Štítek: Radim Vizváry

Pluto

Světové premiéry v ND

Představte si čtveřici nadšenců, kteří se rozhodnou založit filmové studio motion capture. Zní to jako skvělý nápad? Možná. Je tu jen jeden drobný háček – o filmu nevědí vůbec nic.

Vítejte tak v Plutu! Ve filmovém studiu, kde je možné téměř vše a kde jedinou jistotou je chaos. Vašimi průvodci budou flegmatický technik Max, režisérka zvaná Boss, která vidí rozmazaně nejen budoucnost, snaživý herec Gorge a jeho líný kolega Pietr. Společně se pokusí vytvořit velké filmové dílo. Nebo alespoň něco, co se nerozpadne dřív, než postaví green screen. Hlavním výrazovým prostředkem této komedie je pantomima.

Laterna magika | Pluto: Anna Polívková, Radim Vizváry, Trygve Wakenshaw, – foto: Petr Lebeda

Světové premiéry 6. a 7. března na Nové scéně Národního divadla

 

PLUTO

Režie: Thomas Monckton
Výprava: Marek Cpin
Hudba a zvukový design: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
AV design: Amador Artiga
Rigging: Romana Stachovičová

Účinkují:

Vanda Hybnerová

Anna Polívková

Radim Vizváry

Trygve Wakenshaw

 

Režisér Thomas Monckton o inscenaci

Pluto je začínající filmové studio, které se s nadšením vrhá na konkurenční scénu motion capture – přestože jeho tvůrci nemají žádné odborné znalosti, žádnou intuici a rozhodně žádnou umělou inteligenci. Co ale mají, je neochvějná (a notně pomýlená) naděje a odhodlání.

Pantomima, klasická umělecká forma, se v průběhu let vytratila do stínů, které vrhají jasná světla divadelních, filmových a televizních hvězd. Stejně jako bývalá planeta Pluto, i pantomima byla kdysi nedílnou součástí kolektivního vědomí, jednou z mainstreamových forem performativního umění. Dnes je však na okraji. Pluto si klade za cíl přivést pantomimu zpět. Umístit ji do moderního kontextu a představit ji publiku s radostí, lehkostí a veselím. Je to pokus připomenout si kouzlo sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy doslova z ničeho.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry a Trygve Wakenshaw – foto: Petr Lebeda

Žijeme v době, kdy technologie postupují tak rychlým tempem, že i ti nejzkušenější mají problém držet krok. Naše životy a průmyslová odvětví jsou stále více ovlivňovány rychlým vývojem technologií. Pluto zkoumá napětí mezi dokonalou přesností umělé inteligence a naprostou lidskou chybovostí. Kolik kontroly nad svým světem máme – a kolik jí vlastně potřebujeme?

Tato inscenace má mnoho vrstev, které ji činí jedinečnou. Je to příběh o skupině umělců, kteří nevědí, jak vytvořit motion capture, a přesto se rozhodnou udělat velkolepou show.

Umění napodobuje život, který napodobuje umění. Pluto je chybová show o chybujících lidech, kteří se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů – a právě v tom spočívá její lidskost.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

S inscenací Pluto do Národního divadla přichází pantomima. A to nejen v podání evropsky proslulých mimů Radima Vizváryho a Trygveho Wakenshawa, ale také s dcerami dvou vynikajících českých mimů – skvělými herečkami – Vandou Hybnerovou a Annou Polívkovou.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky o inscenaci

Pluto je pro Laternu magiku naprosto originální inscenací. Vůbec poprvé v historii souboru vznikla komedie, jejíž hlavní složku tvoří nonverbální umělecká forma, konkrétně pantomima. Jako český mim a milovník oboru mám radost, že jej mohu představit v Národním divadle, a to spolu se třemi špičkovými komiky – Aničkou Polívkovou, Vandou Hybnerovou a Novozélanďanem Trygvem Wakenshawem. Mezinárodní spolupráce se v tomto případě netýká jen účinkujících, nýbrž i režie. Té se ujal světově uznávaný tvůrce Thom Monckton. Pluto tak nejen přibližuje současnou světovou pantomimu českému divákovi, ale zároveň rozšiřuje žánrové spektrum Laterny magiky, která se touto inscenací může zařadit na mapu evropského pantomimického divadla.

