Věra Ondrašíková & kolektiv poprvé na Tel Aviv Dance Festival 2023

Čeští umělci během léta reprezentují tuzemskou kulturu na mnoha mezinárodních festivalech a akcích v zahraničí

Čeští umělci během léta reprezentují tuzemskou kulturu na mnoha mezinárodních festivalech a akcích v zahraničí. Mezi jedny z nejprestižnějších patří Tel Aviv Dance Festival, který se koná v Izraeli. V Suzanne Dellal Centre se na konci července mohli diváci seznámit s českým současným tancem a pantomimou. Současný tanec zastupoval soubor Věra Ondrašíková & kolektiv, který představil svou úspěšnou inscenaci Witness.

V Tel Avivu vystupoval také náš přední mim Radim Vizváry s inscenacemi Sólo a Paperboy. Velkou část července strávil na cestách také tým Tance Praha, pod jehož záštitou vystoupily tři umělecké kolektivy v Itálii a v Riu de Janeiru. A soubor Spitfire Company je letos pozván na Ediburgh Fringe festival.

Příběhy stromů nejen v Tel Avivu

S tvorbou Věry Ondrašíkové kombinující současný tanec, poetický light design a manipulaci s objekty, se diváci seznámili během dvou vyprodaných představení 27. července, vedla také taneční workshop. Divákům představila projekt Witness v jeho kompletní jevištní podobě, adaptovaný však pro izraelské publikum. Dotýká se v něm otázky vztahu člověka k přírodě a životnímu prostředí a využívá jak sofistikované jevištní prostředky vytvářející iluze v prostoru, tak práci s přírodním materiálem, kterým jsou zde větve listnatých stromů. To ony jsou svědky lidských životů, ale i samotnými aktéry.

„Myslím, že mohu říct za celý tým, že jsme si zájezd užili, byl to velmi intenzivní zážitek. Přišlo mi jen trochu líto, že po druhém představení jsme museli začít balit a pomalu se chystat na letiště, protože se rozvinuly velmi hezké interakce, diváci za námi po představení chodili a chtěli si o něm ještě povídat. Vidím jak je důležité nevěnovat všechen čas pouze pro přípravu a hraní, ale i pro setkávání,” říká Věra Ondrašíková.

„Byli jsme pozváni ředitelkami Suzanne Dellal Centre a festivalu Naomi Perlov a Anat Fischer Leventon, které viděly Witness na České taneční platformě 2022,“ vypráví. „Jsem vděčná, že daly našemu představení takovou důvěru, ačkoliv je neobvyklé a divácké přijetí nebylo vůbec jisté. Po pražském představení říkaly, že to pro ně bylo tehdy jedno z nejsilnějších děl na platformě a velmi vyzdvihly živou hudbu Filipa Míška. Vyprávěly nám také, že v Izraeli se staví nebo stavělo tak, že je vždy mezi několika domy zasazený strom, který se stává pamětí příběhů jednotlivých rodin a funguje jako takový most mezi sousedy. Sama si musím teprve k tomu najít nějaké další informace, ale s naším představením to rozhodně rezonuje. A možná to je důvod, proč jsme byli na Tel Aviv Dance Festival vybráni. V každém případě to pro nás byla veliká motivace.“ Na základě účasti na České taneční platformě byl ostatně Witness vybrán i na festival Dance München„Dramaturg festivalu Peter Sampel doporučil naše představení umělecké ředitelce Nině Hümpel, která je jednou z nejvýznamnějších německých tanečních kritiček a jejím sítem neprojde jen tak ledacos. Tahle dvě setkání pro nás byla zásadní,“ dodává choreografka.

Dramatické okolnosti

Přípravy na cestu do Izraele probíhaly od prosince do července. „Víkend před naším odjezdem zesílily protestní akce a v době, kdy jsme odlétali, hrozila generální stávka. Byli jsme z celé situace pochopitelně nervózní, řešili jsme bezpečnostní stránku věci, bylo to pro nás náročné psychicky a také fyzicky, protože jsme letěli v noci. Letenky jsme získali díky Českému centru v Tel Avivu zdarma, ale šlo o noční přelety,“ popisuje Věra zážitky souboru. „Na místě jsme měli tři dny na přípravu, měli jsme také workshop, krátkou choreografickou dílnu pro profesionální tanečníky. Navíc jsme věděli, že v Izraeli jsou všechny stromy vzácností a člověk si nesmí brát ani průřezy. I tak by byly úplně suché.“

Specifikem inscenace Witness je totiž používání velkých přírodních větví, náletových stromků nebo keřů. Jeden kmínek tentokrát převáželi z Prahy do Izraele letadlem a nebyl to úplně jednoduchý proces. „Větev jsme zabalili a poslali, všechno prošlo a až na poslední bráně na letišti v Tel Avivu u proclení nás zastavili a nechtěli nás pustit. Celníci se chtěli spojit s produkcí divadla, ale bylo pět ráno, takže nikdo ještě nebyl v práci. Ale asi po tři čtvrtě hodiny dohadování nás nechali jít i s větví,“ vypráví teď už s úlevou Věra, „Nicméně druhý den za námi do divadla přišli z ministerstva životního prostředí, že dostali informaci z letištní bezpečnosti a byl z toho velký malér, chvíli to vypadalo, že ani nebudeme hrát. Dopadlo to tak, že jsme se zavázali, že stromek po představení zlikvidujeme nějakým předepsaným způsobem, zkrátka bylo to jako z akčního filmu.“

Další „rekvizity“ vznikly už na místě. „Olivovník je zde posvátný strom, ale právě je prořezávali, takže jsme ho mohli využít a pak jsme měli ještě jeden strom z Jeruzaléma. V Izraeli panovalo skutečně extrémní sucho, takže jsem se snažila představení přizpůsobit i tomuto tématu, dotknout se motivu sucha, požárů, které panují i v Evropě, a především adaptovat příběh na místní podmínky. V našem představení se odráží téma boje, souboje, konfliktů, snažila jsem se tedy posunout význam směrem ke konfliktu dvou národů, které se nemohou dohodnout ani na tom, čí je jejich posvátný strom. To vše se do představení přetavilo a vznikla nová verze.“

Na obou představeních reagovalo nakonec publikum odlišně, zřejmě bylo i jiné složení diváků. Větší úspěch měla druhá repríza. „Přišli se s námi seznámit lidé s profesní komunity a taneční školy, měli jsme z toho opravdu dobrý pocit, že to celé mělo smysl,“ uzavírá choreografka úspěšné hostování.

Trocha čísel

Nejúspěšnější inscenace Věry Ondrašíkové Guide byla v roce 2017 vybraná do Aerowaves Top 20 a tím získala velkou pozornost zahraničních promotérů. Získala také řadu ocenění (Cenu diváků, Cenu za světelný design a Cenu Tanečník roku pro Jara Ondruše na České taneční platformě) a dnes se blíží 70. repríze, což je v rámci scény současného tance vysoké číslo. V prosinci 2021 měla premiéru nejnovější inscenace Ondrašíkové Witness, která získala Cenu diváků na České taneční platformě 2022. Byla již uvedena v listopadu loňského roku ve slovinské Lublani a letos v červnu na mezinárodním tanečním festivalu v Mnichově. Izrael byl třetím zahraničním zájezdem.

„Odhadem polovina repríz inscenace Guide se odehrála v zahraničí“, upřesňuje Věra Ondrašíková. „Hráli jsme ho například v Jeruzalémě, v New Yorku, Soulu, v Drážďanech nebo v dánském Aarhusu v rámci festivalu Aerowaves. Také jsme vystupovali v Polsku a v Británii, jednou na festivalu světelného designu v Leedsu a pak také v Birminghamu na tanečním festivalu. Největší ohlas si pamatuji v rámci Noci kultury ve Vilniusu, kdy jej během jednoho večera vidělo přes 1 000 lidí a měli jsme čtyři děkovačky v řadě se standing ovation. To byl jeden z nejsilnějších zážitků vůbec.“

Soubor Věra Ondrašíková & kolektiv nyní pracuje na novém dlouhodobém projektu s názvem Clouds, ve kterém se zaměří na práci s mládeží a téma křehkosti psychického zdraví. Koncept vznikl již v lednu tohoto roku, premiéra je naplánovaná na jaro 2024. Projekty se vyznačují dlouhými obdobími příprav a zkoušení, soubor se také soustředí na jejich intenzivní reprízování a prezentaci na zahraničních festivalech. Pořádá také choreografické dílny pro teenagery a workshopy současného tance pro širokou veřejnost. Nezapomíná ani na nejmladší generaci, ve které si pěstuje budoucí publikum, pravidelně uvádí představení pro základní a umělecké školy s diskuzí.

Věra Ondrašíková vystudovala výtvarné gymnázium a poté obor choreografie na pražské AMU. Jako tanečnice se podílela na projektech českých a zahraničních choreografů. Získala cenu „The most outstanding dancer” na festivalu Masdanza na Kanárských ostrovech a nominaci v soutěži Das beste deutsche Tanzsolo v Lipsku. Hostovala mj. v Divadle Komedie (Klára S. – režie David Jařab).

Její představení byla uvedenana festivalech Tanec Praha, Biennale de la danse v Lyonu, na festivalu Aerowaves v Londýně, Aerodance v Amsterdamu, Cynetart v Drážďanech a Masdanza na Kanárských ostrovech (I. cena za skupinové dílo). Jako rezidenční choreografka pracovala v Mexiku, Německu a ve Francii. Vytvořila choreografii k Havlovým Antikódům na Nové scéně, které byly v roce 2013 uvedeny ve Washingtonu, Miami a New Yorku.

Její soubor působí pod značkou Věra Ondrašíková & kolektiv na české a zahraniční scéně od roku 2008. Dosud nejúspěšnější inscenace Guide se dočkala sedmdesáti uvedení po celém světě a získala řadu cen (na České taneční platformě 2016 Cenu diváků, Cenu za světelný design a cenu Tanečník roku pro Jara Ondruše), v roce 2017 bylo představení vybráno do mezinárodní sítě Aerowaves. Představení Witness získalo Cenu diváků na České taneční platformě 2022 a je uváděno na mezinárodních festivalech (Dance München, Tel Aviv Dance Festival). V roce 2024 soubor uvede premiéru nového představení pro mladé publikum Clouds v divadle PONEC.

Lucie Kocourková 

pro Taneční magazín

Nová scéna se promění v kino!

Jedinečný projekt – Laterna for Camera

Laterna magika pokračuje v jedinečném projektu Laterna for Camera. Ten iniciuje tvorbu nezávislých a umělecky progresivních audiovizuálních děl s novými technologiemi.

Již 30. května mohou diváci nezvykle usednout do hlediště Nové scény jako do kinosálu, v němž proběhne projekce třech krátkých tanečních filmů, které vznikly z podnětu Laterny magiky: Otvírání studánek z roku 1966, New Normal z doby covidové pandemie a premiérový projekt Krajina těla, který navazuje na stejnojmennou inscenaci z repertoáru Laterny magiky.

Otvírání studánek – scénický film

Je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky. Podkladem pro vznik byla stejnojmenná kantáta Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1956 na motivy básně Miloslava Bureše, vycházející z lidového zvyku jarního čištění studánek po předešlé zimě.

Jde o dílo režiséra Alfréda Radoka, scenáristy Miloše Formana a choreografky a tanečnice Zory Šemberové vytvořené pro Laternu magiku v roce 1960, ale uvedené v jejím programu až v roce 1966. Radok ve spolupráci s hudebním režisérem Oldřichem Františkem Kortem a kameramanem Jaroslavem Kučerou vytvořil scénický film jímavé krásy, v němž na obrazech z venkovského života zachytil koloběh lidského života: od narození až po stáří, jemuž na filmovém plátně věnoval značný prostor prostřednictvím tváří a postav stařen a starců.

Radokovo Otvírání studánek se mělo stát součástí zájezdového programujehož premiéra se plánovala na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Schvalovací komise, kterou doplnil i ministr kultury František Kahuda, však dílo k veřejnému předvádění nepřijala. Důvodem bylo použití hudby právě skladatele Bohuslava Martinů, který od konce 40. let minulého století žil v emigraci, a problematický byl i samotný obsah díla, míjející se s aktuální kulturní politikou, která chtěla Československo prezentovat jako pokrokovou socialistickou zemi.

New Normal – taneční film

New normal je sociologický pojem definující stav, který nastane po prodělané změně. Film reagoval na aktuální situaci v covidové době v širokém metaforickém fokusu a svým způsobem předjímal stav nového normálu, k němuž jsme spěli jako k naději, příležitosti a transformaci.

Vše se pohybuje v úrovni metafory, nevyprávíme příběh a neukazujeme ani konkrétní popisné situace a vztahy. Vše je v pohybu, tanečníci, prostor i kamera. Organická hmota se mísí s anorganickou. Hledáme hranici stylizace a realismu.
K transformaci dochází vnitřním hledáním a niterným soubojem, v němž člověk překonává sám sebe a získává nový soubor dispozic. New normal je naděje.

Krajina těla – filmová báseň

Film Krajina těla pracuje s původním materiálem, který byl natočen jako scénografický doprovod ke stejnojmenné inscenaci Laterny magiky. V instalaci na jevišti se však nedostalo zdaleka na vše a tvůrčí tým se rozhodl nechat dílo samo se projevit v plné kráse. V jedinečné filmové podobě tak dává šanci vyniknout příběhotvorným detailům na velkém plátně. Pozornost je tentokrát věnována především tanci, obrazu a zvuku. Filmová verze experimentuje s vyprávěním příběhu přes senzorické detaily, které usilují o vyvolání co možná nejintenzivnějšího fyzického zážitku diváka. Zobrazovány jsou archetypální detaily a zároveň celky proměňující se krajiny těla v průběhu roku. Některé symboly známe, jiné jako kdyby čerpaly ze subjektivní interpretace kolektivního nevědomí. Námět společně vytvořili umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a režisérka Tereza Vejvodová, která film režírovala a sestříhala. Její experimentování s filmovou narací, kterou propojuje s dalšími uměleckými obory (např. s tancem), můžeme znát již z jejích předchozích děl jako jsou Roselyne či Vymezení.

