United Colors of Nepál

Fotograf Zdeněk Lhoták hostem Salónku Lucie Šilhové

Uznávaný fotograf, pedagog a hybatel české fotografické scény, Zdeněk Lhoták, bude v pondělí 28. února hostem oblíbeného Salónku Lucie Šilhové v pražské Art & Event Gallery Černá Labuť. Těšit se můžete nejen na povídání o fotografování, ale také na derniéru probíhající výstavy Zdeňka Lhotáka United Colors of Nepal, a zájemci si mohou pořídit autoportrét!

Dozvíte se, co jsou pro fotografa pojmy jako krása a ošklivost, o rozdílu ve vnímání barevné a černobílé fotografie, světla a stínu… Těšit se můžete také na ukázky nejoblíbenějších fotoaparátů i fotografií Zdeňka Lhotáka. V prostorách Art & Event Gallery Černá Labuť navíc večerní derniérou vyvrcholí jeho výstava United Colors of Nepal (výstava začíná 15. února) – katalog fotografií dostane každý návštěvník Salónku zdarma. A protože každý tento večer se nese také v praktickém tónu a hosté nechávají diváky nahlédnout do své profese, vylosovaní zájemci si budou moct na závěr akce vyzkoušet, co si zapamatovali z rozhovoru o tvorbě fotografií, a dostanou šanci pořídit si autoportrét.

Spartakiádní World Press Photo

Zdeněk Lhoták je fotograf, umělec a organizátor mnoha úspěšných fotografických projektů. Je držitelem 2. ceny World Press Photo 1986 a titulu QEP (Qualified European Photographer). Ve své volné fotografické tvorbě se zaměřuje na lidské tělo formou autoportrétů v černobílé i barevné škále. Jeho fotografie relativizují pojmy krásy a ošklivosti i ženské a mužské symboliky.

Je členem správní rady Asociace profesionálních fotografů ČR, Spolku výtvarných umělců Mánes a občanského sdružení FotoForum Praha. Je autorem ikonických fotografií zablácených vojáků z Československé spartakiády. V roce 2020 získal ocenění Osobnost české fotografie.

Noblesní setkávání v duchu první republiky

Komorní večery Salónku Lucie Šilhové se v noblesním prostředí Art & Event Gallery Černá Labuť konají v duchu hodnot první republiky. Hostitelka – novinářka, spisovatelka a publicistka Lucie Šilhová, vybírá své hosty z osobností, které ve své profesi dokázaly uspět na světové úrovni, a přitom zůstali skromní a pokorní.

Lucie Šilhová je v prvních třiceti minutách představí a vyzpovídá, poté se mohou do rozhovoru zapojit i přítomní diváci. Nejde tak o talk show, kdy diváci sedí odděleně od hostů, naopak: všichni společně na chvíli zabydlí tento příjemný kavárenský prostor…

Za zmínku jistě stojí i interiér Art & Event Gallery v 8. patře Černé Labutě, který je dílem architektky Evy Jiřičné, jež propojila galerii s kavárnou a střešní terasou v jeden společenský prostor s kouzelným výhledem na centrum Prahy.

Březnový tip: Zapište si do diáře

V pondělí 14. března bude hostem Salónku Lucie Šilhové Tomáš Motl – bývalý šéfdramaturg televizní společnosti Febio, pod jehož vedením vznikly například cykly GEN nebo Cestománie. Stál u zrodu internetové verze měsíčníku National Geographic. V současné době je výkonným ředitelem kanálu ČT art a ředitelem Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který pořádá Česká televize. V letech 2017 až 2019 byl členem výboru IMZ (The International Music and Media Centre).

Vstupenky na Salónky Lucie Šilhové můžete objednat na goout.net

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín 

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a fyzioterapeutkou Markétou Stránskou

„Fyzioterapie i choreografie mají mnoho společného“

Markéta Stránská

 Choreografka, tanečnice, fyzioterapeutka,  to jsou profese Markéty Stránské, která o sobě říká: „Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi to dává smysl a pocit naplnění.“ S tancem začínala velice brzy a to ve folklorním souboru, nějakou dobu byla zdravotním klaunem. Láska k tanci jí zůstala a její taneční dovednosti můžeme obdivovat v tanečních představeních – Chybění, LeŤ a …Or to Be.   

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste tančila od malička a podle vyprávění vaší maminky, jste se neustále někde točila v šatečkách. A v první třídě ZŠ jste začala tančit ve folklorním souboru. Co vás ještě kromě tance bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Měla jsem úžasné dětství. Trávila jsem ho velmi často na venkově u mých příbuzných, společně s mou sestrou, bratránky a sestřenkou. Hodně  času  jsme byli venku na dvoře nebo na loukách, v lese, vymýšleli jsme různé vlastní hry, lezli jsme po stromech, skákali do kupy sena, v lese jsme stavěli domečky ze šišek a klacíků, vyšlapávali jsme si vlastní pokojíky ve vysoké trávě… A taky jsme přirozeně pomáhali při běžných pracích, jako bylo sušení sena, krmení králíků apod. S rodiči jsme často jezdili na výlety anebo k nám do hor na chalupu. Hodně mě taky bavily výlety s mojí mamkou, když jsem byla ještě ve školkovém věku. Jezdily jsme po hradech a zámcích v našem kraji, protože maminka pracovala při památkovém ústavu jako zahradní architektka a občas mě brávala s sebou.“

Na střední škole jste se také věnovala amatérsky loutkoherectví a na vysoké škole jste nějakou dobu působila jako zdravotní klaun ve východočeských nemocnicích. Čím jste chtěla být?

„Profesí, o kterých jsem si snila, bylo více. Určitě to byla veterinářka nebo pečovatelka v zoo, protože miluju zvířata. Anebo patoložka, protože jsem byla zvědavá, jak vypadá tělo zevnitř 😊 Chtěla jsem být také astronomka, protože mi fascinuje vesmír a jeho nedozírnost… Taky jsem chtěla být oceánoložkou nebo dokumentaristkou a natáčet dokumenty typu National Geographic. A na střední škole mě určitě napadlo i herectví.“

Co vás přivedlo ke studiu fyzioterapie na univerzitě v Olomouci?

„Vlastně to bylo propojení zájmu o biologii a touha poznat podstatu pohybu, nahlédnout více do fungování těla, vzniku pohybu, všech těch fascinujících a zázračných dokonalých mechanismů. Podvědomě určitě hrála svou roli také přirozená touha se hýbat, tančit. Jsme celkem sportovní rodina, máme to v genech. Během let ve fyzioterapeutické praxi, a vlastně už na studiích jsem zjistila, že fyzioterapie je náramně tvůrčí obor. A že mezi fyzioterapeuty je mnoho lidí s uměleckým nadáním.“

Bylo Vám 25 let a vážná nemoc vás připravila o levou nohu. Trvalo vám dlouhých devět let, než jste se opět vrátila k tanci, když jste v roce 2012 začala navštěvovat v Divadle Archa v Praze Taneční atelier Simulante bande. Proč jste si vybrala právě současný tanec? 

„To bylo dílem „náhody“ – viděla jsem v Divadle Archa to představení a opravdu moc se mi líbilo. Proto jsem taky začala chodit na taneční lekce. A že se učím něco, čemu se říká současný tanec, jsem se dozvěděla, nebo spíše pochopila až posléze. Už jsem byla v proudu a bavilo mě to, nadchla mě určitá svoboda a volnost v tomto druhu tance.“

V roce 2015 jste se jako performerka představila v inscenaci taneční skupiny VerTeDance, Chybění a za toto představení jste byla nominována, o rok později, mezinárodní porotou festivalu Česká taneční platforma na cenu Tanečník/ce roku 2015. Jaké to bylo předstoupit před diváky na scéně?

„Upřímně, byl to splněný tajný sen 😊

O tři roky později, v září 2018, měl úspěšnou premiéru Váš choreografický taneční sólový debut LeŤ ve Studiu ALTA v Praze, kde tančíte na jedné noze, s protézou a berlemi. Někde jste řekla, že tančit na jedné noze je lehčí, než chodit s protézou…

„To už neplatí – mám totiž novou protézu, která funguje velmi podobně jako moje druhá noha. Je úžasné pozorovat a na vlastní kůži zažívat, jaké technologické vychytávky lidé dokážou vymyslet a sestavit. Od doby, co mám novou protézu, se mi hodně zlepšila kvalita života.

Ale je pravda, že když tančím bez berlí a bez protézy, cítím se přirozeně a velmi svobodně. Stejně jako ve vodě.“

Na tanečním projektu …Or to Be spolupracujete s francouzským tanečníkem Jeanem Gaudainem. Jak k této spolupráci došlo? A jak se vám pracuje v současné koronavirové době, kde to s kulturními akcemi neví vůbec lehké?

„S Jeanem jsme se setkali už před cca 6 lety. Viděla jsem jeho práci na festivalu KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou, a hodně mě zaujal styl jeho tvorby, projev, uvažování. Potom byl mým koučem na choreografické rezidenci pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. v Praze. Během této rezidence nám s Jeanem došlo, že máme profesně i lidsky hodně společného, prostě to klaplo. A od té doby různě spolupracujeme a vzájemně se inspirujeme, učíme, obohacujeme. Moc si toho vážím.

V koronadobě to byla výzva hlavně kvůli omezení cestovat – protože Jean žije v Paříži, museli jsme spoustu věci řešit online, zkoušení i hraní jsme museli odložit. Stejně jako všichni ostatní. Občas to bylo frustrující, ale jinak jsem nadšená z našeho týmu, který je úžasně zapálený pro věc.“

Kromě tance a choreografie se věnujete také práci fyzioterapeutky se specializací na rehabilitaci ruky. Je Vám některá z těchto činností bližší, nebo Vás naplňují svým způsobem všechny?  

„Přesně tak, obě profese se mi krásně prolínají a mám je obě moc ráda. Fyzioterapie i tanec/ choreografie mají opravdu mnoho společného. Jsem šťastná, že dělám to, co mě zajímá a baví, a ještě k tomu mi dává smysl a pocit naplnění.“

 Jak ráda trávíte chvíle volna?

Protože mě úžasně dobíjí a osvěžuje příroda, tak se nejraději procházím buď v přírodě s pejskem, anebo tam, kde se mi zrovna zachce, podle nálady. Může to být nábřeží u řeky, kopec s výhledem na hory, ale i příjemná kavárna a četba oblíbené knihy.

Ráda regeneruju síly o samotě, ve svém klidu a tempu. Zároveň se moc ráda setkávám i s rodinou a přáteli. Takže ve svém volnu balancuju mezi obojím.“

Foto: Vojtěch Brtnický,  Linda Průšová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín