Setkat se s Vlastimilem Harapesem je snem nejednoho zapáleného tanečníka. Tento nedostižný idol, který v období své vrcholné kariéry svou oduševnělou krásou a lehkostí tance zraňoval srdce nejedné fanynky, která v něm dodnes vidí svého pohádkového prince, je právem počítán mezi evropskou baletní elitu. V době své taneční dráhy vynikal ideální fyzickou dispozicí, elegancí, všestranně vyspělou technikou a hereckým výrazem. Uznání a popularita nepřišly jen tak. Skrývá se za nimi obrovský díl pracovitosti, profesionální zaujetí, vzdělání a v neposlední řadě i široký tvůrčí obzor, který zahrnuje tanec, činohru, film, televizi a moderování. Jaký je Vlastimil Harapes? Vtipný, přísný, roztomilý i tvrdý, nezapře v sobě ani na chvíli herecký a komediální talent. Je velmi tolerantní k veškeré umělecké tvorbě mladých talentů. Narozen ve znamení lva, vyzařuje sílu a jeho mužná postava stále budí respekt.
Foto: pas de deux z baletu „Korzár“, archiv Vlastimila Harapese
O malých i velkých tajemstvích baletu s Vlastimilem Harapesem
1.Kdyby se vrátil čas, stal byste se znovu tanečníkem?
„Ne. Už o tomto oboru moc vím. Tím nechci nikoho odrazovat! Hlavně bych si to nezvolil z toho důvodu, že máte velmi krátký život na jevišti. Asi 20 let, je to stejné jako u sportu. To je málo. Je mi to líto. Nelituji svého rozhodnutí, bylo to fajn. A nemůžu si stěžovat, že bych byl málo vytížený. Měl jsem možnost hrát v televizi a dělat spoustu pořadů, hrát divadlo, hrát ve filmu, atd.
Nyní účinkuji v divadle Semafor v představení „Prsten Pana Nibelunga“. Před tím jsem dělal několik činoherních představení, nebo muzikály a každou středu vysílám „Noční Mikrofórum“ na stanici ČRo Dvojka.“
2.Vzpomínáte si, kdy a jak jste zatoužil být tanečníkem? Chtěl jste se jím stát nebo to byly nevyzpytatelné cesty osudu?
„Já myslím, že jsem nikdy tu touhu neměl. Jsem fatalista. Beru život takový, jaký je. Neměl jsem žádné sny, že budu hrát ve filmu a budu slavný… ani mě to nenapadlo. A taky jsem pro natáčení filmů nic neudělal. Nebylo to nikdy přes nějaké známosti. Byla to náhoda…
Ale jak se říká, připraveným štěstí přeje. Takže jsem byl asi připravený, proto mě vybrali. Vždy jsem dělal kamerové zkoušky, nikdy to nebyla nabídka jako „Pojdˇte si zahrát ve filmu“. Něco je asi člověku dané. Ale divím se, že jsem dokázal, co jsem dokázal, jsem narozen ve znamení lva a u nich je znakem určitá pohodlnost… Na druhou stranu je tu i touha nebýt poslední. Nedělal jsem nic racionálním způsobem, tak, abych si něco naplánoval a vědomě se k tomu „pídil“, to ne. Bylo to v podstatě štěstí. Měl jsem vhodnou postavu, to si člověk nevymyslí, i tvář hraje roli a jestli bylo něco mojí předností, vidím to zpětně, pak to bylo to, ž e jsem se při tanci vždy snažil o výrazovou stránku. Nemyslím si, že bych dělal nějaké technické zázraky. Na to byli jiní, kteří byli technicky vybavení lépe, ale lidem asi jenom technika zase tolik neřekne.“
3.Vás tedy nehnala žádná touha nebo ctižádost. Přesto jste dosáhnul maxima, jaká byla Vaše životní cesta?
„Šel jsem na konzervatoř a uvítal jsem, že na této škole se nevyučuje matematika, fyzika a chemie. Měl jsem představu, že hlavní obor na konzervatoři je šerm (bylo mi 14 let). Brzy jsem poznal, že hlavní předmět je klasický tanec. Také jsem měl z tance pořád známku 4, nebo 4-. A přitom jsem se snažil. Vůbec mi to nešlo. Z hlavního oboru jsem propadal. Ještě na maturitním vysvědčení mám trojku, ale konzervatoř jsem ukončil s vyznamenáním, protože jsem pochopil, kterou ruku mám levou a kterou nohu pravou. Do té doby jsem měl pocit, že mám obě ruce levé a obě nohy pravé.
Když jsem byl v maturitním ročníku, to nám bylo 17 let, natáčel se muzikál „Starci na chmelu“. Spolužáci z mé třídy dostali hlavní role. Já jsem dělal jen křoví, ale z tohoto filmu vzniklo další pozvání na kamerové zkoušky na film „Markéta Lazarová“. Do filmu mě vybrali a film se natáčel rok a půl. Já jsem si říkal: „No, to je ohromné, budu slavný filmový herec, budu hvězda… (bylo mi 18 let). Jenže film se natáčel v exteriéru a příliš dlouho, tak jsem přišel na to, že to vůbec není ono, co jsem očekával a Bůh ví, jak ten film dopadne. Nemohl jsem tušit, že to bud e nejlepší československý poválečný film. Ale v té době jsem nebyl spokojený, tak jsem začal znovu cvičit. Udělal jsem konkurz do ND a řekl jsem si programově: „Já nebudu slavný herec, já budu nejlepší tanečník a hotovo.“ A přihlásil jsem se na stáž do Petrohradu k p. A.I. Puškinovi. Musel jsem určité věci dohnat, které jsem zameškal natáčením filmu, a v podstatě, tedy ne, že by mě škola připravila špatně, to ne, ale v Rusku jsem dostal rozumově návod, jak na to jít.
4.Dobře tančit, to znamená taky hrát, musíte vydat emoce ….
„Ano, musíte. K tančení je třeba opravdu velká příprava (záleží také na tom, na jaké úrovni chce člověk dělat tanec). Z mima nebo tanečníka se může stát herec, ale z herce se tanečník může stát jen těžko.“
5.Upřednostňujete v tanci herectví před technikou?
„Ano, vyjádření obsahu. Ale jedno bez druhého nejde. Pokud Vám chybí technická vybavenost, tak to herectvím nenahradíte. Záleží také na tom, jaký je repertoár. Ale hrát prince v „Labutím jezeře“ znamená, že technické vybavení a zvládnutí prvků je nutné.“
6.V současné době je v baletu běžný i takový extrém, že tanečnice stojí princi na hlavě… Jsou to doslova akrobatické výkony. Patří akrobacie také do baletu?
„Pokud si taková akrobacie najde své publikum, tak proč ne. Rozhodně je to obdivuhodné. Možná, kdyby tito tanečníci nedělali akrobatické zázraky, tak si jich třeba vůbec nikdo nevšimne. Každý touží vyniknout, každý touží být zván, být slavný atd. Já si myslím, že to je normální touha. Ani akrobacii každý dělat nemůže.“
7.Jiří Kilián využívá ve svých choreografiích i starší herce či tanečníky, kteří mají a mohou předat zkušenosti mladým. Je možné, aby se život tanečníka na jevišti prodloužil třeba do 80-ti let?
„U starších tanečníků je zkušenost, to je pravda. Ale já to rád nemám. Tanec je pro mladé lidi. Je jasné, že krále, chůvy, či královny musí hrát starší lidé, stejně jako v činohře, mladý hraje mladé a starý staré. Obráceně to nejde. Např. v Liberci vytvořil František Pokorný představení pro mě „Nesnadná cesta k Labutímu jezeru aneb Mistrův karambol“, kde jsem tančil už starší, nebo jsem tančil roli „Saliériho“. To sice jde, ale tyhle role jsem nehrál v době, kdy jsem byl v úplné formě.“
8.U baletu je estetika tak nesmírně důležitá?
„V baletu, kde jsou postavy dané věkově, má starší tanečník své opodstatnění, ale mládí je mládí a ničím je nenahradíš. Jak se říká – „Hera je rodná sestra másla, ale mléko ničím nenahradíš.“
9.Kde je hranice, kdy je dobré skončit?
„Viděl jsem Maju Pliseckou, když jí bylo 72 let. Je to celkově neuvěřitelné, jak to vůbec mohla dělat, i to, jak vypadala. Tančila „Umírající labuť“, pouhé 4 minuty. Bylo to tak úžasné, že musela svoje vystoupení opakovat.
Ptal jsem se slavného Rudolfa Nurejeva (učili jsme se u stejného pana profesora A.I. Puškina v Petrohradě), jak dlouho bude tančit. Byl jsem v Itálii na jeho představení, když mu bylo asi 50 let, (tančil prince v„Labutím jezeře“) a jeho výkon bohužel už z mého pohledu za moc nestál. Řekl mi: „Dokud budou lidé chodit na má představení, tak já budu tančit.“
10.Máte pro takový fenomén jako je Maja Plisecká nějaké vysvětlení?
„ Maja měla ideální dispozice, byla narostlá tak, jak měla být a nikdy nešla přes svoje možnosti. To člověka ničí. Byl to zřejmě její instinkt. Nároky strašně vzrostly v současné době, lidé jdou mnohdy přes své hranice (stejně jako ve sportu) a dosti brzy zničí sami sebe. Naše generace ještě neměla takové fyzické problémy. Lidé se také často diví, že mě nic nebolí. Je sice pravda, že mi ochrnula ruka, musel jsem na operaci a podepřeli mi čtyři ploténky, ale už je vše v pořádku. “
11.Kdesi v Rusku je baletní mistr, který učí na kolečkovém křesle. Je to pro žáky dobrý příklad?
„Pedagog si může učit třeba na kolečkovém křesle, aniž by něco předváděl. Může pracovat jen s profesionály, kterým stačí vysvětlit a nemusí nic ukazovat. Když profesor ve škole chodí shrbený, žáci budou také takoví, lidé se prostě opičí. Ale pokud někdo umí přijít a ukázat správné držení těla, je to pro žáky velmi dobré.“
12.Nejmenovaná tanečnice z La Scaly vydala skandální knihu o baletní škole. Tvrdí v ní: „Rodiče jsou přesvědčeni, že dali děti na prestižní školu, ale dívky čelí hroznému utrpení. Podvýživa, ztráta menstruace, zničený život.“ Je to v baletu opravdu tak?
„V Čechách to tak určitě nebylo. Někdo k problémům s obezitou či bulimií inklinuje. Než bych se já omezoval v jídle, tak bych raději balet nedělal a takovou profesi bych si nevybral. Ale když jsem přijel do Leningradu, vzpomínám si, že v baletním institutu byly fotky úžasné tanečnice. Bylo mi řečeno, že to je absolventka, která právě zemřela. Stále jí říkali, že je tlustá, hladověla a zemřela. Když se problémy s bulimií včas neukončí, organismus už nepřijímá nic, můžou Vás napíchat v nemocnici čím chtějí, stejně je konec. Je to více ctižádost rodičů, kteří nemají rozum. Pokud vidí, že dítě má sklon k tloustnu tí, tak asi není nejlepší volba dávat ho na takovou školu. Vždyť je tolik jiných profesí.
A ve škole se tlak také přehání. Během růstu mohou mít tanečníci problémy s váhou, zvlášť dívky. Ale z těchto potíží člověk „vyroste“, postava se úplně změní a nemusíte mít žádné trápení s váhou. Pamatuji si tanečnici, která přišla z Ostravy, její rodiče byli kuchaři, děvče bylo zdravé a nic éterického v sobě neměla. Skončila ale jako naprosto éterická bytost, velmi křehká. Pokud je takový extrém už ve škole, je to nezdravé. Za svého působení ve funkci šéba baletu ND jsem po nikom nechtěl, aby byl průsvitný.“
13.Dá se ale říct, že na postavu se v baletu hodně hledí, nebo si může skákat na jevišti i „cvalík“, když je šikovný?
„Klasický bílý balet je přísná disciplína. Je jedno, kolik měříte, ale housle musí vypadat jako housle a ne jako basa. Estetika tu hraje velkou roli a obstojí opravdu jen hrstka lidí. Dnešní současný tanec dovoluje všechno, proč ne, když se lidé chtějí chodit na něj dívat. Třeba i postava jako byla Helena Růžičková může tančit, je to jedno. Ale estetika bílého baletu je daná a velmi přísná. Málokterý příslušník jiné rasy může vyhovět odpovídajícím požadavkům. V Covent Garden je první sólista Kubánec (Carlos Acosta), ale to je něco jiného. Tito lidé jsou míšenci a postavu mají takovou, jaká má být. Nechtěl jsem, aby byl někdo extrémně štíhlý, ale tanečník musí mít svoji váhu. V orchestru může sedět každý a hrát výborně, ale divadlo je na dívání a tanečník musí vypadat jako tanečník a jeho tělo musí být dokonalý nástroj.“
14.Výška tedy nevadí vůbec?
„Výška nevadí vůbec. Ale v tanci s partnerem se musí dbát na to, aby pár působil harmonicky.“
15.Někteří lidé se baletu posmívají a nikdy by na představení nešli. Proč?
„Lidé často mluví o něčem, co vůbec neznají. Jeden příklad: Tanečník street dance se vyjádřil, že balet ND je zastaralý. Zeptal jsem se tedy, co viděl z repertoáru ND a on odpověděl: „Nic“.
Když jsem začal hrát ve filmu, dostával jsem spoustu dopisů. A lidé se na mě přišli podívat do divadla, chtěli vědět, co to ten balet vůbec je. Následně si ho zamilovali a začali na něj chodit.
Tuto zimu 26.12. 2014 – 5.1. 2015 jsme v Kyjevě hráli „Popelku“, kouzelný muzikál na ledě. Vidělo nás tam přes 35 tisíc lidí, těžko může být někdo zklamaný. Navíc tento muzikál hrajeme už tři roky. Šel jsem do hospody na pivo a ptal jsem se číšníka, jak se mu to líbilo.
On řekl: „Já jsem nebyl nadšený. Šel jsem tam jen kvůli mé manželce, nesnáším bruslení.“
Jen další příklad – jeden advokát mi říkal: „Já se nemůžu dívat na ty baletky na špičkách, já mám dojem, že to musí tak bolet.“
16.Někteří lidé říkají, že tanečníci jsou zženštilí. Co tomu říkáte Vy?
„Někomu stačí, že tanečník má na sobě trikot a už je zženštilý. Není to pravda. To jsou konvence. Znamená to, že ti, kteří toto tvrdí, taneční obor nesledují.“
17.Souhlasíte s tvrzením, že balet je základ každého tance? Baletní prvky se začaly vkládat do latinských tanců, show dance, standardních tanců…..
„Když zvládnete techniku klasického tance, tak si můžete zvolit jakýkoliv styl tance. Ale opačně to nejde. Balet znamená zvládnutí těla. Proto jsou Rusové dobří i ve společenských tancích. Ženy mají krásné vedení paží, je to tím, že základ mají v baletu. Totéž je krasobruslení, gymnastika.
Anna Pavlová napsala výstižnou větu: „Zvládni techniku klasického tance a zapomeň na ni.“
Je to pravdivé tvrzení. Nechci vidět techniku na jevišti, chci vidět emoce, muzikalitu. V jednoduchosti je krása. A někdo zase chce vidět artistické výkony… nikomu nebráním.“
18. Nemáte pocit, že estetika se v současné době vytrácí a lidé spíše uznávají obrácené hodnoty? Brutalita je žádaná. Balet je éterický, povznášející…. Jakou má budoucnost?
„Každá doba má svoje. To je ve všech oborech. Mužský tanec získal v baletu větší dynamiku v současné tvorbě a to je dobře.
Ale jinak v tanci vlastně všichni dělají totéž. Velmi zřídka vznikne komický balet. Oblíbené jsou právě tragédie, brutalita, problémy, aktéři si rvou vlasy nebo rodidla. Ale na každé zboží se najde kupec, současná doba si žádá tento typ tvorby. Rozhodně je asi lehčí vyjádřit tancem problémy než dělat legraci.“
Foto: Dušan Dostál
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