 

Vanda Hybnerová a Radim Vizváry o inscenaci

O čem je Pluto pro vás osobně?

Vanda Hybnerová: Pro mě je Pluto především setkáním čtyř, vlastně pěti naprosto rozdílných osobností, které spolu dosud nepracovaly. V tomhle složení je to pro nás všechny nové. Je to velká výzva, zejména pro režiséra – pracovat s lidmi z různých zemí a rozdílných divadelních přístupů.

Radim Vizváry: Pluto je zneuznanou planetou. Tu paralelu lze v naší inscenaci hledat právě i u filmového studia nesoucí název Pluto. Ve výsledku může být také zneuznané, protože se ho chopí parta podivínů, kteří dělají něco, čemu vůbec nerozumí. Pro mě je to asi i metafora dneška. Spousta lidí má potřebu něco dělat, ale přitom tomu danému oboru či té dané činnosti vůbec nerozumí. Pro mě ten přesah je tedy právě v tomhle. Zaměřme se na své řemeslo, naučme se ho a dělejme ho nejlépe, jak umíme. A nevrhejme se nutně do všeho. Je to asi i takový trend, všichni mají na vše názor. Možná tomu pomáhají i chytré telefony, které v nás díky internetu a umělé inteligenci vyvolávají mylný pocit, že všechno víme, všechno známe a všechno umíme. Což ale pravda úplně není. A Pluto toho je komickým důkazem…

Laterna magika | Pluto: Trygve Wakenshaw a Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Biografie režiséra Thomase Moncktona

Thomas „Thom“ Monckton je umělec pocházející z Nového Zélandu, jehož tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Studoval na tamní cirkusové škole CircoArts a později na prestižní Mezinárodní škole Jacquesa Lecoqa v Paříži.

Kariéru zahájil ve své rodné zemi, kde vystupoval s Ugly Shakespeare Theatre Company a zároveň působil jako sólový umělec. Později se usadil v Evropě, kde vytváří mezinárodně oceňované inscenace. Mezi nejznámější patří The Pianist, která sklidila úspěch na festivalech po celém světě a získala cenu Total Theatre Award na Edinburgh Fringe. Další jeho show, Only Bones, se hrála ve více než deseti zemích a na NZ Fringe 2015 získala cenu Best in Physical Theatre.

Jako performer je mistrem proměny – v jediném okamžiku se z klauna stává akrobatem, aby se vzápětí převtělil v mima. Jeho tvorba je plná humoru a sebeironie, což z něj činí jednoho z nejvýraznějších představitelů současného fyzického divadla.

    Profil inscenace na webu Národního divadla:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/pluto-asyQDy_xSomtXiAPypyJAA

Foto: Jan Lebeda 

MgA. Kateřina Ondroušková, Martina Sedláková

pro Taneční magazín

Opening sezony 2024/25 v Ponci

Nové směřování divadla, nové tváře, nový směr

20.září propukl v divadle PonecOpening nové sezony 2024/25.   Historicky první Umělecká rada divadla (Dagmar Bednáriková, Jan Malík, Sylva Šafková) představili  své plány na rok 2025,  nový koncept rezidenčního umělce a další vize.

Večerem bravurně provedl  umělec Michal Sikora.  Představil nové plány, záměry a ohlédl se za historií divadla Ponec a krátce pohovořil i o prostorách divadla. Ředitelka Yvona Kreuzmannová zavzpomínala s úsměvem na krušné roky, kdy divadlo začínalo z ničeho a jaké byly jeho začátky. Yvona říká: „Když jsme začínali, měli jsme tři roky na to udělat nějaký velký počin. Ale za tři roky jsme neměli ani korunu. Stačilo by snad jen málo, jenže na vše bylo třeba třikrát více peněz. Nebylo nic.  Neměli jsme ani střechu.  Natočili jsme „Tance kolem Ponce“, jenže v roce 2002 začaly také povodně. Takže jsme dělali různé věci. Při prvním openingu jsme  nabízeli divákům i přilby na hlavu, protože  to bylo vlastně v té době  povinné. Navíc nad námi jezdil vlak.  Někteří umělci to krásně zakomponovali do své choreografie,  např. slovy: „Archaicky  mi hrabe“ (Archa je taneční prostor v Praze, jméno umělce bylo Hrab, pozn. redakce).

