Hafla – Avangers končí

Ďakujeme a za Haflu sa s Vami lúčime

Áno, je to už tak. o.z. Hafla  ukončuje svoju činnosť. Ďakujeme, že ste boli s nami po mnohé roky, nie len v rámci Hafiel ale aj na festivale Pressburg Dance Fest. Príjdite sa s nami zabaviť na poslednej Hafle 1. 12. 18.00 v La Fieste. Vstup zdarma. Môžete sa tešiť na súťaž kostýmov, bazar látok z festivalu Pressburg Dance Fest a tombolu.

Máme pre Vás pripravenú tombolu o hodnotné ceny ako tanečný seminár vo viedni od Nakari ( Drills & Skills Workshop in Vienna ), nádherné knižky od Martinus Cena Fantázie, šaty od Martha.cz, krásne kvetinkové čelenky od anad333, individuálnu hodinu s lektorkou Halkou Tytykalovou a nebude chýbať ani naša Hafla taštička od Majano.sk, ako aj mnoho ďalších cien.
www.hafla.sk

Tešia sa na Vás Avangers, ktoré stvárňuje Dumbledore’s Army pod vedením Nakari z Viedne, Smrť, Vesna, Hellboy,  Bollywoodske dračice, skupina Malika Mughal,  Dáma z obrazu, Mata Hari, Black Widow, Galactic Venus, Malema, Ošún, Naturae, Zaynab, Dulcinea, Veštkyňa, Dirty Jazzie, Dia, Susan STO Helit, Lady in Red, Warrior Princess, White Queen a možno sa k nám ešte niekto pridá.

Tešíme sa na Vás
Hafla
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»Na Větrné hůrce«

Román o svobodě, lásce i pomstě. Pohybové stránky inscenace se ujal Radim Vizváry.

Po úspěchu hry Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o soužití Jana Wericha s Vladimírem Holanem v jedné vile, připravuje režisér Martin Františák ve Švandově divadle další lákavou novinku. V adaptaci Marie Novákové tu brzy ožije jedno z nejslavnějších děl anglické literatury, román Na Větrné hůrce od Emily Brontë – premiéra stejnojmenné inscenace se chystá 23. listopadu 2019 ve Velkém sále. Hereckému obsazení vévodí Marie Štípková jako Kateřina, v roli rozervance Heathcliffa uvidíme nového člena souboru Jana Grundmana. Na prknech smíchovské scény se poprvé představí i Anna Stropnická: také ona je u Švandů, podobně jako další nováček ansámblu Matěj Anděl, od září ve stálém angažmá.

Ze zkoušek inscenace

 „Ve hře Na Větrné hůrce se setkáme s poryvem vášnivých citů v jejich celé kráse, ale i děsu. Emily Brontë se ve svém románu vzbouřila nepravděpodobné poezii romantismu a protkala ji lidskou krutostí. Díky tomu jsou její postavy ryze současné a nepůsobí jako přízraky minulosti. Uvedení tohoto titulu také vnímám jako gesto – informaci o tom, že na jevišti Švandova divadla budeme chtít vyprávět velké příběhy, které nabízejí kromě neotřelé interpretace i zajímavé příležitosti pro herecký soubor,“ říká Martin Františák, režisér i nový umělecký šéf Švandova divadla, jehož inscenace vynikají výraznou obrazivostí i precizní prací s herci.

V popředí Jan Grundman

Příběh vášně a svobody

Vše začíná tím, že se starý otec rodiny Earnshaw ujme sirotka Heathcliffa. Zatímco jeho syn Hindley vetřelce odmítá, dcera Kateřina ke zvláštnímu chlapci vášnivě přilne. Když však děti dospějí, Kateřina dá přednost konvenčnímu manželství. Zrazený Heathcliff odchází, jeho touha po pomstě ale zasáhne i ty, kteří se dosud nenarodili…

Zleva Petr Buchta, Oskar Hes a Denisa Barešová

Napínavý příběh o velké lásce i velké nenávisti je prvním a jediným románem Emily Brontë. Ve své době vzbudil zájem i pohoršení: rodinná sága o svobodě a spoutanosti, o tlaku společnosti a o kráse volné přírody, zaujala i spisovatelčiným naprosto nekonvenčním pohledem na tehdy typické role mužů a žen. Emily Brontë tu překročila striktně vnímané genderové hranice a naprosto originálně propojila milostný román, psychologické drama a gotický horor,“ vysvětluje dramaturg inscenace David Košťák.

Anna Stropnická

Vedle ústřední dvojice v podání Marie Štípkové (Kateřina) a Jana Grundmana (Heathcliff) se můžeme těšit i na další výrazné postavy. Kateřinu Lintonovou ztvární Denisa Barešová, Anna Stropnická hraje slepě zamilovanou Isabelu. Jako Linton se představí Petr Buchta, dvojroli starého otce Earnshawa a Doktora Kennetha ztvární Matěj Anděl. Edgara Lintona hraje Tomáš Červinek. Marta Dancingerová tu vystoupí jako Francis, v Josefa se promění Tomáš Petřík. V roli Haretona se objeví hostující Jan Mansfeld, v úloze Hindleyho Matěj Nechvátal. Jako chůva Nelly provede diváky celým příběhem Klára Cibulková.

Marie Štípková, tentokrát bosa

Výraznou výtvarnou složkou inspirovanou krásou i syrovostí severských vřesovišť vytvoří scénograf Marek Cpin spolu s kostýmní výtvarnicí Evou Jiřikovskou. O sugestivní hudbu se postará David Smečka, pohybové spolupráce se ujme výtečný mim Radim Vizváry. I jejich tvůrčí vklad podpoří pohled na osazenstvo z Větrné hůrky, lidi zmítané mezi společenskými pouty a volností přírody a často také mezi životem a smrtí.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Jakub Jíra

Magdalena Bičíková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejúspěšnější muzikál všech dob v Praze!

Vyprodáno. Přidává se další představení. To je West Side Story v Praze! A v originální verzi!

 

Ke 100.výročí geniálních tvůrců (Leonarda Bernsteina, Arthura Laurentse, Stephena Sondheima a Jeroma Robbinse)  klasického díla West Side Story se podařilo poprvé přivézt americkou produkci do ČR. A tak ve dnech 23. -26.března mohli nadšení diváci zhlédnout toto dechberoucí dílo v Kongresovém centru Praha. Přivézt do Prahy muzikál West Side Story nebylo jednoduché, říká pořádající JVAgentura, ale podařilo se a úspěch je odměnou. Naštěstí máme v Praze grandiózní Kongresové centrum, protože všechna naše divadla jsou příliš malá. Některá světová divadla pojmou až  5000 návště vníků. 

Je to obrovská  show, jejíž příprava trvá 4 – 5 dní.  Potřebovali jsme 7 kamionů! Organizátoři pořádající JVAgentury dodávají,  že se o tento projekt snažili asi dva roky a další krásné show by měly brzy přijít také na řadu. Takže těšme se.

 

Český divák zná filmovou verzi příběhu o dvou znepřátelených partách Tryskáčů a Žraloků. Vlastně  světlo světa nejdříve spatřila divadelní hra, až poté film. Současní tvůrci se dosti drží původní verze z roku 1957, snad náboj a energie současné show jsou jiné, ale scény zůstávají.

Inscenace je hraná v anglickém originále, ale české titulky jsou  po obou stranách jeviště, texty jsou vtipné, vytvořené z oficiálního přebásnění Jiřího Joska.

V Praze máme mnoho muzikálů, které se těší u diváků velké oblibě, přesto WSS je jiný a stojí za zhlédnutí. Ostatně už vidět americké účinkující, zejména jsou-li černé pleti, působí na  nás novým nezvyklým dojmem.

Choreografie vycházející z původní koncepce Jeroma Robbinse se ujal Joey McKneely. Naše oči potěšila dokonalá sehranost souboru. Hudební režisér, skladatel, dirigent a pianista Donald Chan říká, že američtí tanečníci jsou lépe trénovaní než evropští, protože v Evropě není tolik show. V Americe se tanečníci snadněji učí své řemeslo, hodnotí rozdíly mezi muzikálovými umělci Mr. Chan. (Hudební díla, která režíroval D. Chan, patří k nejvýznamnějším a nejvlivnějším dílům amerického hudebního divadla, namátkou jmenujme Phantom of the Opera, The Pirates of Pe nzance, Kiss of the Spiderwoman).

Proč se vlastně stal tento muzikál tak úspěšný? Hlavní myšlenkou  příběhu je láska, připomínající Shakespearova Romea a Julii, což je téma, které zůstane velmi přitažlivé a stále aktuální navždy. Navíc to vše je podbarveno příjemnou hudbou, choreografií a dobrým herectvím, míní Donald Chan.

