Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

“Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného”

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

“Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.”

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

“Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.”

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

“Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.”

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

“To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.”

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

“Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

“To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.”

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

“S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.”

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

“Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.”

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.”

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

TANEČNÍ MAGAZÍN gratuluje

Famózní úspěch českého tance v konkurenci více než 600 evropských děl

Evropská platforma mladých choreografů Aerowaves letos odhlasovala do úzkého výběru dvacítky nejzajímavějších tvůrčích počinů tři česká díla! Gratulace patří Sabině Bočkové a Johaně Pockové / PocketArt za dílo „Jáma lvová“, Cécile Da Costa za osobní sólo „Roselyne“. A rovněž Tereze Lenerové Hradilkové za fascinující dialog s hudebníkem Floexem v inscenaci „Nepřestávej“.

„Jáma lvová“

Je to historický úspěch v konkurenci přes pětatřiceti evropských zemí,” říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha, a pokračuje: „Nikdy za pětadvacet let existence Aerowaves se neprosadila hned tři díla z ČR.“

Yvona Kreuzmannová

Platforma Aerowaves slaví 25 let od svého založení v londýnském divadle The Place. Každým rokem se na ní, koncem října, vždy v jiném městě, schází experti z různých zemí Evropy. Ti předem zhlédnou desítky videonahrávek kratších děl (15–40 minut) z dílny tzv. „emerging artists“, tedy tvůrců stojících na začátku své mezinárodní kariéry. Na intenzivním třídenním mítinku pak sledují ukázky desítek dalších děl tak, jak je vyberou reprezentanti jednotlivých států, respektive menší pracovní skupiny, díky nimž všechna přihlášená díla zhlédne vždy 3 – 7 expertů.

Z oceněné inscenace „Roselyne“

V platformě Aerowaves jde o objevování nových talentů. Pro ně je velkou šancí uvést se na mezinárodní scéně. K čemuž již 10 let napomáhá festival Spring Forward, pořádaný rovněž pokaždé v jiném městě (roku 2016 Tancem Praha v Plzni). Každoročně tak ze stovek přihlášených videonahrávek experti vybírají dvacítku děl, která mají potenciál zaujmout mezinárodně. Těm je věnována skutečně mimořádně velká pozornost na webových stránkách https://aerowaves.org/. Programy jsou uváděny partnery Aerowaves, s podporou programu Kreativní Evropa. A mají šanci být uvedena živě právě na festivalu Spring Forward, kam se sjíždí přes 200 prezenterů a žurnalistů z celého světa.

Český tanec se zde v minulosti prosadil přibližně jednou za 3 – 4 roky, ale v poslední dekádě jeho renomé začalo výrazně stoupat. Jdvakrát byla vybrána dvě česká díla mezi TOP20 – naposledy loni, kdy uspěl Viktor Černický s inscenací „PLI“ i Markéta Stránská s dílem „LeŤ“. Letošní ročník v Aténách se zapíše do historie nejen svým atypickým formátem (kvůli koronavirovým restrikcím se sešla pouze 10členná jury a ostatních více než 30 expertů aktivně diskutovalo a sledovalo videa přes Zoom), ale především díky svému výsledku.

Oceněná Tereza Lenerová Hradílková

Twenty21, tedy výběr 20 top děl pro rok 2021, zahrnuje tři díla z České republiky, a to díky nezpochybnitelné kvalitě, diverzitě a originálnímu pojetí jedné každé autorky. Šlo o dvě autentická ženská sóla Terezy Lenerové Hradilkové „Nepřestávej“ a Cécile Da Costa „Roselyne“. A dále o jeden apelativní duet Sabiny Bočkové a Johany Pockové / PocketArt „Jáma lvová“. Ona trojice obstála v těžké konkurenci více než 600 přihlášených děl ze 35 zemí Evropy. ČR měla celkem v hodnocení třináct přihlášených děl.

Sotva lze najít lepší způsob, jak upozornit na mimořádný potenciál, který české taneční a pohybové umění představuje pro naši republiku. Byla jsem hrdá na naše umělce a tlumočila jim gratulace ostatních členů jury s krásnou vizí, že i u nás, věřím, za pár let otevřeme skutečný Dům tance a vytvoříme tak solidní podmínky pro další profesní růst všech těchto talentů,“ dodává ředitelka Kreuzmannová. Ke gratulantům se připojuje i TANEČNÍ MAGAZÍN.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický a archiv TM

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Osmý ročník KoresponDance

V Praze, tradičně ve Žďáru nad Sázavou, ale letos i premiérově on-line

I pražská Invalidovna ožije festivalem

První část čtyřdenního festivalu se uskuteční v úterý 11. srpna v areálu Invalidovny v pražském Karlíně. Úterní program začne už v 10 hodin dopoledne workshopem Farah Deen a Olivie Mitterhuemer z Rakouska, který bude zaměřen na kombinaci House Dance a improvizačních technik.

Na workshop, jenž je určen všem začátečníkům i pokročilým tanečníkům, naváže battle. Ten opět zaštítí tanečník a umělec Kristián Mensa.

Kristián Mensa

V 19 hodin se zde pak představí Eliška Brtnická s předpremiérou svého nejnovějšího novocirkusového sóla. O hodinu posléze Jan Bárta s inscenací pro jednoho umělce a bicí soupravu „Pitch“.

Víkend tradičně na zámku

Na pražskou část festivalu naváže již tradičně víkend plný tance, umění i artistického napětí na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Tady se od 14. do 16. srpna představí další čeští umělci ve svých špičkových představeních. Těšit se můžete na Markétu Stránskou a její sólové entrée „LeŤ“, které Aerowaves Twenty20 zařadil mezi dvacet nejzajímavějších představení v Evropě. Anebo na Elišku Brtnickou v inscenaci „Enola“, v níž neotřelým způsobem pracuje s hrazdou. Anebo například na Vojtu Švejdu v projektu „Iluzionista“, kterým kombinuje operu, western, balet i horor.

Z představení „Iluzionista“

Nebude chybět ani bohatý doprovodný program, který je letos plný filmových zážitků například díky spolupráci s „Festivalem tanečních filmů“. Samozřejmostí jsou workshopy pro děti i dospělé a živá hudba všech možných žánrů od klasiky po romano jazz.

V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou příjemně kontrastují dějiny s moderním tancem

KoresponDance též u vás doma

Kdo nebude moci k Sázavě za festivalem, ten si může pozvat festival k sobě domů. Tak trochu to způsobila letošní pandemie koronaviru, která nastavila standard i na tento druh představení.

KoresponDance online“ je sada devíti filmů z pozvaných představení exkluzivně připravená pro celosvětové publikum ve výjimečných zámeckých lokacích.

Filmy uvidíte na festivalovém Facebooku, YouTube a také na Mall.TV ve stejných časech, kdy se budou provozovat živě v Zámku Žďár a jeho areálu.

Foto: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Silný a nevšední zážitek

V poslední době – po vzoru vraždícího invalidního jihoafrického sprintera Oscara Pistoria – neočekáváme od lidí postižených ztrátou dolní končetiny zrovna kladný vztah ke společnosti i svému okolí.Jednou ze světlých výjimek je Markéta Stránská, hlavní a jediná protagonistka večera „LeŤ” ve studiu ALTA.

Odjakživa řeším dilema. Co jsou berle a co naopak takzvané švédské hole”? Již od dětství jsem za berli považoval hůl vyšší než člověk, nahoře zakroucenou do spirály, jako ji nosil svatý Mikuláš (i jiní církevní hodnostáři).

Patrně jsou – ze zdravotního pohledu – jako klasické” berle vnímány vyšší hole, které se používají zapřené pod rameny. Za švédské hole” jsou považovány zdravotní hole, o něž se opíráme pomocí předloktí a loktů. Z tohoto hlediska vystupovala Markéta Stránská se švédskými holemi.

Zcela upřímně řečeno, nevěděl jsem, co od vystoupení interpretky o jedné noze očekávat. Tak trochu jsem se obával laciné senzace. Něčeho „barnumského” ve stylu dávných cirkusových liliputánů či sloních mužů.

Samotný výsledek však předčil ta má nejoptimističtější očekávání. Byl jsem svědkem výkonu, který by snesl ta nejpřísnější hodnotící kritéria. Ba, předváděné umění Markéty Stránské by sneslo i ta nejvyšší sportovní měřítka. Ať již z hlediska fyzické připravenosti, ale i choreografické kreativity. Občas jsem si v hledišti připadal jako na volných jízdách, respektive exhibicích krasobruslařek či uměleckých gymnastek.

One woman show byla opravdu nezapomenutelná. Šlo o nepřetržitý tok choreografických nápadů, trysk drobných gagů i smysluplného začlenění do prostoru. Markéta Stránská ukázala, že má srdce s velkým „S”. A na rozdíl od většiny obdobně postižených působila lidsky, nenuceně a nezakomplexovaně. Možná tím, že je i sama terapeutkou?

Markéta Stránská i na jedné noze s pomocí dvou švédských holí dokázala to, co valná část populace nedokáže ani klasicky s oporou obou nohou! Děkujeme jí.

LeŤ

Interpretace, choreografie: Markéta Stránská


Hudba: Jan Kratochvíl


Světelný design: Zuzana Režná


Kostýmy, scéna: Monika Urbášková


Poradci tvůrčího procesu: Lucia Kašiarová, Jean Gaudin, Karine Ponties


Produkce: Andrea Švandová


Poděkování: Lukáš Houdek, Sára Arnstein

Grafický design: Tomáš Bárta

Foto: studio ALTA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN