát prezentuje výjimečně jako sochař. Letošním specifikem je také významný podíl slovenských umělců: účastní se např. loňská vítězka Ceny Oskára Čepana, angažovaná romská umělkyně Emília Rigová, dále Aneta Mona Chisa, Marek Kvetán, Radovan Čerevka nebo Martin Kochan. Mezi zahraničními hosty se představí také norsko-německý autor Bjørn Melhus, který zpravidla všechny role ve svých filmech ztvárňuje sám, nebo ve Švédsku žijící thajská umělkyně Nongkran Panmongkol či budapešťské duo Lörinc–Borsos.

Historickou budovu dále oživí výstavní intervence Pavly Melkové a Michala Škody nazvaná Máme jen to, co je v naší hlavě, kde se autoři zamýšlí nad způsoby vnímání světa, nad prožitkem skrze obraz světa v našem vědomí. Instalace Zásahy do umění z dílny uskupení LSJ nabídne návštěvníkovi možnost užít si umění z pozice kritického diváka, tvůrce a rovněž účastníka konceptuálního projektu: Návštěvník je střelcem, galerie střelnicí, umění je cíl.

V centru festivalu se představí několik českých premiér: Lukáš Bouzek, Tereza Hradilková a Apolena Vanišová ve své performativní instalaci Landing vzdají hold americkému spisovateli Trumanu Capotovi. Soubor Wariot Ideal se do Desfourského paláce po roce vrací, tentokrát s představením Škůdci. Další premiérou v Desfourském paláci budou Spitfire Company a jejich rodinné představení Podvraťáci. Autorská dvojice Petr Boháč a Martin Tvrdý uvede příběh o neobyčejném přátelství kluka a psa, kteří musejí společně svést boj s nebezpečným protivníkem, čínskou tajnou policií. Ve svém novém projektu Prime Figures otvírá Viktor Černický možnost zúčastnit se performance – ať v hledišti, nebo na scéně – všem, kteří v ní jinak najdou zastoupení jen zřídka. V režii Lucie Ferencové vyprávějí Anežka Hessová a Eva Stará v performanci M j Hood příběhy o „integraci, která je mnohdy znásilněním, o daru, co není zadarmo, a o takovém tom hezkém pocitu, když Čech tyká ve večerce Vietnamcovi.“ Volně se inscenace inspiruje knihou Světlé dny Zsuzsy Bánkové. Zuzana Scerankova a Natálie Rajnišová ve své performanci Pustý ostrov chrání 15 000 obyvatel balancují na hranici mezi představením, přehlídkou a výstavou. Performativní přednáška Viktora Čecha Bezradný kritik uvede slavnostní vyhlášení laureátů šestého ročníku Ceny Věry Jirousové. Tato cena určená začínajícím a již etablovaným kritikům výtvarného umění si dává za cíl zviditelnit tento v českém prostředí dosud málo reflektovaný obor a podpořit začínající autory.

Přednáška hudebních publicistů Karla Veselého a Miloše Hrocha Proč jsou všechny kočky tak šedé se zaměří na otázky, kde se bere v popu deprese a proč je dnešní nezávislá hudba tak posedlá smutkem. Otevřené fórum na téma Voda a budoucnost si naopak bude klást otázky jako: Straší nás média příliš nebo naopak málo, když nás každý den varují před nedostatkem vody? Pod názvem Dobrá praxe se skrývá celodenní setkání a burza zkušeností vybraných městských a oblastních galerií z celé České republiky, jejich kurátorů, respektive ředitelů, se zaměřením na vystavování současného umění. Pro umělecké profesionály bude opět připravena čtyřdenní Festivalová škola Arts managementu.

Pro teenagery je připravena premiéra představení Paměť. Žáci a studenti základních i středních škol se mohou těšit na doprovodný program platformy Máš umělecké střevo?. Vizuální podoby ateliéru a dílen se znovu ujme výtvarník Kakalík, který s ohledem na podtitul Nikdo nemá nic upře pozornost na nejnepatrnější detaily, schopnost vyjít s málem, umělecký minimalismus a „prázdno“.

Kompletní program včetně zahraničních divadelních představení najdete na webu: www.ctyridny.cz

4+4 DNY V POHYBU

24. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Desfourský palác, Divadlo Archa, Ponec – divadlo pro tanec, Centrum současného umění DOX

4. – 12. října 2019

Foto: Radomír Kočí

Eliška Míkovcová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Inventura: Roštěnky a Kračun

Letošní festival MALÁ INVENTURA přinesl legraci, patos i zamyšlení se. Co k tomu konstatuje TANEČNÍ MAGAZÍN?

Již šestnáctý ročník divadelního defilé MALÁ INVENTURA nabízel přepestré menu. Z jeho téměř čtyřiceti představení si TANEČNÍ MAGAZÍN vybral tři možnosti. Nakonec, bohužel, titul „Fidlovačka“ nebylo možné z časových důvodů absolvovat. Tak tedy zůstalo – kromě úvodního již recenzovaného večera s udílením cen DNA – u dvou představení. A aby to bylo spravedlivé, rozdělili jsme tím napůl pozornost hlavní programové vlně i sekci doprovodného programu.

Titul „Roštěnky u Tiffanyho“ nás zaujal z více důvodů. Tím prvním je zcela určitě přímá osobní dramaturgická účast dramaturga festivalu Malá inventura i současně manažera pořádající organizace Nová síť Petra Poly. Současně bylo naším přáním zažít divadelní představení ve Werichově vile, ještě vonící adaptační novotou.

Soubor ANIČKA A LETADÝLKO je již standardní zárukou originálních scénářů, osobité výtvarné tváře a mírně parodického muzikálového pojetí. Ani tentokrát nezklamal. A to v žádném směru. Scénář si s dostatečným nadhledem utahuje ze současné povrchnosti, světa bezbřeze sponzorovaných ženských luxusních časopisů, a „estrádní třetí ligy“. V další linii se tradičně jedná o parafrázi na současnou domácí muzikálovou produkci.

Jakýmsi bonusem navíc byla účast lidí až trpasličího vzrůstu v kontrastu s protagonistkou postavy spíše basketbalové pivotmanky. Starší divák si určitě vzpomněl na cirkusové sloní muže a trpaslíky. Ti mladší pak zcela jistě na průvodce televizním pořadem „Pevnost Boyard“ anebo na Jiřího Krytináře, blahé paměti.

Představení mělo tempo, rytmus, spád a zejména vypointovanost. Logicky a motivicky jsem pouze nepochopil, proč někdy používaly zpěvačky při zpěvu jako rekvizitu ruční mikrofon a jindy nikoli? Žádný systém jsem v tom tedy nenalezl.

Na tomto místě bych velice hodnotil výtvarně nápaditý netradičně adjustovaný divadelní program s anglickými překlady a anotacemi.

Zbývá pochválit scenáristku, režisérku a spoluautorku hudby Aničku Duchaňovou, spoluautora hudby Michala Němce (neměl zde být při takřka opisné parafrázi hitu „Seréno é“ uváděn jako autor původní citace také Drupi???), výtvarnici Marii Jiráskovou a samozřejmě i herce: Martinu Krátkou, Marii Fasorovou, Štěpánku Pencovou, Janu Kozubkovou a Pavla „Litlle“ Krejčího. V neposlední řadě patří velká poklona již zmíněnému dramaturgu Petru Polovi. Kdyby nic jiného, tak za oživení té dávné tradice liliputů. Že by příště došlo i na onoho legendárního sloního muže? Anebo muže sněžného?

Projekt „Kračun“ naopak zaujal svou patetickou poezií a kontrastem se starými dobrými časy.

Industriální prostředí dvorního objektu v letenské Letohradské ulici 10 nabídlo podívanou nečekaného druhu. I emočního dopadu. Na starém (tiskárenském?) stroji se promítaly rozličné retrospektivní i ilustrativní náladové sekvence. Do toho recitovala Dora Bouzková živě. Ze záznamu jí kontrastoval anglicky mluvící mužský part. To vše doplňovala pulsující autorská hudba. Pod scénářem a realizací jsou podepsáni Apolena Vanišová a Petr Krusha.

Kračun v textové fázi nevadil. Tedy patos ani popisnost na úkor poetických obrazů a obratů. Jeho patos byl úměrný, odpovídal tématu. Fantaskní obrazce a scény připomínaly díla Vladimíra Boudníka, dávné fotografie Josefa Sudka anebo Františka Drtikola. Přenesli jsme se tak do světa daguerrotypií, starých tramvají, obětních oltářů a výstražného dýmu, který měl i onu spálenou vůni. Nikoli chemickou. Skutečně, pravdivě drsný multimediální zážitek!!!

Apolena Vanišová již spolupracovala s Dorou Bouzkovou při inscenaci „Pohřeb sardinky“ v Meet Factory. Tentokrát vlastní akční rádius ještě rozšířila. A bylo tomu ku prospěchu věci…

Obě hodnocená představení snad alespoň v náznaku vyjadřují široké žánrové, technické i inscenační rozpětí letošního festivalu MALÁ INVENTURA. Jsme za něj rádi. Kéž by byla brzy i ryze taneční inventura!

 

Michal Stein

Foto: Nová síť

TANEČNÍ MAGAZÍN