Opening sezony 2024/25 v Ponci

Nové směřování divadla, nové tváře, nový směr

20.září propukl v divadle PonecOpening nové sezony 2024/25.   Historicky první Umělecká rada divadla (Dagmar Bednáriková, Jan Malík, Sylva Šafková) představili  své plány na rok 2025,  nový koncept rezidenčního umělce a další vize.

Večerem bravurně provedl  umělec Michal Sikora.  Představil nové plány, záměry a ohlédl se za historií divadla Ponec a krátce pohovořil i o prostorách divadla. Ředitelka Yvona Kreuzmannová zavzpomínala s úsměvem na krušné roky, kdy divadlo začínalo z ničeho a jaké byly jeho začátky. Yvona říká: „Když jsme začínali, měli jsme tři roky na to udělat nějaký velký počin. Ale za tři roky jsme neměli ani korunu. Stačilo by snad jen málo, jenže na vše bylo třeba třikrát více peněz. Nebylo nic.  Neměli jsme ani střechu.  Natočili jsme „Tance kolem Ponce“, jenže v roce 2002 začaly také povodně. Takže jsme dělali různé věci. Při prvním openingu jsme  nabízeli divákům i přilby na hlavu, protože  to bylo vlastně v té době  povinné. Navíc nad námi jezdil vlak.  Někteří umělci to krásně zakomponovali do své choreografie,  např. slovy: „Archaicky  mi hrabe“ (Archa je taneční prostor v Praze, jméno umělce bylo Hrab, pozn. redakce).

Při openingu se sešla vůbec první umělecká rada a první rezidenční umělkyně – Nataša Novotná. František Ponec by měl radost, že tu pokračuje kinematografie, protože Nataša představila svůj  krátký taneční film New Normal v režii Jakuba Jahna. Vznikal v době covidové pandemie a ani na tento film nebylo dost času, ale výsledek je zdařilý. Nataša vzpomíná: „V roce 2021 jsme neměli moc času, měla jsem určitou vizi a nevěděla jsem, jak to přesně dopadne. Tanečník a mim Radim Vizváry mě upozornil, že máme čtyři měsíce na práci. Půjde to?  Ale dali jsme to dohromady. New Normal, Dance for Camera bylo skvělé v tom, že kamera se hýbala.  V té době začalo něco nového. Dobrého či špatného? Na to si musí každý odpovědět sám. Teď je to poprvé, co je tu rezidenční umělec, začínáme. Jsem potěšená, že mě Ponec oslovil a přizval do umělecké rady. Je to ale taková zkouška a třeba to půjde v budoucnu dělat lépe, kdo ví.“

Dála byla představena nová svěží energie, neokoukané tváře. Sylva Safková, Jan Malík. „Dnes je tu  probublávající konflikt finanční, možná to, co od ledna uvidíte,  nebude vůbec to, co my chceme. Ale jsou sny a realita“, říká Jan Malík. Sám za sebe upřesnil: „Tanec jsem potkal už dávno jako divák,  zažil jsem něco, co se nedá popisovat, ale chci to znovu a znovu  zažít.“ 

Sylva Safková se přidala:  „Tanec dokáže sdělit téměř vše mnoha způsoby, za jeden život to je nevyčerpatelné. Tanec komunikuje beze slov a má v sobě magii.“

S tím nelze než souhlasit.

Druhá polovina večera byla  plná živelnosti a otevřenosti brazilského světa

Solo Clary de Costa ‚Peel the Onion‘ diváky doslova vcuclo do energické show nabité sexualitou.   V kostýmu barvy karamelového  psa nastoupila Clara před diváky, zpočátku mi její show nedávala moc smysl,  ocenila jsem ale  krásný vizuální efekt ke konci. Ale pak je vše jasné. Úvod –„Bála jsem se jí. Silná, mocná, divoká.  Byly to sny mladé dívky a ta se bála reality –  ženy, tance, sexuální energie. Zkrátka celé té magie.

Clara de Costa  studovala klasiku, ale má za sebou i vlastní tvůrčí počiny.  Její dílo  je pozoruhodné, svébytné.  A má v sobě silný náboj.

Tyto  charakteristické rysy se  projevily  v dialogu s ukrajinskou umělkyní a českým tvůrci hudby a designu.   Clara de Costa a Jana Reutová (ukrajinská tanečnice a choreografka, třetím rokem se věnuje tvůrčí i lektorské činnosti v Praze) představily své dílo  ‚Womanhood‘.  Jak už název napovídá, Womanhood je o ženství a ženskosti. Je ale také o silné energii, vzájemné citlivosti a empatii. Možná můžeme vidět matku s dcerou, malé i velké počiny, vztahy, to vše tvoří jeden ženský svět. Ale ženy jsou někdy opravdu i unavené. Je tu ale naděje – když to všechno zvládnou a vydrží, udrží v rukou celou galaxii a to není málo!