Důvody, proč je muzikál tak úspěšný, spočívají podle mého názoru především také v tom, že příběh obsahuje vše, co člověk podvědomě považuje v životě za důležité a vzrušující – lásku, bitky, zábavy, dobrodružné úniky před policajty, (kdo je vlastně zločinec a kdo dobrák?) a to vše podané mladými krásnými lidmi, kteří navíc rychle a zbytečně ztrácí svůj život v nesmyslném boji. Sledovat, jak se party hochů baví, chvástají, řeší si své problémy pěstmi a dívky, které se hašteří mezi sebou anebo si špitají o prvním rande, je pro diváka prostě zábavn&aac ute; podívaná, každý si rád vzpomene na své začátky života a první poznávání lásky.

Hlavní myšlenka muzikálu  je prostinká – ukazuje život chlapců v New Yorku, někteří jsou přistěhovalci, ale déle usazení, tudíž se už počítají mezi Američany a další (v tomto případě) Portorikánci si teprve zvykají na  nový život, některým je smutno, jiní jsou nadšení. Jedno mají ale všichni společné – nenávidí ty z druhé skupiny. Jenže mezi těmito dvěma nesmiřitelnými skupinami jsou dva lidé, mezi kterými přeskočí jiskra a chtějí spolu zůstat navždy. Jejich touha překonat všechny nástrahy osudu je dojemná, právě tak písně, kterými své city vyjadřují. Ale nemilosrdný osud zasáhne – z lásky, která měla přetrvat věky, je náhle noční můra, z milence je vrah. Snad i to láska odpustí, přece jednou se někde najde místo, kde budou tito lidé spolu šťastní, i když společnost jim neodpustí nikdy, to vědí. Ale nebylo jim přáno ani to. Pouliční gangy se pomstí stylem smrt za smrt.

Muzikál má výbušnou, životem pulzující  energii, spousty emocí, vše vyjádřené pohybem, dravými, ale i  půvabnými choreografiemi, jednou představujícími divokou rvačku, podruhé cituplnou noc.  Možná, že český je divák, zvyklý na poněkud jemnější témata, kde drama je spíše skryté uvnitř člověka. Otevřený boj, vytažené nože a zbraně přece jen nepatří k našemu běžnému standardu, a v tom je právě tento muzikál naprosto odlišný od těch českých. Člověk současně cítí, že je pravdivý, protože tento život k Americe v našich představách z filmů  neodmyslitelně jaksi patří.

Melodie také nemusí každému českému divákovi připadat zrovna nejcituplnější, protože i na tomto poli platí, že jsme zkrátka zvyklí na něco jiného. Ovšem, zpěv v podání Jenny Burns a Kevina Hacka nás také rozesmutní, také rozechvěje. Oba se své role zhostili s perfekcionismem Američanům vlastním.

Na otázku, zda Jenna Burns  vložila něco nového do svých písní, nebo jsou jen převzaté z původního muzikálu odpovídá: „Nechci jen kopírovat, jsem unikátní osoba  a chci být jiná. Vždy se snažím dávat do díla trošku něco nového, ať už dělám cokoliv. Už i z toho důvodu,  že jsem jiná osoba, musí  ten výsledek všeobecně být jiný, než byl tenkrát.“ Nutno dodat, že zvonivému, průzračnému hlas a citu v písních Jenny Burns se nedá vůbec nic vytknout.

Kevin  Hack, který zaujme nejen svým herectvím, hlasem, procítěným zpěvem, a půvabnou tváří, překvapí i svými tanečními dovednostmi, neboť u tak dokonale tvarovaného a vysportovaného těla, byste čekali spíše  dovednosti v oblasti sportu či bojových umění. Kevinovi ale nechybí vůbec žádná dovednost a nad to výborně vypadá. Komu čest, tomu čest. Kevin  Hack má za sebou několik významných rolí i několik muzikálů, byl nominován na Cenu NJACT a na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (za kapitána Billyho Pierce v the Civil War). Kevin říká: „I přestože mám za sebou již několik zkušeností  z muzikálů, nesmírně si vážím a raduji se z toho, že mohu hrát ve West Side Story“.

Téměř dětská tvář dalšího hlavního protagonisty Daniela Russella ostře kontrastuje s jeho zkušenostmi, Daniel hrál hlavní roli v muzikálu Billy Elliot na turné po USA a v Austrálii, navíc se objevil již ve dvanácti letech v muzikálu West Side Story  na Floridě. Pokud mu připomenete  jeho dětskou tvář, hrdě prohlásí: „Je mi dvacet!“. A mnohé dívky mají právě rády tyto věčné chlapce, proto by si Daniela Rusella neměly nechat ujít.

Tak jako je celý příběh plný akce a nenechá diváka chvilku vydechnout, právě tak rychlý je i konec, bez zbytečných průtahů a patosu, což ještě více zesiluje dojem z pomíjivosti života a zbytečně ztracených lidských životů hlavních hrdinů příběhu.