Laterna magika na webu a na sociálních sítích:

www. laterna.cz

www.facebook.com/laternamagikaND

www.instagram.com/laternamagikaprague

MgA. Kateřina Ondroušková,  MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Vizváry, Tučková i Střihavka

Návraty do Švandova divadla

Návraty do Švandova divadla – do konce roku se zde objeví Radim Vizváry, Kateřina Tučková, Kamil Střihavka i Vánoční jarmark

Konec roku ve Švandově divadle je letos ve znamení hostů, z nichž se mnozí na smíchovskou scénu rádi vrací. Patří k nim především Radim Vizváry, mezinárodně uznávaná osobnost současného mimického divadla v Evropě, který se stane opět stálým hostem. A už 26. listopadu ve Velkém sále uvede své Sólo, inscenaci nabízející výběr toho nejlepšího z jeho tvorby. Titul je pak na programu i 31. ledna 2023. Rezidenturou ve Švandově divadle tak Vizváry splní dávné přání svého kolegy, legendárního mima Borise Hybnera, který si právě v tomto divadle přál získat stálý prostor pro špičkovou současnou pantomimu.

„Je to už víc než 10 let, kdy jsme s Borisem Hybnerem usilovali o divadlo, ve kterém bychom mohli mít domovskou scénu,“ vzpomíná Radim Vizváry, vynikající český mim, performer, režisér, pedagog a choreograf. „Boris si nejvíc přál, abychom dostali pantomimu do Švanďáku a zakotvili ji v etablovaném divadle, podobně jako žila dlouhá léta např. Fialkova pantomima vedle činohry v Divadle Na zábradlí. Abych ctil jeho odkaz, rozhodl jsem se vytvořit nové představení na téma, které už Boris nestihl zpracovat. Rád bych premiéru uvedl v březnu 2023, a to právě ve Švandově divadle,“ plánuje Vizváry. A dodává, že jeho rezidenci podpořilo současné vedení smíchovské scény a městská část Prahy 5. Kromě chystané novinky a mistrovského Sóla uvede u Švandů v příštím roce i oblíbené představení Pejprbój, pantomimu pro nejmenší, v níž spolu s dětmi vykouzlí neuvěřitelný pohádkový příběh pomocí role papíru.

Rozhovory se spisovatelkami, Noc divadel

Ke Švandům se ještě letos, byť na jediný večer, vrátí i herečka Bára Poláková (16. 11.) a spisovatelka Kateřina Tučková (15. 12.), čerstvá držitelka Státní ceny za literaturu, která je současně i spoluscenáristkou nejnovější smíchovské inscenace Kabaret Winton. Obě tvůrkyně budou – první v doprovodu Jana P. Muchowa a druhá ve společnosti spisovatelky Biancy Bellové –  znovu hosty Scénických rozhovorů moderovaných Davidem Hrbkem. Jeho talk-show slaví tento rok už 20 let své existence.

Dodejme, že programovou novinku Kabaret Winton lze v tomto roce navštívit ještě čtyřikrát. Z toho jednou, 19. 11. v rámci Noci divadel, za zvýhodněné vstupné 190 korun. Pro diváky bude v den připraven i Automat na filmy v podání souboru Buchty a loutky. Automat se rozběhne hned dvakrát, od 19.30 a 20.30. Vstupné bude i v tomto případě přátelské: 90 korun.

Vánoce a závěr roku 2022

Začátek prosince (4. 12.) bude patřit Vánočnímu jarmarku, příjemné tradiční akci nabízející vánoční atmosféru i prodej drobných vkusných dárků v prostorách divadla.

Bonbónkem prosincového programu bude akustický koncert Kamila Střihavky (22. 12.), který se do Velkého sálu Švandova divadla vrací po osmi letech. Rocková legenda zde vystoupí s kapelou The Leaders.

Švandovo divadlo bude hrát i mezi vánočními svátky: 27. 12. uvede komedii CRY BABY CRY, vtipný příběh o ženách hledajících návod na štěstí. O den později, 28. 12., diváky ve Velkém sále pobaví komedie Smrt mu sluší Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem. V tentýž den uvede studiová scéna Švandova divadla inscenaci Pankrác ´45, napínavé komorní drama vyprávějící o fiktivním setkání pěti různých žen v pankrácké věznici. Ve čtvrtek 29. 12. je na programu komedie Smrt mu sluší, zatímco studiová scéna bude patřit poetickému dramatu Srpnové světlo. Předposlední den v roce 2022, 30. 12., ovládne jeviště Velkého sálu improvizovaná show Just! Impro Silvestrovský speciál.

www.svandovodivadlo.cz

Foto:  Richard Moučka, David Konečný,  Richard Bouda

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín