„Sadler’s Wells“ umělecká rezidence v oblasti tance v současném roce 2021. Pro ty s delší praxí, ale také rovněž pro „benjamínky“.
Tato akce je určena tanečnicím tanečníkům a stejně tak choreografům i choreografkám. Poskytuje prostor a čas k práci na tom, co je pro ně samotné zajímavé. Nevyžaduje konkrétní výsledek.
Vypsány jsou dva typy pobytů:
ᴥ Jeden je určen umělcům a umělkyním s pěti a více lety praxe.
ᴥ Druhý se zaměřuje na ty, kteří svou kariéru začali v letech 2019/2020.
Více informací: zde.
Podrobnější informace: https://www.theplace.org.uk/
IDU
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
Jaké je tančit nahý na jevišti? A jak se cítíte, když publikum odchází? Zkušení umělci hovoří o své profesi
Judith Mackrell
Zkušení výkonní umělci hovoří o své profesi
Když tanečnice Sally Marie uslyšela, že se má svléknout ve jménu současného tance, byla šťastná, teoreticky. Hra „milované tělo“ kritizuje tvrdé diety, posedlost fyzickou krásou a neustálým cvičením v posilovnách. Marie schvaluje tuto politiku, která také zasahuje do její profese. „Hádám se roky, tvrdím, že balet potřebuje větší různorodost těl a věku. Jsem tlustší a o deset let starší než většina mých tanečních kolegů. Cítím to jako důležité prohlášení stát na jevišti nahá”, říká Sally Marie.
Ale ve skutečnosti – když došlo na to, tančit nahá, Marie byla tak vyděšená, že ztratila chuť k jídlu a byla lehčí o 10 kg.
Když jste v sauně, cítíte se naprosto přirozeně, když jste nazí, ale na jevišti jste opravdu vystaveni.
Javier de Frutos, choreograf narozený ve Venezuele, chápe její strach. V roce 1990, se pohled na jeho hýždě a houpající penis stal proslaveným.
Přesto poprvé být nahý bylo pro Javiera traumatizující. „Když jsem byl mladý, byl jsem ten chlápek, který v posilovně čekal, až bude šatna prázdná, aby se mohl převléct“, říká. Až jeho rádkyně, americká tanečnice a choreografka SARA Rudnor jej přesvědčila ke změně. „Sara mi řekla, že musím na jevišti nalézt tolik emocí, kolik jen můžu. Řekla, abych dělal to, čeho se bojím nejvíc. Pro mě to znamenalo být nahý.“
De Fruto a Marie cítí jisté sympatie s herci Un Peu de Tendresse Bordel de Merde! Dave St-Pierrovo dílo zkoumá fantazie a obavy při hledání lásky v brutálním světě. Při tomto vystoupení musí tanečnici být nazí většinu času, musí svou nahotu uvést přímo dolů do hlediště, plazit se a bojovat v uličkách, s prsy, genitáliemi a zadky v těsné blízkosti diváků.
Co je odůvodněním takové agresivní nahoty? St-Pierre, který je fascinovaný tabu a porušováním tabu, se snaží vytvořit fyzické intimnosti mezi tanečníky a publikem, a zároveň také chce, aby se diváci smáli. Michael Watts, jeden z tanečníků, říká, že většina lidí považuje „nahé scény“ za zábavné. Ale dodává: „Byli jsme velmi upřímní, chovali jsme se jako šestiletí kluci, a byli jsme mnohokrát plácnuti přes zadek od starších dam. Ale občas také rozhněvaně vyjádřili odpor. Jedna žena prostě skryla tvář úplně,“ vzpomíná Watts. „Položila si bundu přes tvář. Další muž vstal a pokusil se utéct. A pár tanečníků dostalo ránu nebo byli odtlačováni.“
Choreografové mohou mít mnoho vážných motivů pro nahotu – ať už politických, estetických nebo psychických. Ale to, co někteří lidé shledávají krásné a výrazné, jiní budou bezpochyby brát jako dráždivé nebo vzrušující. A jiní trapné a nechutné. Jisté však je, že otázka, do jaké míry mají být tanečníci odhaleni, byla vždy sporná.
V roce 1725, když balerína Marie Camargo zkrátila své sukně, aby dodala pohybu větší svobodu, byli mnozí, kteří nepřišli do pařížské opery obdivovat její umění, ale chytit její lýtka. Právě Camargo je přičítáno vynalezení první formy kalhotek, které chránily slušnost, když tančila.
Pro Isadoru Duncan, američanku, která začala tančit své zářné, důrazné břišní tance okolo roku 1900, bylo tělo posvátné. Když se vzdala svého korzetu, tančila nahá, nebo příležitostně nechala na svých prsou jen tuniku, nepředváděla pouze druh tance, ona oslavovala lidského ducha.
Její proslulost, vedla více tanečníků ke svléknutí ve jménu vysokého umění. Kanaďanka Maud Allan se stala superstar Británie díky jejímu téměř nahému tanci a Josephine Baker byla nazvána ebenová Venuše, když tančila v Paříži a neměla na sobě nic než pás z růžového peří nebo kratičkou sukni z banánů.
V roce 1960 došlo k uvolnění cenzury a avantgardní choreografové začali objevovat širokou škálu, co všechno může nahota znamenat. Yvonne Rainer v New Yorku v roce 1970 předvádí svou nahotu před americkou vlajkou na protest proti válce ve Vietnamu. Muzikál „Oh! Kalkata!“ předvádí nahá těla s radostí. Britská tanečnice Diana Payne-Myers udělala druhou kariéru, když choreografové jako Lloyd Newson začali zkoumat možnosti předvádět mnohem starší nahé tanečnice na jevišti.
Na konci let 1990, Payne-Myers malá, vrásčitá, pružná postava vyvolala představy přežití, bezbrannosti a dokonce i radost z nepatřičného chování starších.
De Frutos, zatímco prozkoumal pocity zranitelnosti vytvořené tím, že tančí nahý, objevil jiné problémy. Fascinovalo jej přirozené „voyeurství“ publika a způsob, jak to změnit. „Chtěl jsem, aby jejich pozornost byla soustředěna na všechny svaly v těle, nejen na genitálie. Existuje něco nenahraditelného. Krása, vytvořená dopadajícím světlem na pokožku. Vždy jsem přemýšlel, jak toho nejlépe dosáhnout.“
Vizuálně, byl de Frutos inspirovaný Caravaggiem a El Grecem. Ale v reálném životě, může být lidské tělo neukázněná potvora. Dostává vyrážky a modřiny, také přibývá na váze, další problémy jsou ochlupení a menstruační cyklus – stejně jako ostatní druhy běžného soukromého dění. De Frutos přísahá, že si nikdy nedělal starosti s erekcí na jevišti, když hrál s jinými nahými tanečníky. „Tančit nahý,“ říká, „je nejméně sexy, co jsem kdy dělal.“ A Sally Marie byla přesvědčena, že všichni muži v „Milovaném těle“ byli velmi nervózní. „Při kontaktu se všichni snažili udržet vzdálenost mezi svými pánvemi. Bylo to velmi legrační“, říká.
Arthur Pita závidí sebevědomí Payne-Meyers, se kterou pracuje. Ví velmi dobře, že je 83-letá žena, ale je pevně oddaná svému umění a necítí se vůbec trapně. Její tělo je úžasné na pohled. Je to jen kost, kůže a svaly, a to všechno navíc velmi staré. Obdivuji její zdravý, poctivý přístup, to je něco, čím by se všichni tanečníci měli inspirovat.
SALLY MARIE
Snažte se rozmyslet si, kdy jste nazí. Jinak najdete fotografie sebe samých po celostátním tisku a na internetu. A nikdy nezmizí.
JAVIER DE FRUTOS
Potřebujete vědět důvod, proč tančit nahý. A když jste zjistili, že máte důvod, zapomeňte, že tančíte nazí.
ARTHUR PITA
Dělejte, co musíte dělat – cokoliv, pokud vás to těší. A ujistěte se, že máte dobrého osvětlovače. To je velký rozdíl.
Taneční kritici diskutují na téma porušení tabu a překročení hranic v umění
Nedávno diváci mohli shlédnout show kanadské společnosti Dave St-pierra, kde diváci byli téměř napadeni tanečníky, jeden z umělců, celý nahý s blonďatou parukou, dokonce plivl divákovi na brýle.
“Pokud bych si měl vybrat mezi dvěma divadelními díly, v jednom by chlupatý chlapík ukazoval svůj zadek před mým obličejem, plival na brýle, ale v druhém představení by toto nebylo, myslím, že bych šel na druhé představení. Ale to jsem jenom já.”
„Neviděl jsem, že by plivání sloužilo nějakému divadelnímu účelu. Když se podíváte na fotky z představení Dave St. Pierra, většina diváků (zejména muži) sedí zády s úšklebky na tvářích. Nikdo není výzva nikomu a ničemu.“
„Jsou hranice, které nemají být překročeny v umění? Zásadně bych řekl, že ne, pokud hovoříme o skutečném uměleckém vyjádření. Ale dá se o tom hovořit v tomto díle?”
“Ano, pokud mluvíme o uměleckém vyjádření. Myslím, že jsme uhodili hřebíček na hlavičku.. Když se vrátím, k tvému předchozímu prohlášení, mít výběr mezi blbým představením plným nahoty a dobrým představením, my oba bychom šli na to druhé. Šel bych i na představení plné nahoty, kde bych viděl plivání, zadky, cokoliv, ale v nějakém kontextu. A mohli bychom se přít, co je dobré a proč.”
“Ale je jasné, že diváci vnímají dílo odlišně.”
“ Je ale zajímavé, že právě poté, co jsem napsal kritiku, že tanečníci zašli příliš daleko, dostal jsem dopis, že toto představení je založeno na taktice francouzského autora her Antonína Artauda, který věřil, že jedině pohled na fyzické nebo psychické zlo může šokovat a vyburcovat diváky z jejich líné spokojenosti. Možná to je právě to, co se snaží St-Pierre udělat. Ale Artaud tvořil začátkem dvacátého století, ale dnes, v dvacátém prvním století takové divadlo krutosti není možné.”
“U takových divadelních společností, jako je La Fura dels Baus, kde jsme mohli vidět motorové pily, krev a syrové maso, sex s Ilonou Staller, pornohvězdou, jsme se naučili přijmout extrém.”
“Nahota, rouhání, vnitřnosti – to je jedna část uměleckého vyjádření. Ale diváci jsou stále odolnější, méně šokovaní, pokaždé, když se zvýší laťka. Myslím, že toto je cesta do slepé uličky.”
„Myslím, že můžeme náš šok posuzovat z různých úhlů. Nejsem si jistý, zda nás St-Pierre chtěl prostě jen šokem dostat z naší spokojenosti. Mám dojem, že se chtěl dostat pod kůži, chtěl, abychom pochopili, že herci jsou naše zrcadlo, bez příkras, a chtěl nás přinutit mít pocit, že také diváci jsou herci na jevišti. „
„Takže toto překročení hranic pro nás nemusí být nové, nemusí být až tak šokující. Ovšem, já si myslím, že by divadlo posloužilo svému účelu i bez plivání, to bylo bezdůvodné. Tady je právě ta hranice, kterou není třeba překračovat, ani pro umělecké účely.”
“Clara Giraud chystá další taneční představení “OH So Totally Rad”. Jaká další příšerná podívaná by se tam mohla divákovi naskytnout? Uvidíme se tam!”
Pet Shop Boys a taneční individualista Javier de Frutos, narozený ve Venezuele, ztvárnili příběh Hanse Christiana Andersena baletem. Jak skončí přistání na Měsíci?
Pet Shop Boys a taneční individualista Javier de Frutos, narozený ve Venezuele, ztvárnili příběh Hanse Christiana Andersena baletem. Jak skončí přistání na Měsíci?
Pet Shop Boys & Javier De Frutos – The Most Incredible Thing – video
„The Most Incredible Thing“ patří k posledním pohádkám pro dospělé, kterou Hans Christian Andersen napsal (sám ji pokládal za svou nejzdařilejší). Děj se v ní točí okolo kouzelných hodin, které mají na svém ciferníku rozličné obrazce a motivy. Princezna, která získá jako věno půlku království, se může provdat za toho, kdo jí věnuje nejneuvěřitelnější věc. Poselství této pohádky bylo přeneseno do současného baletu – choreograf Javier De Frutos vytvořil choreografii pro taneční sbor Sadler’s Wells. Základem ale bylo to, že Ivan Putrov a Pet Shop Boys si padli do oka.
Javier de Frutos, a Neil Tennant, začínají být plni emocí nad druhou sklenkou vína.
Dva muži, sedící nad sklenkou vína v klubu v Londýně, diskutují o své nové spolupráci a začínají být plni emocí. Základem je příběh Hanse Christiana Andersena. Ale jejich spolupráce je docela pozoruhodná věc sama o sobě: pro Pet Shop Boys je to ‚první pokus o balet“, a De Frutos je stálice pro vyprávění tancem. Je těžké udržet ty dva u tématu. V jednu chvíli rozvádějí balet jako základní téma, v další chvíli už zase život-měnící sílu umění, další okamžik už vše od pádu diktátorů až po levnou hudbu. Jsem vděčná, že Chris Lowe, druhý ze skupiny Pet Shop Boys, je v posteli a léčí si nachlazení. Tito dva jsou až až.
Byl to ale Lowe, nicméně, kdo nejprve viděl potenciál příběhu H. CH. Andersena. „Chris mi zavolal a říkal, že našel příběh, který by zpracoval jako balet,“ říká Tennant. Ačkoli příběh byl krátký, dodává, „existoval velký volný prostor, pokud šlo o balet“.
„Při tak dlouhé kariéře jako je ta naše,“ říká Tennant, „musíte být stále svěží. Musíte být nadšený a usmívat se anebo být vystrašený k smrti.“ Po hudební kariéře a filmu Křižník Potěmkin se balet zdál dalším logickým krokem.
Jejich zájem byl vyvolán Ivanem Putrovem z Royal Ballet Company. „Viděli jsme Ivana hrát,“ říká Tennant, „a začali jsme být velmi zvědaví, proč klasický balet zůstal tak tradiční, jak vypadá“.
„Takže jsme měli zájem hrát balet v tradici Čajkovského a Prokofjeva, ale s moderní hudbou a choreografií. Chtěli jsme psát balet naším vlastním stylem.“
De Frutos jako choreograf by mohl představovat problém. Balet měl být rodinnou zábavou, což je sotva přirozené prostředí pro De Fruta, který si jednou zahrál nahý a útočil na katolický kostel, což mu dokonce vyneslo vyhrožování smrtí.
Ale De Frutos má básnický dar, sofistikovaně tančí, úspěšně spolupracoval na několika velkých inscenacích. V roce 2007 jeho choreografie pro muzikál West End Kabaret získala Olivera. Kluci byli ohromeni. „Jsme rádi, že De Fruto je jméno, které má okamžitý zvuk, říká Tennant. “
Andersenův příběh vypráví o soutěži pořádané králem, který nabízí své dcery a polovinu jeho království tomu, kdo ukáže „nejneuvěřitelnější věc“. Mladý muž staví hodiny, které kouzelně obsahují celý svět. Ale dříve, než může vyhlásit jejich cenu, jsou hodiny rozbity kovářem, který tvrdí, že zničit takový zázrak, je ještě více neuvěřitelné, než ho vytvořit. Vzhledem k tomu, že soudci neochotně souhlasí, rozbité části hodin se vrátí k životu a mstí se.
„Je to takový hluboký příběh,“ říká Tennant. „V podstatě jde o to, že můžete zničit objekt, ale nemůžete zničit nápad.“ Příběh byl tajně distribuován dánským odporem během nacistické okupace.
De Frutos si liboval v této hře ve zkoumání všech svých divadelních možností.
Ve druhém dějství se soustředí na kouzlo hodin. Na hodinách je úžasně obsažen tanec a film, mezníky z historie, jako přistání Apolla 11 na Měsíci a velká umělecká díla, mezi nimi i balety, a De Frutovy odkazy jeho vlastních choreografií.
Princezna, zvědavě suchý charakter v originále, byla přeměněna na rebela. Postava je inspirována princeznou Carolinou z Monaka.
De Frutos obsadil Putrova jako kováře: zatímco tanečník Ivan Putrov rád představí svou klasickou taneční techniku, byl to také on, kdo chtěl ukázat „Ivana tyrana“ a najal si trenéra bojových umění, aby mu pomohl vyjádřit útok na hodináře.
(Pet Shop Boys je britská hudební skupina. Tvoří ji Neil Francis Tennant (* 10. července 1954) a Christopher Sean Lowe (* 4. října 1959). Neil se věnuje především textům a zpěvu, Chris skládání hudby.
Pet Shop Boys turn their hand to ballet – video
Pet Shop Boys se také věnovali několika vedlejším projektům a spolupráci s dalšími osobnostmi světové hudby. V roce 2001 uvedli v Londýně muzikál Closer To Heaven, ke kterému napsali písničky a na kterém se autorsky podílel Jonathan Harvey. V roce 2005 vyšla – s oficiálně uvedenými autory Neil Tennant, Chris Lowe, ne pod hlavičkou Pet Shop Boys – jejich kompozice Battleship Potemkin(Křižník Potěmkin), na které spolupracovali s drážďanskými symfoniky. Tato nahrávka byla od roku 2004 opakovaně použita při venkovních projekcích stejnojmenného ruského němého filmu režiséra Sergeje Ejzenštejna z roku 1925.
3. prosince 2009 Pet Shop Boys odehráli v rámci turné Pandemonium koncert v Praze.)