Při openingu se sešla vůbec první umělecká rada a první rezidenční umělkyně – Nataša Novotná. František Ponec by měl radost, že tu pokračuje kinematografie, protože Nataša představila svůj  krátký taneční film New Normal v režii Jakuba Jahna. Vznikal v době covidové pandemie a ani na tento film nebylo dost času, ale výsledek je zdařilý. Nataša vzpomíná: „V roce 2021 jsme neměli moc času, měla jsem určitou vizi a nevěděla jsem, jak to přesně dopadne. Tanečník a mim Radim Vizváry mě upozornil, že máme čtyři měsíce na práci. Půjde to?  Ale dali jsme to dohromady. New Normal, Dance for Camera bylo skvělé v tom, že kamera se hýbala.  V té době začalo něco nového. Dobrého či špatného? Na to si musí každý odpovědět sám. Teď je to poprvé, co je tu rezidenční umělec, začínáme. Jsem potěšená, že mě Ponec oslovil a přizval do umělecké rady. Je to ale taková zkouška a třeba to půjde v budoucnu dělat lépe, kdo ví.“

Dála byla představena nová svěží energie, neokoukané tváře. Sylva Safková, Jan Malík. „Dnes je tu  probublávající konflikt finanční, možná to, co od ledna uvidíte,  nebude vůbec to, co my chceme. Ale jsou sny a realita“, říká Jan Malík. Sám za sebe upřesnil: „Tanec jsem potkal už dávno jako divák,  zažil jsem něco, co se nedá popisovat, ale chci to znovu a znovu  zažít.“ 

Sylva Safková se přidala:  „Tanec dokáže sdělit téměř vše mnoha způsoby, za jeden život to je nevyčerpatelné. Tanec komunikuje beze slov a má v sobě magii.“

S tím nelze než souhlasit.

Druhá polovina večera byla  plná živelnosti a otevřenosti brazilského světa

Solo Clary de Costa ‚Peel the Onion‘ diváky doslova vcuclo do energické show nabité sexualitou.   V kostýmu barvy karamelového  psa nastoupila Clara před diváky, zpočátku mi její show nedávala moc smysl,  ocenila jsem ale  krásný vizuální efekt ke konci. Ale pak je vše jasné. Úvod –„Bála jsem se jí. Silná, mocná, divoká.  Byly to sny mladé dívky a ta se bála reality –  ženy, tance, sexuální energie. Zkrátka celé té magie.

Clara de Costa  studovala klasiku, ale má za sebou i vlastní tvůrčí počiny.  Její dílo  je pozoruhodné, svébytné.  A má v sobě silný náboj.

Tyto  charakteristické rysy se  projevily  v dialogu s ukrajinskou umělkyní a českým tvůrci hudby a designu.   Clara de Costa a Jana Reutová (ukrajinská tanečnice a choreografka, třetím rokem se věnuje tvůrčí i lektorské činnosti v Praze) představily své dílo  ‚Womanhood‘.  Jak už název napovídá, Womanhood je o ženství a ženskosti. Je ale také o silné energii, vzájemné citlivosti a empatii. Možná můžeme vidět matku s dcerou, malé i velké počiny, vztahy, to vše tvoří jeden ženský svět. Ale ženy jsou někdy opravdu i unavené. Je tu ale naděje – když to všechno zvládnou a vydrží, udrží v rukou celou galaxii a to není málo!

Tímto komponovaným večerem byla 24. sezona zahájena a následoval raut v divadle Ponec.

Hodně štěstí do nové sezony!

Foto, text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Laterna fest

2. ročník multižánrového divadla na Nové scéně ND

V termínu od 9. do 16. května se do Prahy sjedou progresivní a inspirativní tvůrci z Japonska, Austrálie, Švédska, Kanady, Izraele a České republiky. Program nabídne technologicky a umělecky významná díla, tanec i pohybové divadlo, mistrovství komiky či vizuálně poutavou poetiku. Soubory jako Sankai Juku, Umbilical Brothers či Sirqus Alfon patří ve svém oboru ke světové špičce a do České republiky zavítají po dlouhé pauze, nebo vůbec poprvé.