Tímto komponovaným večerem byla 24. sezona zahájena a následoval raut v divadle Ponec.

Hodně štěstí do nové sezony!

Foto, text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Nová scéna se promění v kino!

Jedinečný projekt – Laterna for Camera

Laterna magika pokračuje v jedinečném projektu Laterna for Camera. Ten iniciuje tvorbu nezávislých a umělecky progresivních audiovizuálních děl s novými technologiemi.

Již 30. května mohou diváci nezvykle usednout do hlediště Nové scény jako do kinosálu, v němž proběhne projekce třech krátkých tanečních filmů, které vznikly z podnětu Laterny magiky: Otvírání studánek z roku 1966, New Normal z doby covidové pandemie a premiérový projekt Krajina těla, který navazuje na stejnojmennou inscenaci z repertoáru Laterny magiky.

Otvírání studánek – scénický film

Je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky. Podkladem pro vznik byla stejnojmenná kantáta Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1956 na motivy básně Miloslava Bureše, vycházející z lidového zvyku jarního čištění studánek po předešlé zimě.

Jde o dílo režiséra Alfréda Radoka, scenáristy Miloše Formana a choreografky a tanečnice Zory Šemberové vytvořené pro Laternu magiku v roce 1960, ale uvedené v jejím programu až v roce 1966. Radok ve spolupráci s hudebním režisérem Oldřichem Františkem Kortem a kameramanem Jaroslavem Kučerou vytvořil scénický film jímavé krásy, v němž na obrazech z venkovského života zachytil koloběh lidského života: od narození až po stáří, jemuž na filmovém plátně věnoval značný prostor prostřednictvím tváří a postav stařen a starců.

Radokovo Otvírání studánek se mělo stát součástí zájezdového programujehož premiéra se plánovala na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Schvalovací komise, kterou doplnil i ministr kultury František Kahuda, však dílo k veřejnému předvádění nepřijala. Důvodem bylo použití hudby právě skladatele Bohuslava Martinů, který od konce 40. let minulého století žil v emigraci, a problematický byl i samotný obsah díla, míjející se s aktuální kulturní politikou, která chtěla Československo prezentovat jako pokrokovou socialistickou zemi.

New Normal – taneční film

New normal je sociologický pojem definující stav, který nastane po prodělané změně. Film reagoval na aktuální situaci v covidové době v širokém metaforickém fokusu a svým způsobem předjímal stav nového normálu, k němuž jsme spěli jako k naději, příležitosti a transformaci.

Vše se pohybuje v úrovni metafory, nevyprávíme příběh a neukazujeme ani konkrétní popisné situace a vztahy. Vše je v pohybu, tanečníci, prostor i kamera. Organická hmota se mísí s anorganickou. Hledáme hranici stylizace a realismu.
K transformaci dochází vnitřním hledáním a niterným soubojem, v němž člověk překonává sám sebe a získává nový soubor dispozic. New normal je naděje.

Krajina těla – filmová báseň

Film Krajina těla pracuje s původním materiálem, který byl natočen jako scénografický doprovod ke stejnojmenné inscenaci Laterny magiky. V instalaci na jevišti se však nedostalo zdaleka na vše a tvůrčí tým se rozhodl nechat dílo samo se projevit v plné kráse. V jedinečné filmové podobě tak dává šanci vyniknout příběhotvorným detailům na velkém plátně. Pozornost je tentokrát věnována především tanci, obrazu a zvuku. Filmová verze experimentuje s vyprávěním příběhu přes senzorické detaily, které usilují o vyvolání co možná nejintenzivnějšího fyzického zážitku diváka. Zobrazovány jsou archetypální detaily a zároveň celky proměňující se krajiny těla v průběhu roku. Některé symboly známe, jiné jako kdyby čerpaly ze subjektivní interpretace kolektivního nevědomí. Námět společně vytvořili umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a režisérka Tereza Vejvodová, která film režírovala a sestříhala. Její experimentování s filmovou narací, kterou propojuje s dalšími uměleckými obory (např. s tancem), můžeme znát již z jejích předchozích děl jako jsou Roselyne či Vymezení.

Laterna magika na webu a na sociálních sítích:

www. laterna.cz

www.facebook.com/laternamagikaND

www.instagram.com/laternamagikaprague

MgA. Kateřina Ondroušková,  MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín