Nová scéna se promění v kino!

Jedinečný projekt – Laterna for Camera

Laterna magika pokračuje v jedinečném projektu Laterna for Camera. Ten iniciuje tvorbu nezávislých a umělecky progresivních audiovizuálních děl s novými technologiemi.

Již 30. května mohou diváci nezvykle usednout do hlediště Nové scény jako do kinosálu, v němž proběhne projekce třech krátkých tanečních filmů, které vznikly z podnětu Laterny magiky: Otvírání studánek z roku 1966, New Normal z doby covidové pandemie a premiérový projekt Krajina těla, který navazuje na stejnojmennou inscenaci z repertoáru Laterny magiky.

Otvírání studánek – scénický film

Je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky. Podkladem pro vznik byla stejnojmenná kantáta Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1956 na motivy básně Miloslava Bureše, vycházející z lidového zvyku jarního čištění studánek po předešlé zimě.

Jde o dílo režiséra Alfréda Radoka, scenáristy Miloše Formana a choreografky a tanečnice Zory Šemberové vytvořené pro Laternu magiku v roce 1960, ale uvedené v jejím programu až v roce 1966. Radok ve spolupráci s hudebním režisérem Oldřichem Františkem Kortem a kameramanem Jaroslavem Kučerou vytvořil scénický film jímavé krásy, v němž na obrazech z venkovského života zachytil koloběh lidského života: od narození až po stáří, jemuž na filmovém plátně věnoval značný prostor prostřednictvím tváří a postav stařen a starců.

Radokovo Otvírání studánek se mělo stát součástí zájezdového programujehož premiéra se plánovala na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Schvalovací komise, kterou doplnil i ministr kultury František Kahuda, však dílo k veřejnému předvádění nepřijala. Důvodem bylo použití hudby právě skladatele Bohuslava Martinů, který od konce 40. let minulého století žil v emigraci, a problematický byl i samotný obsah díla, míjející se s aktuální kulturní politikou, která chtěla Československo prezentovat jako pokrokovou socialistickou zemi.

New Normal – taneční film

New normal je sociologický pojem definující stav, který nastane po prodělané změně. Film reagoval na aktuální situaci v covidové době v širokém metaforickém fokusu a svým způsobem předjímal stav nového normálu, k němuž jsme spěli jako k naději, příležitosti a transformaci.

Vše se pohybuje v úrovni metafory, nevyprávíme příběh a neukazujeme ani konkrétní popisné situace a vztahy. Vše je v pohybu, tanečníci, prostor i kamera. Organická hmota se mísí s anorganickou. Hledáme hranici stylizace a realismu.
K transformaci dochází vnitřním hledáním a niterným soubojem, v němž člověk překonává sám sebe a získává nový soubor dispozic. New normal je naděje.

Krajina těla – filmová báseň

Film Krajina těla pracuje s původním materiálem, který byl natočen jako scénografický doprovod ke stejnojmenné inscenaci Laterny magiky. V instalaci na jevišti se však nedostalo zdaleka na vše a tvůrčí tým se rozhodl nechat dílo samo se projevit v plné kráse. V jedinečné filmové podobě tak dává šanci vyniknout příběhotvorným detailům na velkém plátně. Pozornost je tentokrát věnována především tanci, obrazu a zvuku. Filmová verze experimentuje s vyprávěním příběhu přes senzorické detaily, které usilují o vyvolání co možná nejintenzivnějšího fyzického zážitku diváka. Zobrazovány jsou archetypální detaily a zároveň celky proměňující se krajiny těla v průběhu roku. Některé symboly známe, jiné jako kdyby čerpaly ze subjektivní interpretace kolektivního nevědomí. Námět společně vytvořili umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a režisérka Tereza Vejvodová, která film režírovala a sestříhala. Její experimentování s filmovou narací, kterou propojuje s dalšími uměleckými obory (např. s tancem), můžeme znát již z jejích předchozích děl jako jsou Roselyne či Vymezení.

Laterna magika na webu a na sociálních sítích:

www. laterna.cz

www.facebook.com/laternamagikaND

www.instagram.com/laternamagikaprague

MgA. Kateřina Ondroušková,  MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Krajina těla

Čím je pro nás naše tělo? Vážíme si ho dostatečně?

10. listopadu uvedl soubor Laterny magiky na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru inscenace pod názvem Krajina těla. Režisér, choreograf, mim a celosvětově uznávaný umělecký šéf souboru Radim Vizváry  byl také autorem námětu.

Radim Vizváry se snaží vnímat tělo coby umělecké dílo, zrovna takové, jako je sama příroda, vytvořené samotným Universem.  A tam, jak známo, není nic neměnné. Proměňuje se krajina, proměňuje se člověk. Stárne, odchází ze scény a přichází nová generace.