Všichni protagonisté byli v Praze  poprvé, oproti tomu Donald Chan již navštívil Prahu několikrát. Podle jejich vlastních slov se do Prahy  doslova zamilovali, i když neměli právě hodně času si ji  podrobně prohlédnout.

Soubor  dále pokračoval do Bratislavy, na kterou jsou opravdu zvědavi.

A nám nezbývá než jim popřát hodně zdaru.

Velký dík patří pořádající agentuře JVAgentura, která zprostředkovala tento světově proslulý muzikál i českému publiku a  přejeme jí hodně úspěchů v dalším úsilí potěšit české milovníky umění  mezinárodně uznávanými díly.

 

 

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Constellations ničí vše staré, neotvírá nic nového

Předložte také něco jiného než sex a smrt

 

 

 

29.listopadu proběhla v pražském Ponci premiéra Spitfire Company, první díl plánované trilogie Constellations s podtitulem Before I Say Yes. Divadlo bylo přeplněné, a to nejen diváky, ale i patnácti performery – tanečníky a členy komorního orchestru Berg. Na podlaze byl šikmo položený baletizol, nad nímž čněla projekce zobrazující po celou dobu oko režiséra, který snímán kamerou ležel v pravé části jeviště. Rozmístěny byly ještě obrazy z předcházející výstavy, a lze tak mluvit o bohatém konceptu, který při prvním dojmu navnadil.

Začátek byl pozvolný, dění se přelilo od příchodu diváků a zkoušení nástrojů hudebníků k příležitostnému tanci některého z performerů a nakonec i jevištní akci. Nešlo nicméně o prezentaci fiktivního příběhu či vysoké taneční estetiky. Veškeré dění bylo prosté, zahrnovalo některé fixované fyzické akce a choreografie, do toho soudobou klasickou hudbu a jakési vizuální reakce na pět témat jednotlivých částí představení. Názvy scén byly vždy zobrazeny projektorem a šlo o pojmy jako eutanazie či eros.

20161129_9575

Uvedeným by mohl popis také skončit, protože jde takřka o vše, co jsme během následujících osmdesáti minut mohli vidět. Přirozeně se měnil rytmus fyzických akcí a nejlépe zvládnutá a nejzajímavější byla hudba. Tanečníci, leč předvedli intenzivní fyzický výkon, si v částech, kde měli dávat energii divákům anebo tančit mezi nimi, nebyli příliš jistí. Málokdy se jejich pohled setkal přímo s očima konkrétního diváka a komunikoval s ním. I přesto lze provedení všech performerů ocenit. Co však nejde ocenit, je celková režijní a dramaturgická koncepce. Ačkoli byly zřetelné snahy o dekonstrukci běžných divadelních postup  a o nevšední náhled na témata jako smrt a sex, proč se objevovala převážně jen tato témata a proč se autoři nedostali od rozházení běžného inscenačního tvaru někam dále? Není na mně, abych předkládal konkrétní nápady, ale mnoho jich nepředložili ani tvůrci. V této podobě působilo představení jak ze sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století, kdy bylo stále ještě originální stavět dramaturgii na rozboření řádu a propojování množství hereckých, tanečních, hudebních a vizuálních složek dohromady. Takto by se snad dalo chápat zapojení jednoduché projekce, civilních kostýmů, skupiny hudebníků a performerů fungujících spolu v rámci jakéhosi těžko identifikovatelného vývoje vztahů a prostorových křivek a akcí. To ale dnes pro české divadlo a tanec není aktuální, rozhodně ne v prezentované podobě. Důsledkem toho byla bezobsažnost předvedeného, která byla znát jak v celkové dramaturgii, tak v akcích performerů.

20161129_9445

Uvedený závěr je o to smutnější, když vezmeme v úvahu, jak etablované skupiny se do inscenace zapojily a že jsou zúčastnění interpreti velmi schopní jako jednotlivci. Ne vždy však ani tento kredit, ani dostatečné finanční zázemí dokáže zajistit uspokojivý výsledek. Samozřejmě, umění má provokovat. Aby se ale další plánované díly trilogie Constellations vydařily, je potřeba přidat obsahový rámec, který překročí obecné myšlenky na rozložení tradičních forem nebo na zobrazení nepřeberných možností vztahů performerů a různých jevištních prostředků. Je třeba dát inscenaci jasnější kontury, postavené na o mnoho konkrétnějších tématech než je sex a smrt.

Foto:Vojtěch Brtnický

Alexej Byček

Taneční magazín