„Laterna magika prvním ročníkem festivalu, realizovaným před dvěma lety, navázala na svou legendární historii a stala se křižovatkou multimediálního a multižánrového divadla. Dramaturgie tehdy i letos vyzdvihla technologicky a umělecky zajímavé soubory a umělce. Pozvaní hosté jsou vrcholnými představiteli svého oboru a dohromady tvoří reprezentativní přehled reflektující historii i současnost, kořeny a retrospektivu s technologickými inovacemi dneška. Laterna fest oslavuje dialog žánrů, podtrhuje otevřenost a experiment,“ vysvětluje umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry. Jeden z nejslavnějších japonských souborů, Sankai Juku, se vrací do České republiky po dlouhé době, aby zahájil své evropské turné inscenací Utsushi, která spojuje vizuální krásu s hlubokým duchovním poselstvím.

Komediální dvojice The Umbilical Brothers z Austrálie představí inscenaci The Distraction, která sází na grotesku, energii a humor. Do centra akce se dostávají kamery, zelená plocha, televizní obrazovky a dva stand-up komici, kteří zpochybní vše dosud jisté. TISKOVÁ ZPRÁVA Švédská elektro punk popová skupina Sirqus Alfon se vyznačuje rafinovaně promyšlenou kombinací multimediální technologie a optických iluzí ve své inscenaci Play 3.0. Pro inscenaci je charakteristický ničím nesvazovaný tvůrčí zápal a naprostá svoboda podtrhující nezařaditelnost tvůrců.

Národní divadlo moravskoslezské přiveze do Prahy virtuózní taneční dílo Hora od izraelského choreografa Ohada Naharina. Celek je dynamickým světem udivujících protikladů, na vahách je balancováno na první pohled nespojitelné, krása i ošklivost, živelná a nespoutaná radost z tance s precizní technikou.

V rámci doprovodného programu zve Laterna magika návštěvníky na diskuze s tvůrci inscenací po představení, ale i do Videogalerie Nové scény, jejíž součástí bude videoinstalace kanadského multimediálního umělce a režiséra Jeremyho Segala. Sny o sublimaci poeticky zkoumají napětí mezi přirozeným a technickým světem. Ukazují digitálně upravené obrazy vody a mraků, jejichž prostřednictvím staví do protikladu přírodní předobrazy a jejich uměle vytvořené digitální odvozeniny.

„Laterna magika se pod vedením Radima Vizváryho znovu vrátila na mezinárodní scénu. Máme stále více pozvánek do zahraničí. Na náš festival zveme zajímavé soubory z celého světa a s některými z nich chceme do budoucna spolupracovat,“ dodává generální ředitel Národního divadla Jan Burian.

 

 

MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Česká pantomima opět v zahraničí

Radim Vizváry na prestižním Belgrade Dance Festival

Přední český mim Radim Vizváry vystoupil na 21. ročníku Belgrade Dance Festival, jednoho z nejvýznamnějších evropských tanečních festivalů. Ve dnech 19. a 20. března zde odehrál svou slavnou inscenaci Sólo, stal se tak prvním umělcem, který zde publiku představil umění pantomimy a teprve čtvrtým českým autorem, jehož dílo bylo na festivalu uvedeno.

Úspěšným vystoupením předcházela i tisková konference pro srbská média, které se zúčastnila také ředitelka festivalu Aja Jung a velvyslanec ČR v Bělehradě, Ing. Tomáš Kuchta. Hostování proběhlo také ve spolupráci s Českými Centry, stejně tak jako Vizváryho předchozí červencový zájezd do Izraele, kde zaznamenal se Sólem velký úspěch. Právě na doporučení ředitelky Suzan Dellal Centra v Tel Avivu byl Radim Vizváry pozván i na tento prestižní festival.

„Před Radimem Vizvárym se nám za 21 let historie Bělehradského tanečního festivalu mnoho umělců z České republiky představit ani poznat nepodařilo. Je pravda, že se zde několikrát představil Jiří Kylián se svými soubory NDT 1, NDT 2 i v rámci repertoáru několika dalších evropských souborů,“ uvádí ředitelka festivalu Aja Jung. Přesto je česká účast výjimečnou událostí. Před více než patnácti lety se na festivalu představil Balet Národního divadla s triptychem, jehož součástí byla choreografie Petra Zusky, a v roce 2016 také soubor 420PEOPLE. Pantomima se na programu neobjevila ani jednou, pro místní diváky nejde o příliš známou uměleckou formu.

Ředitelka festivalu však byla podle referencí přesvědčená, že dílo vyjadřující osobní vztah umělce k jeho oboru a tolik pohybově mnohotvárné si publikum získá. „Osobně mě toto dílo naprosto uchvátilo,“ hodnotí nyní Aja Jung. „Jde o velmi vzácné umělecké nasazení. Radim během 90 minut svého ‚skutečného manifestu‘ vztahu k umění pantomimy předává divákům všechny své zkušenosti, energii i emoce. Nebylo jediného nádechu či nejjednoduššího pohybu, který by plně a precizně nezapojil do těchto zvláštních a křehkých okamžiků spojení mezi tvůrcem-performerem a jeho publikem. V průběhu představení panovalo naprosté ticho a po poslední scéně následoval nadšený a dlouhý potlesk. Jsem si jistá, že to bylo teprve naše první setkání v Bělehradě,“ dodává.

„Na mlčící publikum nejsem zvyklý, takže ticho v hledišti mě překvapilo. Publikum zřejmě pantomimu neznalo, nevěděli, jak reagovat. Obvykle po jednotlivých etudách přicházejí reakce, smích,“ říká Radim Vizváry, který své Sólo představil už v mnoha zemích světa včetně afrických Kapverd. Představení se odehrála v prostorách Bitef Teatar, divadla, které se nachází v budově nedostavěného kostela, s pozoruhodnými dispozicemi i akustikou. „Ačkoliv je dnes divadelním prostorem, zůstala mu jeho zvláštní sakrální atmosféra,“ popisuje Radim novou zkušenost.

Tisková konference proběhla na půdě National Foundation for Dance, která provozuje profesionální akreditovanou taneční školu, jejíž koncepce je srovnatelná s konzervatoří. Vedení školy často zve významné pedagogy ze zahraničí. „Projevili zájem o master class pro své studenty, což mě velmi těší. I pro tanečníky má technika současné pantomimy velký význam. Doufám, že se příští rok vrátím i na festival, protože předávat umění pantomimy a získávat pro ně zcela nové publikum považuji za své poslání,“ dodává Vizváry.

„Radimovo sólové představení ukázalo srbskému publiku, jak působivý, barvitý a naplněný může žánr pantomimy být. Diváci, kteří dorazili s jistou skepsí a nedůvěřivostí, odcházeli emočně zasaženi s tvrzením, že nic podobného doposud neviděli. A o to víc se těším, že v příštím roce budeme opět spolupracovat a uvedeme další Radimovo představení v Českém domě Bělehrad u příležitosti festivalu českého divadla pro děti a mládež,“ uzavírá Lucie Orbók, ředitelka Českého centra Bělehrad.

V Praze Radim Vizváry uvádí své sólové inscenace ve Švandově divadle. Sólo je aktuálně na programu 24. dubna a novinka letošní sezony Mime on the Moon 28. května.

Belgrade Dance Festival / Bělehradský taneční festival se letos koná průběžně od 9. března do 20. dubna v Bělehradu a Novém Sadu. Představí celkem 19 souborů ze 14 zemí s více než 30 inscenacemi. Jeho mottem jsou Dokonalé rozdíly, tedy diverzita uměleckých směrů a estetických přístupů k pohybovému umění. Soubory svými díly otevírají důležitá témata, která analyzují současnou společnost prostřednictvím rozmanitého pohybového slovníku a vytvářejí momenty, které mají sílu měnit svět a vyvolávat emoce.

Za dobu své existence přivezl festival celou plejádu slavných jmen, která rezonují ve světě tance po desetiletí, jsou mezi nimi duo Lightfoot a León, Ismael Ivo, Benjamin Millepied, Nacho Duato, Ohad Naharin, Mats Ek, Johan Inger, William Forsythe, Sharon Eyal, Crystal Pite, Wayne Mcgregor, Wim vandekeybus, La Ribot, Emanuel Gat, Mauro Bigonzetti, Akram Khan, Alexander Ekman, Silvia Gribaudi a mnoho dalších.

Od založení bylo na festivalu uvedeno více než 500 choreografií, přičemž každoročně festival navštíví v průměru 20 000 diváků a kolem 100 akreditovaných místních i zahraničních novinářů.

Foto: Dušan Vukič 

PhDr. Lucie Kocourková

pro Taneční magazín