Z tohoto důvodu pracoval Radim Vizváry se třemi generacemi umělců,  těch nejmladších, dětsky roztomilých, kterým drobné chybky rádi odpustíme (i věčné hraní si s mobilem), přes dokonalá těla  akrobatů, hadí ženy, tanečníků breakdance, nad jejichž výkony oněměle žasneme, až po nejstarší generaci, která už ustupuje do pozadí, ale zkušenosti jsou hluboce vryty do jejich fyzických těl a gest, přesto jaksi více už vnímáme jejich duši.  Samotný Vizváry říká, že hledal umělce, jejichž těla jsou tvárná, téměř až na hranici lidských možností. Vrcholná ekvilibristika zaručuje, že je možné až zapomenout na lidské tvary a tím objevovat krajinné obrysy, dodává Vizváry. Pravdou je, že se mu toto povedlo předvést na jevišti, inscenace byla jakousi přehlídkou toho nejvyššího umění, jakého je člověk v současné době na této planetě schopen. Hluboká poklona, pane Vizváry!   

Divák měl možnost porovnat zdánlivě neslučitelné – balet, breakdance, vzdušnou i pozemní akrobacii, kontorsionistiku (cirkusovou disciplínu, jejíž představitelkou byla  hadí žena), ekvilibristiku   i pantomimu. A to vše v souladu a harmonii s přírodou.

Na samotné scéně mnoho kulis nebylo, ale na jedenácti LED obrazovkách běžely obrazy, které připomínaly podobnosti mezi lidským tělem a přírodou. Např. vlasy nám asociují  trávu nebo les,  kůže je stejně rýhovitá či zjizvená jako kůra stromů (také dobře ukazuje stáří),  oblé křivky našich těl připomínají horská úbočí a oční duhovka dokonce vulkán.

Bílé kostýmy a dlouhé bílé vlasy dodávaly dílu jakýsi duchovní rozměr.  Jakoby tančili spíše andělé.

Inscenace nutila diváky k zamyšlení, nejen nad lidskými možnostmi a všeho, co nám příroda a planeta nabízí, ale také nad lidským údělem a lidmi samotnými. Přemýšlela jsem například o tom, proč v minulosti bylo základní povinností svobodného řeckého občana starat se o své tělo, o fyzickou zdatnost i krásu. Proč v současné době, mnozí lidé nazývají  tuto snahu marnivostí, zbytečností, hloupostí, narcisismem…. vždyť přece člověk vlastně nic jiného než své tělo, úkryt své duše, ve své podstatě nemá. Stane-li se jakákoliv živelná pohroma, nemáme nic než naše tělo. A je otázka, v jak dobré bude fyzické kondici, aby znovu budovalo ztracený svět.  Vnímám fyzické cvičení také jako naši povinnost, právě tak, jako starat se o své zdraví.

Mladí lidé si velmi často neuvědomují, jak cenné jejich tělo je. Vnímají je jako samozřejmost, možná jako prostředek k práci. To vše se ale může rychle změnit, stane-li se  třeba vážný úraz a náhle tělo svou funkci už neplní. Takové podobné pocity přináší i stárnutí.

Když se na jevišti předváděli vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček, akrobat Jindřich Panský, akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá,  breakdance  tanečník Kristián Mensa či hadí žena Anaëlle Molinario z Francie, tajil se mi dech a říkala jsem si, že dál už to jít nemůže a nic to nemůže překonat. Jenže omyl!

Při pohledu na procítěné vystoupení šedesátnice Zuzany Hrzalové (baletka)  a sedmdesátníka Josefa Kotěšovského (tanečník a mim), jsem si uvědomila, že z nich vůbec nemohu spustit zrak. Zkušenosti vryté v jejich tělech a  jakási tajemná moudrost a zkušenost tryskající  směrem k nám divákům, totiž samozřejmost a ohebnost mládí převýšila. Duše je nad tělem a nedá se to popřít.

Krajina těla je hlubokým zážitkem, vhodná pro citlivé povahy a milovníky opravdu špičkových výkonů. Ačkoliv nemá žádný konkrétní příběh, příběh koloběhu života je dost a dost a filozofovat můžete ještě hodně dlouho po odchodu z divadla.  Radimovi Vizvárymu se povedlo opravdu mimořádné dílo. Bravo!

 

Foto: Archiv Národního  divadla

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

KRAJINA TĚLA

Premiéra inscenace Laterny magiky představující lidské tělo jako krajinu

Pohybově vizuální báseň vybízí diváky k zamyšlení nad lidským tělem. Není pouhou schránkou a nástrojem, ale může být i uměleckým dílem, jehož tvůrcem je příroda. Čas lidské tělo proměňuje, stejně jako krajinu a tato metafora ožije na jevišti Nové scény i díky filmu a zapojení neobvyklých uměleckých disciplín. Kromě tanečníků účinkují v Krajině těla také vzdušní akrobaté, akrobatka na laně, mim, hadí žena a dojde i na breakdance. Laterna magika v této inscenaci opouští tradiční princip projekce na filmové plátno, které nahradí jedenáct LED obrazovek.  

Světová premiéra ve čtvrtek 10. listopadu 2022 ve 20:00 na Nové scéně Národního divadla!

Tři generace tanečníků

Autor námětu, režisér a choreograf Radim Vizváry vychází z paralely lidského života a proměny krajiny v čase. Diváci tak uvidí vývoj lidské bytosti od dítěte po starce. Tento základní koncept přivádí na jeviště zástupce tří generací od malé holčičky, přes dokonale vypracovaná těla akrobatů až k tanečníkům v seniorském věku. Vizváry hledal umělce, jejichž těla jsou velmi tvárná a dosahují v tělesné rovině až neuvěřitelných výsledků. V Krajině těla tak účinkují stálí spolupracovníci jako mim Matěj Petrák a akrobat Jindřich Panský, dále hadí žena Anaëlle Molinario z Francie nebo tanečník breakdance Kristián Mensa, který je vítězem ročníku 2019 „Red Bull Dance Your Style – Česká republika“  a magazínem Huffington Post byl zařazen do žebříčku „20 under 20” mezi 20 nejnadanějších inovátorů mladé generace z celého světa. Nejstarší generaci zastupují sedmdesátník Josef Kotěšovský a šedesátnice Zuzana Hrzalová, dlouholetí členové souboru Laterny magiky, kteří se tak symbolicky ještě jednou vracejí na svou domovskou scénu. „U zralých tanečníků nejsou podstatné špičkové výkony, jejich dovednosti jsou po mnoha letech zkušeností vryty do jejich tělesného výrazu a vyzařují tak silné charisma. Jejich gesty a pohybem promlouvá duše naší Krajiny těla,“ vyzdvihuje práci svých starších kolegů Radim Vizváry. Své umění dále předvedou také vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček na speciálním závěsném čtverci vyrobeném přímo pro tuto inscenaci a přední akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá.

Oční duhovka jako pestrobarevný vulkán

Krajině těla Laterna magika opouští tradiční princip propojení divadla a filmové projekce. Plátno nahrazuje jedenáct LED obrazovek různé velikosti, které jsou dominantním prvkem scénografie. Film Terezy Vejvodové vytvořený v produkci OLD&RICH Production zobrazuje metaforu lidského těla jako krajiny a ukáže divákům pohledy, které nemohou ze svých sedadel spatřit. Při detailním nasnímání mohou záda vypadat jako pláň, vrásčitá tvář jako brázdy v poli, detail zubu vypadá jako led, oční duhovka nasnímaná v makrodetailu nabízí spektrum barev a může připomínat vulkán. „Jdeme lupou do člověka nebo blíž k němu, jako bychom se podívali za horizont. Horizont končí tam, kam dohlédneme, ale co je úžasné, že vždycky existuje něco za ním. Krajina těla vede náš pohled za obzor,“ dodává k novému principu využití vizuální technologie Radim Vizváry.

Progresivní přístup a hledání stále nových možností současného divadla vidí jako jednu z hlavních předností současné dramaturgie Laterny magiky generální ředitel Národního divadla prof. Jan Burian:„Krajina těla je pátou inscenací, pod kterou je jako umělecký šéf Laterny magiky podepsaný Radim Vizváry. A to za necelé dva roky působení v této pozici. Oceňuji nejen dynamickou energii, kterou soubor s jeho příchodem získal, ale také žánrovou pestrost, kterou každá novinka repertoáru přináší. Po technologicky unikátním Robotu Radiovi a mimořádně úspěšné BatoLaterně přichází Krajina těla, která dává velký prostor akrobacii a činí z ní rovnocennou disciplínu nonverbálního divadla. Ve spojení s využitím moderních technologií v tom vidím naplňování poslání Laterny magiky, totiž být experimentální a inovativní laboratoří Národního divadla.“  

Laterna magika děkuje za podporu inscenace Krajina těla Mecenášskému klubu Národního divadla a také tvůrčímu centru Cirqueon za zapůjčení prostor ke zkoušení.

 

Krajina těla

Námět, režie a choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Hana Strejčková

Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Robert Jíša 

Světelný design: Karel Šimek

Režie filmu: Tereza Vejvodová

Kamera: Antoan Pepelanov

Producent filmu: Jindřich Trčka

Masky: Adéla Anděla Bursová

Účinkují:

Baletka: Zuzana Hrzalová / Daniela Koutná

Starý tanečník: Josef Kotěšovský

Mladý tanečník: Kristián Mensa / Marek Mensa

Mim: Matěj Petrák

Akrobatka na laně: Alžběta Tichá

Akrobat: Jindřich Panský

Vzdušná akrobatka: Martina Illichová

Vzdušný akrobat: Lukáš Macháček

Hadí žena: Anaëlle Molinario / Elodie Chan

Dívka: Josefína Strejčková

Světové premiéry: 10. a 11. listopadu 2022, Nová scéna ND
Reprízy: 12. 11., 1
9., 20. a 21. 12. vždy od 20.00

MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín